1
Po všech vchodech,
než dovnitř vejdeš,
se podívej
a poohlédni,
neboť nemůžeš vědět,
kde nepřátelé
u stolu v síni sedí.
2
Dárci buď zdar!
Host do domu vešel:
kam sednout si má?
Netrpělivý je,
kdo na prahu musí
čekat na pozvání.
3
Oheň potřebuje,
kdo ustálý je,
koho kolena studí.
Jídla a pláště
je potřebí tomu,
kdo v chladu hor chodil.
4
Vody potřebuje,
kdo jako host přišel,
utěrky a uvítání,
laskavosti,
vlídného slova,
odpovědi a odmlčení.
5
Důvtipu tomu je třeba,
kdo v dalekých krajích,
hloupému jen doma je dobře.
Posměch sklidí,
kdo s moudrým sedí
a otevřít ústa nedovede.
6
Moudrý muž
se nechlubí mnoho,
spíš každé své slovo váží.
Chytrý a mlčenlivý
kdo k lidem chodí,
jistě úhoně ujde.
(Neboť nikdy spolehlivějšího
nenajdeš přítele
než získané zkušenosti.)
7
Opatrný host
s uchem nastraženým
při míse mlčí,
poslouchá bedlivě,
pozoruje bystře,
každou sleduje stopu.
8
Ten je šťasten,
komu štítem je
pověst a posvátné runy,
kdo poznat dovede
pokrytectví
v mysli cizího muže.
9
Ten šťasten je,
komu štítem slouží
do smrti důvtip a pověst.
Neboť zlé rady
zdrojem bývá
muže cizího mysl.
10
Břímě lepší nemá
bdělý poutník,
než je rozum a rozvaha.
Ty nad zlato jsou
v neznámém městě
každému chudému chasníku.
11
Břímě lepší nemá
bdělý poutník,
než je rozum a rozvaha.
Nic hůře na cestě
nedělá hlavě
než přemíra pití.
12
Není pravda,
že přítelem je
mužům na cestě medovina.
Neboť čím více pije,
tím méně ví
opilý o svých úmyslech.
13
Volavkou zovou
zapomnění
toho, kdo chmelu hoví.
Peřím toho ptáka
jsem spoután byl
v Gunnlödině hrazeném hradě.
14
Zkušenosti zlé jsem
nejednou získal
z malvazu moudrého Fjalara.
Pij jen s mírou
medovinu,
bys neztratil po pití paměť!
15
Mlčenliví a rozvážní
by měli být muži
a bdělí k boji.
V radosti žij
a rozkoši,
dokud tě nestihne smrt.
16
Bloud je, kdo myslí,
vyhne-li se boji,
že bude věčně žít.
Stáří má schystánu
pro něho smrt,
i když ho oštěpu ušetří.
17
Hlupák když
k hostině přijde,
může mlčet nebo jen mumlat,
všechno vypoví,
když vyprázdní pohár.
Tehdy se projeví mysl muže.
18
Ten jenom pozná
kdo mnoho prošel
a scestoval svět,
jaké mysli je
cizí muž,
má-li rozum a rozvahu.
19
Nedrž se poháru,
jen s mírou pij pivo,
mluv málo nebo mlč.
Pomluva tě nestihne,
ani posměch,
budeš-li se spaním spěchat.
20
Nenasyta,
nezná-li míru,
neduhu neujde.
Brzo stihne
břichatého
smích střízlivých.
21
Stáda vědí,
kdy do stáje čas,
a pospíchají z pastvy.
Nemoudrý muž však
nikdy nezná
při míse míru.
22
Hloupý člověk
a hašteřivý
všemu se vysmívá,
jedno však nezná,
co by měl znát:
vlastní své slabosti.
23
Bloudi bez rozumu
po nocích bdí,
na každou maličkost myslí.
Když přijde ráno,
jsou rozespalí
a starostí je stále stejně.
24
Muž prosté mysli
pro úsměv pouhý
každého pokládá za přítele.
Nepřijde na to,
že přelstít ho chtějí,
když s chytráky u stolu sedí.
25
Muž prosté mysli
pro úsměv pouhý
každého pokládá za přítele.
Pozná však,
když na sněm přijde,
že přímluvců jen málo má.
26
Nemoudrý muž,
že všechno ví, myslí,
když v koutě u kamen sedí.
V rozpacích velkých
je však rázem,
má-li svůj ukázat um.
27
Nemoudrý muž
mezi cizími lidmi
s ústy zavřenými jen uspěje.
Nikdo nepozná,
že nic neví,
nebude-li mnoho mluvit.
(Kdo však nic neví,
neví ani,
že příliš mnoho mluví.)
28
Za moudrého platí,
kdo odpověď zná
i otázku dovede dát.
Nic se věru
z toho neutají,
co už od úst jde k ústům.
29
Mnoho nesmyslů
namluví ten,
kdo nikdy nemlčí.
Hbitý jazyk,
je-li bez uzdy,
zlo sobě často přičaruje.
30
Ni pohledem
posměšně se netkni
hosta při hostině.
Za moudrého platí
muž, jenž v klidu se dovede
vyhnout vyptávání.
31
Za moudrého platí,
kdo vyhnout se dovede
posměchu při hostině.
Sotva ví,
kdo při stole vtipkuje,
zda nemluví již s nepřáteli.
32
Mnozí muži
milí jsou k sobě,
prchlí však při pití.
To věčné vády
bude vyvolávat,
přít se bude host s hostem.
33
Brzo svůj pokrm
ráno pojez,
k hostině hladný nechoď,
nebo i na prázdno budeš
polykat sousta,
nebudeš mít z rozmluvy radost.
34
Oklika vede
k vlažnému příteli,
i když blízko bydlí.
K dobrému příteli však
vede přímá cesta,
i když má daleko domov.
35
Nedli věčně
na jednom místě,
odejdi vždycky včas.
I milý člověk se omrzí,
otálí-li
příliš dlouho u přítele.
36
Je dobře mít svůj byt,
i sebemenší:
svobodným činí i chudá chýš.
I kdybys je dvě kozy měl
a z rákosí krov,
přec je to lepší než žebrota.
37
Je dobře mít svůj byt
i sebemenší:
svobodný činí i chudá chýš.
Krvácí srdce chudákovi,
když o kus chleba má
prosit vždy přátele.
38
Na volném poli
ani na krok
nepouštěj z ruky zbraň.
Neboť není jisté
nebude-li cestou
muži potřebí meče.
39
Nenašel jsem přítele
tak pohostinného,
aby nepřijal pohoštění,
ani štědrého tolik
…………..
aby měl obavu z oplátky.
40
Majetku,
jejž muž si vydobil,
ať v hojnosti užívá.
Často nevítaný přijme,
cos pro přátele chystal,
mnohé hůř dopadne, než jsi doufal.
41
Z šatů ať se přátelé
a z štítů těší,
jež si vzájemně věnují.
Kdo si dávají
a oplácejí dary,
těch přátelství dlouho potrvá.
42
Příteli svému
přítelem buď
a darem mu oplácej dar.
Posměch hleď
posměchem přebít
a faleš falší.
43
Příteli svému
přítelem buď,
jemu a jeho příteli.
Přítelem však nebuď,
pamatuj si,
svých nepřátel příteli.
44
Víš-li o druhu,
jemuž věřit můžeš
a dobrého chceš od něho dosáhnout,
svěř mu svou mysl,
dar si s ním pokaždé vyměň
a na návštěvu k němu choď.
45
Nemůžeš-li
někomu věřit
a dobrého chceš od něho dosáhnout,
mluv s ním vlídně,
však v mysli měj lest
a faleš oplácej falší.
46
Nemůžeš-li
někomu věřit
a z proradnosti ho podezříváš,
měj pro něj úsměv,
mysli si však:
jaký dar, takový dík.
47
Mlád byl jsem kdysi
a bloudil jsem sám
po cizích cestách.
Bohatým jsem si připadal,
když přítele jsem potkal.
Radostí je muž muži.
48
Šťastný je udatný
a štědrý muž,
zřídka ho starosti znavují.
Jen bloud se
všeho bojí,
souží se, střeže dar.
49
Plášť svůj jsem navlékl
v širém poli
na staré strašáky
a hned z nich rozvážní
reci se stali.
Na posměch je nám nahý muž.
50
Schne každý smrk,
který na skále roste,
neochrání ho kůra ni jehličí.
A o nic lépe na tom není,
kdo nikoho nemiluje,
k čemu je mu pak ještě žít?
51
Prudčeji než oheň
plane s přítelem neupřímným
mír pěti dní.
Pohasne náhle,
když přijde šestý,
a konec je krásnému přátelství.
52
Není vždy nutné
dávat náramný dar.
Za málo možno získat si chválu.
Kousek chleba
a skloněný kalich
mi druha daroval.
53
Na malých březích
u malých vod
jsou lidi malé mysli.
Všichni stejně
nebyli stvořeni,
na dva díly dělí se lidstvo.
54
Každý by měl
kus rozumu mít,
i když ne přemíru rozumu.
Tomu z lidí se
vždy lépe žije,
kdo velmi mnoho ví.
55
Každý by měl
kus rozumu mít,
i když ne přemíru rozumu.
Neboť srdce je
sotva kdy šťastné,
když všechno o světě ví.
56
Každý by měl
kus rozumu mít,
i když ne přemíru rozumu.
Kdo nezná
napřed svůj osud,
bez strachu se dožije stáří.
57
Oheň se
od ohně chytá,
jiskra vzbuzuje jiskru.
Muž od muže se
z mluvy učí,
újmu jen utrpí muž uzavřený.
58
Přivstat si musí,
kdo po životě pase
a majetku jiného muže.
Sotva se vlku
vleže lov zdaří
a muži ve spaní vítězství.
59
Kdo dělníků má málo,
přivstat si musí
a po práci se podívat.
Mnoho promarní,
kdo prospí ráno,
půl bohatství patří časnému.
60
Zná míru šindele
i suchých špalků
každý muž moudrý
a všeho dřeva,
s nímž vystačit musí
po čtvrt čí po půl roku.
61
Umyt a sytý
jeď na sněm,
i když v chatrných chodíš šatech.
Za střevíce a spodky
stydět se nemusíš,
ni na krásu koně hledět.
62
Jak orel chtivě
po kořisti chňapá,
když nad moře vlny vzlétne,
tak se rozhlíží
na sněmu muž,
který pro svou při přátele hledá.
63
Otázku klást
a dovést odpovědět
musí muž moudrý.
Jen jednomu se svěř,
jinému ne,
tajemství tří šeptá tráva.
64
Každý muž moudrý
své moci
jen s mírou ať užívá.
Mezi odvážnými
objeví se brzo,
že nikdo není nejsmělejší.
65
…………..
…………..
…………..
Za slova,která
muž muži řekne,
často pak musí pykat.
66
Jednou jsem přišel
příliš brzo,
jindy zas příliš pozdě.
Buď bylo víno už vypito,
nebo nevykvasilo ještě.
Nevítaný host nikdy nepřijde vhod.
67
S pozváním leckde bych
počítat mohl,
kdyby se hostit nemusel host,
kdyby dvě kýty
v komoře visely
za jednu, kterou jsem snědl.
68
Oheň a slunce je
synů lidských
nejdražší dar,
jestliže bez hany
hledí žít
a zdraví si dovedou zachovat.
69
Nikdo není nešťasten zcela,
i když je nemocen.
Někdo se těší ze síly synů,
někdo zas z přátel,
z pokladů jiný
a někdo z čestných činů.
70
Lépe je živému,
třeba byl žebrák.
Každý chudák se na kravku zmůže.
Oheň sálal
v síni bohatého,
muž sám však mrtev byl před domem.
71
Kulhavý koně si osedlá,
bezruký hlídá brav,
hluchý se v boji hledí bít.
Být slepý je lépe
než spálen být,
málokomu mrtvý prospěje.
72
Syna mít
je dobře muži,
i když je pozdním pohrobkem.
Sotva ti kdo postaví
u cesty pomník,
ne-li pokrevný příbuzný.
73
Dva jednoho přemohou,
jazyk sám přináší hlavě smrt,
pod každým pláštěm
vždycky počítej s pěstí.
74
Spí bez starosti,
kdo věří své spíži.
Krátká jsou lodní ráhna
a podzimní noci nejisté.
Několikrát se převrátí
za pět dní vítr
a mnohem častěji za měsíc.
75
Kdo nic neví,
neví, že často
k pošetilosti vede poklad.
Jeden je bohatý,
jiný je v bídě,
v posměch ho proto neber!
76
Zajde majetek,
zemřou přátelé,
ty sám též zemřeš.
Jen toho paměť
potrvá věčně,
kdo si ji zaživa zasloužil.
77
Zajde majetek,
zemřou přátelé,
ty sám též zemřeš.
Vím jedno jen,
co věčně trvá:
po mrtvém pověst.
78
Plné spíže jsem viděl
Fitjungových synů,
teď nad žebráckou holí hořekují.
Bohatství trvá
jak mžiknutí brvy,
je to přelétavý pták.
79
Nemoudrý muž
když majetku nabude,
pokladů či přízně žen,
zpychne rychle,
pozbude rozvahu,
propadne pošetilosti.
80
Ptáš-li se na runy,
posvátné písmo,
jež od bohů pochází,
jež věštec vybarvil,
že mluvit je chytré, zvíš,
a moudré je mlčet.
81
Den před večerem nechval
a ženu, dokud spálena není.
Meč chval, až ho vyzkoušíš,
a děvče, až se vdá,
led, až jej přejdeš,
a pivo po vypití.
82
Za bouře vyvracej stromy,
za větru po moři vesluj,
a dívkou se v noci bav:
mnoho očí má den.
Lodi užívej k plavbě,
k obraně štítu,
meče k potyčce
a k polibkům panny.
83
Pivo pij u krbu,
klouzej se po ledě,
herku hubenou
a meč krvavý kupuj,
koně si v stáji hleď
a v popluží chovej psa.
84
Dívčí řeči nikdo
nikdy nevěř,
ni výřečnosti vdaných žen.
Jejich srdce je
jak otáčivé kolo,
vratkou mají vůli.
85
Stejně nevěř
stromu bez kořenů,
stoupající vodě,
chrochtající svini,
prasklému luku,
hořící louči,
vyjící mu vlku,
krákavé vráně,
zpěněnému kotli,
86
oštěpu v letu,
padajícím vlnám,
tenkému ledu,
stočenému hadu,
ženám v posteli,
puklému meči,
hře medvěda,
královské hlavě,
87
nemocnému oslu,
otroku svéhlavému,
lichotkám vědmy
a těm, kteří právě
v poli padli.
88
Raná setba
ráda klame
a stejně i rané synovy rady.
Úrodě je pohody třeba,
synovi poznání
a obojí oklamává.
89
Víry nedej
vrahu svého bratra,
rozbořenému domu,
rychlému koni -
k užitku není,
když nohu si zlomí -
všem těmto radám však
jen bloud bude věřit!
90
Nejistá je láska
žen lehkovážných
jak nekutý kůň
na kluzkém ledě,
jak dvouleté hříbě
ve hlučné vřavě,
jak loď bez kormidla
v líté bouři,
jak lov kulhavého,
když losa loví
v rozbředlém sněhu strmých roklí.
91
Otevřeně mluvím,
neb obojí znám:
nevěrná je též mysl mužů:
tím krásněj mluvíme,
čím hůře klamem.
Tak ženy lákáme k lásce.
92
Pěkně mluv,
na dary pamatuj,
kdo na dívce loudit chceš lásku.
Chval plavnou
postavu panny:
lichocením lásku získáš.
93
Pro lásku nikdo
nikdy by neměl
srdce druhého soudit,
často ne hloupého,
avšak moudrého muže
obloudí líbezná líc.
Soudit neměl
pro to, čemu mnohý muž propadá:
modrého muže
v pošetilce mění
veliká vášeň.
94
Nikdo nikdy by neměl
vyčítat jinému tíseň jeho,
stalo se to už mnoha lidem:
Silná touha omráčí hrdiny,
otupí rozum moudrým.
95
Srdce jen ví,
co blízko je srdci,
milenec je s nitrem svým sám.
Nejsou pro muže
horší muka,
než nic nemít rád.
96
Toto jsem poznal,
když jsem v poli seděl
a na své štěstí čekal:
že tělem i duší
je mi děvče,
až nikdy jsem ji svou nemohl zvát.
97
Billingovu pannu
jsem v posteli viděl
jasnou jak slunce spát.
Za její obětí bych
rád obětoval
královskou korunu.
98
Pozdě večer musíš,
Ódine, přijít,
chceš-li si nevěstu namluvit.
Nikdo mimo nás
nesmí vědět
o našem společné poklesku.
99
Nedbal jsem rozvahy,
rozkoš již chutnaje
a milou milostné chvíle.
Přesvědčen jsem byl,
že mně patřit bude
její přízeň i přátelství.
100
Když jsem pak přišel,
družina celá
na stráži stála.
Planoucí oheň
pochodně noční
k milé mi cestu překazil.
101
Když časně ráno
jsem se zas vrátil,
zastihl jsem hlídku v hlubokém spaní.
V posteli milé mé
přivázáno však
leželo protivné psisko.
102
Mnohá žena,
na pohled milá,
falešně smýšlí s mužem.
Poznal jsem to,
když chytrou pannu
jsem lákal k lásce.
Posměchem zlým mě
zahrnula,
nic jsem s ní neužil.
103
Kdo veselý je doma
a vlídný k hostům,
sám sobě prospěje.
Kdo paměť má výbornou
a výřečnost,
často dobrého dosáhne.
Pověst mouly má ten,
kdo jen málo zná říct,
to patří k povaze hlupců.
104
Obra jsem vyhledal
a domů se vrátil,
mlčením bych jen málo dosáh.
Mnoho slov jsem
k svému prospěchu mluvil
v Suttungových síních.
105
Gunnlöd mi podala
zlatý pohár
opojné medoviny.
Záhy však jsem se jí
zle odměnil
za přátelskou přízeň
a za strast srdce.
106
Zuby vrtadla jsem
zapustil v skálu,
aby mi do hloubky hlodaly stezku.
Uprostřed jsem stál
cest zlých obrů,
pasoucích mi po životě.
107
Ženu jsem obloudil,
dobře jí užil -
máloco unikne moudrému.
Básníků nápoj jsem
nahoru přines
do bytu věčných bohů.
108
Pochybuji,
že bych byl přišel
z obydlí obrů,
kdybych byl v objetí
neobelstil
obrovu drahou dceru.
109
Druhého dne
dovnitř vešli
silní obři v síně Vysokého.
Ptali se, zda Bölverk
k bohům se vrátil,
či zda ho ubil Suttung k smrti.
110
Na posvátný prsten
přísahal Ódin:
kdo jeho ujištění uvěří?
Suttunga podvedl,
o nápoj připravil
a Gunnlödě způsobil pláč.
111
Čas je slovo pronést
s věštcova stolce
u Urdiny studně.
Hleděl jsem a mlčel,
hleděl a přemýšlel,
vyslechl slova Vysokého.
Soudy jsem slyšel o runách,
o jejich všech smyslu,
před síní Vysokého,
v síni Vysokého
jsem takováto slyšel slova:
112
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
v noci nevstávej,
leč na výzvědy,
neb na skryté-li musíš místo.
113
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
ženě kouzel znalé
z náruče prchni,
nedej, by tě svými objala údy.
114
Způsobí snadno,
že zapomeneš
na sněm i na výrok vládce.
Nevzpomeneš jídla,
ni jinošských her
a se strastným srdcem půjdeš spát.
115
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
vdané ženě
v ucho nešeptej
svádivá slova.
116
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
před sebou máš-li
přes hory cestu,
na jídlo vydatné nezapomeň.
117
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
se svým neštěstím se
nikdy nesvěřuj
muži zlé mysli.
Neboť u zlého muže
málokdy se dočkáš,
aby ti důvěru důvěrou splatil.
118
Řeči zlých žen
život často stály
i mocného muže.
Leckdo dal hlavu
pro lstivý jazyk,
pro pouhou pomluvu.
119
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
věrného přítele
rád přijímej
a často k němu na návštěvu choď.
Neboť trním zarůstá
a vysokou travou
cesta, na niž nikdo nevkročí.
120
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
s dobrým mužem
důvěrně mluv
a kouzlu útěchy se u něho uč.
121
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
nikdy první
nenarušuj
přátelství pouta.
Starost ti bude
sžírat srdce,
nemáš-li komu se svěřit.
122
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
s hloupým mužem
hovory dlouhé
nikdy vést nechtěj.
123
Od špatného muže
sotva kdy můžeš
odměnu očekávat.
Dobrý přítel ti však
pověst zjedná,
která tě oblíbeným učiní.
124
V pobratimství vstupuje,
kdo pomýšlí
sdělit s někým své srdce.
Není nic horšího
než neupřímnost,
přítelem není, kdo pochlebuje.
125
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
s hloupým mužem
neveď hádky,
muž moudrý se
často mírní,
kde hlupec se pouští v půtku.
126
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
krpce nehotov,
ni ke klání kopí,
leč sobě samému.
Dřou-li krpce
a kopí je křivé,
bude ti každý klnout.
127
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
zlem nazvi,
co je zlé,
a padouchům nepopřej pokoj.
128
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
ve zlu nikdy
nehledej zálibu,
vždy však ti drahým buď dobro.
129
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
v boji nevzhlížej
nikdy vzhůru
130
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
žádáš-li si
s milou ženou
radostné rozkoše,
hezké sliby jí dávej
a dodržuj je.
Pro dobrý dar se nikdo nezlobí.
131
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
buď bdělý vždy,
však ne přebdělý.
Nejbdělejší při pití buď
a s ženou přítele,
a za třetí: nedej se
zlodějem přelstít.
132
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
posměchem nestíhej
pocestného,
ni hosta hrubou hanou.
133
Sotva kdy ví,
kdo doma sedí,
jakého původu je příchozí.
Nikdo není tak dobrý,
aby chyby neměl,
ni špatný tak,
aby se k ničemu nehodil.
134
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
šediny proroka
v posměch neber,
často je moudré,
co stáří mluví.
Rozvážná slova
slyšet můžeš
z úst, jež jsou svraštělá
jak scvrklý měch,
jenž s kozí kůží
a kravským bachorem
ve větru visí.
135
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
na hosta nehubuj,
nepřirážej dveře,
soustrast měj s trpícím.
136
Silnou měj závoru,
kdo stále musíš
přijímat příchozí,
hosta však obdaruj,
ujít-li chceš
zlým nemocem a neštěstí.
137
Radím ti, Loddfáfni,
bys radu přijal,
přijde ti vhod, přijmeš-li ji,
nebudeš toho litovat nikdy:
piješ-li pivo,
patř na moc země:
zem před opilstvím,
před nemocí oheň chrání,
dub před průjmem,
před kouzlem klas,
bez před svárem,
před nenávistí měsíce síla,
před žihadlem žíravina,
runy před zlobou,
co vytéká pije půda.
138
Vím, že jsem visel
ve větrném stromu
devět dlouhých nocí,
oštěpem proklát
v oběť Ódinovi, sám sobě samému,
na onom stromě,
o němž nikdo neví,
z kterých kořenů roste.
139
Chléb mi nepodali
ani chmelovinu,
dolů jsem se díval:
runy jsem zahlédl,
s nářkem je zvedl,
pak padl k zemi.
140
Devět mocných písní jsem
od slavného přijal syna
Böltora, Bestlina otce:
napít jsem se mohl
drahé medoviny,
ochutnat z Ódröra.
141
Tu se mi dobře
začalo dařit,
magické jsem moudrosti nabyl,
slovo za slovem
hledalo slovo,
čin za činem
směřoval k činu.
142
Runy najdeš,
rozluštěná slova,
převelká slova,
přemocná slova,
jež barvou vyved velký básník,
jež stvořili mocní bohové
o Ódin ostrým vyryl rydlem.
143
Ódin Ásům,
álfům Dáin,
Dvalin skřítkům,
Alsvinn obrům,
já sám jsem některé vyryl.
144
Víš, jak se ryjí?
Víš, jak je vykládat?
Víš, jak se barví?
Víš, jak se zkouší?
Víš, jak prosit nutno?
Víš, jak podávat oběť?
Víš, jak ji poslat?
Víš, jak ji porazit?
145
Lépe malá prosba
než přílišná oběť.
Dar si vždy oplaty žádá.
Lépe poslat málo
než mnoho porážet.
……………..
Tak Tund ryl runy
na počátku roků,
tam právě postav,
kam potom se vrátil.
146
Písně znám,
jež nezná paní vládce
a málokdo z mužů
…………..
…………..
Pomoc se zve jedna,
která ti pomůže
při svárech, starostech
a při všech strastech.
147
Jinou znám píseň,
jíž potřebují,
kdo chtějí lidi léčit.
148
Třetí znám píseň,
již je mi třeba,
bych spoutal nenávist nepřátel.
Jí otupím
ostří útočníků,
jich oštěpy mě nezraní, ni úklady.
149
Čtvrtou znám píseň:
jestli mi zle
spoutají okovy údy,
pak zapěji volnosti zpěv,
že s nohou mi spadnou železa
a poté s paží.
150
Pátou vím píseň:
vidím-li vržený oštěp
v zástup lidu letět,
neletí tak prudce,
bych jej nezastavil,
pohledem-li ho postřehnu.
151
Šestou znám píseň:
zraní-li mě kdo
kořeny svěžího stromu,
pak toho muže,
jenž mou vzbudí zlost,
strast stihne dřív než mne.
152
Sedmou znám píseň:
vidím-li v plameni
síň, v níž družina sedí,
nehoří tak náhle,
bych jej neuhasil,
když začnu pravou píseň pět.
153
Osmou znám píseň,
která je k užitku
a lásce všem lidem:
kde zloba roste
mezi syny reků,
tam brzo sjedná smír.
154
Devátou znám píseň:
když donucen jsem
plout s bárkou k břehům,
nejprudší vítr
na vlnách utiším
a mír na moře sešlu.
155
Desátou znám píseň:
v dálce když čarodějky
vidím v povětří plout,
zamávám na ně,
že zbloudí a ztratí
svou vlastní podobu,
svou vlastní paměť.
156
Jedenáctou znám píseň:
když staré přátele
v boj mám vést,
do štítu volám
válečným křikem
a oni mocně táhnou
zdraví z vřavy,
odevšad zdraví se vrátí.
157
Dvanáctou znám píseň:
se stromu oběšence
mrtvého vidím-li viset,
pak rychle vyryji
a vybarvím runy,
až z jejich moci
muž ten sestoupí
a vymění se mnou slova.
158
Třináctou znám píseň:
jestliže pachole
vodou z plamene poleju,
nepadne nikdy
na bitevním poli:
tomu muži meč neublíží.
159
Čtrnáctou znám píseň:
mám-li pět
o bozích posvátné báje,
Ásů a álfů znám
osudy všechny,
které jsou ostatním utajeny.
160
Patnáctou znám píseň:
již Tjódröri pěl
před dveřmi Dellinga.
Ásům pěl sílu,
álfům úspěch
a moudrost Mocnému.
161
Šestnáctou znám píseň:
chci-li se švarnou děvou
užít radosti a rozkoš,
mysl obrátím
milostné ženě,
slast v srdce jí sešlu.
162
Sedmnáctou znám píseň:
že sotva se mně vyhne
žádoucí žena.
……………
……………
Tyto písně budeš,
Loddfáfni, postrádat
ještě dlouhou dobu.
Poslouží ti,
když pochopíš je,
budou ti k potřebě,
přijmeš-li je,
prospějí ti,
když v paměť je vryješ.
163
Osmnáctou znám píseň,
které nebudu učit
nikdy dívku ni vdanou ženu
164
Nyní jsou výroky Vysokého
všechny vyzpívány,
k službě lidským synům,
ne k službě obřím synům.
Zdar tomu, kdo pěl,
zdar tomu, kdo pochopil!
Užívej jich,
kdos je uložil v paměť!
Sláva vám, kdo slyšeli jste.
Zdroj: Edda. Přeložil Ladislav Heger. Praha: SNKLU, 1962.
