Sága o Eiríkovi Zrzavém

1

Byl muž jménem Torvald. Jeho syn se jmenoval Eirík Zrzavý. Otec a syn se dopustili několika ubití a odjeli proto z Jadaru na Island a zabrali zemi na Hornském pobřeží a bydlili v Drangách, kde Torvald zemřel. Eirík se oženil s Tjódhildou, dcerou Jörunda Úlfssona a Torbjörgy Knarrarbringy, která předtím měla za muže Torbjörna z Haukadalu, Jestřábího údolí.

Eirík se vypravil na jih, aby vymýtil les a vzdělal půdu v Jestřábím údolí, a usadil se v Eiríksstadech u Vatnshornu. Tehdy zasypali Eiríkovi otroci strží Valtjófův dvorec ve Valtjófsstadech a Valtjófův příbuzný Eyjólf Špína je pak ubil u Skeidsbrek nad Vatnshornem. Eirík za to ubil Eyjólfa. Kromě toho ubil Eirík v Leikskálech Hrafna Soubojníka. Eyjólfovi příbuzní Geirstein a Odd z Jörvi se ujali pře proti Eiríkovi, který byl vykázán z Jestřábího údolí. Eirík zabral potom ostrovy Brokey a Öxney a příští zimu bydlil v Tradech na ostrově Sudrey. Tam půjčil Torgestovi vyřezávané ložní desky. Když se však odstěhoval do Eiríksstadů na Öxney, žádal je zpět, ale marně. Vzal si je tedy sám. Torgest ho pronásledoval a oba se utkali nedaleko dvorce v Drangách. V té půtce padli dva Torgestovi synové a ještě několik jiných mužů. Obě strany pak sebraly v nejbližší době četnou družinu. Na Eiríkově straně stál Styr a Eyjólf ze Svíney, Torbjörn Vífilsson a synové Torbranda z Labutí zátoky. Na Torgestově straně byli synové Torda Bučela a Torgeir z Hítardalu, Áslák z Langadalu a jeho syn Illugi.
Na torsneském sněmu byl Eirík spolu se svými druhy odsouzen do vyhnanství. Eirík si chystal v Eiríksvágu loď, a zatímco ho Torgest hledal se svými lidmi po ostrovech, skrýval ho Eyjólf v Dímunské zátoce.

Eirík řekl svým přátelům, že by rád vyhledal zemi, kterou viděl Gunnbjörn, syn Úlfa Vrány, když byl zahnán na západ přes moře a objevil ostrovy, které byly po něm nazvány Gunnbjörnovy ostrovy. Slíbil také, že jestliže tu zemi najde, vyhledá opět své přátele, a budou-li někdy potřebovat, že jim bude podporou, seč jeho síly stačí. Když pak odrazil od břehu, doprovodili ho Torbjörn a Eyjólf a Styr na člunech mezi ostrovy až na šíré moře. Potom se rozloučili ve velkém přátelství.

Pod Snaefellským ledovcem vyplul Eirík na širé moře a Grónska dosáhl u ledovce zvaného Bláserk, Modrá kápě. Odtud plul jižním směrem, hledaje, kde by bylo místo vhodné k obývání. První zimu strávil na ostrově Eiríksey, asi uprostřed pozdějších západních sídlišť. Na jaře pak odplul do fjordu, nazvaného po něm Eiríkovým fjordem, a usídlil se tam. Téhož léta odejel do západních pustin a dlouho se tam zdržel. Od něho pocházejí stará jména těch míst. Druhou zimu pobýval na Eiríksholmech v Zátiší. Třetí léto však odejel na sever až ke Sněžné hoře a do Hrafnsfjordu. Tu myslil, že se dostal na konec Eiríkova fjordu, a obrátil se a třetí zimu strávil na Eiríkovu ostrovu při ústí fjordu.

V létě nato odejel na Island a připlul do Breidifjordu. Oné zimy pobýval u Ingólfa na Hólmlátru. Na jaře se utkal s Torgestem a podlehl mu. Oba potom sjednali narovnání. Téhož léta odejel Eirík, aby osídlil zemi, kterou objevil a kterou nazval Grönland, Zelená země. Nazval ji tak, poněvadž se domníval, že to vzbudí u četných lidí touhu odejet do země, bude-li mít krásné jméno.

2

Torgeir Vífilsson se oženil s Arnórou, dcerou Einara z Laugarbrekky. Druhá Einarova dcera se jmenovala Hallveig. Tu dostal za ženu Torbjörn Vífilsson a s ní vyženil laugarbrekské pozemky na Hellisvöllských pláních. Torbjörn se tam odstěhoval a stal se velmi váženým mužem. Byl to znamenitý zeman skvělého vystupování. Torbjörnova dcera se jmenovala Gudríd. Byla nejhezčím děvčetem v kraji a měla stejně skvělé chování jako její otec.

Jistý muž se jmenoval Orm a bydlil na dvorci Arnarstapi. Jeho žena se jmenovala Halldís. Orm byl znamenitý zeman. Byl Torbjörnovým přítelem a Gudríd pobývala u něho dlouho na vychování.

Jiný muž se jmenoval Torgeir. Ten hospodařil na dvorci Torgeirsfellu. Byl to bohatý člověk, ačkoli byl propuštěnec. Měl syna jménem Einar. Einar byl statný a velmi nadějný muž, který miloval nádheru v odění. Na svých častých námořních cestách navštívil mnoho zemí a plavba na moři vyhovovala jeho mysli. Zimy trávil střídavě na Islandě a v Norsku.

Nyní se musíme zmínit o tom, jak se jednou na podzim, když byl na Islandě, vypravil se svým zbožím na snaefellské pobřeží, aby je tam prodal. Když přišel na dvorec Arnarstapi, pozval ho Orm k sobě a Einar pozvání přijal, protože byli přáteli. Zboží bylo odneseno do vedlejšího stavení, v kterém se uchovávaly zásoby. Einar vyložil své zboží, aby je ukázal Ormovi a jeho lidem, a vybídl Orma, aby si vybral, co se mu líbí. Orm přijal tuto nabídku a chválil Einara, že je skvělý plavec, a že mu přeje štěstí. A zatímco si prohlíželi zboží, prošla kolem dveří žena. Einar se zeptal, kdo je ta krásná dívka, která prošla kolem:

„Nikdy předtím jsem ji zde neviděl.”

„To je Gudríd,” odpověděl Orm, „dcera Torbjörna z Laugarbrekky. Je u mne na vychování.”

„Je to jistě skvělá nevěsta,” pravil Einar; „či se o ni již někdo ucházel?”

„Ovšem že se o ni již ucházeli,” odpověděl Orm. „Ale nepochodili. Je totiž velmi vybíravá, pokud se tkne mužů, a její otec není jiný.”

„Pak je to žena,” pravil Einar, „o kterou se chci ucházet, a byl bych rád, abys mou záležitost přednesl jejímu otci Torbjörnovi a vynasnažil se, jak budeš moci, abych měl úspěch. Jestliže věc dopadne tak, jak si přeji, odměním se ti plným přátelstvím. Sedlák Torbjörn jistě nahlédne, že by naše spříznění prospělo mně i jemu, protože on je člověk velmi vážený a má dobrý dvorec, ale peněz, jak jsem se doslechl, nemá nazbyt. Mně však a mému otci nechybějí ani peníze, ani půda, a kdyby Torbjörn přijal mou žádost, posílil by velmi svou moc.”

„Zajisté že se pokládám za tvého přítele,” odpověděl Orm, „ale přesto nevím, mám-li vznést tuto žádost, protože Torbjörn je člověk nesmírně hrdý na svou zemanskou čest.”

Einar odpověděl, že od svých námluv neupustí. Orm pravil, aby jednal, jak myslí. Einar se potom obrátil a jel na jih, až přijel domů. O něco později sezval Torbjörn, jak bylo jeho zvykem, hosty k podzimním hodům, neboli byl mocným předákem. Přijel pak Orm z Arnarstapi a mnoho jiných Torbjörnových přátel. Orm zapředl s Torbjörnem rozhovor a pravil, že nedávno byl u něho Einar z Torgeirsfellu a že se z něho stal znamenitý muž. Nato přednesl Einarovu žádost a pravil, že je jistě velmi výhodná.

„Z toho bohatství může, zemane, tvá moc jen vzrůst.”

„Nenadál jsem se, že mi budeš radit,” pravil Torbjörn, „abych provdal svou dceru za syna nevolníkova. Zdá se vám asi, že jsem na tom zle, když mi dáváte takovou radu. Moje dcera také už u tebe nezůstane, když myslíš, že si nezaslouží lepšího ženicha.”

Nato odejel Orm domů a také ostatní hosté se odebrali do svých domovů. Gudríd zůstala u svého otce a přes zimu pobývala doma. Na jaře však pozval Torbjörn k sobě přátele a přišlo k němu mnoho lidí a byla skvělá hostina. Při hostině se ujal Torbjörn slova a pravil: „Dlouho jsem žil na tomto místě a získal jsem si u lidí náklonnost a lásku a dobře jsem se všemi vycházel. Ale nyní se mé postavení začíná zhoršovat, neboť se mi nedostává peněz, ačkoliv se o mně dosud říkalo, že žiji v hojnosti. Raději však opustím dvorec, než abych zadal své cti. Raději odjedu ze země, než abych způsobil hanbu svému rodu. Chci vyzkoušet slib svého přítele Eiríka Zrzavého, který mi dal při našem rozloučení v Breidifjordu, a odjedu v létě do Grónska, půjde-li všechno tak, jak si přeji.”

Toto jeho rozhodnutí se všech těžce dotklo, protože se Torbjörn těšil velké oblibě. Věděli však, že nic nepomůže zrazovat ho, jestliže svůj úmysl již oznámil.

Torbjörn obdaroval své hosty a hostina byla u konce. Potom odejel každý do svého domova.

Torbjörn prodal své pozemky a koupil si loď, která stála v ústí Hraunhöfnu. Na cestu s ním se připravilo třicet mužů. Té výpravy se zúčastnil Orm z Arnarstapi a jeho žena a jiní Torbjörnovi přátelé, kteří se nechtěli od něho odloučit. Když odrazili od břehu a octli se na širém moři, ztratili příznivý vítr. Zbloudili na moři a po celé léto měli obtížnou plavbu. Brzo se rozšířila mezi nimi i nákaza a Orm zemřel, i jeho žena Halldís zemřela a pomřela celá polovička družiny. Moře bylo rozbouřené a trpěli velmi nepohodou a nepříjemnostmi všeho druhu. Začala již zima, když připluli k Herjólfsnesu v Grónsku. Muž, který tam bydlil, se jmenoval Torkel. Byl to výborný sedlák a přijal k sobě přes zimu Torbjörna a celou jeho posádku a skvěle o ně pečoval.

3

V té době byla v Grónsku velká neúroda. Ti, kdo jezdili na lov ryb, měli jen malý úlovek a mnozí se vůbec z lovu nevrátili. V osadě žila žena jménem Torbjörg. Byla to vědma a říkali jí „malá vědma”. Měla devět sester a všechny byly vědmy, ale nyní byla z nich již jen ona jediná naživu. V zimě jezdívala Torbjörg po hostinách a zvlášť ji zvali k sobě ti lidé, kteří by byli rádi znali svůj osud anebo se chtěli dovědět, jaký bude rok. A protože Torkel byl tam nejváženějším sedlákem, domnívali se všichni, že je na něm, aby se snažil dovědět, kdy bude konec tomu hladovému roku, který měli před sebou.

Torkel pozval věštkyni k sobě a přijal ji podle všech pravidel, jakých vyžadovalo přijetí takové vědmy. Bylo pro ni přichystáno čestné sedadlo s polštářem, v kterém muselo být slepičí peří. A když večer přišla spolu s mužem, který jí byl poslán naproti, byla takto oděna: přes sebe měla modrý plášť, posázený odshora až dolů vzácnými kameny. Kolem krku měla skleněné perly a na hlavě černou kápi z beránka, vyloženou zevnitř bílou kočičí kožešinou. V ruce držela dlouhou hůl s knoflíkem. Hůl byla vyložena mosazí a nahoře kolem knoflíku kameny. Kolem beder měla pás s velkou mošnou a v ní věci, které potřebovala ke svým kouzlům, aby se dověděla, co přinese budoucnost. Na nohou měla střevíce z hrubé teletiny s dlouhými řemínky, opatřenými na koncích velkými cínovými knoflíky. Na rukou měla rukavice z kočičí kožešiny, s bílými chlupy dovnitř. Když vešla, pokládali všichni za svou povinnost pozdravit ji co nejuctivěji. A ona každému odpověděla podle toho, jak se jí jevila jeho mysl. Sedlák Torkel ji vzal za ruku a vedl ji ke křeslu, které bylo pro ni připraveno. Torkel ji požádal, aby přehlédla jeho lidi i stáda a stavení. Vědma však byla skoupá na slovo.

Večer byly prostřeny stoly a nyní musíme říci, jaká jídla byla vědmě předložena. Byla jí podána kaše z kozího mléka a srdce z těch druhů zvířat, která byla na dvoře. Měla mosaznou lžíci a nůž se střenkou z mrožího klu a s dvojitým mosazným prstenem. Hrot byl ulomen.

Když bylo prostřeno, přistoupil Torkel k Torbjörze a zeptal se jí, zda našel její pohled zalíbení v jeho domě a lidech a jak brzo se dozví věci, na které se jí ptal a které si všichni nejvíce přejí znát. vědma odpověděla, že nemůže nic říci, leč až příštího rána, až se vyspí. A ráno, když už den pokročil, bylo jí opatřeno vše, co potřebovala k provedení kouzla. Žádala též, aby jí byly přivedeny ženy znalé písně, jíž je třeba k provedení kouzla a která se jmenuje vardlokkur. Ale takových žen tam nebylo. Doptávali se po celém dvorci, nezná-li některá tu píseň.

Tu pravila Gudríd: „Nevyznám se v kouzlech ani nejsem vědma, ale má pěstounka Halldís mě naučila na Islandě písni, které říkala vardlokkur.”

„Pak máš šťastné vědomosti,” pravil Torkel.

„Ale tohle je počínání, kterému nechci napomáhat, protože jsem křesťanka.”

„Mohla bys však,” pravila Torbjörg, „být lidem zde na prospěch a vůbec by ses nestala horší ženou, než bylas předtím. A od Torkela musím požadovat, aby mi opatřil vše, co potřebuji.”

Nyní naléhal Torkel na Gudrídu, až slíbila, že učiní, jak si přeje. Ženy utvořily kolem vědmina křesla kruh a Gudríd zpívala píseň tak krásně a dokonale, že nikdo si nevzpomínal, že by byl někdy slyšel zpívat píseň krásnějším hlasem. Vědma jí poděkovala za zpěv a pravila, že přišlo, okouzleno jejím zpěvem, mnoho duchů, kteří již od ní odpadali a nechtěli ji poslouchat. „A je mi nyní zřejmo mnoho věcí, které mně i mnohým jiným lidem byly dříve utajeny. Nyní ti mohu, Torkele, říci, že hlad nepotrvá déle než tuto zimu a že s jarem se všechno zlepší. Také nemoci, které se rozmohly, brzy pominou. A tobě, Gudrído, se chci hned odměnit za pomoc, které se nám od tebe dostalo, protože tvůj osud je mi nyní zcela jasný. Vdáš se zde v Grónsku za muže velmi váženého, i když se z něho nebudeš dlouho těšit. Neboť tvoje cesty vedou na Island a vzejde z tebe veliký a znamenitý rod; a nad tvými potomky září tak jasné paprsky, že mě oslňují. Buď zdráva, dcero, přeji ti mnoho štěstí.”

Potom přistupovali lidé k vědmě jeden po druhém a každý se ptal, co by byl nejraději věděl. Všem dávala ochotně odpovědi a jen velmi málo z toho, co řekla, se nevyplnilo. Brzy nato přišli pro ni z jiného dvora a vědma odešla s nimi. Pak vyhledali a přivedli Torbjörna, který nechtěl být na dvorci, dokud se tam prováděla taková pohanská pověra.

Počasí se, jak Torbjörg předpověděla, brzo zlepšilo. Torbjörn přichystal svou loď a odplul na Brattahlíd. Eirík ho srdečně přijal a pravil, že se raduje z jeho příchodu. Torbjörn a jeho družina pobyli u něho přes zimu a na jaře dal Eirík Torbjörnovi pozemek na Stokkanesu. Tam byl postaven znamenitý dvorec a v něm od té doby Torbjörn bydlil.

4

Eirík měl ženu jménem Tjódhild, a s ni dva syny. Jeden se jmenoval Torstein a druhý Leif. Oba dva byli schopní muži. Torstein byl doma se svým otcem a v Grónsku nebylo muže, který by vzbuzoval takové naděje jako on. Leif odplul do Norska a sloužil v družině krále Óláfa Tryggvasona.

Když Leif plul jednou v létě z Grónska, byl zahnán i se svou posádkou k Jižním ostrovům. Trvalo dlouho, než dostali příznivý vítr, a zdrželi se tam většinu léta. Leif pojal lásku k ženě jménem Torgunna. Pocházela z mocného rodu a Leif si všiml, že se vyzná v kouzlech. A když se chystal odjet, chtěla jet Torgunna s ním. Leif se jí zeptal, souhlasí-li s tím její příbuzní. Odpověděla, že jí na tom nezáleží. Leif pravil, že si netroufá unést v cizí zemi ženu z tak mocného rodu, „když mám jen malou družinu.”

„Nevím,” odpověděla Torgunna, „zda sis ze dvou možností vybral tu lepší.”

„A přece nemohu jednat jinak,” odpověděl Leif.

„Řeknu ti tedy,” pravila Torgunna, „že nechodím již sama. A je to tvé dítě.
Myslím, že to bude chlapec. A ačkoliv vidím, že je ti to lhostejné, přece jen chlapce vychovám a pošlu ti ho do Grónska, jakmile bude schopen plavby s cizími lidmi. A také já mám v úmyslu podívat se do Grónska, dřív než zemřu.”

Leif jí daroval zlatý prsten a plášť z grónského sukna a pás z mrožího klu.
Chlapec do Grónska skutečně přijel. Jmenoval se Torgils. Leif ho přijal za svého. Mnozí tvrdí, že tento Torgils přijel na Island v létě předtím, co se udály podivné úkazy na dvorci Fródá. Později žil Torgils v Grónsku a v jeho životě se přihodilo mnoho podivuhodných věcí.

Leif odjel se svými druhy z Jižních ostrovů, a když na podzim přistáli v Norsku, odebral se ke dvoru krále Óláfa Tryggvasona. Král si ho velmi vážil, neboť ho pokládal za muže nadmíru schopného.

Jednou se dal král s Leifem do řeči a pravil: „Nehodláš jet letos v létě do Grónska?” „Rád pojedu,” odpověděl Leif, „je-li to vaše vůle.”

„Myslím,” pravil král, „že by to bylo dobře, a odjedeš tam s úkolem, který ti svěřím. Chci, abys tam hlásal křesťanskou víru.”

Leif odpověděl, že učiní, jak si přeje, ale poznamenal, že splnit tento úkol v Grónsku nebude lehké. Král pravil, že nezná nikoho, kdo by se k tomu hodil lépe než on, „a ty budeš mít jistě štěstí!”

„Jenom tehdy,” odpověděl Leif, „jestliže mi bude přát vaše štěstí.”

Potom se vydal Leif na moře a dlouho bloudil, až připlul k zemi, o které neměl předtím tušení. Rostla tam pšenice, která se sama vysela, a vinná réva. Byly tam stromy javorové, a ode všeho vzali s sebou ukázku. Některé stromy byly tak mohutné, že se hodily ke stavbě domů. Leif našel ztroskotané lidi a vzal je s sebou. V tom projevil velkou šlechetnost i odvahu, stejně jako při mnohé jiné příležitosti, když hlásal v zemi křesťanství. Říkali mu Leif Šťastný.

Leif přistál v Eiríksfjordu a odejel k otci na Brattahlíd. Všichni ho uvítali velmi srdečně. Brzy pak začal hlásat křesťanskou víru po celé zemi, vyřizuje vzkaz krále Óláfa a vykládaje, co nádhery a slávy je spojeno s touto vírou.

Eirík se nedal jeho řečí přimět k tomu, aby upustil od staré víry, ale Tjódhild přijala ihned křesťanství a nedaleko dvorce dala postavit kostel. Říkalo se mu Tjódhildin kostel. Od té chvíle, co přijala novou víru, nechtěla již Tjódhild žít s Eiríkem, a to ho velmi rmoutilo.

Ovšemže se mnoho mluvilo o tom, že by se měla podniknout výprava do země, kterou Leif objevil. Věci se ujal Eiríkův syn Torstein, muž zkušený a velmi oblíbený. Také Eiríka žádali, aby se zúčastnil výpravy, neboť všichni věřili v jeho štěstí a rozvahu. Dlouho se zdráhal, ale nakonec, když ho stále prosili, neodmítl. Pak přichystali loď, na které přijel Torbjörn. Celkem bylo jen dvacet účastníků. Vzali si málo peněz, ale hodně zbraní a potravin.

Když se onoho rána vypravil Eirík z domu, vzal s sebou truhlici plnou zlata a stříbra, ukryl ji a potom jel svou cestou. Ale stalo se, že spadl s koně a zlomil si několik žeber a vymkl si ruku v rameni. Tato příhoda ho přiměla k tomu, že vzkázal své ženě Tjódhildě, aby odnesla ukrytý poklad, neboť proto prý ho stihla nehoda, že chtěl schovat peníze.

Potom vypluli z Eiríkova fjordu ve velmi dobré náladě, neboť všichni si slibovali od plavby mnoho štěstí. Ale na moři zabloudili a ztratili směr, kterým chtěli plout. Dostali se na opačnou stranu, zahlédli Island a chytili ptáky z Irska. Tak byla jejich loď hnána na moři sem a tam. Na podzim se vraceli unaveni a vyčerpáni a teprve na samou zimu připluli zpět do Eiríkova fjordu.

Tu pravil Eirík: „Bylo nám veseleji, když jsme v létě vyjížděli z tohoto fjordu, než je nám dnes, a přece na nás čeká mnoho dobrého.”

„Dobrý čin by nyní byl,” odpověděl Torstein, „pomoci nějak těm, kteří jsou zde teď bez přístřeší, a postarat se o ně přes zimu.”

„Je pravda, jak praví přísloví,” odpověděl Eirík, „že dobrá rada je nad zlato. A tak je tomu i zde. Učiňme, jak jsi řekl.”

Všichni, kteří neměli jiného příbytku, vypravili se s Torsteinem a jeho otcem a odjeli na dvorec Brattahlíd a zůstali tam přes zimu.

5

Nyní se musíme zmínit o tom, že Eiríkův syn Torstein požádal o ruku Gudrídy a dostalo se mu příslibu jak od ní, tak od jejího otce. Bylo to učiněno po dobrém uvážení, a tak dostal Torstein Gudrídu za ženu a svatba se odbývala na podzim na dvorci Brattahlíd. Hostina byla skvělá a bylo na ní množství lidu.

Torstein měl dvůr v západní čtvrti země, v Lýsufjordu, a polovička dvorce patřila muži, který se rovněž jmenoval Torstein. Jeho žena se jmenovala Sigríd. Na podzim odjel Torstein spolu s Gudrídou do Lýsufjordu ke svému jmenovci. Oběma se dostalo srdečného přijetí a zůstali tam přes zimu. Stalo se však, že hned na začátku zimy byl jejich dvorec stižen morem. Správce dvora se jmenoval Gardar a nebyl oblíben. Ten onemocněl první a zemřel. A brzo umíral jeden po druhém. Morem byl stižen i Eiríkův syn Torstein a Sigríd, žena jeho jmenovce Torsteina. Jednou večer chtěla Sigríd na místo potřeby, které stálo naproti vnějším dveřím. Gudríd šla s ní, a když se chtěly vrátit a obrátily se ke dveřím, vykřikla Sigríd leknutím.

„Byly jsme neopatrné,” pravila Gudríd, „ty přece nemůžeš jít do zimy, a pojďme rychle domů.”

„Nemůžeme,” odpověděla Sigríd. „Přede dveřmi stojí všichni, kdo umřeli, i Torstein, tvůj muž, a také sebe poznávám. Je to smutný pohled.” A když se zjevení ztratilo, pravila: „Pojďme, Gudrído, už je nevidím.”

Také správce zmizel, kterého předtím viděla, jak drží v ruce bič a chce bít zemřelé. Potom vešli dovnitř, ale ráno byla Sigríd mrtvá. Pro mrtvou byla přichystána rakev.

Téhož dne se vypravili muži na moře. Torstein je vyprovodil a při setmění vyšel zase, aby se podíval, co nalovili. Tu však pro něho poslal Torstein Eiríksson, aby se vrátil, že se v domě dějí divné věci, že hospodyně chce vstát a chce k němu na lože. A když Torstein vešel, seděla selka již na pelesti. Torstein ji chytil za ruku a udeřil ji sekyrou do prsou. A ještě týž večer Torstein Eiríksson zemřel. Sedlák Torstein šel ke Gudrídě, vzbudil ji a vybídl ji, aby se pokřižovala a prosila Boha o pomoc, a řekl jí, co k němu její muž mluvil. „Chce tě vidět. Uvaž sama, co dělat, neboť já ti zde nemohu radit.”

„Možná,” odpověděla Gudríd, „že tyto podivné události povedou k věcem, které zůstanou v paměti, a já doufám, že boží pomoc mě neopustí. V naději v boží slitování půjdu tedy k Torsteinovi a uvidím, co bude mluvit. Nemohla bych ostatně uniknout nebezpečí, kdyby mi bylo souzeno. Ráda bych také, aby došel pokoje, a mám tušení, že by ho jinak nedošel.”

Gudríd tedy šla za Torsteinem. Zdálo se jí, že roní slzy. Šeptal jí něco potichu do ucha, takže ona jediná to slyšela, ale pak mluvil, že to mohli slyšet všichni; že jsou blažení, kdo se drží pravé víry, neboť těm se dostane pomoci a milosrdenství. Pravil také, že mnozí ji nezachovávají, jak by měli. „Stále se zde v Grónsku pochovávají lidé za slabého zpěvu do neposvěcené země, ačkoliv zde bylo přijato křesťanství. Já si však přeji, abyste mne a všechny ostatní, kteří zde zemřeli, přenesli ke kostelu. Ale Gardara spalte co nejrychleji na hranici, protože to je on, který tu strašil v zimě.” Mluvil k ní též o jejím postavení a pravil, že ji čeká skvělá budoucnost, ale prosil ji, aby se varovala sňatku s grónským mužem. Prosil ji též, aby část jeho i svého majetku věnovala kostelu a část chudým. A potom podruhé klesl a zůstal bez ducha ležet.

Od té doby, co přišlo do Grónska křesťanství, bylo tam zvykem pohřbívat lidi u toho dvorce, kde zemřeli, v neposvěcené zemi. Na prsa mrtvého se postavil kůl a pak se hrob zasypal, a když potom přišli kněží, vytáhl se kůl a do otvoru se nalila svěcená voda a zpívaly se pohřební písně, i když už mrtvý byl dlouho v hrobě.

Mrtvoly Torsteina a ostatních byly přeneseny ke kostelu v Eiríkově fjordu a tam nad nimi kněží zapěli pohřební písně. Eirík vzal Gudrídu k sobě a byl jí druhým otcem. Brzo nato zemřel Torbjörn a všechen jeho majetek připadl Gudrídě. Eirík o ni pečoval jako o svou dceru.

6

Byl muž jménem Torfinn Karlsefni, syn Tórda Hlaváče, který bydlil v Reyninesu v Skagafjordu. Torfinn pocházel z mocného rodu a byl velmi bohatý. Jeho matka se jmenovala Tórunn. Torfinn pobýval často na obchodních cestách a platil za znamenitého kupce. Jednoho léta přichystal opět svou loď a zamýšlel jet do Grónska. Snorri Torbrandsson vyjel s ním z Labutí zátoky a celkem bylo na lodi čtyřicet mužů.

Jiný muž se jmenoval Bjarni Grímólfsson a pocházel rodem z Breidifjordu, a opět jiný byl Tórhall Gamlason, od Východních fjordů. Ti přichystali téhož léta svou loď a rovněž k plavbě do Grónska. Jejich posádka počítala také čtyřicet mužů. Když byli s přípravami hotovi, vyplul Torfinn s oběma loďmi na širé moře. Není zpráv, jak dlouho byli na moři. Obě lodi však připluly na podzim do Eiríkova fjordu. Eirík a jeho krajané jeli k lodím. Obchod byl živý a nebyl ničím rušen. Lodivodové nabídli Eiríkovi, aby si vybral ze zboží, co chce. A Eirík byl k nim stejně velkomyslný a pozval posádky obou lodí přes zimu k sobě na Brattahlíd. Kupci jeho pozvání s díky přijali a jejich zboží bylo odvezeno na Eiríkův dvorec, kde nechybělo místa k jeho úschově.

Bylo tam také dostatek živobytí a kupcům se tam pobyt líbil. Ale když se blížily vánoce, začal být Eirík neveselý a zádumčivý, docela proti svému zvyku. Torfinn se s ním dal jednou do řeči a pravil: „Tíží tě něco, Eiríku? Lidem se zdá, že nejsi tak veselý, jak býváš. Hostil jsi nás velmi štědře a my jsme ti zavázáni odměnit se ti, jak dovedeme. A nyní řekni, co je příčinou tvých starostí.”
„Máte dobré srdce,” odpověděl Eirík. „Ale já bych nerad, abyste doplatili na naše přátelství. Bojím se také, že až přijdete jinam, všichni se dovědí, že jste nikde neměli tak špatné vánoce jako u Eiríka Zrzavého na Brattahlídu v Grónsku.”
„Neměj strach, hospodáři,” odpověděl Torfinn. „Máme na lodi slad i zrno. Vezmi si z toho, kolik chceš, a vyprav hostinu tak skvělou, jak uznáš za vhodné.”
Eirík přijal nabídku a vypravil tak nádherné vánoční hody, že sotva kdo v té chudé zemi pamatoval podobnou hojnost. Po vánocích požádal Torfinn Eiríka o ruku Gudrídy, protože se domníval, že Eirík v té věci rozhoduje. Eirík souhlasil a pravil, že je to asi její osud, a dodal, že o Torfinnovi neslyšel nikdy mluvit jinak než dobře. A tak se nakonec Gudríd s Torfinnem zasnoubili a byla vystrojena hostina s velkým pitím. Zimu strávili oba na Brattahlídu.

7

Na Brattahlídu se začalo mluvit o tom, že by se mělo jet do úrodného Vínlandu, a říkalo se, že jsou tam dobrá sídliště. Tak se stalo, ze Torfinn a Snorri chystali loď, aby na jaře vypluli. S nimi se vypravil na vlastním člunu Bjarni a Tórhall, o nichž obou již byla zmínka.

Jiný muž se jmenoval Torvard. Ten měl za ženu Freydísu, nemanželskou dceru Eiríka Zrzavého. Tento Torvard jel také s nimi, a dále Eiríkův syn Torvald a Tórhall, jemuž říkali Lovec. Tórhall byl už dlouho u Eiríka, v létě jako lovec, v zimě jako správce zásob. Byl to veliký a silný muž, podobný zlým obrům. Mluvil málo, a co promluvil, bylo zlé. Také Eiríka nabádal vždy k špatným věcem. Byl špatným křesťanem, ale vyznal se daleko široko v neobydlených krajích. Tento Tórhall byl na lodi spolu s Torvardem a Torvaldem. Ti měli loď, na které Torbjörn přijel do Grónska. Celkem jich bylo sto čtyřicet mužů, když pluli k západním sídlištím a potom k Medvědímu ostrovu. Odtud pluli dva dny a dvě noci na jih. Tu uviděli zemi a pluli k ní, aby ji prozkoumali, a našli tam veliké ploché kameny, některé z nich dvanáct loktů široké. A byla tam spousta lišek. Pojmenovali zemi a dali jí jméno Helluland, Země plochých kamenů. Odtud pluli dva dni a dvě noci, napřed jižním, potom jihovýchodním směrem, a připluli k zemi porostlé lesy a se spoustou zvěře. Na jihovýchod odtud byl ostrov. Na něm ubili medvěda, a proto dali ostrovu jméno Medvědí ostrov a zemi nazvali Markland, Lesnatá země. Odtud pluli dlouho jižním směrem, až připluli k dlouhému ostrohu s písečným břehem. Veslovali k břehu a našli na ostrohu kýl lodi, a dali proto ostrohu jméno Kjalarnes, Ostroh kýlu. Pobřeží nazvali Divným, protože plavba podél něho trvala nesmírně dlouho. Konečně připluli k místu, kde se začaly do země zařezávat zálivy. Do jednoho z nich vpluli.

Král Óláf Tryggvason daroval Leifovi dva lidi ze Skotské země. Muž se jmenoval Haki a žena Hekja. Oba byli rychlejší než rychlá zvěř a byli na lodi s Torfinnem. A když lodi propluly podél Divného pobřeží, vysadil je Torfinn na břeh a poručil jim, aby běželi jižním směrem do vnitra země a zjistili, jak je úrodná, ale aby se vrátili, než uplynou tři dni. Ti dva byli oblečeni v šat, kterému říkali kjafal a který vypadal tak, že měl nahoře kápi, po stranách byl otevřený a bez rukávů. V rozkroku byl sepjat knoflíkem a smyčkou. Ostatní tělo měli nahé.

Odběhli, jak jim bylo poručeno, a když se vrátili, držel jeden v ruce hrozen vína a druhý pšeničný klas. Když vstoupili na loď, pokračoval Torfinn v plavbě, až připlul do jednoho fjordu, před nímž ležel ostrov. Kolem se hnaly silné proudy, a proto nazvali ostrov Straumey, Ostrov proudů. Na tom ostrově bylo tolik kajek, že mezi jejich vejci nebylo možno projít. Fjordu dali jméno Straumfjord a vylodili tam svůj náklad a usadili se tam. Měli s sebou různé druhy dobytka. Místo bylo pěkné a bezpečné, a Torfinn a jeho lidé nedělali nic jiného, než že prozkoumávali zemi. Zůstali tam přes zimu, ale v létě předtím se nepostarali o zásoby. Lov byl čím dál slabší a nebylo co jíst. Tu náhle zmizel Tórhall Lovec. Předtím prosili Boha o potravu, ale nebyla jim dána tak rychle, jak potřebovali. Tórhalla hledali po celé tři dny a našli ho nahoře na jedné skále. Ležel tam a díval se vyjeveně do vzduchu, s otevřenými ústy a rozšířenými nozdrami, a něco mumlal. Zeptali se ho, proč tam šel. Odpověděl, že jim do toho nic není. Prosili ho, aby se s nimi vrátil domů, a on uposlechl. Brzo nato byla připlavena ke břehu velryba. Muži se vypravili na to místo a rozřezali velrybu, ale nikdo nevěděl, jaký druh velryb to je. Připravili ji a jedli, ale všem se udělalo zle.

Tu pravil Tórhall: „Na Rudovousa je věru lepší spolehnutí než na vašeho Krista. Tohle mám za své verše, které jsem složil na Tóra, svého ochránce. Ten mě nikdy nezklamal.”

Po těchto jeho slovech hodili ostatní celou velrybu nazpět do moře a modlili se k Bohu. Tu se počasí zlepšilo, takže mohli vyplout na moře, a od té doby byl dobrý lov, neboť na pevnině bylo sdostatek zvěře a na ostrově množství vajec a v moři plno ryb.

8

Podle toho, co se vypravuje, chtěl Tórhall jet na sever podél Divného pobřeží, aby hledal Zemi hroznů, kdežto Torfinn chtěl jet podél země na jih. Tórhall si připravil u ostrova svou loď a neměl s sebou více než osm mužů. Všichni ostatní jeli s Torfinnem. Když Tórhall nesl na loď vodu a napil se, pronesl tyto verše:

Sotva jsem sem přišel,
slíbili mi svatě
muži s ostrým mečem
měch sladkého pití.
Teď však bárku bídnou
— běda ubohému —
musím mořem vláčet,
vodu z vědra píti.
Víno nepoznal jsem.

A když byli připraveni, napjali plachty. Tu pronesl Tórhall ještě verše:

Plujme po moři k zemi,
kde příbuzné každý máme.
Vesly brázděme vlny,
vraťme se ke grónským břehům.
Divný břeh nechť domovem těm je,
kdo dávit se velrybou chtějí.

Pak plul Tórhall na sever podél pobřeží a kolem Kjalarnesu a chtěl se obrátit na západ. Dostal však protivný vítr, který je zahnal do Irska. Tam byli v boji přemoženi a odvedeni do otroctví. Tórhall tam, podle toho, co vyprávěli kupci, padl.

9

Nyní se musíme vrátit k Torfinnovi, který plul podél břehu na jih a s ním Snorri a Bjarni a ostatní z jeho družiny. Pluli dlouho, až připluli k jedné řece, která spadala do jezera a odtud tekla k moři. Před ústím byly velké písčiny a do řeky se nedalo plout, leč při přílivu. Torfinn a jeho lidé vpluli do ústí a nazvali to místo V zátoce. Vystoupili na břeh a v dolinách tam našli pole samoseté pšenice a na stráních vinnou révu. Každý potok byl plný ryb. Na břehu, v místech, kde příliv dosahoval nejvýš, nadělali prohlubně, a když se moře odlilo, byly prohlubně plné velkých platejsů. V lesích se prohánělo plno zvěře nejrůznějších druhů. Zůstali tam čtrnáct dní, krátíce si čas zábavou, a nepozorovali nic divného. Svůj dobytek měli s sebou.

Jednou ráno však, když se rozhlíželi kolem, uviděli velké množství kožených člunů. V člunech mávali holemi. Vypadalo to, jako když mlátí obílí. Holemi mávali po slunci.

Tu pravil Torfinn: „Co to asi znamená?”

„Možná že to je znamení míru,” odpověděl Snorri Torbrandsson. „Vezměme bílý štít a jděme jim vstříc.”

I učinili tak. Ti v člunech veslovali jim naproti. Na tvářích prvních z nich bylo vidět údiv, ale vystoupili na břeh. Byli to muži tmavé pleti a zlého vzezření. Měli tvrdé vlasy, velké oči a široké líce. Zůstali chvíli udiveni na břehu, ale pak odpluli jižním směrem podél poloostrova. Torfinn a jeho lidé si postavili stany nad jezerem, někteří blíž vody, jiní opodál. Zůstali tam přes celou tu zimu. Sníh tam nepadal, a tak se mohl jejich dobytek volně pást.

10

Ale když začalo jaro, spatřili jednou brzy ráno, jak připlouvá od jihu kolem ostrohu takové množství kožených člunů, že se zdálo, jako by v ústí řeky byly rozsety kousky uhlí. A na každém člunu mávali dřevěnými holemi. Torfinn a jeho lidé zdvihli štíty, a když se setkali s muži v člunech, začali spolu obchodovat. Domorodcům se zvlášť líbila červená látka k ozdobě a nabízeli za ni kožené výrobky a kožešiny. Chtěli též kupovat meče a oštěpy, ale Torfinn a Snorri zakázali zbraně prodávat. Skrelingové dávali celou čerstvou kožešinu za píď červené látky, kterou si vázali kolem hlavy. Tak si nějakou dobu vyměňovali zboží, až se Torfinnovým lidem začalo nedostávat látky, a proto ji stříhali na tak úzké proužky, že nebyly širší než jeden prst, a skrelingové za ně dávali stejně nebo i více.

Tu se však stalo, že z lesa vyběhl býk, který patřil Torfinnovým lidem, a silně zabučel. Toho se skrelingové lekli a utíkali na čluny a potom odveslovali podél břehu na jih. Po tři týdny nebylo po nich ani vidu ani slechu. Ale po uplynutí té doby uviděli Torfinnovi lidé, jak od jihu přijíždí celý houf lodí skrelingů. Na všech mávali holemi proti slunci a všichni křičeli velmi hlasitě. Tu vzal Torfinn a jeho lidé červené štíty a vyšli proti nim. Skrelingové vyskákali z člunů a dali se do boje. Byl to tvrdý boj, protože skrelingové měli praky. Torfinn a jeho lidé zpozorovali, že domorodci upevňují na hole koule, asi tak velké jako ovčí bachor a modré, a vrhají je proti Torfinnovým lidem, a tam, kde dopadnou, že působí ničivě. Z toho se zmocnil Torfinnových lidí takový strach, že nemyslili na nic jiného, než jak by utekli nahoru podél řeky, neboť se jim zdálo, že se skrelingové za nimi ženou ze všech stran. A nepřestali utíkat, dokud nedosáhli vrcholu jedné skály, kde se postavili k tvrdé obraně.

Freydís vyšla ze stanu, a když uviděla, jak Torfinn a jeho lidé ustupují, zvolala: „Proč utíkáte před touhle holotou, vy, takoví znamenití muži! Myslím, že byste je mohli pobít jako zvěř. Kdybych měla zbraň, dovedla bych věru lépe bojovat než vy všichni dohromady!”

Nedbali však jejích slov. Freydís se dala za nimi, ale šla jen zvolna, protože nosila pod srdcem. Přesto však šla za nimi do lesa a skrelingové se ji jali pronásledovat. Jak běžela, uviděla mrtvého muže. Byl to Torbrand Snorrason a měl hlavu rozraženou plochým kamenem. Vedle něho ležel meč. Chopila se ho a postavila se na odpor. Když ji skrelingové dohonili, obnažila prsy a začala do nich bít holým mečem. Toho se skrelingové lekli a dali se na útěk k lodím a odpluli. Torfinnovi lidé přispěchali k Freydíse a velmi ji chválili pro její udatnost. Z Torfinnovy družiny padli jen dva muži, kdežto skrelingové měli spoustu mrtvých. Torfinnovi lidé, vyčerpáni přesilou, se odebrali do svých chat, a když si ovázali rány, uvažovali, jací to byli lidé, kteří je přepadli seshora ze souše. Nyní se jim zdálo, že měli proti sobě skutečně jen lidi, kteří přišli z člunů, a ti druzí, to že bylo jen mámení.

Také skrelingové našli mrtvého muže a u toho ležela sekyra. Jeden z nich zdvihl sekyru a sekl jí do stromu, a po něm učinili stejně i ostatní. Sekala dobře a zdálo se jim, že je to drahocenný skvost. Když ji však jeden uchopil a sekl jí do kamene, takže praskla, zdálo se jim, že není k ničemu, když se rozbila o kámen, a zahodili ji.

Torfinn a jeho lidé nyní viděli, že země je sice dobrá k bydlení, ale že by tam stále musili žít v neklidu a strachu před těmi, kteří tam bydlili odjakživa. Proto se chystali na cestu odtud a vydali se zpět domů. Pluli na sever podél břehu a našli pět skrelingů, zahalených do kožešin a spících na břehu. Skrelingové měli u sebe nádoby se zvířecím morkem smíšeným s krví. Torfinnovi lidé se domnívali, že byli vyhnáni ze země, a ubili je.

Potom našel Torfinn ostroh s velikou spoustou zvěře. Ostroh vypadal jako hnojiště, protože tam ležela vždycky přes noc zvířata. Pak připluli do Straumfjordu a tam našli sdostatek toho, co potřebovali. Někteří říkali, že Bjarni a Gudríd tam zůstali se stem mužů a nepluli dál. Torfinn a Snorri prý však pluli se čtyřiceti muži na jih, ale nezdrželi se v Zátoce déle než dva měsíce a ještě téhož léta se vrátili zpět.

Torfinn jel s jednou lodí hledat Tórhalla Lovce a ostatní zůstali na místě. Torfinn plul na sever podél Kjalarnesu, ale vítr je zahnal západním směrem, takže jim země zůstala po levém boku. Před sebou viděli jenom divoké lesy a téměř nikde nebylo mýtiny. A když se již dlouho plavili, spatřili řeku tekoucí od východu na západ. Vpluli do jejího ústí a přistáli na jižním břehu.

11

Jednou ráno spatřili Torfinnovi lidé nahoře na mýtině cosi se lesknout a volali na to. Začalo se to pohybovat a byl to jednonožec. Mířil k břehu, u něhož kotvili. Torvald, syn Eíríka Zrzavého, seděl u kormidla. Jednonožec vystřelil po něm šíp a zasáhl ho do slabiny. Torvald šíp vytáhl a pravil: „Na vnitřnostech je tuk. Je zde dobrá země, ale sotva v ní najde někdo z nás štěstí.”

Brzo potom Torvald na to zranění zemřel. Jednonožec však utíkal směrem na sever. Torfinn a jeho lidé jej pronásledovali, občas ho spatřili, ale nakonec jim zmizel v jednom zálivu. Tehdy se Torfinnovi lidé obrátili a jeden z nich pronesl tyto verše:

Pronásledovali,
pravda je to,
naši lidé
jednonožce.
Divý muž
dal se v útěk,
spěch měl velký,
slyš, Torfinne.

Pokračovali pak zas v plavbě na sever a myslili, že vidí zemi jednonožců. Nechtěli se však už vydávat v nebezpečí. Zdálo se jim, že skály, které byly v Zátoce, a ty, které teď našli, jsou tytéž a že k nim je obojí cestou ze Straumfjordu stejně daleko.

Třetí zimu strávili ve Straumfjordu. Tehdy došlo k nesvárům mezi muži, a to kvůli ženám, neboť ti, kteří nebyli ženati, chodili za ženami ženatých, a z toho docházelo k neustálým hádkám.

První podzim se tam narodil Torfinnovi syn, který dostal jméno Snorri, a bylo mu tři roky, když odjeli ze země. Když vypluli z Vínlandu, měli jižní vítr a připluli k Marklandu, kde našli pět skrelingů. Muž měl vousy a s ním byly dvě ženy a dvě děti. Torfinnovi lidé vzali chlapce s sebou. Ostatní skrelingové jim utekli a propadli se do země. Hochy naučili své řeči a pokřtili je. Podle toho, co chlapci říkali, jmenovala se jejich matka Vethilldi a otec Uvegi. Vyprávěli též, že skrelingům vládnou králové. Jeden se jmenoval Avalldamon a druhý Avalldidida. Pravili však, že nemají domů a že lidé tam žijí v jeskyních nebo v děrách. Vyprávěli též, že na druhé straně jejich země je jiná země, v níž žijí lidé, kteří nosí bílé šaty a dlouhé hole, kolem beder jsou opásáni a velmi hlasitě hovoří. Mnozí se domnívají, že je to Země bílých mužů neboli Velké Irsko.

12

Bjarniho Grímólfssona a jeho družinu zahnal vítr do Irského moře, kde se dostali na místo plné červů a loď se pod nimi začala pomalu potápět. Měli s sebou člun, který byl natřen tulením tukem, protože do takového dřeva se červi nedávají. Vstoupili na člun, ale viděli, že je všechny nepojme.

Tu pravil Bjarni: „Protože člun nás nepojme všechny, ale jen polovinu, navrhuji, aby nikoliv původ, ale los rozhodl, kdo má vstoupit do člunu.”

Tento návrh se zdál všem velmi správný, takže si nikdo netroufal ozvat se proti němu. Losovali tedy mezi sebou a podle losu měl jet v člunu Bjarni s polovinou posádky, protože člun více lidí nepojal. Ale když vstoupili do člunu, pravil jeden mladý Islanďan, který přijel s Bjarnim z Islandu a nyní zůstal na lodi: „Chceš se zde ode mne odloučit, Bjarni?”

„Musí to tak být,” odpověděl Bjarni.

„Něco jiného jsi slíbil mému otci,” odpověděl jinoch, „když jsem s tebou odjížděl z Islandu: že nás oba má stihnout týž osud, a ne že se takto rozloučíme.”

„Máš pravdu,” odpověděl Bjarni, „a také se tak stane. Pojď sem do člunu a já vstoupím na loď. Neboť vidím, jak hrozně lpíš na životě.”

Potom vstoupil Bjarni na loď a jinoch do člunu. Posádka člunu připlula do Dyflinu v Irsku a vypravovala tuto příhodu. Lidé většinou myslí, že Bjarni se svými druhy zahynul v moři červů, poněvadž o nich nikdo nikdy už neslyšel.

13

V létě nato odejel Torfinn na Island a odebral se s Gudrídou domů na Reynines. Jeho matce se zdálo, že se chudě oženil, a proto tam Gudríd první zimu nepřebývala. Ale když matka poznala, jak skvělá hospodyně je její snacha, musila Gudríd k ní a obě se dobře snášely.

A tím se končí tato sága.

Zdroj: Staroislandské ságy. Přeložil Ladislav Heger. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965.