Sága o Egilovi, synu Skallagrímově

1. O ZEMANOVI KVELDÚLFOVI.

Byl jeden muž, jménem Úlf, syn Bjálfiho a Hallbery, dcery Úlfa Nebojácného; to byla sestra Hallbjörna Půlčaroděje v Hrafnistě, otce Ketila Mléčníka. Úlf byl člověk tak veliký a silný, že mu nebylo rovného. A když byl mladý, býval na loupežných výpravách a plenil. S ním měl tovaryšství muž, který slul Berdlu- Kári, znamenitý muž a vynikající znamenitou silou a odvahou. Ten byl berserk. Úlf a on měli společný měšec, a bylo mezi nimi srdečné přátelství. A když nechali loupežení, odebral se Kári na svůj statek v Berdle. Kári byl velice bohatý a měl tři děti; jeden jeho syn slul Eyvind Jehně, druhý Ölvir Hnúfa (tj. Tuponosý); dcera jeho slula Salbjörg. Byla to žena velmi hezká a rázná. Tu si vzal Úlf a potom se také odebral na své statky. Úlf byl bohatý člověk a měl pozemky i hotové peníze. Ujal se vladařství, jako je mívali předkové jeho, a byl z něho mocný muž. Vypravuje se, že Úlf byl velmi dobrý hospodář. Byl zvyklý vstávati časně ráno a choditi se dívati po práci, kterou lidé měli dělati, nebo po řemeslnících, a dohlížeti na svůj dobytek a na pole; a občas hovořil s lidmi, kteří potřebovali jeho rady. Uměl všemu najíti dobrou radu, protože byl velmi rozumný člověk. A každý den, když se večeřívalo, býval nevrlý, takže málokdo s ním mohl promluviti. Vždy se mu již chtělo večer spáti. Lidé povídali, že na sebe brává tvářnost rozmanitých zvířat. Říkalo se mu Kveldúlf. Kveldúlf měl se svou ženou dva syny. Starší slul Thórólf a mladší Grím. A když vyrostli, byli oba velicí a silní lidé, tak jako jejich otec. Thórólf byl člověk velmi hezký a statný. Byl podobný přátelstvu své matky, velmi rád býval veselý, byl štědrý a do všeho se horlivě hnal a při tom velmi žárlivý se dostati se do předu; všichni lidé ho měli rádi. Grím byl černý a ošklivý, podobný otci svému jak vzezřením, tak povahou. Byl z něho velmi příčinlivý člověk. Uměl dělati věci ze dřeva a ze železa a byl z něho znamenitý řemeslník. Často také v zimě jezdíval s rybářskou lodicí na lov sleďů a s ním mnoho čeledínů. A když Thórólfovi bylo dvacet let, chystal se na loupežnou výpravu. Kveldúlf mu opatřil dlouhou loď. Na tu jízdu se vypravili také synové Berdlu-Káriho, Eyvind a Ölvir. Měli veliký zástup lidí a druhou dlouhou loď, a v létě pluli na výpravu a nashromáždili si statku a měli velikou kořist na dělení. Několik let byli takto na loupežných výpravách, v zimě pak bývali doma s otci svými. Thóróld přivezl domů mnoho vzácných věcí a dal je otci svému a matce. Bylo tenkrát snadno získati si majetek a čestné jméno. Kveldúlf byl toho času již dosti starý, a synové jeho byli dospělí.

2. ÖLVIR A SOLVEIG.

Audbjörn slul tenkrát král nad Firdafilky. Hroáld slul jeho jarl a Thórir syn jarlův. Tenkrát byl Atli Štíhlý jarlem a bydlel na Gaulách. Jeho děti byli Hallstein, Hólmstein, Hersteein a Solveig Krásná. Jednou na podzim bylo na Gaulách mnoho lidí při podzimní oběti. Tam spatřil Ölvir Hnúfa Solveigu a začal si jí mnoho všímati. Potom se o ni ucházel, ale jarlovi se zdálo, že jest rozdíl v rodu, a nechtěl mu ji dáti. Potom složil Ölvir mnoho milostných zpěvů. A Ölvir si zamiloval Solveigu tak, že nechal loupežných výprav, a bývali na nich Thórólf a Eyvind Jehně.

3. HARALD SE UJAL VLÁDY.

Před tím se Harald, syn Hálfdana Černého, ujal dědictví po svém otci a zapřísáhl se, že si nedá stříhati vlasů ani česati, dokud nebude sám jediný králem nad celým Norskem. Říkalo se mu Harald Vlasáč. Potom bojoval s těmi králi, kteří byli nejbližší, a přemohl je, a jest o tom dlouhé vypravování. Potom opanoval celé Upplöndsko. Odtamtud se vypravil na sever do Thrándheimu a měl tam mnoho bitev, prve nežli se stal jedinovládcem nade všemi kraji thrändskými. Potom se zamýšlel vypraviti na sever do Naumudalu proti bratřím Herlaugovi a Hrollaugovi, kteří byli toho času králi nad Naumudalem. A když ti bratři zvěděli o tom, že přichází, vešel Herlaug sám dvanáctý do mohyly, kterou před tím po tři leta dali dělati. Potom byla mohyla zase uzavřena. A Hrollaug král se vzdal království a přijal důstojnost jarlovskou a potom šel a podrobil se králi Haraldovi a zřekl se svého panství. Tak si osvojil král Harald Naumdälafylki a Hálogaland a ustanovil tam lidi nad svým panstvím. Potom se vypravil Harald král z Thrándheimu s vojskem na lodích na jih do Märi. Tam měl bitvu s Húnthjófem králem a zvítězil. Húnthjóf tam padl. Tu si přisvojil Harald král Severní Märi a Raumsdal. Ale Sölvi Klofi (tj. Rozštěpovač), syn Húnthjófův, ušel a odebral se do jižní Märi ke králi Arnvidovi a prosil ho o pomoc a pravil: „Ačkoli nyní přišlo na nás toto protivenství, nebude trvati dlouho a totéž protivenství přijde na vás, protože myslím, že Harald brzy sem přijde, když zotročil a porobil všecky lidi, které chce, v Severní Märi a Raumsdalu. Budete se moci rozhodnouti pro totéž, proč jsme se rozhodli my, brániti statku svého a svobody a užití k tomu všech těch lidí, od kterých vám lze čekati pomoci; a já se nabízím se svými lidmi proti této vzpupnosti a proti takovému násilnictví. Jinak bude se vám rozhodnouti pro to, proč se rozhodli Naumdalští, dáti se o své vůli do poroby a státi se raby Haraldovými. Můj otec pokládal za slávu, zemříti raději v královské důstojnosti se ctí, nežli státi se ve stáří podřízeným jiného krále. Myslím, že také ty budeš tak smýšleti a jiní lidé, kteří mají statečnou mysl a chtějí dbáti své cti.“ Na takové domluvy si král umínil, že sebere vojsko a bude brániti své země. On a Sölvi učinili spolek a vzkázali králi Audbjörnovi, jenž vládl nad Firdafykli, aby jim přišel na pomoc. A když poslové přišli k Audbjörnovi králi a vyřídili mu toto poselství, radil se o tom s přáteli svými, a radili mu všichni, aby sebral vojsko a táhl Märským na pomoc, jak mu bylo vzkázáno. Audbjörn král dal vyřezati válečný šíp a poslal jej jako výzvu k válce po všem svém panství. Poslal také lidi k předním mužům, aby přišli k němu. A když poslové královi přišli ke Kveldúlfovi a vyřídili mu své poselství a že král chce, aby Kveldúlf přišel k němu se vší svou čeledí, tu odpověděl Kveldúlf takto: „Jistě asi pokládá král za mou povinnost, abych šel s ním, má-li brániti své země a když se plení ve Fyrdafylki; ale to si nepokládám nikterak za povinnost, abych šel na sever do Märi a bojoval tam a bránil země jejich. Oznamte zkrátka, až se vrátíte ke svému králi, že co se týče tohoto sbírání vojska, bude Kveldúlf seděti doma a nebude sbírati vojska a nevydá se z domova proto, aby bojoval proti Haraldovi Vlasáči, protože mám za to, že má velmi hojný náklad štěstí tam, kde náš král nemá ani hrsť.“ Poslové se vrátili domů ke králi a pověděli mu výsledek svého poslání; Kveldúlf pak seděl doma na svých statcích.

4. O HARALDOVÝCH JÍZDÁCH.

Král Audbjörn se ubíral se svým lidem, který ho následoval, na sever do Märi a shledal se tam s Arnvidem králem a Sölvim Klofim a měli dohromady veliké vojsko. Toho času také král Harald byl přišel ze severu se svým lidem a setkali se mezi pevninou a ostrovem Sólsketem. Byla tam bitva veliká a padlo tam množství lidu na obou stranách. Z vojska Haraldova padli tam dva jarlové, Ásgaut a Ásbjörn, a dva synové Hákona jarla hladského, Grjótgard a Herlaug, a mnoho jiných vynikajících lidí, a z vojska Märských Arnvid král a Audbjörn král, a Sölvi Klofi se spasil útěkem a byl potom velikým vikingem a činíval často velikou škodu říši krále Haralda, a byl nazýván Sölvi Klofi. Po tomto si král Harald podrobil Jižní Märi. Vémund, bratr Audbjörna krále, držel Firdafylki a stal se králem nad tímto krajem. Toto se stalo pozdě na podzim, a usnesli se lidé s králem Haraldem, aby se neplavil podzimního času na jih kolem Stadu. Tu ustanovil Harald král Rögnvalda jarla nad obojí Märi a nad Raumsdalem. Harald král se pak obrátil na sever nazpátky do Thrándheimu a měl kolem sebe veliké množství lidí. Téhož podzimu přišli synové Atlovi mocí na Ölvira Hnúfu a chtěli ho zabít. Měli s tebou tolik lidu, že se Ölvir nemohl nikterak brániti a spasil se útěkem. Odebral se na sever do Märi a shledal se tam s králem Haraldem, i podrobil se mu Ölvir a odebral se s králem na sever do Thrándheimu na podzim a získal si velikou lásku královu a byl s ním potom dlouho a stal se jeho skáldem. Té zimy Rögnvald jarl se vydal pozemní cestou přes Eidsdjó na jih do Fjordů a opatřil si zprávy o jízdách Vémunda krále, a přišel v noci tam, kde se říká v Naustdalu, a byl tam Vémund na hodech. Tam se Rögnvald jarl zmocnil toho stavení, kde byli, a upálil uvnitř krále s devadesáti lidmi. Po tom přišel Berdlu-Kári k Rögnvaldovi jarlovi s dlouhou lodí úplně obsazenou, a ubírali se oba na sever do Märi. Rögnvald pobral všecky lodi, které měl Vémund král, a všechen pohyblivý statek, který dostal do rukou. Berdlu-Kári plul pak na sever do Thrándheimu ke králi Haraldovi a stal se jeho manem. Na jaře po těchto událostech plul Harald král na jih podle země s loďstvem a podrobil si Fjordy a Fjaly a odevzdal svým manům moc nad těmito kraji. Hróalda jarla ustanovil nad Firdafylki. Harald král měl velmi dobrý pozor, když si přisvojil ty kraje, které přišly nově do jeho moci, na zemany a mocné sedláky a na všecky, o kterých měl domnění, že by mohli způsobiti nějakou vzpouru. Těm všem dal na vybranou, buď býti jeho služebníky, nebo odejíti pryč ze země, nebo konečně zakoušeti násilného nakládání, nebo ztratiti život; a některým dal osekati ruce nebo nohy. Harald král se přivlastnil v každém kraji všechen majetek a všechnu zemi obydlenou i neobydlenou, a stejně moře a jezera, a všichni sedláci měli míti pozemky od něho pronajaté; a ti kteří pracovali v lesích a kteří dobývali soli a všichni, kteří lovili, ať na zemi, ať na moři, ti všichni mu měli být poplatni. A pro toto utlačování uteklo mnoho lidí pryč ze země, a mnoho pustých krajů široko daleko bylo osazeno, jak na východě v Jamtalandu a Helsingjalandu, tak západ země, Hebridy, Dublinsko, Irsko, Normandie ve Vlašsku (Francii), Katanes ve Skotsku, Orkneye a Hjaltland, Färeyje, a v ten čas byl nalezen Island.

5. KRÁL UČINIL VZKÁZÁNÍ KVELDÚLFOVI.

Král Harald ležel se svým vojskem ve Fjordech, a poslal v těch krajích posly ke všem lidem, kteří k němu nepřišli a s nimiž se domníval míti o čem jednati. Poslové královi přišli ke Kveldúlfovi, a dostalo se jim dobrého přijetí. I oznámili, za jakým účelem přišli. Pravili, že král chce, aby Kveldúlf k němu přišel. „Slyšel o tobě,“ pravili, „že jsi znamenitý muž a ze vzácného rodu; můžeš od něho dojíti veliké cti; stojíť král velice o to, aby měl u sebe lidi, o kterých slyší, že se vyznamenávají silou a statečností.“ Kveldúlf na to odpověděl, pravě, že již jest starý člověk, že již není způsobilý bývati venku na válečných lodích. „Zůstanu již nyní doma a nechám toho, abych ještě sloužil králům.“ Tu řekl posel: „Nech tedy jíti s námi syna svého ke králi. Jest veliký a statečný muž. Udělá tě král vladařem, chceš-li mu sloužiti.“ „Nechci býti vladařem,“ řekl Grím, „dokud jest můj otec živ, neboť jemu chci být podřízen, dokud jest živ.“ Poslové odjeli a když přišli ke králi, pověděli mu všechno, co Kveldúlf k nim mluvil. Král se rozhněval a vyjádřil se o tom několika slovy, řekl, že to jsou nějací vysokomyslní lidé, nebo co že vlastně zamýšlejí. Ölvir Hnúfa byl při tom a žádal krále, aby se nehněval. „Pojedu ke Kveldúlfovi a jistě k vám přijde, jakmile zví, že vám na tom záleží.“ Potom jel Ölvir ke Kveldúlfovi a pověděl mu, že se král hněvá, a že není naplat, že buď on nebo Grím musí jeti ke králi, a řekl, že jistě si ho král bude velmi vážiti, budou-li se k němu chtíti chovati přátelsky. Povídal jim mnoho o tom, jakž také bylo pravda, že král jest ke svým lidem štědrý i na peníze i na důstojenství. Kveldúlf pravil, že mu něco v duchu říká, že „my nebudeme míti štěstí s tímto králem, a nepojedu k němu. Ale jestliže Thórólf přijde v létě domů, ochotně vyhoví a pojede tam a dá se králi za mana. Řekni králi, že mu budu přítelem, a všechny lidi, kteří dají na má slova, budu rovněž k tomu míti. Budu také míti správu a vladařství z jeho udělení, právě tak jako jsem měl od dřívějšího krále, chce-li král, aby tak bylo, a později ještě uvidíme, jak se s králem srovnáme.“ Potom se Ölvir navrátil ke králi a řekl mu, že Kveldúlf k němu pošle svého syna, a řekl, že se k tomu hodí lépe ten, který právě nebyl doma. Král nechal tedy zatím té věci s pokojem. V létě potom se odebral do Sognska, a když se blížila jeseň, chystal se na cestu na sever do Thrándheimu.

6. O THÓRÓLFOVI A EYVINDOVI.

Thórólf, syn Kveldúlfův, a Eyvind Jehně přišli na podzim domů z loupežné výpravy. Thrórólf se odebral k svému otci, a hovoří potom otec se synem spolu. Thórólf se tázal, co tam chtěli ti lidé, které tam poslal král Harald. Kveldúlf řekl, že král vzkázal, aby se Kveldúlf stal jeho manem nebo jeden z jeho synů. „Kterak jsi odpověděl?“ pravil Thórólf. „Řekl jsem tak, jak jsem smýšlel, že se nikdy nepodrobím Haraldovi králi, a ani z vás obou by to nikdo neučinil, kdyby bylo po mém. Myslím, že konec těchto věcí bude takový, že se nám dostane záhuby od toho krále.“ „To by se stalo docela jinak,“ řekl Thórólf, „než já smýšlím o této věci: neboť já mám za to, že se mi od něho dostane převeliké cti, a jsem pevně rozhodnut, jíti ke králi a dáti se mu za mana, a slyšel jsem jistou věc, že v jeho družině jsou jenom samí vynikající lidé. Zdá se mi býti věc velmi žádoucí, dostati se do jejich sboru, budou-li mne chtíti vzíti mezi sebe. Vede se těm lidem mnohem lépe než všem ostatním v této zemi. O králi mi bylo řečeno, že jest ke svým mužům velice štědrý na dary a neméně ochotný vyznamenávati je a udělovati moc těm, kteří se mu zdají k tomu způsobilí. A doslýchám se o všech lidech, kteří se mu chtějí vzpírati a nenakloní si ho přátelstvím, že všichni přichází v nic; někteří utíkají pryč ze země a někteří se stávají na pozemcích nájemníky. Jest mi divné, otče, na tak moudrého člověka, jako jsi ty, a tak žádostivého cti, že jsi nechtěl vděčně přijmouti pocty, kterou ti král nabízel. A myslíš-li, že pravdivě předvídáš, že se nám od toho krále dostane škody a že bude chtíti býti naším nepřítelem, proč jsi tedy nešel bojovati proti němu s tím králem, kterému jsi se dříve podřídil? Nyní pak se mi to zdá býti věcí velmi nenáležitou, nebýti mu ani přítelem ani nepřítelem.“ „Stalo se to podle toho,“ pravil Kveldúlf, „co jsem tušil, že si nepojedou pro vítězství ti, kteří bojovali s Haraldem Vlasáčem na severu v Märi; a stejně bude pravda, že Harald bude na velikou škodu mému přátelstvu; ty pak, Thórólfe, sám rozhodneš, co chceš podniknouti. Nebojím se, že bys neobstál vedle nejpřednějších mužů nebo nevyrovnal se jim ve všech zkouškách mužnosti, kdybys přišel do společnosti družiny Haraldovy; varuj se, abys nevybočil z míry nebo nedal se v soupeření s lidmi mocnějšími než jsi ty, ale jistě ani takovým ty neustoupíš.“ A když se Thórólf vypravoval z domova, doprovázel ho Kveldúlf dolů k lodi a obrátil se k němu a přál mu aby jeho cesta byla dobrá a aby se zdrávi shledali.

7. O BJÖRGÓLFOVI.

Björgólf slul muž jeden v Hálogalandu. Bydlel na Torgách. Byl to zeman mocný a bohatý a byl po jednom ze svých rodičů z rodu skalních obrů, a podle toho měl i sílu a vzrůst. Měl syna, který slul Brynjólf. Ten byl podobný otci svému. Björgólf byl toho času již starý a jeho žena zemřela, i odevzdal celé hospodářství synovi a našel mu ženu. Brynjólf měl Helgu, dceru Ketila Mléčníka z Hrafnisty. Bárd se jmenoval jejich syn. Ten byl brzy veliký a sličného vzezření a byl z něho člověk velice přičinlivý. Přihodilo se jednou na podzim, že tam byla velmi četná společnost a pila, a Björgólf se synem byli ve společnosti nejvzácnějšími muži. Večer bývali vylosováni lidé po dvou k společnému pití, jak bylo zvykem. A toho společného pití se účastnil muž, který slul Högni a měl hospodářství v Lece. Byl to člověk náramně bohatý, velmi sličného vzezření, rozumný člověk a z nepatrného rodu, a pozdvihl se vlastním přičiněním. Měl dceru velmi sličnou, která se jmenovala Hildirída. Té se losem dostalo seděti vedle Björgólfa. Hovořili spolu ten večer mnoho a dívka se mu líbila. Brzy potom se společnost rozešla. Téhož podzimu vypravil se starý Björgólf z domova s lodí, kterou měl, a na ní měl třicet mužů. Připluly do Leky, a dvacet jich šlo do statku a deset hlídalo loď. A když přišli na dvorec, přišel mu Högni naproti a vítal ho s radostí a zval ho, aby tam zůstal se svou družinou, on pak to přijal a vešli do jizby. Když se pak odstrojili a odložili svrchní šaty, poručil Högni přinést soudek s pivem. Hildirída, dcera hospodářova, nosila hostům pivo. Björgólf zavolal k sobě Högniho hospodáře a praví mu: „Přišel jsem sem proto, že chci, aby tvá dcera jela se mnou domů, a zde hned s ní učiním svou svatbu beze všech námluv.“ Högni pak viděl, že mu nezbývá na vybranou, než býti Björgólfovi ve všem po vůli. Björgólf dal za ni unci zlata a týž večer si ji vzal za ženu. Potom s ním jela Hildirída domů na Torgy. Brynjólf se zlobil pro tento sňatek. Björgólf a Hildirída měli dva syny. Jeden slul Hárek a druhý Hrörek. Potom Björgólf umřel, a jakmile byl vynesen a pochován, poslal Brynjólf Hildirídu s jejími syny pryč. Odebrala se do Leky k svému otci a tam byli synové Hildirídini vychovávání. Byli to lidé sličného vzezření, malého vzrůstu, rozumní, podobní matčinu přátelstvu. Říkali jim lidé synové Hildirídini. Brynjólf málo jich vážil a nedal jim nic z dědictví po otci jejich. Hildirída byla dědičkou Högniho a ujala se se syny svými dědictví po něm a bydlili v Lece a měli veliký majetek. Syn Brynjólfův Bárd a synové Hildirídini byli téměř stejného věku. Brynjólf a otec jeho Björgólf dlouho užívali práva trhu s Finny a vybírání poplatku od nich. V severních končinách Hálogalandu jest fjord, který sluje Vefsnir. V tomto fjordu leží ostrov, který slove Álost, veliký ostrov a dobrý. Na něm jest dvorec, kde se říká na Sandnesu. Tam bydlil muž, který slul Sigurd, nejbohatší to člověk tam na severu. Byl královským vladařem a rozumný člověk. Sigrída slula jeho dcera a byla pokládána za nejžádoucnější nevěstu na Hálogalandu. Byla jeho jediné dítě a měla děditi po Sigurdovi, svém otci. Bárd syn Brynjólfův vypravil se z domova s lodí, na níž měl třicet mužů. Plavil se na sever na Álost a přišel na Sandnes k Sigurdovi. Bárd oznámil, proč přijel a žádal o Sigrídu. Bylo na tu řeč odpověděno dobře a uspokojivě, a na konec byla dívka Bárdovi zaslíbena. Svatba měla býti příštího léta, a Bárd měl přijíti tam na sever slaviti tu svatbu.

8. O BÁRDOVI A THÓRÓLFOVI.

Král Harald vzkázal toho léta vznešeným mužům, kteří byli v Hálogalandu, a obeslal si k sobě ty, kteří před tím ještě nebyli k němu přišli. Brynjólf se rozhodl jíti tam, a s ním syn jeho Bárd. Jeli tedy na podzim na jih do Thrándheimu a setkali se tam s králem. Přijal je s velikým potěšením. Brynjólf přijal od krále vladařství na svých statcích, a král mu udělil velké požitky, jiné ještě než měl dříve. Odevzdal mu vybírání poplatků od Finnů, správu královskou na horách a právo trhu s Finny. Potom odjel Brynjólf domů na své statky, Bárd pak tam zůstal a byl přijat do královy družiny. Ze všech dvořanů vážil si král nejvíce svých skáldů. Ti měli místo na druhé čelné lavici. Z nich nejdále od dveří seděl Audun Illskälda. On z nich byl nejstarší a býval skáldem Hálfdana Černého, otce krále Haralda. Nejblíže po něm seděl Thorbjörn Rohoštěp, potom Ölvir Hnúfa, a hned vedle něho dostal místo Bárd. Říkalo se mu Bárd Bílý nebo Bárd Silný. Všichni lidé ho tam měli rádi. Mezi Bárdem a Ölvirem Hnúfou bylo velmi dobré přátelství. Téhož podzimu přišli ku králi Haraldovi Thórólf, syn Kveldúlfův, a Eyvind Jehně, syn Berdlu-Káriho. Dostalo se jim tam dobrého přijetí. Přijeli tam na lodi o dvaceti místech, dobře opatřené lidmi, kterou měli dříve na loupežných výpravách. Dostali místo ve srubu pro hosty se svou družinou. A když tam prodleli, až se jim zdálo býti záhodno jíti ku králi, šel tam s nimi Berdlu-Kári a Ölvir Hnúfa. Pozdravili krále a Ölvir Hnúfa řekl: „Tu, hle, přišel syn Kveldúlfův, o němž jsem vám v létě řekl, že ho k vám Kveldúlf pošle; on splní všecko, co vám slíbil. Může nyní viděti opravdové znamení, že chce býti nyní dokonalým přítelem vaší, když vám sem poslal syna svého, aby vám sloužil, takového čackého muže, jak můžete nyní viděti. Jest žádost Kveldúlfova a všech nás, abys přijal Thórólfa se ctí a dal mu vynikající místo u sebe.“ Král odpověděl dobře a jeho řeč a řekl, že tak učiní, „osvědčí-li se Thórólf opravdu takovým mužem, jako na pohled vypadá skutečně statně a zmužile.“ Potom se dal Thórólf králi do služby a vstoupil do družiny královské, Berdlu-Kári pak a syn jeho Eyvind Jehně vrátili se na jih s lodí, s kterou připlul Thórólf tam na sever. Odebral se Kári domů na své statky a Eyvind s ním. Thórólf zůstal u krále, a král mu ustanovil, aby seděl mezi Ölvirem Hnúfou a Bárdem, a všichni ti tři se spřátelili důvěrným přátelstvím. Povídali lidé o Thórólfovi a Bárdovi, že se jeden druhému rovná sličností a vzrůstem a silou a vší způsobilostí. Požíval nyní Thórólf veliké přízně u krále a stejně Bárd. Když pak uplynula zima a přišlo léto, žádal Bárd krále o dovolenou, aby směl jíti uzavříti ten sňatek, který mu byl slíben minulého léta. A ježto král věděl, že má Bárd nutné řízení, dovolil mu, aby jel domů. A když dostal povolení, žádal Thórólfa, aby jel s ním tam na sever. Pravil, jakož bylo pravda, že se tam shledá se mnoha znamenitými svými příbuznými, kterých dříve jistě nespatřil ani se s nimi neseznámil. To se zdálo Thórólfovi žádoucí, i dostali k tomu od krále dovolení. Chystají se potom na cestu a měli dobrou loď a tovaryšstvo. Potom, když byli připraveni, vydali se na sever. A když přijeli na Torg, poslali k Sigurdovi posly a vzkázali mu, že Bárd hodlá přijíti uzavříti ten sňatek, o kterém se minulého léta smluvili. Sigurd praví, že chce splniti všecko, jak si to řekli. Ustanovili tedy čas svatby, a měl Bárd se svými přijeti na ni tam sever na Sandnes. A když přišel ustanovený čas, jeli tam Brýnjólf a Bárd a měli s sebou mnoho vynikajících lidí, přátel a příbuzných. Bylo, jak Bárd řekl, že se tam Thórólf shledal se mnoha svými přáteli, s kterými se ještě nikdy neseznámil. Jeli, až přijeli na Sandnes, a byly tam hody co nejslavnější. A když se hody skončily, jel Bárd domů se svou ženou a pobyl doma přes léto a Thórólf s ním. A na podzim přišli na jih ke králi a byli s ním druhou zimu. Tu zimu zemřel Brynjólf. A když Bárd zvěděl, že se tam uprázdnilo dědictví, prosil o dovolení, aby se směl odebrati domů, a král mu dovolil. A než se rozešli, stal se Bárd královským vladařem, jako býval jeho otec, a dostal od krále všecka práva, jako je míval Brynjólf. Bárd se odebral domů na své statky, a brzy byl z něho znamenitý pohlavár; synové pak Hildirídini jako dříve, zase nic nedostali z dědictví. Bárd měl se svou ženou syna, a slul Grím. Thórólf byl u krále a požíval tam veliké cti.

9. BITVA U HAFRSFJORDU (ROKU 872).

Harald král vyhlásil velikou námořní výpravu a shromažďoval loďstvo. Svolával k sobě branný lid široko daleko po krajích. Vyplul z Thrándheimu a zamířil do jižních krajin země. Doslechl se, že veliké zástupy se sebraly po Agdách a Rogalandu a Hördalandu, a z široka daleka že se shromáždili lidé, z horních krajů země i z východních stran z Víku, a sešlo se mnoho předních mužů, a že mají v úmyslu brániti země proti Haraldovi králi. Harald král plul se svými zástupy od severu. On sám měl loď velikou a osazenou svou družinou. Na přídi byl tam Thórólf, syn Kveldúlfův, a Bárd Bílý a synové Berdlu-Károvi, Ölvir Hnúfa a Eyvind Jehně, a dvanáct králových berserků bylo hned za nimi u zábradlí. K setkání došlo na jihu na Rogalandu u Hafrsfjordu. Tam se strhla největší bitva, jakou kdy král Harald měl, a s obou stran padlo množství lidí. Král plul se svou lodí daleko dopředu, a byla tam lítá bitva; a konec byl takový, že král zvítězil. Padl pak tam Thórir Dlouhobradý, král agdský, a Kjötvi Bohatý utekl a všechen lid jeho, jenž zůstal na nohou, vyjímaje ty, kteří se po bitvě poddali králi. Když byl ohledáván lid Haralda krále, bylo mnoho padlých a mnoho bylo těžce poraněných. Thórólf byl velmi poraněn, a Bárd více, a nikdo nebyl nezraněn na královské lodi vpředu před plachtou, kromě těch, kterých se železné zbraně nechytaly, a to byli berserkové. Král tedy poručil obvázati rány svých lidí a děkoval mužům za statečné počínání a dal jim dary a pochválil obzvláštním způsobem ty, kteří se mu toho zdáli hodni, a slíbil, že rozmnoží jejich čest; jako takové jmenoval velitele lodí a po nich muže s přídi své lodi a jiné z těch, kteří byli na přídích. Tato byla poslední bitva, kterou měl Harald král v zemi, a po ní nenašel již nikde odporu a zmocnil se potom vší země. Král dal zahojiti své lidi, kterým bylo přáno života, a pochovati poctivě mrtvé, jak bylo zvykem. Thórólf a Bárd leželi se svými ranami. Rány Thórólfovy se začaly hojiti, ale rány Bárdovy se zhoršily k smrti. Tu dal zavolati k sobě krále a řekl mu takto: „Bude-li, že zemru od těch ran, tedy vás chci prositi, abyste mne nechal učiniti pořízení o mém dědictví.“ A když král k tomu přivolil, řekl: „Chci, aby celé mé dědictví obdržel Thórólf, můj soudruh a příbuzný; jemu chci dáti také svou ženu, syna svého k vychování, neboť jemu po té stránce věřím více než komukoli z lidí.“ S dovolením královým potvrdil tuto ustanovení, jak zákony velely. Potom Bárd umřel a byl pochován poctivě, a mnozí želeli smrti jeho. Thórólf se od svých ran uzdravil a byl přes léto s králem a získal si znamenitou pověst. Na podzim ubíral se král na sever do Thrándheimu. Tu ho požádál Thórólf o dovolení k jízdě na sever na Hálogaland, aby se tam ujal toho daru, který v létě dostal od Bárda, svého příbuzného. Král mu dovolil a učinil po něm vzkázání a poslal znamení, že má Thórólf dostati všecko to, co mu Bárd daroval; přidal také to, že dar ten byl učiněn s vůlí královou a že chce, aby se tak stalo. Učinil tu král Thórólfa svým vladařem a přikázal mu všecky požitky, které měl před tím Bárd; svěřil mu také jízdu k Finnům s takovými podmínkami, jako ji dříve měl Bárd. Král daroval Thórólfovi loď válečnou dobrou se vším opatřením a dal ho vypraviti odtamtud co nejlépe. Potom se vypravil Thórólf odtamtud na cestu a rozloučili se on a král s velikou láskou. A když přijel Thórólf na sever do Torg, byl tam dobře uvítán. Pověděl o smrti Bárdově, a také to, že Bárd mu daroval po sobě pozemky a movitosti a ženitbu, kterou on měl dříve. Potom oznámil vzkázání královo a předložil znamení jeho. A když Sigrída uslyšela tyto noviny, zdálo se jí, že mnoho ztratila smrtí muže svého; Thórólf pak jí byl již od dřívějška dobře znám, a věděla, že jest muž velice vynikající a že by se velmi dobře vdala, a protože to bylo rozkázání královo, uznala za dobré a s ní její přátelé, zaslíbiti se Thórólfovi, jestliže by to nebylo jejímu otci proti mysli, Pak se tam Thórólf ujal veškeré správy a rovněž královského vladařství. Thórólf se vypravil z domova a měl s sebou válečnou loď a na ní téměř šedesát mužů, a plul potom, když byl přichystán, na sever podle břehů, a jednoho dne večer přijel na Sandnes na Álostě; vpluli se svou lodí do přístavu. A když rozbili stan a uchystali vše na noc, ubíral se Thórólf s dvaceti muži vzhůru do dvorce. Sigurd jej dobře přivítal a pozval ho, aby tam zůstal, neboť již dříve byli spolu dobře známi od těch dob, co Sigurd a Bárd se sešvagřili. Potom šel Thórólf se svými lidmi do jizby a přijali tam pohoštění. Sigurd si sedl k Thórólfovi a dal se s ním do řeči a tázal se, co nového. Thórólf povídal o bitvě, která se stala v létě v jižních končinách země, a o mnoha lidech, kteří padli a jež Sigurd dobře znal. Thóróld pověděl, že Bárd, zeť jeho, umřel od ran, které si utržil v té bitvě. Oba uznávali, že jest veliká škoda takového muže. Tu řekl Thórólf Sigurdovi, o čem se umluvil s Bárdem nežli umřel, a potom oznámil vzkázání královo, že chce, aby se to všecko dodrželo, a zároveň ukázal znamení. Potom přednesl Thórólf svou žádost Sigurdovi a žádal o Sigrídu, dceru jeho. Sigurd přijal tu řeč dobře, pravil, že jsou pro to mnohé důvody: nejprve, protože král to chce tak míti, potom, že Bárd o to žádal, a zároveň to, že Thórólfa zná a že má za to, že se jeho dcera dobře vdá. Přivolil Sigurd bez obtíží tomu manželství. Staly se tedy zásnuby a byl ustanoven den svatby v Torgách na podzim. Potom jel Thórólf se svými druhy domů na svůj statek, a přistrojil hody veliké a pozval množství hostí. Bylo tam mnoho znamenitých přátel Thórólfových. Také Sigurd se vypravil ze severu a měl velikou válečnou loď a vybrané lidi na ní. Na těch hodech bylo veliké množství hostí. Brzy bylo zjevno, že Thórólf jest štědrý muž a člověk vysoce velikomyslný. Měl kolem sebe velikou družinu a brzo se musilo mnoho vynakládati a bylo potřebí velikých zásob. Byl tenkrát dobrý rok a bylo snadno opatřiti všecko, čeho bylo třeba. Té zimy zemřel Sigurd na Sandnesu, a Thórólf vzal celé dědictví po něm. Byl to majetek velmi veliký. Synové Hildirídini přijeli k Thórólfovi a přednesli své nároky, které se domnívali míti na majetek, jejž měl kdysi otec jejich Björgólf. Thórólf odpověděl takto: „Bylo mi známo o Brynjólfovi, a ještě lépe o Bárdovi, že byli lidé tak čestní, že by vám byli dali podíl z dědictví Björgólfova, kdyby byli věděli, že na něj máte právo. Byl jsem při tom, když jste přišli se stejnými nároky na Bárda, a myslím, že jsem slyšel, že se mu nezdálo, jako byste měli pravdivé nároky, protože vás jmenoval levobočky.“ Hárek pravil, že si mohou opatřiti svědectví, že jejich matka byla získána snubní cenou. „A pravda jest, že jsme ze začátku nevyjednávali o tom s Brynjólfem, bratrem svým. Ostatně bylo nám tenkráte jednati s příbuzným, ale od Bárda jsme očekávali slušné náhrady v každé příčině. Ostatně naše styky s ním nebyly dlouhé. Nyní pak se toto dědictví dostalo do rukou lidem, kteří s námi nejsou v příbuzenství, a nemůžeme nyní úplně mlčeti ke své ztrátě. A může býti, že také nyní jako dříve bude ten rozdíl v moci, že se nám nedostane v této věci od tebe spravedlnosti, jestliže nechceš slyšeti žádného svědectví, které můžeme předložiti, že jsme lidé řádně narození.“ Thórólf odpověděl na to nevrle: „Tím méně vás pokládám za lidi oprávněné k dědictví, že mi bylo řečeno, že vaše matka byla vzata násilím a moci přivedena domů“ Potom přestali o té věci mluviti.

10. O JÍZDĚ THÓRÓLFOVĚ.

Thórólf se vypravil v zimě vzhůru na hory a měl s sebou zástup veliký, ne méně než devadesát mužů. A dříve bývalo zvykem, že královští vladaři mívali třicet mužů a někdy méně. Měl s sebou mnoho zboží. Brzy položil Finnům shromáždění a přijal od nich poplatek a měl s nimi trh. Všecko jednání se dálo v pokoji a přátelsky, a něco s pohrůžkou. Thórólf jel daleko široko po kraji a když přišel na východ na hory, dozvěděl se, že Kylfingové přišli od východu a trží sem a tam s Finny a někde loupí. Thórólf ustanovil Finny, aby vyzvídali, kudy se Kyflingové ubírají, a jel za nimi hledati jich, a zastihl na jednom dvorci třicet lidí a pobil všecky, takže ani jeden neušel, a potom jich přistihl pohromadě patnáct nebo dvacet. Celkem pobili asi sto lidí, a pobrali tam náramný statek a navrátili se na jaře s takovou pořízenou. Thórólf se odebral na svůj statek na Sandnesu a pobyl tam dlouho na jaře. Dal tam stavěti loď válečnou velikou s dračí hlavou na ní; dal ji vystrojiti co nejlépe. Tu loď vzal s sebou na sever. Thórólf shromažďoval usilovně všecky potřebné věci, které byly tam na Hálogalandu. Opatřil si lidi, kteří mu lovili sledě a jiní lovili tresku. Bylo také dosti míst, kde se shromažďovali tuleni a nalézala se vejce. Všecko to dával přivážeti domů. Thórólf nemíval doma nikdy méně svobodných mužů než sto. Byl člověk štědrý a nešetřil darů a pilně si získával přátelství všech vynikajících mužů, kteří byli v jeho blízkosti. Byl z něho mocný muž a horlivě si hleděl výstroje svých lodí a zbraní.

11. THÓRÓLF POZVAL KRÁLE.

Král Harald přišel toho léta na Hálogaland, a byly mu chystány na uvítanou hody, jednak na statcích jeho, jednak je strojili vladaři královští a mocní zemané. Thórólf uchystal králohody a učinil na ně veliký náklad. Bylo ustanoveno, kdy tam král měl přijíti. Thórólf pozval tam množství lidí, a byli všichni lidé co nejlépe vybraní z těch, kteří mohli přijíti. Král měl téměř tři sta mužů, když přijel na hody, a Thórólf měl u sebe pět set mužů. Thórólf byl dal připraviti velikou stodolu, jež tam byla, a dal tam postaviti lavice, a tam se pilo, protože žádná jizba tam nebyla tak veliká, aby se tam vešlo všecko to množství lidí, V tom stavení byly také štíty zavěšeny kolem dokola. Král usedl na vysoké křeslo. A když byla všecka místa obsazena směrem dovnitř i ke vchodu, rozhlížel se král a zčervenal a neříkal nic, a zdálo se lidem, že na něm pozorují, že jest rozhněván. Hody byly znamenité a vše při nich co nejlepší. Král byl celkem neveselý a pobyl tam tři noci, jak bylo ustanoveno. Toho dne, kdy měl král odjeti, šel Thórólf k němu a žádal ho, aby s ním šel dolů na břeh. Král tak učinil. Tam stál u břehu ten drak, jejž Thórólf dal postaviti, se stany a vším vystrojením. Thórólf daroval tu loď králi a žádal, aby král přijal tu okolnost, že tam měl takové množství lidí, podle úmyslu, který on při tom měl, aby z toho byla králi čest a ne pro nějaké soupeření s ním. Král vyslechl Thórólfova slova příznivě a byl od té chvíle přívětivý a veselý. Také mnozí lidé přiložili dobrá slova a pravili, jakož bylo pravda, že hody byly co nejčestnější a dal při vyprovození co nejskvělejší, a že králi jest veliká posila od takových lidí. Rozloučili se potom s velikou láskou. Král se ubíral na sever na Hálogaland, jak ustanovil, a vracel se potom na jih, jak míjelo léto. Ubíral se tu také ještě po hodech, po místech, kde mu byly zchystávány.

12. O SYNECH HILDIRÍDINÝCH.

Synové Hildirídini přišli ke krále a pozvali ho k sobě na třídenní hody. Král přijal jejich pozvání a ustanovil, kdy by tam přišel. A když přišel určený den, přišel tam král se svým průvodem, a nečekalo ho tam množství lidí, hody pak se konaly co nejlépe. Král byl velmi veselý. Hárek si zjednal hovor s králem a hovor jeho se stočil až tam, že se tázal na jízdy královy, které toho léta měl. Král mu pověděl, nač se tázal; pravil, že všichni lidé ho dobře přijali, a každý podle své možnosti. „V tom asi byl veliký rozdíl,“ řekl Hárek, „že v Torgách prý bylo největší množství hostí.“ Král pravil, že tak bylo. Hárek na to: „Toho bylo lze bezpečně očekávati, neboť se dály co největší přípravy na ty hody, a měl jste tam, králi, veliké štěstí, že se to obrátilo tak, že váš život nepřišel do žádného nebezpečenství. Stalo se, jak bylo lze čekati, že jsi byl velmi opatrný a štěstí velmi ti přálo, neboť jsi hned tušil, že to není všecko s dobrým úmyslem, když jsi spatřil to veliké množství lidí, které tam bylo shromážděno. A bylo mi řečeno, že jsi nechával všechen svůj lid stále úplně vyzbrojený a ve dne v noci jsi měl bezpečnou stráži.“ Král na něj pohleděl a pravil: „Proč mluvíš takové řeči, Háreku, a co můžeš o tom pověděti?“ Hárek řekl: „Mám dovolení, králi, abych směl mluviti, jak se mi líbí?“ „Mluv,“ řekl král. „Mám za to,“ dí Hárek, „že kdybys, králi, slyšel každé slovo, co lidé mluví doma po své chuti, jaký útisk prý činíš všemu lidu, že by se ti to nelíbilo, A to ti musím, králi, říci zcela podle pravdy, že, aby se ti lid protivil, neschází mi k tomu nic jiného než smělost a vůdce. A není s podivem,“ pravil, „při takových lidech, jako je Thórólf, že se zdá býti nade všecky lidi. Nechybí mu ani síly ani sličnost. Má také kolem sebe družinu jako král. Má převeliký majetek, i kdyby měl jenom to, co by měl sám. Ale nad to jest, že pokládá statek jiných lidí jako za svůj. Vy jste mu také učinil veliké milosti, a již bylo namále, že by se vám byl za to špatně odměnil, neboť musím vám pověděti celou pravdu o tom, že když se proslechlo, že jedete na sever na Hálogaland s průvodem ne větším než jste měl, s třemi sty lidí, uradili se tady lidé, že se tu má sejíti ozbrojené množství a zabíti tě, králi, a všechen tvůj průvod, a Thórólf byl náčelníkem toho usnesení, protože jemu bylo nabídnuto, aby byl králem nad krajem háleyžským a naumdalským, Vypravil se potom po všech fjordech a po všech ostrovech a shromáždil všecky lidi, které mohl dostati, a všecky zbraně, a neutajilo se, že se to množství mělo obrátiti proti králi Haraldovi k bitvě. To pak jest pravda, králi, že ačkoliv jste měl lidu o něco méně, když jste se setkali, tu připadl na sedláky strach, jakmile vás spatřili plouti s loďmi. Tu se usnesli, jíti vám naproti přívětivě a pozvati vás na hody, a pak zamýšleli, když byste se opili a leželo spíce, přepadnouti vás ohněm a zbraněmi. A znamení té věci jest, slyšel-li jsem dobře, že vás uvedli do jedné stodoly, protože Thórólf nechtěl spáliti svou jizbu novou a znamenitě upravenou. Také to ještě bylo těchto věcí znamení, že všecka stavení byla plna zbraní a válečného obleku; a když se jim nepodařilo nijak vás obelstíti, rozhodlo se pro to, co se nejlépe hodilo, a upustili docela od svých úmyslů. Domnívám se, že všichni dovedou tyto své úmysly utajiti, neboť myslím, že málokdo jest si vědom neviny, jestliže se pravda pronese. Já pak ti, králi, radím, abys vzal Thórólfa k sobě, aby byl v tvé družině a nosil tvůj prapor a byl na přídi tvé lodi; k tomu se hodí nad všecky jiné lidi lépe; a chceš-li, aby byl královským vladařem, uděl mu vladařstí na jihu ve Fjordech. Tam jest všechen jeho rod. Budeš naň moci dohlížeti, aby se přespříliš nevzmohl. A zde na Hálogalandu odevzdej správu těm lidem, kteří umějí zachovávati míru, a budou vám věrně sloužiti, a jsou odtud rodilí, a jejich příbuzní zde dříve měli takovou úlohu. Oba my bratří jsme hotovi a nabízíme se ke všemu, k čemu nás budete chtíti užíti. Náš otec měl tady dlouho královskou správu, a dobře se v jeho rukou dařila. Jest vám zde, králi, ustanovovati lidi ke správě pečlivě, protože sám sem budete moci zřídka přicházeti. Kraj zde není tak bohatý, abyste tu jezdil se svým průvodem, a neuděláte to asi častěji, abyste sem přijížděl s malou družinou, protože zde jest mnoho lidí nespolehlivých.“ Král se při těchto řečech velmi rozhněval, ale mluvil přece opatrně, jak býval vždycky zvyklý, když slyšel noviny, jež byly důležity. Tázal se tudíž, zdali jest Thórólf doma v Torgách. Hárek pravil, že na to není pomyšlení. „Máť Thórólf tolik rozumu, že by se vystřehl octnouti se před vaším průvodem, králi, protože jistě se mohl nadíti, že všichni nebudou tak mlčenliví, aby ses ty, králi, nic nedozvěděl o těch novinách. Odjel na sever na Álost, jakmile uslyšel, že se ubíráte ze severu.“ Král mluvil málo o těchto novinách před lidmi, a bylo na něm pozorovati, že asi věnuje víru této řeči, která mu byla pověděna. Potom se král ubíral dále svou cestou. Synové Hildirídini vyprovodili jej pryč čestně s dary, on pak jim slíbil své přátelství. Bratří ti vymyslili si nějaké řízení v Naumudale a jezdili tak, že jednou se s králem minuli, potom zase setkali. On přijímal jejich řeči vždycky dobře.

13. O THORGILSOVI GJALLANDIM.

Byl muž jménem Thorgils Gjallandi (t.j. Hlasivec). Ten zůstával s Thórólfem, a Thórólf si ho vážil ze svých čeledínů nejvíce. On byl s Thórólfem tenkráte, když byl na loupežné výpravě. Byl tenkráte mezi posádkou na přídi jeho a jeho praporečníkem. Thorgils byl v Hafrsfjordu ve vojsku krále Haralda a řídil tam tu loď, kterou měl Thórólf a s kterou byl na loupežné výpravě. Thorgils byl člověk veliké síly a nad jiné statečný. Král mu dal po bitvě přátelské dary a slíbil mu své přátelství. Thorgils spravoval hospodářství v Torgách, když nebyl Thórólf doma, a měl tam také tenkrát správu. Když pak Thórólf odjížděl z domova, připravil všechen poplatek od Finnů, který přinesl s hor a který náležel králi, a odevzdal jej Thorgilsovi a přikázal, aby jej odevzdal králi, kdyby se dříve nevrátil domů, toho času, až by král jel ze severu a na jih tamtudy. Thorgils přichystal velikou a dobrou nákladní loď, kterou Thórólf měl, a naložil na ni poplatek a měl téměř dvacet mužů. Potom se plavil za králem a nalezl ho v Naumudale. Když pak přišel Thorgils před krále, oznámil králi pozdravení od Thórólfa a řekl, že tam přivezl poplatek od Finnů, který mu Thórólf posílá. Král na něj pohleděl a nedal mu žádné odpovědi, a viděli lidé, že se hněvá. Thorgils tedy odešel a zamýšlel vyčkati lepší příležitosti, aby mluvil s králem. Přišel k Ölvirovi Hnúfovi a pověděl mu všecko, co se přihodilo, a tázal se ho, ví-li snad, co by to znamenalo. „Nevím,“ řekl Ölvir, „ale to jsem zpozoroval, že král utichne po každé, když se stane zmínka o Thórólfovi, od té doby, co jsme byli v Lece, a proto mám domnění, že byl nějak očerněn. Vím pak o synech Hildirídiných, že mívají již dlouho soukromé rozmluvy s králem, a snadno se poznává z jejich slov, že jsou nepřáteli Thórólfovými; ale já se brzy dozvím od krále jistoty o této věci.“ Potom šel Ölvir ke králi a pravil: „Přišel sem Thorgils Gjallandi, váš přítel, s poplatkem, který přišel z Finmarky a který vám náleží, a poplatku jest mnohem více než bývalo dříve, a kožešiny mnohem lepší. Rád by se brzy odtud vypravil; buď tak hodný, králi, a jdi a podívej se, neboť jistě jsi nikdy nespatřil tak dobré veverčí kožešiny.“ Král na to neodpověděl, ale přece šel tam, kde loď stála. Thorgils hned vybalil kožešiny a ukázal králi. A když král uviděl uviděl, že to jest pravda, že poplatek jest mnohem hojnější a lepší, než býval dříve, vyjasnil trochu tvář a Thorgils mohl již s ním mluviti. Odevzdal králi několik bobřích kožešin, které mu Thórólf poslal a ještě jiné vzácné věci, které dostal na horách. Král se tu rozveselil a tázal se, co se přihodilo za té jejich jízdy. Thorgils pověděl všecko podrobně. Tu řekl král: „Veliká je to škoda, že prý mi Thórólf není věrný a že prý mi stojí o život.“ Tu odpověděli mnozí, kteří tam byli přítomni, a všichni stejně, pravili, že to jest jistě pomluva zlých lidí, jestliže bylo králi řečeno něco takového, a že Thórólf jistě je nevinen. I prohlásil král na konec, že tomu tedy raději nechce věřiti. Byl potom král ve všech řečech vlídný k Thorgilsovi a rozešli se v pokoji. Když pak se Thorgils shledal s Thórólfem, pověděl mu všecko, co se přihodilo.

14. O THÓRÓLFOVI.

Tu zimu jel Thórólf opět do Finmarky a měl s sebou téměř sto lidí. Jezdil zase jako předešlou zimu, měl trh s Finny a ubíral se široko daleko jejich kraji. A když se dostal daleko na východ a proslechlo se tam o jeho jízdách, přišli k němu Kvenové a pravili, že jsou k němu posláni a že je poslal Faravid, král kvenlandský; vypravovali, že Kirjalové plení v jeho zemi, a on vzkazuje Thórólfovi, aby tam jel a poskytl mu pomoci. Zároveň také vzkázal, že Thórólf dostane z kořisti stejný díl jako král, a každý muž jeho tolik jako tři Kvenové. Byly pak mezi Kveny takové zákony, že z kořisti měl král míti se svou družinou třetinu, a mimo to napřed již všecku kožešinu bobří a sobolí a kuní. Thórólf oznámil toho své družině a vybídl je, aby volili, zdali se má jeti čili nikoliv. A většina volila, aby to zkusili, když lze získati takovou kořist, i stalo se rozhodnutí že jeli s posly na východ. Finmarka jest náramně veliká. Na západě jest moře a z něho vycházejí veliké fjordy, a tak je také na severu a až na východní stranu. Na jihu pak jest Norsko, a jde Finmarka téměř tak daleko na jih v horních částech země, jako Hálogaland v přímořských. A na východ od Naumuladu jest Jamtaland a potom Helsingjaland a potom Kvenland, pak Kirjalaland. A Finmarka leží nad všemi těmito zeměmi a jsou široko daleko horské osady vzhůru do Finmarky, některé v údolích a některé při jezerech. Ve Finmarce jsou jezera náramně veliká a u jezer veliké lesy, a vysoké hory se táhnou po celé délce Finmarky a říká se jim Kjöly. A když Thórólf přišel na východ do Kvenlandu a sešel se s králem Faravidem, přichystali se k jízdě a měli tři sta mužů, Norové pak čtvrté sto, a jeli horem Finmarkou a přišli v místa kde byli na horách ti Kirjalové, kteří před tím loupili mezi Kveny. A když uznamenali, že jdou nepřátelé, sebrali se a vyšli proti nim; nadáli se zase vítězství jako dříve. Když pak nastala bitva, postupovali Norové rázně; měli štíty spolehlivější než Kvenové. Stala se tu porážka v zástupu Kirjalů; mnoho jich padlo, a někteří utekli. Ukořistili tam král Faravid a Thórólf náramné bohatství; vrátili se do Kvenlandu a Thórólf se potom se svou družinou ubíral do Finmarky. Rozešli se s králem Faravidem v přátelství. Thórólf přišel s hor dolů ve Vefsniru. Jel tu nejprve na svůj statek na Sandnesu a pobyl tam nějaký čas. Na jaře jel se svou družinou ze severu do Torg, a když tam přijel, bylo mu pověděno, že synové Hildirídini byli v zimě s králem Haraldem v Thrándheimu a že asi nepřestávali pomlouvati Thórólfa u krále. Bylo Thórólfovi mnoho pověděno o tom, z čeho jej pomlouvali. Thórólf odpověděl takto: „Myslím, že tomu král nebude věřiti, když se mu předkládají takové lži, neboť není žádné příčiny, abych se mu zpronevěřil, protože mi prokázal velmi mnoho dobrého a nic zlého, a tak jest ode mne daleko, abych mu chtěl škoditi, i kdybych měl k tomu příležitost, že mnohem raději chci býti jeho podřízeným vladařem než slouti králem, a on jediný v naší zemi mohl by si mne učinit rabem, kdyby chtěl.“

15. O KRÁLI HARALDOVI A HÁREKOVI.

Synové Hildirídini zůstali tu zimu u krále Haralda a měli s sebou své domácí lidi a sousedy. Oba bratří hovořívali často s králem a stále se stejným způsobem vraceli k záležitosti Thórólfově. Hárek se tázal: „Byl jste spokojen s finským poplatkem, králi, který vám Thórólf poslal?“ „Byl, “ řekl král. „Podivil byste se asi,“ dí na to Hárek, „kdybyste měl všechen, který vám náležel; ale stalo se zcela jinak. Bylo mnohem více toho, co si Thórólf nechal. Poslal vám darem tři bobří kožešiny, ale já vím bezpečně, že si nechal třicet kožešin, které náležely vám, a myslím, že stejně si vedl, co se týče jiných věcí. Uvidíš, králi, odevzdáš-li tu správu nám bratřím, že ti dodáme více zboží.“ A všecko, co mluvili proti Thórólfovi, jejich tovaryšové potvrzovali svým svědectvím. Byl král na konec velmi pohněván.

16. O THÓRÓLFOVI.

Thórólf se vypravil v létě na jih do Thránheimu ke králi Haraldovi a vezl s sebou všechen poplatek a mnoho jiného zboží, a devadesát mužů a všecky dobře vypravené. Když pak přišel ke králi, byli uvedeni do jizby pro hosty a hoštěni co nejznamenitěji. Druhého dne přišel Ölvir Hnúfa k Thórólfovi, přátelskému svému, a hovořili spolu. Ölvir pověděl, že jest Thórólf velmi pomlouván, a že král takové řeči poslouchá. Thórólf žádal Ölvira, aby promluvil s králem o té věci, „protože já,“ pravil, „budu před králem ve svých řečech krátký, chce-li raději věřiti pomluvám špatných lidí nežli pravdě a věrnosti, které ode mě zakusí.“ Druhý den přišel Ölvir k Thórólfovi a povídal, že mluvil s králem o jeho záležitosti. „Nevím nyní,“ pravil, „o nic lépe, co má na mysli.“ „Tedy k němu půjdu sám,“ řekl Thórólf. Učinil to a šel ke králi, když seděl za stolem při jídle, a když vešel, pozdravil krále. Král přijal jeho pozdravení a poručil, aby dali Thórólfovi pití. Thórólf pravil, že přinesl s sebou poplatek, který náleží králi, „a přišel z Finmarky, a ještě jiné věci tu mám, vám na památku, králi, které vám chci odevzdati. Vím, že jest co nejlépe vynaloženo všecko, co jsem učinil k vaší libosti.“ Král praví, že nemůže očekávati od Thórólfa ničeho jiného leč dobrého toliko, „neboť si ničeho jiného,“ povídá, „od tebe nezasloužím; jenže lidé mluví trochu dvojako o tom, kterak dbáš činiti tak, aby se mi líbilo.“ „Nemluví se o mně pravdivě,“ řekl Thórólf, „jestliže někteří lidé povídají, že jsem se vůči vám, králi, ukázal nevěrným. Mám za to, že lidé, kteří ti namluvili takové věci, jsou ti asi menšími přáteli než já. A to jest zřejmo, že chtějí býti dokonale mými nepřáteli, a také jest nejpodobnější pravdě, že dostanou, co zaslouží, budeme-li míti spolu co dělati sami.“ Potom Thórólf odešel. A druhého dne odevzdával Thórólf poplatek, a král byl při tom. A když bylo všecko odevzdáno, předložil Thórólf několik bobřích kožešin a sobolích; pravil, že je chce darovati králi. Mnozí lidé, kteří tam byli přítomni, povídali, že to je dobře učiněno, a slušno, odplatiti za to přátelstvím. Král pravil, že si Thórólf sám za to zjednal odměnu. Thórólf pravil, že vše, co mohl, učinil věrně ke spokojenosti králově, „a jestliže se mu to přece nelíbí, nemohu si pomoci. Bylo králi známo, když jsem byl u něho a v jeho družině, jak jsem si počínal, a zdá se mi podivné, má-li mne král nyní za jiného člověka, než jak mne zakusil tenkráte.“ Král řekl: „Dobré bylo tvoje chování, Thórólfe, když jsi byl s námi. Myslím také, že v té věci učiním nejlépe, když zase půjdeš do mé družiny. Vezmi můj prapor a buď náčelníkem ostatních v družině. Nikdo tě nebude moci pomlouvati, když budu moci ve dne v noci míti pozor, kterak si počínáš.“ Thórólf pohleděl na obě strany, kde stáli jeho čeledínové. I hovořil: „Těžko mi bude pustiti z rukou toto tovaryšstvo. Prokazuj mi, králi, důstojnosti a úděly podle své vůle, ale tovaryšů svých od sebe nepustím, dokud mám z čeho je chovati, třeba že budu odkázán toliko na své prostředky. Prosím a chci, králi, abyste přijel ke mně na hody a slyšel slova těch lidí, kterým věříš, jaké svědectví oni vydají v této věci. A potom učiňte podle toho, jak uznáte za pravdu.“ Král odpověděl a řekl, že již nikdy nepřijme od Thórólfa pohoštění. Thórólf tedy odešel a chystal se potom domů. A když odjel, odevzdal král synům Hildirídiným správu Hálogalandu, kterou dřívě měl Thórólf, a tak také vybírání poplatku od Finnů. Král prohlásil a vzal za své vlastnictví hospodářství v Torgách a všechny statky, které kdysi měl Brynjólf. Všecko to odevzdal do správy synům Hildirídiným. Král poslal lidi s průkazy k Thórólfovi, aby mu oznámili toho pořízení, které učinil. Potom vzal Thórólf lodi, jež měl, a naložil na ně všechen svůj movitý statek, kolik mohl s sebou vzíti, a vzal s sebou všecky své lidi, svobodné i raby, a plul potom na sever na Sandnes na svůj statek. Měl tam Thórólf kolem sebe lidu o nic méně a vedl dům o nic menší.

17. O SYNECH HILDIRÍDINÝCH.

Synové Hildirídini se ujali správy na Hálogalandu. Pro královu moc se tomu nikdo nevzpíral. Ale mnoha lidem byla tato změna velice proti mysli, těm, kteří byli s Thórólfem příbuzní nebo jeho přátelé. V zimě jeli na hory a měli s sebou třicet mužů. Zdálo se Finnům důstojenství těchto úředníků mnohem menší, než když jezdil Thórólf. Odevzdávali mnohem hůře všechen poplatek, jejž měli platiti. Téže zimy jel Thórólf na hory se sto lidmi. Jel hned na východ do Kvenlandu ke králi Faravidovi. Radili se spolu a usnesli se, že pojedou na hory jako minulé zimy, a měli s sebou čtyři sta mužů a přišli dolů do Kirjalalandu. Vtrhli do obydlených krajů, kde se jim zdálo, že k tomu mají dostatečné množství lidu, plenili, nabrali hojnost statku. Potom, když míjela zima, jeli nazpět vzhůru do marky. Na jaře jel Thórólf domů na svůj statek. Toho času zaměstnával své lidi lovem tresky na Vágách, a některé lovili sledí, a opatřoval do svého hospodářství zásoby všeho druhu. Thórólf měl velikou loď, určenou k mořským plavbám. Ta byla vypravena v každé příčině co nejlépe a krásně pomalovaná nad vodou. Byla na ní také plachtu barevná, pruhovaná modře a červeně; všechno příslušenství bylo na lodi co nejlepší. Tu loď dal Thórólf vypraviti a ustanovil ze své čeledi ty, kteří se s ní měli plaviti; naložil ji treskou a kůžemi a hranostajem. Přidal také hojnost veverčí kůže a jiných kožešin, jež přivezl s hor, a byl to statek ceny náramně veliké. S tou lodí vypravil Thorgilsa Gjallanda na západ do Anglie, aby mu nakoupil sukna a jiných zásob, kterých potřeboval. Pluli s tou lodí na jih podle země a potom na širé moře a připluli do Anglie. Měli tam dobrý trh, naložili loď pšenicí a medem, vínem a suknem, a na podzim pluli nazpět s dobrým větrem. Připluli k Hördalandu. Téhož podzimu přijeli ke králi synové Hildirídini a přivezli mu poplatek. A když jej odevzdávali, byl při tom král sám, dívaje se. I řekl: „Jest již odevzdán všechen poplatek, který jste vybrali ve Finnmarce?“ Odpověděli: „Tak jest.“ „Tentokrát jest poplatek mnohem menší,“ pravil král, „i chatrněji splacen, než když jej vybíral Thórólf, a povídali jste, že špatně zastával ten úřad.“ „Jest dobře, králi,“ praví Hárek, „že jsi si všiml, jak veliký poplatek přicházívá z Finnmarky, neboť takto lépe víš, oč přicházíš, když ti Thórólf všechen finnský poplatek kazí. Bylo nás této zimy třicet lidí v marce, jako dříve bývalo obyčejem královských úředníků. Potom tam přijel Thórólf se sto lidmi. Slyšeli jsme, že prý povídal, že chce připraviti o život oba nás bratry a všecky lidi, kteří byli s námi, a dával nám za vinu to, že jsi nám, králi, odevzdal tu správu, kterou chtěl míti. Viděli jsme, že bude pro nás nejlépe, když se mu vyhneme a ustraníme se, a pro tu příčinu jsme nepřišli z obydleného kraje daleko na hory. A Thórólf jel po vší marce s množstvím lidu. Měl sám všude trh, Finnové mu platili poplatek, a on se jim zavázal, že vaši úředníci do Marky nepřijedou. Zamýšlí prohlásiti se králem tam na severu, i nad Finnmarkou i nad Hálogalandem, a jest s podivem, že mu necháváte všecko projíti. Bude lze najíti pravdivé důkazy o tom, jaké množství statku sebral Thórólf z marky, protože největší loď, jež je na Hálogalandě, byla letos na jaře vypravována na Sandnesu k plavbě, a povídalo se, že Thórólfovi samojedinému náleží všechen náklad, jenž byl na lodi. Myslím, že byla téměř plna veverčí kožešiny, a myslím, že by se tam bylo našlo více bobřiny a soboliny než co ti přivezl Thórólf, a plul s lodí Thorgils Gjallandi. Mám za to, že se plavil na západ do Anglie. A chceš-li zvěděti pravdu o této věci, hleď vyzvěděti o plavbě Thorgilsově, až pojede na východ, protože myslím, že za našich dnů na žádné lodi nebylo takového bohatství. Mám za to, že mohu zcela pravdivě říci, že tobě, králi, náleží každý haléř, který byl na té lodi.“ Tovaryšové Hárekovi dosvědčovali pravdu všeho, co povídal. A v té věci nemohl nikdo odpírati.

18. O DVOU BRATŘÍCH.

Sigtrygg Rychlý a Hallvard Prudký sluli dva bratří. Byli v družině krále Haralda a pocházeli z Víku. Po matce byli z Vestfoldu a počítali se mezi příbuzné Haralda. Otec jejich, nebožtík, měl příbuzenstvo po obou stranách Gauteflu. Měl hospodářství na Hísingu a byl velice bohatý, oni pak se tenkráte ujali dědictví po svém otci. Byli dohromady čtyři bratři. Jeden slul Thórd, pak byl Thorgeir, a ti byli mladší. Byli doma a spravovali hospodářství. Sigtrygg a Hallvard konávali všecka poselství králova, v zemi i za hranicemi, a podnikli mnoho jízd nebezpečných, buď aby odpravili lidi nebo pobrali statek lidem, na něž král posílá brannou výpravu. Ti bratři měli kolem sebe velké tovaryšstvo. Mezi lidmi nebyli oblíbeni, ale král si jich velmi vážil, a předčili nad jiné lidi v chůzi a v běhu na lyžích, a tak také v plavbě na lodích byli rychlejší než jiní. Byli také velmi odvážní a ve všem obezřelí. Té doby, kdy tyto věci se dály, byli u krále. Na podzim jel král po Hördalandu, dávaje se častovati. Jednoho dne dal k sobě zavolati ty bratry Sigtrygga a Hallvarda, a když k němu přišli, řekl jim, že mají jeti se svým tovaryšstvem a míti pozor na loď, s níž plul Thorgils Gjallandi – „a byl s ní v létě na západě v Anglii. Přivezte mi tu loď a vše, co jest na ní, kromě lidí; ty pusťte, ať jdou svou cestou v pokoji, nebudou-li lodi brániti.“ Oba bratři byli k tomu hned ochotni, a ten i ten vzali po válečné lodi. Potom se vypravili hledati Thorgilsa a dozvěděli se, že přišel již ze západu a plul na sever a dostihli jich ve Furusundu; poznali hned loď a přirazili k ní s jednou lodí s mořské strany, někteří pak vystoupili na zem a vešli po můstku na loď. Thorgils a jeho lidé se nenadáli žádného nebezpečenství a neměli se na pozoru. Nevšimli si ničeho, až když zástup lidí byl na lodi, všichni ozbrojení, a oni byli popadeni a potom vyvedeni beze zbraní na zem, a neměli než oděv, který měli na sobě. A Hallvardovi lidé sestrčili můstek a přesekli lano a stáhli loď na moře; potom se obrátili a pluli na jih, až přišli ke králi; odevzdali mu loď a všecko, co bylo na ní. A když byl náklad z lodi vynesen, viděl král, že to jest statek veliký, a že nebyla lež, co Hárek povídal. A Thorgils a tovaryši jeho si opatřili dopravu a dostali se ke Kveldúlfovi a Skallagrímovi a pověděli, že jejich plavba se nevydařila; dostalo se jim tam dobrého přijetí. Kveldúlf pravil, že jistě dojde na to, co tušil, že Thórólf nebude míti až do konce štěstí vzhledem k přátelství krále Haralda – „a nepokládal bych za příliš velikou ztrátu tohoto statku, o nějž Thórólf nyní přišel, kdyby po tom nepřišlo nic horšího. Bojím se stále jako dříve, že Thórólf nedovede lépe viděti, co jest mu možno proti takové přemoci, s jakou jest mu činiti“ – a uložil Thorgilsovi, aby řekl Thórólfovi, že „má rada jest,“ povídá, „aby odešel ze země, neboť může býti, že se lépe uplatní, dá-li se do služby anglického krále nebo dánského nebo švédského.“ Potom připravil Thorgilsovi veslovací loď se vším příslušenstvím, se stany a potravou a se vším, čeho je potřebovati na cestu. Pal vypluli a nezastavili se dříve, až přijeli na sever k Thórólfovi, a pověděl mu, co se přihodilo. Thórólf snesl škodu svou pokojně; pravil, že mu nebude chybět statku – „jest dobře míti společenství s králem“. Potom nakoupil Thórólf mouky a sladu a jiných věcí, kterých potřeboval na výživu svých lidí. Pravil, že jeho čeledínové nebudou oblečeni tak pěkně, jak dřív zamýšlel. Thórólf prodal své pozemky a některé zastavil a vedl všechen svůj náklad na domácnost jako před tím. Neměl také o nic méně lidí u sebe než v předešlých zimách, spíše jich měl o něco více. Tak také co se týče hodů a zvaní svých přátel, ve všem tom počínal si štědřeji než dříve. Celou tu zimu zůstával doma.

19. O THÓRÓLFOVĚ VÝPRAVĚ.

Když přišlo jako a roztál sníh a led, dal Thórólf spustiti na vodu válečnou loď velikou, již měl, a dal ji strojiti a osadil ji čeledíny svými, a měl s sebou více než sto mužů; a byl to zástup velice pěkný a výborně ozbrojený. A když zavál příznivý vítr, plul Thórólf s lodí na jih podle země a hned, jak minul ostrov Byrdu, plulo širým mořem venkem za všemi ostrovy, a časem tak, že moře bylo prostřed strání. Tak se plavili stále podle země na jih a neměli žádných novin od lidí, až přišli na východ do Víku. Tam se dozvěděli, že král Harald jest ve Víku a že zamýšlí jeti v letě do Horních krajů. On pak měl dobrý vítr a plul na jih do Dánska a odtamtud do východních krajin a plenil tam v letě a nenabrali mnoho statku. Na podzim plul nazpátky do Dánska v ten čas, kdy se rozjížděli lodi z Eyrarsundu. To léto bylo tam, jako obyčejně, množství lodí z Norska. Thórólf nechal ten zástup plouti před sebou a neprozradil se. Jednoho dne večer připlul do Mostrarsundu. V přístavu stála tam veliká obchodní loď, jež přijela z Eyrarsundu. Thórir Thruma slul její správce. Byl úředníkem krále Haralda a spravoval jeho statek v Thrumě. Byl to veliký statek, a král tam býval dlouho, když meškal ve Víku. Statek ten potřeboval velikých zásob, a z té příčiny plul před tím Thórir do Eyrarsundu, aby tam nakoupil náklad zboží, slad a pšenici a med, a vynaložil na to veliké zboží, jež náleželo králi. Thórólf se svými přirazili k lodi a dali Thórirovi na vůli, aby se bránil, a protože Thórir se svými neměli dostatečně lidu, aby se bránili proti velikému zástupu, jejž měl Thórólf, vzdali se. Thórólf zabral loď s veškerým nákladem, a Thórira vysadil na ostrov. Potom plul Thórólf s oběma loďmi těmi na sever podle země; a když přišel před ústí Elfu, zastavili se tam a vyčkali noci; a když se setmělo, uvedli válečnou loď, veslujíce, vzhůru do řeky, a přistáli u dvorce, který náležel Hallvardovi a Sigtryggovi. Přišli tam nežli se rozednilo a obklíčili dvorec, zdvihli pak válečný pokřik, a tu se probudili ti, kteří byli uvnitř, a hned běželi po svých zbraních. Thorgeir utekl ihned ven z komory. Kolem dvorce byl vysoký plot z tyček. Thorgeir běžel k plotu a chytl se rukou tyčky a přemetl se přes plot. Thorgils Gjallandi stál tam blízko, i švihl mečem po Thorgeirovi a ťal do ruky a usekl mu ji u tyčky. Potom utekl Thorgeir do lesa, a Thórd, bratr jeho, byl tam zabit a s ním více než dvacet mužů, Potom pobrali všechno zboží a spálili dvorec; pak pluli po řece ven na moře. Měli dobrý vítr i plavili se na sever do Víku. Tu zastihli opět kupeckou loď lekikou, jež náležela lidem z Víku, naloženou sladem a moukou. Thórólf přirazil k té lodi, a ti, kteří byli na ní, viděli, že nemají možnosti, aby se bránili, i vzdali se a vyšli na zem beze zbraní. A Thórólf se svými vzali loď s nákladem a plavili se svou cestou. Měl tu Thórólf tři lodi, když plul od východu mimo Fold. I plavili se obecnou cestou k Lídandisnesu a pluli co nejrychleji, a kdykoli přistáli u mysů, tam loupili a zabíjeli dobytek a brali s sebou. A když pluli na sever od Lídandisnesu, plavili se více venkem v širém moři, a tam, kde přistávali, loupili. A když přijel Thórólf na sever k Fjordům, obrátil dovnitř a jel navštíviti Kveldúlfa, otce svého, a dostalo se jim tam dobrého přijetí. Thórólf vypravoval otci svému, jaké noviny se přihodily na jeho plavbách v létě. Thórólf tam prodlel krátký čas, a doprovodili ho Kveldúlf a Skallagrím k lodi. A než se rozešli, hovořili spolu. Kveldúlf pravil: „Nemýlil jsem se příliš, Thórólfe, v tom, co jsem ti pravil, když jsi se ubíral do družiny krále Haralda, že to dopadne tak, že ani nám, přátelům tvým, ani tobě to nebude ke štěstí. Ustanovil jsi se nyní na tom, před čím jsem tě nejvíce varoval, že chceš soupeřiti s králem Haraldem; a ačkoli jsi dobře opatřen statečností a vší způsobilostí, nemáš přece to štěstí, aby ses mohl rovnati králi Haraldovi, jakož se to nepodařilo nikomu zde v zemi, ačkoli před tím měli velikou moc a množství lidu. Mám tušení, že tentokrát jsme se shledali naposledy, a z příčiny věku bylo by přirozeno, abys ty byl živ déle. Ale myslím, že se stane jinak.“ Potom vstoupil Thórólf na svou loď a ubíral se svou cestou pryč. Nepovídá se nic o jeho cestě, že by se bylo přihodilo něco zvláštního, až přišel domů na Sandnes a dal odnésti do dvora všechnu kořist, již přivezl s sebou, a lodi vytáhnouti na sucho. Nechybělo zásob, aby choval svůj lid v zimě. Byl Thórólf stále doma a měl množství lidu ne menší než v minulých zimách.

20. SKALLAGRÍM SE OŽENIL.

Yngvar slul jeden muž mocný a bohatý a býval leníkem dřívějších králů. Když pak se dostal k moci král Harald, usadil se Yngvar doma a nesloužil králi. Yngvar byl ženatý a měl dceru, jež slula Bera. Yngvar bydlel ve Fjordech. Bera byla jeho jediné dítě a měla po něm děditi. Grím, syn Kveldúlfův, žádal o ruku Beřinu, a bylo to ujednáno. Grím si vzal Beru tu zimu, co v létě předtím se rozloučili s Thórólfem. Grímovi bylo toho času dvacet pět let a byl lysý. Od té doby se mu říkalo Skallagrím (Grím s lysinou). Spravoval všecko hospodářství jejich a opatřoval vše, čeho bylo potřebí, ačkoli byl Kveldúlf ještě statný a čilý. Měli u sebe mnoho svobodníků a mnoho mužů, kteří vyrostli tam u nich a byli téměř stejného věku se Skallagrímem. Bylo mezi nimi mnoho lidí vynikajících silou, neboť Kveldúlf a Skallagrím si vybírali lidi do své družiny hlavně podle síly a přizpůsobovali je své povaze. Skallagrím byl podobný svému otci vzrůstem a silou, jako také tvářností a povahou.

21. THÓRÓLF MÁ BÝTI ZABIT.

Král Harald byl ve Víku té doby, kdy byl Thórólf na loupežné výpravě, a na podzim jel do Horních krajů a odtamtud na sever do Thrándheimu a trávil tam zimu, maje okolo sebe veliké množství lidí. S králem byli tam toho času Sigtrygg a Hallvard, a již se dozvěděli, jak byl Thórólf hospodařil na jejich sídle na Hísingu a jakou škodu na lidech a na zboží tam způsobil. Připomínali to často králi a také to, kterak se Thórólf dopustil loupeže na králi a na jeho poddaných, a nepřátelsky plenil doma v zemi. Žádali krále za dovolení, aby se oni bratři směli vypraviti s tím zástupem, který je provázíval, a přepadnouti Thórólfa. Král odpověděl takto: „Jest možná, že se domníváte míti příčinu, abyste sprovodili Thórólfa ze světa, ale má za to, že se vám nedostává štěstí k tomuto dílu. Nemůžete se rovnati Thórólfovi, ačkoli se zdáte býti lidé stateční a dobře způsobilí.“ Bratři pravili, že se to brzy ukáže, dá-li jim král k tomu dovolení, a pravili, že často již se vydali ve velmi nebezpečné podniknutí proti lidem, na kterých jim bylo vyhledati pomsty za menší věc, a že jim obyčejně bylo dobráno vítězství. Když pak nastávalo jaro, chystali se lidé na své jízdy. A tu opět, jako bylo dříve řečeno, Hallvard a Sigtrygg setrvávali v tom, aby směli jeti a sprovoditi Thórólfa ze světa. Král tedy řekl, že jim dovoluje, aby sprovodili Thórólfa ze světa, „a vím, že mi přinesete jeho hlavu, až se vrátíte, a s ní mnoho vzácných věcí,“ pravil král, „ale přece povídají někteří lidé, že postačí-li vám při plavbě na sever plachty, ze severu budete potřebovati plachet i vesel.“ Pak se ti bratři chystali co nejrychleji na cestu a měli dvě lodi a půldruhého sta mužů. Když pak byli přichystáni, vypluli ven z fjordu se severu východním větrem, a to jest protivní vítr při plavbě na sever podle země.

22. PÁD THÓRÓLFA SYNA KVELDÚLFOVA.

Král Harald meškal na Hladách, když Hallvard a Sigtrygg pluli pryč, a touž chvíli vypravil se král co nejspěšněji a vstoupil na své lodi, a vesloval po fjordu dovnitř Skarnsundem a pak tamtudy, kde se říká Beitsjór, až k Eldské převlace. Tam nechal král lodi státi a jel přes převlaku na sever do Naumudalu a vzal tam válečné lodi, jež tam zemané měli, a vstoupil na ně se svým lidem; měl s sebou družinu a bezmála tři sta mužů. Lodí měl pět nebo šest, a všecky veliké. Vítr vám ostře proti nim i veslovali ve dne v noci, jak nejlépe dovedli. Noc byla toho času jasná k plavbě. Večer přijeli k Sandnesu po západu slunce a spatřili tam před dvorcem státi na vodě velikou loď válečnou a na ní stany. Poznali, že to jest loď, kterou měl Thórólf; byl ji dal přichystati k plavbě a zamýšlel pryč ze země, toho pak času dal právě vařiti pivo na cestu. Král rozkázal, aby všichni jeho lidé vystoupili z lodí, a poručil vztyčiti svůj prapor. Ke dvorci bylo blízko, stráže pak Thórólfovy seděly uvnitř a pily a nebyly šly na stráž, a nikdo nebyl venku; všechno sedělo uvnitř a pilo. Král poručil obstoupiti jizbu. Potom zdvihli válečný pokřik a byla zatroubena na královský roh bitevní výzva. A když Thórólf se svými to uslyšel, skočili po zbraních, neboť všecky zbraně každého muže visely nad jeho místem. Král dal volati do jizby a vyzval ženy a mládež a starce, raby a nevolnice, aby vyšli ven, Potom vyšla Sigrída, hospodyně, a s ní ženy, které byly uvnitř, a ostatní lidé, jímž bylo dovoleno vyjíti. Sigrída se ptala po synech Berdlu-Kárových, jsou-li tam. Oba vystoupili a ptali se jí, co jim chce. „Doveďte mne ke králi,“ řekla Sigrída. Dovedli ji tam, a když přišla ku králi, tázala se: „Byla by naděje na nějaké vaše narovnání s Thórólfem, pane?“ Král odvětil: „Chce-li se Thórólf vzdáti a poddati se mi na milost, má zachovati život a údy, a jeho lidé budou trestáni každý podle své viny.“ Potom šel Ölvir Hnúfa k jizbě a dal zavolati Thórólfa, že s ním chce mluviti, i pověděl mu královu nabídku. Thórólf odpověděl: „Nepřijímám od krále žádného vynuceného narovnání. Řekni králi, ať nás nechá vyjíti ven. Potom ať rozhodne osud.“ Ölvir šel ke králi a řekl, čeho si Thórólf žádá. Král řekl: „Zapalte jizbu. Nechci se s nimi bíti a přijíti o své lidi. Vím, že nám Thórólf udělá velikou škodu na lidech, kdybychom na něj měli jíti venku, ježto bude nesnadno přemoci ho v domě, ačkoli má méně lidí než my.“ Potom bylo stavení zapáleno,a oheň se rychle vzmáhal, protože dříví bylo suché a natřené dehtem, a krov byl kryt kůrou. Thórólf poručil svým lidem, aby vylámali stěnu, která byla mezi jizbou a síní, a brzy se jim to podařilo. A když měli břevna, vzalo jedno břevno tolik lidí, kolik jich je mohlo vzíti do rukou, a vrazili druhým koncem do rohu tak prudce, že břevna vyskočila z vazby, a stěny se rozstouply, a udělal se velký východ. Vyšel tamtudy první Thórólf, pak Thorgils Gjallandi, a tak muž po muži. Začala se tu bitva, a nějaký čas chránila jizba Thórólfovým lidem záda, ale když začala hořeti, dorážel na ně oheň. Padlo tu také mnoho lidí z nich. Tu vyskočil Thórólf do předu a sekal na obě strany, míře tam, kde byla králova korouhev. Tu padl Thorgils Gjallandi. Když pak Thórólf přišel k ohradě štítové, probodl muže, jenž nesl korouhev. Tu řekl Thórólf: „Tři kroky jsem měl jasně pokročit!“ Tu trčely v něm meče i kopí, a sám král mu dal smrtící ránu a Thórólf padl dopředu králi na nohy. Tu zavolal král a poručil, aby již nikoho nezabíjeli, a tak se stalo. Potom poručil král svým lidem, aby šli dolů k lodím, a řekl Ölvirovi a bratrovi jeho: „Vezměte nyní Thórólfa, příbuzného svého, a postarejte se mu o počestný pohřeb, a tak také ostatním lidem, kteří zde padli, a odstraňte všecky mrtvé, a dejte zavírati rány těm, o kterých jest naděje, že zůstanou na živu; a nikdo zde nebude pleniti, protože toto všecko jest můj majetek.“ Potom odešel král dolů k lodím a většina jeho lidu s ním, a když byli na lodích, začali lidé zavazovati své rány. Král chodil po lodích a prohlížel si jejich rány. Jednoho muže spatřil zavazovati si ránu nevalnou. Král řekl, že té rány neudělal mu Thórólf, – „a docela jinak sekaly jeho zbraně. Mám za to, že málo lidí zavazuje si ty rány, které jim udělal Thórólf, a jest veliká škoda takových mužů.“ A hned ráno dal král vytáhnouti plachty své a plul na jih co nejrychleji. A jak míjel den, potkávaly královy lodi mnoho veslovacích lodí ve všech úžinách mezi ostrovy, a lid ten byl zamýšlel jeti k Thórólfovi, protože výzvědy jeho byly na jihu v Naumudalu a široko daleko po ostrovech. Dozvěděli se, že Hallvard a jeho bratr přijeli z jihu a zamýšleli na Thórólfa. Hallvard se svými lidmi byli měli stále protivný vítr a prodleli v rozličných přístavech, až zpráva o tom proběhla horem zemí, a vyzvědači Thórólfovi se o tom dověděli, a pro tu příčinu se stal tento válečný poplach. Král se plavil s dobrým větrem, až přišel do Naumudalu; nechal tam lodí a pozemní cestou se ubíral do Thrándheimu. Tam vzal své lodi, které tam byl nechal, a plul se svým lidem ven na Hlady. Tyto noviny se brzo roznesly a přišly k Hallvardovi a jeho lidem tam, kde právě stáli s loďmi. Vrátili se tedy nazpátky ke králi a měli ze své výpravy celkem hanbu. Bratří Ölvir Hnúfa a Eyvindr Jehně prodleli nějaký čas na Sandnesu a dali pochovati lidi, kteří tam padli. Mrtvému tělu Thórólfovu vystrojili pohřeb podle obyčeje, tak jak bylo zvykem pohřbívati mrtvá těla vzácných mužů, a postavili mu pamětní kameny. Nemocné lidi dali vyléčiti a pomohli Sigrídě opatřiti hospodářství. Byl tam zůstal všechen dobytek, domácí pak a stolní nářadí a zařízení a šatstvo většinou shořelo. Když pak ti bratří byli hotovi, vypravili se ze severu a přišli ke králi Haraldovi, když byl v Thrándheimu, a byli s ním nějaký čas. Byli zamlklí a málo mluvili s lidmi. Jednoho dne šli ti bratří před krále a Ölvir mluvil takto: „Chceme tě prositi, králi, za dovolení, abychom se směli odebrati domů na své statky, neboť zde se přihodily noviny, že se nemůžeme vpraviti do toho, abychom pili a seděli společně s lidmi, kteří obrátili zbraně na Thórólfa, našeho příbuzného.“ Král se na něj podíval a odpověděl spíše nevrle: „To vám nedovolím. Tady zůstanete se mnou.“ Oba bratří odešli a šli si zase sednouti na své místo. Druhého dne potom seděl král v jednací síni a dal si tam zavolati Ölvira s bratrem jeho. „Nyní máte míti odpověď,“ pravil král, „strany té záležitosti, s kterou jste na mne přišli a žádali jste si, abych vám dovolil jeti domů. Byli jste tu se mnou nějaký čas a dobře jste se chovali. Vždycky jste se dobře osvědčili a byl jsem s vámi po každé stránce spokojen. Nyní chci, Eyvinde, abys jel na sever na Hálogaland. Chci ti dáti za ženu Sigrídu na Sandnesu, tu, kterou měl Thórólf a chci ti dáti všechno zboží, které měl Thórólf. Zároveň máš požívati mého přátelství, dovedeš-li se je uchovati. A Ölvir zůstane u mne. Nechci ho od sebe pustiti pro jeho osvědčenou způsobilost.“ Bratří děkovali králi za čest, kterou jim prokazoval, a pravili, že to chtějí ochotně přijmouti. Eyvind se tedy chystal na cestu a opatřil si dobrou loď, jež se mu hodila. Král mu odevzdal průkazy, že chce, aby došlo k tomu manželství. Plavba se Eyvindovi dobře dařila i přijel na sever na Sandnes na Álostu. Sigrída je dobře přivítala. Potom předložil Eyvind průkazy od krále a pověděl Sigrídě, proč přijel, a žádal ji sobě za ženu, a pravil, že král vzkazuje, aby se Eyvindovi dostalo toho manželství. Za takových okolností viděla Sigrída, že jí nezbývá, než učiniti po vůli králově. Stalo se tedy skutkem, že Eyvind si vzal Sigrídu a ujal se hospodářství na Sandnesu a všeho zboží, které měl dříve Thórólf. Eyvind byl muž vážený. Děti jejich byli Finn Skjálgi, otec Eyvinda Škůdce skáldů, a Geirlaug, kterou měl Sighvat Červený. Finn Skjálgi měl Gunnhildu, dceru Hálfdana jarla. Matka její slula Ingibjörg, dcera Haralda krále Krásnovlasého. Eyvind Jehně zůstával v přátelství s králem, pokud oba žili.

23. ZABITI SYNOVÉ HILDIRÍDINI.

Ketil Häng (Mléčník) slul muž jeden, syn Thorkela jarla naumdalského, a Hrafnhildy, dcery Ketila Hänga (Mléčníka) z Hrafnisty. Häng byl muž vzácný a znamenitý. Býval velikým přítelem Thórólfa syna Kveldúlfova, a blízký jeho příbuzný. On se byl zúčastnil té výpravy, když se sebrali lidé na Hálogalandu a chtěli jíti na pomoc Thórólfovi, jak bylo dříve napsáno. A když se král Harald plavil ze severu, a lidé se dozvěděli, že Thórólf byl zabit, rozjeli se z toho shromáždění. Häng měl s sebou šedesát mužů a obrátil se k Torgám. A tam byli právě synové Hildirídini a měli u sebe málo lidí. Když pak Häng přišel na dvorec, přepadl je tam. Padli tam synové Hildirídini a většina lidí, kteří tam byli, Häng pak se svými vzali všecko zboží, které jim přišlo do rukou. Potom vzal Häng dvě lodi kupecké, které dostal největší. Na ty dal nanésti všechen svůj majetek, který měl a který mohl vzíti s sebou. Vzal s sebou svou ženu a děti, a také všecky ty lidi, kteří byli s ním při těch událostech. Baug slul muž, vychovaný spolu s Hängem, muž vzácného rodu a bohatý. Ten spravoval druhou loď. A když byli přichystáni a přišel příznivý vítr, vypluli na moře. Nemnoho zim před tím vypluli Ingólf a Hjörleif, aby se usadili na Islandě, a mnoho se tenkrát mluvilo mezi lidmi o té plavbě. Povídalo se, že tam jsou výborné pozemky. Häng plul po moři na západ a hledal Islandu. A když uznamenali zem, byli na jih od ní. A protože vál ostrý vítr a u země byl příboj a nebylo místa k přistání, pluli na západ při zemi podle písčin. A když vítr začal ochabovati a příboj se tišiti, spatřili před sebou veliké ústí nějaké řeky, i pluli s loďmi do řeky a přirazili k západnímu břehu. Ta řeka sluje nyní Rangá; byla tenkrát mnohem užší a hlubší než jest nyní. Pak vyprázdnili lodi a začali se obeznamovati s krajem na západ od řeky a vedli za sebou svůj dobytek. Häng zůstával první zimu na západní straně Rangá Venkovské. A na jaře prohlédl východní kraj, a zabral potom zemi mezi Thjorsá a Markarfljótem, mezi horami a pomořím, a bydlel na Hofu u Rangá Východní. Ingunn, žena jeho, porodila na jaře po první zimě, kterou tam pobyli, dítě, a ten pacholík byl nazván Hrafn. Když pak tam byla stavení rozebrána, říkalo se tam potom na Hrafntólfech. Häng dal Baugovi pozemky ve Fljótshlídu od Merkiá dolů k řece před Breidabólstadem, a bydlel tam na Hlídarendi, a pošlo od Bauga veliké potomstvo v tom kraji. Häng dal účastníkům své plavby pozemky, a některým je prodal za malou cenu, a nazývají se záborci země. Stórólf slul syn Hängův, a měl Hvál a Stórólfsvöll. Jeho syn byl Orm Silný. Herjólf slul jiný syn Hängův a měl pozemky ve Fljótshlídu až k mezím Baugovým a odtamtud k potoku Hválskému. Zůstával pod Svahy. Syn jeho slul Sumarlidi, otec Vetrlida skálda. Helgi byl třetí syn Hängův. Bydlel na Völlu a měl pozemky v hořejším kraji u Rangá a odtamtud dolů k mezím svých bratří. Vestar slul čtvrtý syn Hängův a měl pozemky na východ od Rangá, mezi ní a Thverá, a dolejší část Stórólfsvöllu. Měl Móeidu, dceru Hildirovu z Hildisey. Jejich dcera byla Ásný, kterou měl Ófeig Grettir. Vestar bydlil na Móeidarhválu. Hrafn byl pátý syn Hängův. On byl první zákonopravec na Islandě a bydlil na Hofu po svém otci. Thorlaug byla dcera Hrafnova, kterou měl Jörund kněz. Jejich syn byl Valgard na Hofu. Hrafn byl ze synů Hängových nejslovutnější.

24. ZÁRMUTEK KVELDÚLFŮV.

Kveldúlf se dozvěděl, že syn jeho Thórólf zahynul. Ta novina jej tolik rozlítostnila, že ulehl žalem a stářím na lože. Skallagrím přicházel k němu často a domlouval mu, vybízel ho, aby se vzmužil, povídal, že všecko jiné je slušnější než malomyslněti a zalézati do postele, – „slušno spíše mysliti na to, abychom hledali pomsty za Thórólfa. Možná, že se nám naskytne příležitost, pomstíti se nad některými lidmi, kteří byli při zabití Thórólfově. A nebude-li tak dostaneme se na jiné lidi, takové, že to bude krále mrzeti.“ Kveldúlf říkal tuto slohu:

Zvěsť mám ze severu

zlou, že Thórólfovi
bohatýru brzy
byt dal Ódin mrtvých.
Býti v bitvě, stáří
bránilo mi, proto
pozdě asi přijde
pomsta, ač jí žádám.

Harald král jel to léto do Horních krajů a na podzim jel na západ do Valdresu a dále až do Vorsu. Ölvir Hnúfa byl s králem a často hovořil s králem o tom, zdali by chtěl dáti nějakou náhradu za Thórólfa, zaplatiti Kveldúlfovi a Skallagrímovi nějakou peněžitou náhradu nebo prokázati nějakou čest takovou, že by tím byli spokojeni. Král se tomu úplně nevzpíral, kdyby Kveldúlf se synem k němu přijeli. Potom se vydal Ölvir na cestu na sever do Fjordů a nezastavil se, až jednoho dne večer přijel ke Kveldúlfovi. Přijali ho tam radostně, i prodlel tam nějaký čas. Kveldúlf se vyptával Ölvira pilně na všecko, co se přihodilo na Sandnesu, když tam Thórólf zahynul, také na to, co znamenitého Thórólf vykonal prvé než padl. Podobně také, čí zbraně ho zranily a kde měl nejvíce ran a jakým způsobem zahynul. Ölvir mu pověděl všecko, nač se ptal, také to, že král Harald mu dal ránu tu, která sama stačila na zabití, a že Thórólf padl králi obličejem téměř na nohy. Tu řekl Kveldúlf: „Dobrou věc jsi pověděl, neboť starodávní lidé říkali, že bude učiněna pomsta za člověka, který padl obličejem na zem, a že přijde pomsta blízko k těm, kteří byli při tom, když onen padl. Ale není podobno pravdě, že by nám bylo dopřáno takového štěstí.“ Ölvir jim řekl, že doufá, kdyby chtěli jeti ke králi a vyhledávati náhrady, že by měli z té jízdy čest, a vybízel je, aby to podnikli, a domlouval jim k tomu mnoha slovy. Kveldúlf pravil, že on pro stáří není způsobilý k jízdám: „Zůstanu doma,“ pravil. „Pojeď ty, Gríme,“ pravil Ölvir. „Myslím, že tam nemám co dělati,“ řekl Grím, „budu se králi zdáti nevýmluvný. A myslím, že nebudu dlouho prositi za náhradu.“ Ölvir pravil, že mu toho nebude zapotřebí. „Budeme všecko mluviti za tebe, jak dovedeme.“ A protože se Ölvir za tu věc velice přimlouval, slíbil konečně Grím, že pojede, až uvidí, že jest na to přichystán. Ustanovili si s Ölvirem lhůtu, kdy by Grím přišel ke králi. Potom Ölvir odjel napřed a vrátil se ke králi.

25. JÍZDA SKALLAGRÍMOVA KE KRÁLI.

Skallagrím se chystal na tu jízdu, o ní bylo výše povědíno. Vybral si ze svých domácích a ze sousedů lidi, kteří byli ze všech, co tam byli, nejsilnější a nejstatečnější. Jeden muž slul Áni, bohatý zeman. Druhý slul Grani, třetí Grimólf a Grím, bratr jeho, domácí Skallagrímovi, a dva bratří Thorbjörn Krumm (což se vykládá Křivoprstý) a Thórd Beigaidi (to jest Churavec). Těm se říkalo synové Thórarnini. Thórarna bydlila nedaleko od Skallagríma a uměla čarovati. Beigaldi dovedl polykat uhlí. Jiný muž slul Thórir Obr a bratr jeho Thorgeir Jardlang (to znamená Dlouhán). Odd slul muž osamělý, a Grís propuštěnec. Bylo jich dvanáct k té jízdě a všichni lidé co nejsilnější a mnozí mívali záchvaty zuřivosti. Měli s sebou veslovací loď, jež náležela Skallagrímovi. Pluli na jih podle země a zamířili do Ostrarfjordu. Potom po zemi se ubírali vzhůru na Vors k jezeru, které tam jest, a cesta jejich je vedla tak, že se musili přepraviti přes to jezero. Opatřili si tam veslovací loď, která se jim hodila, a veslovali potom přes jezero. A odtamtud nebylo daleko do toho dvora, kde byl král pohostěn. Grím tam přišel se svými lidmi právě v ten čas, kdy král zasedl za stůl. Grím se svými našli venku na dvoře lidi a dali se s nimi do řeči, ptali se, co jest tam nového, a když jim bylo pověděno, řekl Grím, aby mu vyvolali Ölvira Hnúfu, že s ním chce mluviti. Jeden muž šel do jizby a k tomu místu, kde seděl Ölvir, a pravil mu: „Venku jsou nějací lidé, dvanáct dohromady, sluší-li je nazývati lidmi. A podobnější jsou obrům vzrůstem a vzezřením nežli opravdovým lidem.“ Ölvir hned vstal a vyšel ven. Dovtípil se, kdo to přišel. Přivítal dobře Gríma, příbuzného svého, a zval ho, aby s ním šel do jizby. Grím pravil svým tovaryšům: „Zde jest asi obyčejem, aby lidé vstupovali před krále neozbrojení. Půjde nás dovnitř šest, a druhých šest zůstane venku a budou hlídati naše zbraně.“ Potom šli dovnitř. Ölvir promluvil takto: „Nyní sem přišel Grím, syn Kveldúlfův. Budeme nyní povděčni, králi, jestliže učiníte jeho jízdu sem prospěšnou, jakož očekáváme, že se stane. Dostáváť se od vás veliké cti mnohým lidem, kteří na to mají menší právo než on a ani zdaleka se mu nemohou rovnati co do rozličných schopností, jaké on jistě má. A mně, králi, velmi mnoho na tom záleží, abys takto učinil, váží-li mé přání něco.“ Ölvir mluvil dlouho a hbitě, neboť byl muž výmluvný. Moho jiných přátel Ölvirových přišlo před krále a přimlouvali se za tu věc. Král se rozhlédl vůkol a uviděl státi za zády Ölvirovými muže, který byl o hlavu vyšší než ostatní a měl lysinu. „To jest on, Skallagrím,“ pravil král, „ten veliký člověk?“ Grím řekl, že poznal správně. „Žádáš-li si náhrady za Thórólfa, chci, aby ses stal mým manem a abys vstoupil do mé družiny a sloužil mi. Tvá služba se mi bude líbiti tak dobře, že ti prokáži náhradu za tvého bratra i jinou čest ne menší než jsem prokázal Thórólfovi bratru tvému, a hleď, aby sis toho vážil lépe než on, jestliže tě udělám tak velikým člověkem, jako se stal on.“ Skallagrím odvětil: „Bylo známo, jak velice vynikal Thórólf nade mne ve všech věcech, a neměl štěstí k tomu, aby ti sloužil, králi. Proto se k tomu neodhodlám. Nebudu ti sloužiti, protože vím, že bych neměl štěstí, abych ti prokazoval takovou službu, jakou bych chtěl a jak by se slušelo. Myslím, že by mi k tomu chybělo více náležitých vlastností než Thórólfovi.“ Král mlčel a zčervenal v tváři jako krev. Ölvir se hned obrátil pryč a řekl Grímovi, aby šel se svými lidmi ven. Učinili tak, vyšli ven a vzali si své zbraně. Ölvir je pobídl, aby odešli co nejrychleji, a sám šel s nimi k jezeru a mnoho lidí s ním. Nežli se rozešli se Skallagrímem, hovořil Ölvir: „Jinak dopadla tvá jízda ke králi, Gríme příteli, než bych si byl přál. Velmi jsem tě povzbuzoval, abys sem jel, ale nyní tě žádám, abys jel co nejspěšněji domů, a zároveň, abys nepřicházel ke králi Haraldovi, leč by vaše narovnání bylo lepší, než jak se ukazuje nyní, a měj se na pozoru před králem a jeho lidmi.“ Potom se Grím se svými přeplavil přes jezero, Ölvir pak, a kteří byli s ním, šli tam, kde byly lodi, vytažené na břeh u jezera, a prosekali je tak, že nebylo lze na nich plouti, neboť viděli přicházeti shůry od králova dvorce lidi. Bylo jich mnoho a to dobře ozbrojených a hnali se spěšně. Ty lidi poslal Harald král za nimi, aby zabili Gríma. Byltě se král brzy potom, jak Grím se svými vyšel ven, ujal slova a povídal: „Vidím na tom plešatci velikém, že jest plný zloby, a připraví o život některé lidi takové, které budeme pokládati za ztrátu, podaří-li se mu to. Můžete míti za jisté ti z vás, o kterých se domnívá, že se proti němu provinili, že žádného z vás ten plešatec neušetří, bude-li k tomu míti příležitost. Jděte nyní za ním a zabte ho!“ Potom šli a přišli k jezeru a nenašli žádných lodí, způsobilých k plavbě. Vrátili se pak a pověděli králi, jak pořídili a že Skallagrím se svými již jsou asi na druhé straně jezera. Skallagrím a tovaryšstvo jeho ubírali se svou cestou, až přišli domů. Skallagrím pověděl Kveldúlfovi o své jízdě, a Kveldúlf byl spokojen, že Grím nejel ke králi za tím účelem, aby se mu dal do služby; pravil tak jako již před tím, že by se jim dostalo od krále jenom škody a žádného zvelebení. Kveldúlf a Skallagrím rozmlouvali často o tom, co by si měli počíti, a úplně se v tom srovnávali; povídali, že jim není možno zůstávati tam v zemi, stejně jako jiným lidem, kteří by se octli v nevůli s králem, a že by bylo nejlépe, aby odjeli pryč ze země, a zdálo se jim záhodno, odebrati se na Island, neboť toho času se o těch krajích povídaly dobré věci. Byli tam jich jejich přátelé a známí, Ingólf syn Örnův a jeho tovaryši, a zabrali si pozemky a bydliště na Islandě. Mohli si tam lidé bráti území zadarmo a volili si bydliště. Zůstali konečně na tom, že nechají svého hospodářství a odstěhují se ze země. Thórir syn Hróaldův býval za dětství u Kveldúlfana vychován a byli se Skallagrímem téměř stejně stejně staří a měli se navzájem velmi rádi. Thórir byl leníkem královým, když tyto věci se dály, a jeho přátelství se Skallagrímem stále trvalo. Časně na jaře chystali Kveldúlf a Skallagrím své lodi. Měli veliké lodi a dobré, dva koráby veliké, a na každém třicet mužů způsobilých k boji, a mimo to ženy a mladé osoby. Vzali s sebou všechno pohyblivé zboží, kolik ho mohli pobrati. Pozemků pak jejich nikdo se neopovážil koupiti pro strach z krále. A když byli připraveni, odpluli pryč, a plavili se k ostrovům, jež slují Sólundské. Jest to mnoho ostrovů velikých a tak rozčleněných, že asi málo lidí jest tam povědmo všech přístavů.

26. SIGTRYGG A HALLVARD JEDOU PRO SYNY GUTTORMOVY.

Guttorm slul muž jeden, syn Sigurda Jelena, a bratr matky krále Haralda. Býval pěstounem královým a správcem jeho země, protože král byl tenkráte dítětem, když se dostal k vládě. Guttorm byl vůdcem vojska krále Haralda, když si podroboval zemi, a byl ve všech bitvách, které král svedl, když si dobýval země norské. A když se stal Harald samovládcem celé země a usadil se v pokoji, dal Guttormovi, příbuznému svému, Vestrfold a Východní Agdy a Hringaríki a všecku zemi, kterou měl kdysi Hálfdan Černý, otec jeho. Guttorm měl dva syny a dvě dcery. Synové jeho sluli Sigurd a Ragnar, a dcery jeho Ragnhild a Áslaug. Guttorm se rozstonal, a když se blížil jeho konec, poslal lidi ke králi Haraldovi a žádal ho, aby se ujal jeho dětí a jeho vladařství. Brzy potom zemřel, a když se král dozvěděl o jeho smrti, dal k sobě zavolati Hallvarda Prudkého a bratra jeho, a pravil, že je chce poslati za nějakou svou záležitostí na východ do Víku. Král dlel toho času v Thrándheimu. Ti bratři se chystali k té jízdě co nejlépe; vybrali si lidi a měli loď, kterou dostali nejlepší. Měli tu loď, kterou měl před tím Thórólf syn Kveldúlfův a kterou vzali Thorgilsovi Gjallandi. A když byli uchystáni na cestu, pověděl jim král, co na nich chce, aby jeli na východ do Túnsbergu. Tam bylo tenkrát tržiště kupecké a tam bylo sídlo Guttormovo. „Přivezte mi,“ pravil král, „Guttormovy syny, a dcery budou tam chovány, až bych je provdal. Opatřím lidi, aby opatrovali to vladařství a chovali dívky.“ A když ti bratři byli hotovi, vydali se na cestu a měli příznivý vítr. Přijeli na jaře do Víku na východě do Túnsbergu a oznámili, proč přišli, a vzali k sobě syny Guttormovy a mnoho movitého zboží. Když pak byli hotovi, plaví se svou cestou nazpátky. Měli vítr trochu zdlouhavější a nic se jim nepřihodilo cestou, až se dostali na sever do Sognského moře, i pluli tamtudy s dobrým větrem a za jasného počasí a byli veselí.

27. ZABITI BRATŘI HALLVARD A SIGTRYGG.

Kveldúlf a Skallagrím bývali celé to léto na výzvědách na obecné plavební dráze. Skallagrím měl zrak nad všecky lidi bystřejší a spatřil plouti Hallvarda a poznal jeho loď, protože ji byl viděl dříve, když s ní plul Thorgils. Skallagrím měl pozor na jejich cestu, kde večer přistál. Potom se vrátil k svým lidem a pověděl Kveldúlfovi, co spatřil a že poznal tu loď, kterou Hallvard a Sigtrygg vzali Thorgilsovi, a která náležela Thórólfovi, a že jsou asi na ní někteří lidé, kteří by byli dobrým lovem. Potom se chystali a uchystali oba čluny a měli na každém dvacet mužů. Jeden řídil Kveldúlf, druhý pak Skallagrím. Potom veslují a hledají té lodi. A když přijeli tam, kde loď stála, přistáli k zemi. Hallvardovi lidé si byli napjali na lodi stany a toho času se uložili ke spaní. A když Kveldúlfovi přišli k lodi, vyskočili hlídači, kteří seděli kraj můstku a volali na loď, aby lidé vstávali, pravili, že jdou na ně nepřátelé. Hallvard a jeho lidé skočili tu po svých zbraních. A když Kveldúlfovi přišli na kraj můstku, šel Kveldúlf na zadní můstek a Skallagrím šel na přední. Kveldúlf měl v ruce halapartnu, a když vešel na loď, poručil svým lidem, aby šli po okrajích a přesekali poutky, kterými byli stany přivázány. On pak sám kráčel k výstupku na zádi a praví se, že ho v tu chvíli popadla zuřivost, a také z jeho tovaryšů mnozí se rozzuřili, i zabíjeli všecky lidi, kteří se jim naskytli. Totéž činil Skallagrím, když se bral po lodi. A nepřestali otec a syn dříve, až byla loď vybita. A když Kveldúlf přišel k výstupku na zádi, zdvihl halapartnu a sekl po Hallvardovi a proťal mu přilbici a hlavu a halapartna zapadla až po násadu. Trhl jí tak prudce k sobě, že vyzdvihl Hallvarda do vzduchu a hodil ho do moře. Skallagrím vyčistil příď lodi a zabil Sigtrygga. Mnoho lodí naskákalo do moře, lidé pak Skallagrímovi vzali člun, s nímž tam přijeli, a veslovali za nimi a pobili všecky, kteří plovali. Tam zahynulo Hallvardových lidí dohromady více než padesát, a Skallagrímovi vzali si loď, s níž tam Hallvard přijel, a všecko zboží, jež bylo na ní. Popadli pak dva nebo tři lidi, kteří se jim zdáli svými osobami nejnepatrnějšími, a dali jim milost a zvěděli od nich noviny. Vyptali se, kteří lidé byli na lodi a jaký účel měla jejich plavba. A když se všeho dozvěděli pravdivě, prohlédli padlé, kteří leželi na lodi. Shledali tedy že více lidí naskákalo do moře a utopilo se, než padlo na lodi. Také synové Guttormovi skočili do moře a zahynuli. Jednomu bylo dvanáct let, druhému deset, a byli to velmi hezcí lidé. Potom propustil Skallagrím ty lidi, kterým dal milost, a řekl jim, aby šli ke králi Haraldovi a pověděli mu podrobně o všem, co se tam přihodilo a kdo při tom byl, „a doneste králi,“ pravil, „tuto básničku“:

Svou pomstu, králi slyš,
má hersir již;
vlk s orlem rvou
mláď, vládce, tvou;
slét Hallvard ven
v hloub rozpoltěn;
Siggtryggův trup
dán dravcům v lup.

Potom dopravili Grímovi lidé loď se vším nákladem ke svým lodím a vyměnili lodi. Naložili tuto, kterou teď dostali, a vyprázdnili tu, kterou měli před tím a která byla menší. Pak do ní nanesli kamení a prolámali díry a potopili ji. Vypluli potom na moře, jakmile zavál příznivý vítr. Povídá se, že ti lidé, které popadávala v boji zuřivost, bývali takoví, že dokud to při nich trvalo, bývali tak silní, že jim nic neodolalo, a jakmile to pominulo, tehdáž bývali slabší než obyčejně. Také Kveldúlfovi se stalo tak, že když pominula jeho zuřivost, uznamenal únavu od boje, který byl podnikl, a byl ode všeho toho tak sláb, že ulehl na lože. A dobrý vítr je nesl na širé moře. Kveldúlf byl správcem té lodi, kterou vzali Hallvardovi. Měli stále dobrý vítr a lodi se držely obyčejně blízko sebe, takže dlouhý čas jedni věděli o druhých. Když pak se již dlouho plavili mořem, začala se horšiti nemoc Kveldúlfova. A když se mu přitížilo tak, že byl na smrt, zavolal k sobě posádku své lodi a pravil jim, že se mu zdá podobno, že se jejich cesty brzy rozejdou – „nebýval jsem,“ pravil, „nemocný, ale jestliže se nyní stane, jak se mi zdá nyní nejpodobnější, že umru, tedy mi udělejte truhlu a pusťte mně do moře, a bude toto jinak, než jsem si myslil, že se stane, jestliže se nedostanu na Island a nezaberu tam země. Doneste pozdravení ode mne Grímovi, synu mému, až se sejdete, a povězte mu, stane-li se, že přijde na Island, a přihodí se, ačkoli se to zdá nepodobné, že tam budu já, ať se usadí co nejblíže u toho místa, kde se dostanu na zem.“ Brzy potom Kveldúlf umřel. Jeho lidé učinili, jak nakázal, položili jej do truhly, a sestrčili ji potom do moře. Grím slul jeden muž, syn Thórira, syna Ketila Kjölfara, člověk z velkého rodu a bohatý. Ten byl s Kveldúlfem na jeho lodi a býval věrný přítel jeho a syna jeho a býval s nimi i s Thórólfem na jízdách a plavbách a pro tu příčinu upadl také v králův hněv. Když nyní Kveldúlf zemřel, ujal se správy lodi, a když se octli u Islandu, pluli k zemi od jihu. Pluli podle země na západ, poněvadž slyšeli, že Ingólf se tam usadil, a když se octli před Reykjanesem a spatřlili se otvírati fjord, zamířili s oběma loďmi do fjordu. Vál ostrý vítr a bylo velmi deštivo a mlhavo, takže se lodi od sebe oddělily. Pluli do Borgarfjordu tak daleko, až přestala všecka úskalí, i spustili potom kotvy a stáli na nich až se povětří utišilo a rozjasnilo se. Pak vyčkali přílivu a potom uvedli loď do ústí nějaké řeky; ta se jmenuje Gufuá. Po té řece vedli loď vzhůru, až kam bylo možno. Potom vynesli náklad z lodi a opatřili si tam příbytky tu první zimu. Prohlíželi také zemi podle moře směrem do země i k širému moři. A když ušli neveliký kus cesty, našli v jednom zálivu Kveldúlfovu truhlu, kterou tam moře vyplavilo. Dopravili tedy truhlu na mys, který byl v těch místech, zahrabali ji tam do země a narovnali na ni kamení.

28. SKALLAGRÍM ZABRAL ZEMI

Skallagrím přistál k zemi v místech, kde veliký mys vycházel do moře, a nad mysem byla úzká převlaka. Tam vynesli svůj náklad a nazvali mys ten Knarrarnes. Potom prohlédl Skallagrím zemi, a byly tam veliké bažiny a rozlehlé lesy daleko mezi horami a pobřežím, hojnost tuleňů a množství ryb. A když prohlíželi zemi na jih podle moře, přišli k velikému fjordu. I šli podle fjordu toho do vnitř země a neustali na své cestě dříve, až našli své tovaryše, Gríma Háleyžského a tovaryše jeho, a bylo to radostné shledání. Pověděli Skallagrímovi, že jeho otec umřel, a také to, že Kveldúlf tam přišel na zem a že ho pochovali. Potom tam Skallagríma dovedli, i zdálo se mu, že by odtamtud bylo blízko v místa, kde by bylo lze dobře postaviti příbytek. Navrátil se pak Grím ve svým tovaryšům a obojí zůstali tu zimu tam, kde byli přišli na zem. Toho času zabral Skallagrím zemi mezi horami a pobřežím, všecka Blata směrem k moři až k Selalónu a horem k Borgarhraunu a na jih k Hafnarfjallům, a všechen ten kraj, který toky vod omezují až k moři. Na jaře dopravil loď k fjordu na jih a do zátoky, která byla nejbližší místu, kde přišel Kveldúlf na zem, a postavil tam dvorec a nazval jej Borg a fjord Borgarfjord, a podle fjordu nazvali celý kraj od fjordu vzhůru do země. Grímovi Háleyžskému dal Skallagrím místo na jižní straně Borgarfjordu, které dostalo jméno na Hvanneyri. Blízko odtamtud zabíhal do země neveliký záliv; tam nalezli mnoho kachen a nazvali záliv Andakíl, a říčku, jež tam vtéká do moře, Andakílsá. Od té říčky vzhůru k řece, jež byla nazvána Grímsá, měl Grím pozemky. Na jaře, kdy dal Skallagrím hnáti dobytek svůj od moře domů podle moře, přišli na malý mys nějaký a ulovili tam několik labutí a nazvali mys ten Álftanes. Skallagrím dal pozemky tovaryšům svým. Ánovi dal pozemky mezi říčkou Langá a potokem Háfsläkem, a Ánabrekka slul dvorec jeho. Jeho syn byl Önund Bystrozraký. Grímólf bydlil nejprve na Grímólfsstadech. Podle něho byl nazván močál Grímólfsfit a potok Grímólfsläk. Grím slul syn jeho, jenž bydlil na jih od fjordu. Jeho syn byl Grímar, jenž bydlil na Grímarsstadech. Pro něj se svářili Thorstein a Tungu-Odd. Grani bydlil na Granastedech na Digranesu, Thorbjörnovi Krumovi dal pozemky vzhůru podle Gufná, a tam také Thordovi Beigaldimu. Krum bydlil v Krumshólech a Thord na Beigaldi. Thórirovi Obru a bratřímu jeho dal pozemky od Einkunn vzhůru na oné straně Langávy. Thórir Obr bydlil na Thursstadech. Jeho dcera byla Thórdís Stöng, jež potom bydlila v Stangarholtu. Thorgeir bydlil na Jardlangsstadech. Skallagrím shlédl všechen vůkol kraj od moře vzhůru do země. Nejdříve se ubíral podle Borgarfjordu až fjord přestával, a potom po západní straně řeky, již nazval Hvítá, protože ani on ani tovaryši jeho ještě nikdy neviděli těch vod, jež vytékají z ledovců. Zdála se jim řeka podivně zbarvená. I ubírali se vzhůru podle Hvítá, až přišli k řece, která přicházela s hor na severu. Tu nazvali Nordrá a ubírali se vzhůru podle ní, až přišli zase k jiné řece, a byla to malá voda. Přepravili se přes tuto říčku a brali se dále vzhůru podle Nordrávy. Uviděli brzy potom, že ona malá říčka přichází z nějakých roklí i nazvali ji Gljúfrá. Potom se přeplavili přes Nordrá a ubírali se nazpátky opět ke Hvítá a podle ní vzhůru. Brzy na to se jim naskytla řeka napříč v jejich cestě a vtékala do Hvítá, tu nazvali Thvérá. Všimli si cestou, že všecky vody byly plny ryb. Potom se vrátili nazpátky na Borg.

29. O SKALLAGRÍMOVĚ PŘIČINLIVOSTI.

Skallagrím byl člověk velmi přičinlivý a míval vždycky u sebe mnoho lidí. Ti musili pilně shromažďovati všecko potřebné k živobytí lidem, jež se tam naskýtalo, neboť první čas měli málo dobytka proti tomu, čeho bylo potřebí pro takové množství lidí. A ten dobytek, který měli, všecky zimy sám se pásl v lesích. Skallagrím uměl výborně stavěti lodi a tam na západ od Blat nebyl nedostatek připraveného dříví. Skalladrím dal postaviti dvorec na Álftanesu a měl tam druhé hospodářství. Odtamtud vyjížděli jeho lidé na moře loviti ryby a tuleně na místech jejich a sbírati vejce na skalách, neboť všeho toho byla hojnost veliká, a také sváželi domů připravené dříví. Také velryb přicházelo mnoho za oněch dob a mohlo se loviti po libosti; všecko bylo tenkrát na honebních místech pokojno, protože to nebylo zvyklé lidem. Třetí hospodářství měl Skallagrím u moře a západní straně Blat. Tam byla ještě lepší příležitost vyčkávati toho, co moře připlavovalo, a tam dával síti a říkalo se tam na Akrech. V moři před tím místem ležely ostrovy, na kterých bývaly nalézány velryby, i nazvali je Hvalseyjar. Skallagrím měl také nahoře v kraji své lidi u řek, v nichž byli lososi, aby je lovili. Odda Samotáře usadil při Gljúfrá, aby tam pečoval o lov lososů. Odd bydlil pod stráněmi, jež slují Einbúabrekkur. Po něm jest pojmenován mys Einbúanes. Sigmund slul člověk, jejž usadil Skallagrím u Nordrá. Bydlil tam, kde se říkalo na Sigmundarstadech. Nyní se tam říká na Haugách. Podle něho jest pojmenován mys Sigmundarnes. Potom se přestěhoval na Munodarnes, neboť tam se zdálo příhodnější místo k lovu lososů. A když se velmi rozmnožil dobytek Skallagrímův, chodil v letní čas vzhůru do hor, a Skallagrím pozoroval, že ten dobytek byl lepší a tučnější, a také to, že brav zůstal na živu v zimě v horských údolích, i když nebyl sehnán s hor dolů. Potom dal Skallagrím postaviti dvorec nahoře pod horami a měl tam hospodářství. Tam dal hlídati své ovce, a hlídal to hospodářství Grís, po němž jest pojmenována Grísartunga. Byl tudíž majetek Skallagrímův veliký a rozsáhlý velmi. O něco později než Skallagrím přišel na Island, připlula z moře do Borgarfjordu loď, a náležela muži, jenž slul Óleif Hjalti. Měl s sebou svou ženu a děti a jiné své příbuzenstvo, a účel jeho plavby byl, aby si opatřil na Islandě statek a bydliště. Óleif byl bohatý člověk a z velikého rodu a rozumný. Skallagrím pozval Óleifa a lid jeho všechen k sobě, aby tam zatím zůstali. Óleif to přijal a byl první zimu, kterou trávil na Islandě, u Skallagríma. Na jaře pak ukázal Skallagrím Óleifovi, kde by si mohl zabrati pozemky na jih od Hvítá od Grímsá vzhůru k Flókadalsá. Óleif to přijal a stěhoval se tam se svým zbožím, a usadil se tam, kde se říká na Varmaläku. Óleif byl vážený muž. Jeho synové byli Ragi v Laugardalu a Thórarin, jménem Bratr Ragův, kteříž se ujali zákonopravectví na Islandě první po Hrafnovi synu Hängovu. Thórarin bydlil na Varmaläku. Jeho žena byla Thódís, dcera Óláfa Feilana, sestra Thórda Gellira.

30. O PŘÍJEZDU YNGVAROVĚ NA ISLAND.

Harald král Krásnovlasý prohlásil za svůj majetek všecky pozemky, které zůstaly po Kveldúlfovi a Skallagrímovi v Norsku, a pobral všecko ostatní zboží jejich, na které se dostal. Pátral také pilně po lidech, kteří radou nebo povědomostí nebo nějakou pomocí se účastnili se Skallagrímem a jeho otcem těch skutků, které provedli, nežli Skallagrím odjel pryč ze země; a tak se rozmohlo nepřátelství královo proti Kveldúlfovi a Skallagrímovi, že pojal nenávist proti všemu jejich příbuzenstvu a těm, kteří s nimi byli sešvagřeni, i těm, o kterých věděl, že byli jejich velmi dobří přátelé. Zakusili od něho někteří trestů, a mnozí utekli a hledali si úkrytu, někteří v zemi doma, a někteří utekli nadobro pryč ze země. Yngvar, tchán Skallagrímův, byl jeden z těchto lidí, o nichž právě bylo pověděno. I ustanovil se na tom, že prodal všechen svůj majetek pokud bylo možná za hotové peníze a opatřil si mořskou loď; zjednal si na ni lidi a chystal se k plavbě na Island, protože uslyšel, že se tam Skallagrím usadil a že se mu od Skallagríma snadno dostane pozemků. A když byli přichystáni a zavál příznivý vítr, vyplul na moře, i dařila se mu dobře cesta. Připlul k Islandu na jižní straně země a plul do Langá řeky a vzhůru až k vodopádu. Tam vynesli z lodi náklad. A když Skallagrím uslyšel o příchodu Yngvarovu, jel hned k němu a pozval ho k sobě se všemi lidmi, které by chtěl vzíti s sebou. Yngvar to přijal. Vytáhli loď na zem, a Yngvar se odebral se mnoha lidmi na Borg a byl tu zimu u Skallagríma. Na jaře pak mu Skallagrím nabídl pozemky. I dal Yngvarovi hospodářství, jež měl na Álftanesu, a kraj až k Leiruläku potoku a směrem k moři až k Straumfjordu. Potom se Yngvar odebral na to odlehlé hospodářství a ujal se ho, a byl člověk velmi schopný a měl veliké jmění. Skallagrím pak zařídil hospodářství na Knarrarnesu a měl tam potom dlouho hospodářství. Skallagrim byl znamenitý kovář a v zimě pilně tavíval železnou rudu ze slatin. Dal si postaviti kovárnu u moře daleko velmi od Borgu, tam, kde se říká na Raufarnesu. Tam se mu nezdálo daleko do lesů, a když tam nenašel žádný kámen, který by se mu byl zdál dosti tvrdý a hladký, aby na něm koval železo, – protože tam není kamení, nýbrž jen malé písčiny podle moře – tu jednou večer, když ostatní lidé odešli spat, Skallagrím šel k moři a sestrčil do vody loď osmiveslici, kterou měl, a vesloval k ostrovům Midfjordkým. Tam spustil kotvici s přídi lodi, pak se spustil s lodi do vody a potopil se a vynesl z moře kámen a zdvihl jej do lodi. Pak vystoupil také sám do lodi a vesloval k zemi a přinesl kámen ke své kovárně a položil jej u dveří kovárny a koval pak na něm železo. Ten kámen tam leží doposud a u něho mnoho okují, a jest to kámen uhlazený příbojem, a nepodobný ostatnímu kamení, jež tam jest, a neuzdvihli by nyní čtyři muži většího. Skallagrim pracoval pilně v kovárně, ale jeho čeledínové si stěžovali, že musí brzo vstávati. Tu složil Skallagrím tuto slohu:

Musí záhy měchy
míti k práci kovář,
jenž si přeje plnou
peněz truhlu vidět.
Tlukot kladiv tažné
tepe zlato, které
hlasný měchů hukot
horkem k dílu chystá.

31. O DĚTECH SKALLAGRÍMOVÝCH.

Skallagrím a Bera měli mnoho dětí a nejprve jim všecky umíraly. Tu zplodili syna, i byl polit vodou a nazván Thórólf. Když pak vyrůstal, byl brzy velikého vzrůstu a sličného vzezření. Všichni lidé říkali, že se bude nejvíce podobati Thórólfovi, synu Kveldúlfovu, po němž dostal jméno. Thórólf vynikal velice nad své vrstevníky silou. A když vyrostl, osvojil si výborně téměř všecky dovednosti, jež tenkrát provozovali lidé, kteří byli dokonalí muži. Thórólf byl člověk velmi veselý a brzy vynikal takovou silou, že ho měli za člověka, který se dobře dovede osvědčiti vedle jiných mužů. Rychle si také získal oblibu u všech lidí, a také otec a matka ho měli rádi. Skallagrím a Bera měli dvě dcery, a slula jedna Säunn, druhá pak Thórunn. Také ony byly nadějné dívky, vyrůstajíce. Měl Skallagrím ještě jednoho syna, i byl oblit vodou a dostal jméno, a byl nazván Egil. A když vyrůstal, hned bylo lze na něm vidět viděti, že bude velmi ošklivý a podobný otci svému, černovlasý. Když pak mu byly tři roky, byl tak veliký a silný, jako jiní pacholíci šestiletí nebo sedmiletí, a brzy byl hovorný a vtipný v řeči. Při hrách s jinými hochy býval urputný. Na jaře toho roku jel Yngvar na Borg, a byl účel jeho jízdy ten, že pozval Skallagríma k sobě na hody a zval k té jízdě dceru svou Beru a Thórólfa, syna jejího, a ty lidi, které by Skallagrím chtěl vzíti s sebou. Skallagrím slíbil, že přijede. Yyngvar jel potom domů a chystal ty hody a dal vařiti pivo. Když přišel ustanovený den, kdy měl Skallagrím jeti s Berou na hody, vypravil se s nimi na cestu také Thórólf a čeledínové, takže jich bylo dohromady patnáct. Egil povídal otci svému, že chce také jeti. „Mám tam takové příbuzenstvo jako Thórólf,“ pravil. „Nepojedeš s námi,“ řekl Skallagrím, „protože nedovedeš býti, kde je mnoho lidí a kde se mnoho pije, když je těžko srovnati se s tebou i když jsi střízlivý.“ Pak vsedl Skallagrím na koně a odjel, Egil pak byl zle spokojen se svým pořízením. I vyšel ze dvora a našel si tažného koně, kterého měl Skallagrím,, vsedl na něj a jel za Skallagrímovou družinou. Jelo se mu blaty špatně, protože neznal žádné cesty, ale přece téměř vždycky viděl, kudy jede Skallagrím, když nepřekážely lesy nebo kopce. Jest tedy pověděti o jeho jízdě, že pozdě večer přijel na Álftanes, když tam již lidé seděli a pili. I vešel do jizby, a když ho Yngvar spatřil, přivítal jej s radostí a tázal se ho, proč přijel tak pozdě. Egil mu pověděl o svém hovoru se Skallagrímem. Yngvar posadil Egila vedle sebe, a seděli naproti Skallagrímovi a Thórólfovi. Veselili se lidé při pití tím, že přednášeli verše. Tu říkal Egil tuto slohu:

K Yngvarovi, který
krásné štědří dary
ze skvoucího zlata,
zdráv a rád jsem přišel.

Trvám, že se tobě
tříletý skáld lepší,
skvělý dárce skvostů,
sotva vynaskytne.

Yngvar chválil tu slohu a pěkně za ní Egilovi děkoval, druhý den pak dal Yngvar Egilovi za básnickou odměnu tři lastury a kachní vejce. A následujícího dne, když lidé seděli a pili, odříkával Egil jinou slohu o odměně za báseň:

Moudrý šípů metač
mihavých tré přines
lastur z moře lůna
lesklých Egilovi.
Kachní potom k tomu
korábů mi bystrý
vůdce podal vejce,
veršů zisk to čtvrtý.

Mnozí lidé byli s básněním Egilovým dobře spokojeni. Jiné noviny se na této jejich jízdě nepřihodily, i navrátil se Egil se Skallagrímem domů.

32. O BRYNJÓLFOVI.

Björn slul mocný hersir v Sognsku a bydlil na Aurlandu. Jeho syn byl Brynjólf, jenž po svém otci všecko zdělil. Synové Brynjólfovi byli Björn a Thórd. Oba byli mladí lidé, když se tyto věci dály. Björn se mnoho plavil a býval někdy na loupežných výpravách, někdy pak na kupeckých plavbách. Björn byl dokonalý člověk. Jednoho léta se přihodilo, že byl Björn na nějakých hodech ve Fjordech, a bylo tam mnoho lidí. Tam uzřel krásnou dívku, jež se mu velice zalíbila. Tázal se na ni, jakého jest rodu, a bylo mu pověděno, že to jest sestra hersira Thórira, syna Hróaldova, a sluje Thóra Leporuká. Björn učinil námluvy a žádal o Thóru, Thórir však odepřel dáti mu ji k manželství, i rozešli se s takovou pořízenou. A téhož podzimu zjednal si Björn lidi a plul s lodí plně obsazenou na sever do Fjordů a přišel k Thórirovi, a to právě, když nebyl doma. Björn odvedl Thóru a odvezl ji s sebou domů na Aurland. Byli tam tu zimu a Björn chtěl pojíti ji sobě za ženu. Brynjólfovi, otci jeho, zle se líbilo, že Björn tím učinil Thórirovi potupu, ačkoli bylo před tím dávné přátelství mezi Thórirem a Brynjólfem – „tím méně máš si ji, Björne,“ pravil Brynjólf, „pojíti za ženu zde u mne bez dovolení Thórira, bratra jejího, že zde bude tak dobře uschována, jako by byla má dcera a tvá sestra.“ A tak se musilo všecko státi, jak Brynjólf ustanovil, tam v jeho domácnosti, ať se Björnovi líbilo dobře nebo zle. Brynjólf poslal lidi k Thórirovi, aby mu nabídli narovnání a dostiučinění za jízdu, kterou Björn byl podnikl k jeho škodě. Thórir žádal Brynjólfa, aby poslal Thóru domů, a pravil, že jinak nebude z narovnání nic. Björn pak jí nechtěl žádným způsobem nechati odejíti, ačkoli Brynjólf toho žádal. Tak uplynula zima. A když nastávalo jaro, mluvili jednoho dne Brynjólf a Björn, co si mají počíti. Brynjólf se tázal Björna, co zamýšlí dělati. Björn pravil, že by nejraději odjel pryč ze země – „bylo by mi milejší, kdybys mi opatřil válečnou loď a lidi na ni a jel bych na kořistění.“ „Na to není pomyšlení,“ řekl Brynjólf, „abych ti svěřil takovou loď a mnoho lidu s ní, neboť nevím, co jiného bys provedl, než něco, co by mi bylo dokonale nemilé, a pošlo již dosti nepokoje od tebe. Dám ti do rukou kupeckou loď a s ní zboží. Jeď potom na jih do Dublina. O takových plavbách se nyní nejvíce povídá. Opatřím ti dobré tovaryše.“ Björn pravil, že musí voliti to, co chce Brynjólf. Dal tedy Brynjólf chystati kupeckou loď dobrou a zjednal k ní lidi. Také Björn se chystal na tu plavbu a nebyl přichystán brzy. A když byl již úplně připraven a dobrý vítr začal váti, vstoupil Björn do člunu s dvanácti muži a veslovali na Aurland, a šli vzhůru do dvorce a k té ženské kobě, kterou měla jeho matka. Seděla tam ona uvnitř a mnoho žen s ní, a byla tam také Thóra. Björn pravil, že Thóra má jeti s ním. I odvedli ji pryč, matka pak jeho zakázala ženám, aby se neopovažovaly dáti o tom zprávu do jizby; pravila, že by Brynjólf vyváděl, kdyby se o tom dozvěděl, a pravila, že by mezi otcem a synem mohlo dojíti ke zlým koncům. Šatstvo pak Thóřino a všecky její vzácné věci byly tam uloženy k její potřebě, a všecko to Björn a jeho lidé odnesli s sebou. Jeli potom v noci zpět ke své lodi, vytáhli hned plachtu a vypluli na fjord Sognský a potom do širého moře. Měli špatný vítr a moře velmi nepokojné a dlouho byli unášeni sem a tam, protože si pevně umínili, vzdáliti se od Norska co nejvíce. Jednoho dne připluli od východu k Hjaltlandu za ostrého větru, a porouchala se jim loď, když přistáli u Mósey. Vynesli z ní tedy náklad a ubírali se do hradu, jenž tam byl, a odnesli tam všecko své zboží a vytáhli loď na zem a spravovali, co bylo polámáno.

33. BJÖRN JEDE NA ISLAND

Maličko před začátkem zimy přijela na Hjaltland loď od jihu z Orkneyjí. Pověděli ty noviny, že na podzim připlula na ostrovy válečná loď, a byli na ní poslové krále Haralda s tím vzkazem Sigurdovi jarlovi, že král chce, aby Björn syn Brynjólfův byl zabit, kdekoli bude dopaden, a takové vzkázání učinil také na Hebridy, a až do Dublina. Björn uslyšel tyto noviny a také to, že byl v Norsku prohlášen za psance. A již dříve, hned jak přijel na Hjaltland, pojal Thóru za ženu. Tu zimu zůstávali v Móseyjarborgu, a na jaře, jakmile moře počínalo býti pokojnější, spustil Björn svou loď na vodu a chystal ji k plavbě co nejpilněji. A když byl přichystán a přišel dobrý vítr, vyplul na moře. Měli větry prudké a byli krátký čas na širém moři a přišli od jihu k Islandu. Vítr šel k zemi, i byli unášeni na západ podle země a pak ven do širého moře. Když pak zavál zpáteční vítr, pluli k zemi. Na lodi nebylo nikoho, kdo by byl býval na Islandě. I vpluli do fjordu náramně velikého a byli neseni k západnímu břehu, a hledíce k zemi, neviděli než lámání vln a místa k přistání. Pluli tedy co nejvíce napříč proti větru na východ podle země, až se před nimi ukázal fjord, i pluli po něm dovnitř, až přestala všecka skaliska a příboj. Tam přirazili k jednomu mysu, před nímž byl ostrov a mezi ostrovem a mysem hluboká úžina. Tam přivázali loď. Na západ od mysu byla zátoka a za zátokou na výšině dvorec veliký. Björn vstoupil do člunu a několik mužů s ním. Björn řekl svým tovaryšům, aby se varovali povídati něco o jeho plavbách takového, z čeho by jim pošly těžkosti. I veslovali ke dvorci a dali se do řeči s lidmi, jež našli. Ptali se nejprve, kde to přistáli k zemi. Lidé jim pověděli, že se tam říká v Borgarfjordu, a dvorci, který tam byl, že se říká na Borgu, a Skallagrím sluje hospodář. Björn se hned k němu hlásil jakožto ke známému a šli ke Skallagrímovi a dali se spolu do řeči. Skallagrím se ptal, kdo oni jsou. Björn pověděl své jméno a jméno otce svého, Skallagrím pak znal Brynjólfa velmi dobře, i nabídl Björnovi všecko své pohostinství, kterého by potřeboval. Björn to vděčně přijal. Pak se Skallagrím tázal, jsou-li na lodi ještě jiní lidé vzácného rodu. Björn řekl, že tam je Thóra dcera Hróaldova a sestra Thórira hersira. Skallagrím se z toho zaradoval velmi a pravil, že jest náležito a slušno, aby prokázal sestře Thórira, jenž byl spolu s ním vychován, takové pohostinství, jakého potřebuje a k jakému stačí jeho prostředky, a pozval k sobě oba, Björna a Thóru, se vší posádkou lodi jejich. Björn to přijal. Byl tedy vynesen všechen náklad z lodi nahoru do ohrady před dvorcem na Borgu. Postavili si tam boudy, loď pak byla uvedena vzhůru do potoka, jenž tam teče. A tam, kde měli Björn a jeho tovaryši boudy, se říká na Björnových lukách. Björn a všecka posádka jeho lodi odebrali se ke Skallagrímovi na stravu. Skallagrím nemíval u sebe nikdy méně než šedesát mužů schopných zbraně.

34. SKALLAGRÍM KARÁ BJÖRNA.

Na podzim, když lodi z Norska přijely na Island, roznesla se pověst, že Björn utekl pryč s Thórou, a to ne s vůlí jejich příbuzných, a král ho proto prohlásil v Norsku psancem. Když pak se to dozvěděl Skallagrím, zavolal si Björna a ptal se ho, jak se to má s jeho ženitbou, zdali se to stalo se svolením příbuzných. „Nebyl bych se nadál do syna Brynjólfova,“ pravil, „že bych se od tebe nedozvěděl pravdy.“ Björn řekl: „Řekl jsem ti jenom pravdu, Gríme, a nesmíš mi vyčítati, že jsem ti neřekl více, než nač jsi se tázal. Ale nyní se přiznávám k tomu, co jest pravda, že jsi slyšel pravdivé zprávy, že toto manželství nebylo uzavřeno se svolením Thórira, bratra jejího.“ Tu se rozhněval Skallagrím velice a řekl: „Jak jsi se opovážil přijíti ke mně, či jsi nevěděl, jaké přátelství jest mezi mnou a Thórirem?“ Björn řekl: „Věděl jsem,“ povídá, „že jste byli spolu vychováni jako bratři a jste přátelé důvěrní. Ale proto jsem přišel do tvého domu, že se mi přihodilo přistáti k zemi tady, a věděl jsem, že by mi nebylo nic platno, vyhýbati se ti. Bude nyní v tvé moci, kterak se mi zvede, ale čekám od tebe dobrého, protože jsem pod tvou střechou.“ Potom přistoupil Thórólf, syn Skallagrímův, a přimlouval se mnohými slovy a prosil otce svého, aby se proto na Björna nehněval, když již ho přijal do domu. Mnoho jiných lidí se za něj přimlouvalo, takže se Grím konečně upokojil a řekl, aby Thórólf dělal, jak se mu líbí – „a ujmi se Björna, chceš-li, a chovej se k němu tak dobře, jak chceš.“

35. NARODILA SE ÁSGERD.

Thóře se v létě narodilo dítě, a byla to dívka; byla oblita vodou a dáno jí jméno a slula Ásgerd. Bera ustanovila k ní ženu, aby ji hlídala. Björn a všecka posádka lodi jeho byli přes zimu u Skallagríma. Thórólf si zamiloval Björna a držel se ho. Když pak přišlo jaro, dal se Thórólf jednoho dne do řeči s otcem svým a ptal se ho, jakou radu by měl pro Björna, zimního hosta svého, nebo jakou pomoc by mu chtěl prokázati. Grím se ptal Thórólfa, co on zamýšlí. „Myslím,“ praví Thórólf, „že by Björn nejraději jel do Norska, kdyby tam mohl zůstávati v pokoji. Zdálo by se mi záhodno, otče, abys poslal do Norska lidi nabídnouti narovnání v Björnově záležitosti, a Thórir jestě bude vysoce vážiti tvá slova.“ Thórólf dovedl toho svými přímluvami, že Skallagrím se poddal a opatřil lidi, aby jeli v létě do Norska. Jeli ti lidé se vzkázáním a znameními k Thórirovi synu Hróaldovu a přičiňovali se o jeho narovnání s Björnem. Jakmile pak se Brynjólf dozvěděl o tomto poselství, obrátil všecku svou mysl k tomu, aby nabízel narovnání za Björna, i skončila se ta záležitost tak, že Thórir svolil k narovnání ve věci Björnově, protože viděl, že se věci mají tak, že Björn nemusí míti o sebe strach. Učinil tedy Brynjólf narovnání za Björna. Poslové pak Grímovi byli přes zimu u Thórira, a Björn byl tu zimu u Skallagríma. V létě potom jeli poslové Skallagrímovi nazpátek a když přišli na podzim zpátky, pověděli noviny, že o Björnovi bylo učiněno v Norsku pokojné narovnání. Björn byl u Skallagríma třetí zimu a na jaře potom chystal se k odjezdu a s ním ten zástup mužů, kteří ho tam byli následovali. A když byl Björn připraven na cestu, tu řekla Bera, že chce, aby Ásgerd, chovanka její, tam zůstala, a Björn a Thóra to přijali, i zůstala tam dívka a byla vychovávána u Skallagríma. Thórólf syn Skallagrímův se vypravil na cestu s Björnem, a Skallagrím mu opatřil vše potřebné na cestu. Plul tedy v létě s Björnem do Norska. Plavba se jim dobře dařila i přijeli ze širého moře do moře Sognského. Björn plul do Sognského fjordu a ubíral se potom domů k otci svému. Thórólf tam jel s ním, a Brynjólf se přivítal s radostí. Potom bylo učiněno vzkázání Thórirovi synu Hróaldovu, i ustanovili si s Brynjólfem schůzku. Také Björn přišel na tu schůzi, a potvrdili tam on a Thórir své narovnání. Potom vyplatil Thórir všechny peníze, které měla Thóra na jeho dvorci, a potom prokazovali si Thórir a Björn švagrovské přátelství. Björn byl toho času doma na Aurlandu u Brynjólfa. Také Thórólf tam byl, a chovali se k němu otec i syn velmi dobře.

36. EIRÍK PŘIJAL OD THÓRÓLFA LOĎ.

Král Harald býval dlouhý čas zvyklý prodlévati v Hördalandu nebo v Rogalandu na statcích, které měl na Útsteinu nebo Ögvaldsnesu nebo ve Fitjách na Álreksstadech nebo v Lygře na Säheimu. A tu zimu, o níž nyní bylo pověděno, byl král v severních končinách země. Když pak Björn a Thórólf pobyli jednu zimu v Norsku a přišlo jaro, chystali svou loď a opatřovali si lidi na ni. V létě jeli na kořistnou výpravu do Východních krajů, na podzim pak jeli domů a nahromadili na výpravě zboží veliké. Když pak přijeli domů, dozvěděli se, že král Harald jest toho času v Rogalandu a zůstane tam přes zimu. Toho času začal král Harald již kvapem stárnouti, a mnoho synů jeho bylo vzrostlých. Eirík syn Haralda krále, jenž slul Krvavá sekera, byl toho času mladého věku a byl na vychování u Thórira hersira syna Hróaldova. Král měl Eiríka ze všech svých synů nejraději, Thórir pak byl u krále ve veliké přízni. Björn a Thórólf jeli nejprve na Aurland, když se vrátili domů, a potom se vydali na cestu na sever do Fjordů, aby navštívili Thórira hersira. Měli s sebou koráb, na jehož každému boku veslovalo dvanáct nebo třináct mužů, a měli skoro třicet mužů. Loď tu ukořistili v létě na výpravě. Byla bohatě pomalovaná nad vodou a byla překrásná. Když pak přijeli k Thórirovi, dostalo se jim dobrého přijetí, a zůstali tam nějaký čas, loď pak stála s postavenými stany před dvorcem. Jednoho dne se přihodilo, že Thórólf a Björn šli dolů k lodi i viděli, že tam jest královský syn Eirík. Chvílemi vstupoval na loď, chvílemi zase vzhůru na zem, a stoje tam, pohlížel na loď. Tu řekl Björn Thórólfovi: „Králův syn se velmi obdivuje lodi, i nabídni mi, aby ji přijal od tebe darem, neboť vím, že nám to bude veliká pomoc u krále, bude-li Eirík naším přímluvčím. Slyšel jsem povídati, že jest král hořké mysli proti tobě za příčinou otce tvého.“ Thórólf pravil, že se to zdá býti dobrá rada. Potom šli dolů k lodi, a Thórólf povídal: „Pilně pozoruješ loď, synu královský – a jak se ti líbí?“ „Dobře,“ dí Eirík, „jest to velice krásná loď,“ praví. „Chci ti tedy darovati tu loď,“ řekl Thórólf, „chceš-li ji přijmouti.“ „Jistě chci,“ řekl Eirík, „ale tobě se bude zdáti malou odměnou, slíbím-li ti své přátelství, toho se však můžeš nadíti, zůstanu-li na živu.“ Thórólf řekl, že ta odměna má pro něj mnohem větší cenu než loď. Pak se rozešli, a od té chvíle byl králův syn velmi veselé mysli k Björnovi a Thórólfovi. Björn a Thórólf mluvil s Thórirem o tom, co myslí, zdali je to pravda, že král jest rozhořčen na Thórólfa. Thórir netajil, že to zaslechl. „Chtěl bych tedy,“ pravil Björn, „abys jel ke králi a mluvil s ním ve prospěch Thórólfův, neboť stejně má se vésti nám oběma. Tak také on se zachoval ke mně, když jsem byl na Islandě.“ Slíbil Thórir konečně, že pojede ke králi, a vybídl je, aby zkusili, zdali by Eirík syn králův chtěl jeti s ním. Když pak Thórólf a Björn mluvili o té věci s Eiríkem, slíbil, že jim bude u otce nápomocen. Potom se vrátili Thórólf a Björn do kraje Sognského, a Thórir a Eirík syn králův obsadil koráb onen nově darovaný a jeli na jih ke králi a nalezli jej v Hördalandu. Král je přijal s radostí. Pobyli tam nějaký čas a hledali příležitosti, aby zastihli krále v dobrém rozpoložení mysli. Potom mu přednesli tuto věc. Pravili, že tam přišel člověk, jenž sluje Thórólf, syn Skallagrímův, „chtěli jsme tě prositi, králi, abys vzpomněl toho, co jeho přátelé ti učinili dobrého, a netrestal ho za to, co učinil otec jeho, ačkoli mstil bratra svého.“ Mluvil spíše nevrle; pravil, že zakusili veliké škody od Kveldúlfa a synů jeho, a že se lze nadíti, že tento Thórólf bude podobný svým přátelům – „jsou všichni,“ pravil, „lidé náramně hrdopyšní , takže nedovedou zachovati míry a nedbají, s kým jest jim činiti.“ Potom se ujal slova Eirík; pravil, že mu Thórólf ukázal přátelství a daroval mu vzácnou věc, loď tu, s kterou tam přijeli – „slíbil jsem mu přátelství své dokonalé. Bude se chtíti málo lidé se mnou přáteliti, jestliže to nebude tomuto prospěšno. Nesmíš toho dopustiti, otče, při muži, který mi první daroval vzácné věci.“ Skončilo se to tím, že král slíbil, že Thórólf tam může zůstávati v pokoji – „ale nechci,“ pravil král, „aby chodil sem ke mně. A ty, Eiríku, můžeš ho míti rád, jak chceš, nebo více těch přátel, a buď ti budou poddajnější, než byli mně, nebo budeš litovati této své prosby a také toho, jestliže je necháš býti dlouho u sebe.“ Potom jeli Eirík Krvavá sekera a Thórir domů do Fjordů. Vzkázali potom a dali oznámiti Thórólfovi, kterak pořídili u krále. Thórólf a Björn byli tu zimu u Brynjólfa. A mnoho let bývali v létě na kořistění na moři, v zimě pak bývali u Brynjólfa a časem u Thórira

37. VÝPRAVA DO BJARMALANDU.

Eirík Krvavá sekera ujal se toho času vlády a měl vrchní panství nad Hördalandem a ve Fjordech. Vzal si tudíž a měl u sebe královskou družinu. A jednoho jara chystal se Eirík Krvavá sekera na výpravu do Bjarmalandu a vypravoval velmi pečlivě svůj lid k této jízdě. Thórólf se vydal s Eiríkem na tu výpravu a byl na přídi lodi jeho a nesl jeho prapor. Thórólf byl nad všecky jiné lidi větší a silnější a podobný po té stránce otci svému. Na té jízdě přihodilo se mnoho novin. Eirík měl v Bjarmalandu velikou bitvu na Dvině. Eirík tam zvítězil, jakož se praví v básních o něm, a na té výpravě vzal si Gunnhildu, dceru Özura Tóta (Nosáče) a přivezl ji s sebou domů. Gunnhilda byla žena velmi sličná a moudrá a uměla čarovati. Thórólf požíval u Gunnhildy veliké přízně. Toho času býval v zimě vždycky u Eiríka, v létě pak na kořistných výpravách. Přihodila se nejdříve po těchto věcech ta novina, že Thóra, žena Björnova, se rozstonala a umřela. A o něco později vzal si Björn jinou ženu, která slula Álof, dcera Erlinga Bohatého z ostrova Ostru. Měli dceru, jenž slula Gunnhilda. Muž jeden slul Thorgeir Trnová noha. Bydlil ve Fenhringu v Hördalandu – říká se tam na Asku. Měl tři syny. Jeden slul Hadd, druhý Bergönund, třetí slul Atli Krátký. Bergönund byl nad jiné lidi větší a silnější a byl člověk násilník a urputný. Atli Krátký byl nevysoké postavy a zavalitý a člověk veliké síly. Thorgeir byl velmi bohatý, veliký ctitel bohů a znalý čar. Hadd býval na kořistných výpravách a málokdy býval doma.

38. THÓRÓLF PŘIJEL NA ISLAND.

Thórólf syn Skallagrímův se chystal jednoho léta na plavbu za kupectvím. Zamýšlel, jak také učinil, jeti na Island a navštíviti otce svého. Nebyltě již dlouho doma. Toho času měl množství peněz a mnoho vzácných věcí. Když pak byl uchystán na cestu, šel ke králi Eiríkovi. A když se loučili, odevzdal král Thórólfovi sekeru a řekl, že ji chce darovati Skallagrímovi. Sekera měl vyčnělé rohy, byla veliká a zlatem vykládaná, topůrko bylo pobito stříbrem, a byla to vzácnost znamenitá. Thórólf se vydal na cestu, jakmile byl uchystán, i dařila se mu plavba dobře a připlul se svou lodí do Borgarfjordu a hned se ubíral rychle domů k otci svému. Bylo velmi radostné jejich shledání. Potom jel Skallagrím k lodi Thórófově, dal vytáhnouti loď na zem, a Thórólf se odebral domů na Borg sám dvanáctý. A když přišel domů, vyřídil Skallagrímovi pozdravení od krále Eiríka a odevzdal mu sekeru, vyzdvihl ji do výšky a díval se na ni nějakou chvíli a neříkal nic; potom ji pověsil nad svým místem. Stalo se jednoho dne na podzim na Borgu, že Skallagrím dal přihnati domů mnoho volů, aby byli poraženi. Dal zavésti dva voly spolu k domovské stěně a vésti je protivným směrem. Pak vzal ploský kámen velmi veliký a vstrčil jej volů pod krky. Potom přistoupil se sekerou, již dostal od krále, a ťal oba voly zároveň, takže oběma usekl hlavu, a sekera zajela do kamene, takže celé ostří se ulomilo a kalení prasklo. Skallagrím se podíval na ostří a neříkal nic. Potom šel do čeledníku a vystoupil na lavici a hodil sekeru na břevno nade dveřmi. Tam ležela celou zimu. Na jaře pak oznámil Thórólf, že zamýšlí jeti v létě do Norska. Skallagrím mu to rozmlouval; pravil, aby byl rád, že přišel zdráv domů – „svou jízdou jsi znamenitě rozmnožil svou vážnost, a praví přísloví, že se nevydaří všecky cesty stejně. Vezmi si zde nyní tolik statku, kolik myslíš, že ti stačí, abys byl platným člověkem.“ Thórólf řekl, že chce ještě podniknouti nějakou jízdu – „a mám nutnou záležitost, abych jel. A až se vrátím po druhé, zůstanu zde již trvale. Ásgerd pak chovanka tvoje ať jede se mnou do Norska k otci svému. Uložil mi to, když jsem jel odtamtud.“ Skallagrím pravil, aby dělal, jak uznává za dobré – „ale mám takové tušení, že jestliže se nyní rozejdeme, již se potom neshledáme.“ Potom jel Thórólf ke své lodi a chystal ji. A když byl úplně přichystán na cestu, dopravili loď k Digranesu, a tam stála, čekajíc dobrého větru. Ásgerd jela k lodi s Thórólfem, a když Thórólf vyjížděl z Borgu, šel Skallagrím a sňal sekeru, dar králův, s břevna nade dveřmi, a vyšel s ní ven. Topůrko bylo černé od kouře a sekera zrezovatělá. Skallagrím pohleděl na její ostří a pak ji odevzdal Thórólfovi a říkal tuto slohu:

Mnohé chyby chová
chatrný dar králův;
kov byl špatně kalen,
kterým pěst má máchla.
Nazpět nes tu dřeva
nepřítelku; málo
bylo tady třeba
takých z Norska darů.

39. GEIR SI VZAL THORUNNU.

Toho času, kdy byl Thórólf v cizině a Skallagrím bydlil na Borgu, přihodila se ta novina, že jednoho léta přijela kupecká loď z Norska do Borgarfjordu. Toho času bývaly na mnoha místech kupecké lodi uváděny do ústí řek nebo potoků nebo do pobřežních vod. Ketil slul muž, a říkalo se mu Ketil Blund, t. j. Mžoural, jemuž náležela ta loď. Byl z Norska, ze vzácného rodu a bohatý. Geir se jmenoval jeho syn, jenž toho času byl dospělý a byl s ním na lodi. Ketil zamýšlel usaditi se na Islandě. Přijel tam pozdě v létě. Skallagrím ho znal dokonale i nabídl mu pobyt u sebe se vším tovaryšstvem jeho. Ketil to přijal a byl tu zimu u Skallagríma. Tu zimu ucházel se Geir, syn Ketilův, o Thórunnu, dceru Skallagrímovu, i bylo to ujednáno, a vzal si Geir Thórunnu. A na jaře po tom vykázal Skallagrím Ketilovi pozemky vzhůru od pozemků Óleifových podle Hvítá od ústí řeky Flókadalské až k ústí řeky Reykjadalské a všechen klín země mezi nimi vzhůru k rokli Raudské a všechen Flókadal nad stráněmi. Ketil bydlil v Thrándarholtu, Geir pak v Geirhlídu. Měl ještě druhé hospodářství v Reykjadalu, na hořejších Reykách, a říkalo se mu Geir bohatý. Jeho synové byli Blundketil a Thorgeir Blund. Třetí byl Thórodd Hrísablund, jenž první bydlil na Hrísech.

40. EGIL ZABIL ČLOVĚKA, MAJE SEDM LET.

Skallagrím si velice liboval v projevech síly a ve hrách, a rád o takových věcech hovořil. Tenkrát byly v obyčeji hry v míč. V kraji bylo toho času hojně silných mužů, ale nikdo se nevyrovnal silou Skallagrímovi, on pak již tenkrát se nachýlil věkem svým. Thórd slul syn Granův na Granastadech, člověk velmi nadějný a mladého věku. Ten měl velmi rád Egila syna Skallagrímova. Egil se často účastnil zápasů v křížku; byl velmi ctižádostivý a zlostný, a všichni lidé napomínali své syny, aby Egilovi ustupovali. Na začátku zimy byla položena hra míčem hojně navštívená na Hvítárvallech. Ubírali se tam lidé z široka daleka po kraji, a také Skallagrímových domácích jelo tam ke hře mnoho. Thórd syn Granův jim býval obyčejně v čele. Egil prosil Thórda, aby ho vzal s sebou ke hře. Toho času byl v sedmém roce svého věku. Thórd mu vyhověl a vzal si ho na koně za sebe. Když pak přišli na hřiště, byli tam rozděleni lidé ke hře. Přišlo tam také mnoho pacholíků a udělali se pro sebe jinou hru, a také tam se rozdělili. Egilovi se dostalo hráti proti pacholíkovi, který slul Grím, syn Heggův z Heggstadů. Grímovi bylo jedenáct nebo deset let a byl silný na ten věk. Když pak hráli proti sobě, byl Egil slabší, a Grím arci také dělal, co mohl. Tu se rozzlobil Egil a zdvihl pálku a udeřil Gríma, Grím pak popadl Egila a porazil jej na zem pádem velikým a nakládal s ním dosti zle a pravil, že ho zmrzačí, nedá-li pokoj. A když Egil vstal na nohy, šel pryč ode hry a hoši naň pokřikovali. Egil šel k Thórdovi synu Granovu a povídal mu, co se mu přihodilo. Thórd řekl: „Půjdu s tebou a pomstíme se mu.“ A dal mu do ruky sekerku, kterou před tím sám držel v ruce. Ty zbraně byly tenkrát v obyčeji. Jdou tedy tam, kde si pacholící hráli. Grím byl právě popadl míč a poslal jej pálkou pryč, druzí pak hoši hnali se za ním. Tu skočil Egil po Grímovi a ťal ho sekerkou do hlavy, takže hned mu uvázla v mozku. Thórd a Egil šli potom pryč a ke svým lidem. Běželi tu Blatší pro své zbraně a stejně učinili druzí. Óleif Hjalti běžel k lidem z Borgu s těmi lidmi, kteří ho následovali. Bylo jich takto mnohem více, a rozešli se s takovou pořízenou. Odtud povstaly sváry mezi Óleifem a Heggem. Měli spolu potyčku na Laxfitu u Grímsá. Tam padlo sedm mužů, Hegg pak byl poraněn na smrt, a Kvíg, bratr jeho, padl. Když pak Egil přišel domů, nemluvil Skallagrím o tom mnoho, a Bera pravila, že by byl z Egila dobrý víking, a pravila, že by se náleželo, aby mu byla opatřena válečná loď, jakmile bude míti k tomu věk. Egil říkal tuto slohu:

Koráb že mi koupí
kořistný, má máti
slíbila, a s lodí
sličných vesel řadu.
Potom vzácnou přídu
povedu v kraj dálný,
pilně budu plenit,
pobíjeti lidi.

Když bylo Egilovi dvanáct let, byl vzrůstu tak velikého, že bylo málo mužů tak velikých a takovou silou opatřených, aby Egil nebyl toho času přemohl většinu mužů při hrách. Thórd syn Granův byl tenkrát ve dvacátém roku svého věku a měl velikou sílu. Stávalo se často během zimy, že Egil a Thórd bývali spolu při hrách proti Skallagrímovi. Jednou pozdě v zimě se přihodilo, že se hrálo míčem na Borgu na jihu v Sandvíku. Thórd s Egilem hráli proti Skallagrímovi a unavovali ho a dařilo se jim lépe. Večer pak po západu slunce začalo se Egilovi a Thórdovi dařiti hůře. Gríma popadla tu taková síla, že chytil Thórda a zdvihl a udeřil jím o zem tak prudce, že se všechen potloukl a měl z toho hned smrt. Potom popadl Egila. Thórgerda Brák slula roba Skallagrímova, která pečovala o Egila v dětství jeho. Byla to veliká žena, silná jako muž a znala se mnoho v kouzlech. Brák řekla: „Nyní si vyléváš, Skallagríme, zuřivost na svém synu.“ Tu pustil Skallagrím Egila a sáhl po ní. Ona se uhnula a utíkala pryč, a Skallagrím za ní. Tak se hnali až na samý kraj Digranesu. Tam skočila Thórgerda se skály do úžiny. Skallagrím mrštil po ní velikým kamenem a zasáhl ji mezi lopatky, a již se potom neukázala. Tam se nyní říká v Brákarsundu. Večer pak, když přišli domů na Borg, byl Egil plný zlosti. Když pak Skallagrím a všichni jeho muži usedli za stoly, nepřišel si Egil sednout na své místo. I šel do čeledníka a k tomu člověku, jenž tam měl dozor na práci a byl správcem zboží Skallagrímova a byl mu velmi milý. Egil jej sekl smrtelnou ranou a šel si pak sednout na své místo. Skallagrím pak nic o tom nemluvil, a bylo ticho o té záležitosti, a nemluvili spolu otec a syn ani dobré ani zlé, a tak to trvalo tu zimu. A to léto hned potom přijel Thórólf domů, jak bylo pověděno dříve. Když pak pobyl jednu zimu na Islandě, na jaře potom chystal si svou loď v Brákarsundu. A když byl úplně přichystán, stalo se jednoho dne, že Egil šel k otci svému a žádal ho, aby mu dal, čeho jest potřebí na cestu – „chci,“ pravil, „jeti s Thórólfem.“ Grím se ho ptal, zdali již o tom promluvil s Thórólfem. Egil řekl, že nikoli. Grím mu tedy řekl, aby s ním dříve o tom promluvil. Když pak se Egil o té věci zmínil Thórólfovi, řekl Thórólf, že není na to pomyšlení – „abych tě vzal s sebou odsud; jestliže otci tvému se zdá, že nemůže s tebou nic poříditi zde ve svém příbytku, netroufám si já vzíti tě s sebou do ciziny, neboť nevyjde ti na dobré, míti tam takovou povahu jako zde.“ „Může býti,“ řekl Egil, „že takhle nepojedeš ani ty ani já.“ V noci potom se zdvihl veliký vítr od jihovýchodu. A v noci, když bylo tma a příliv mořský, přišel tam Egil a vstoupil na loď a šel venkem podle stanů. Pak přesekal provazy, které byly na straně k moři a šel hned co nejrychleji po můstku na zem. Hned pak stáhl můstek s lodi a přesekal provazy, které šly vzhůru na zem. Proud unášel tudíž loď ven na fjord. Když pak Thórólf a jeho lidé zpozorovali, že proud nese loď pryč, vskočili do člunu, ale vítr byl mnohem prudčí, než aby byli mohli loď zadržeti. Proud ji nesl na druhou stranu do chobotu Andakílu a tam na výspy, Egil pak se ubíral domů na Borg. A když lidé zvěděli, co Egil provedl, haněla to většina jich. Egil pravil, že nebude dlouho čekati a udělá Thórólfovi větší škodu a záhubu, nebude-li ho chtíti vzíti s sebou. A tu se do toho vložili jiní lidé, a skončilo se to tak, že Thórólf přijal Egila na loď a jel s ním Egil v létě do Norska. Hned jak Thórólf přišel na loď, když byl přijal tu sekeru, kterou mu Skallagrím odevzdal, hodil jí s lodi do hlubiny, takže se již potom neukázala. Thórólf se vydal v létě na cestu a dařila se mu dobře plavba po moři a dostali se z moře k Hörgalandu. Thórólf hned zamířil na sever do fjordu Sognského. Tam pak se v zimě přihodily ty noviny, že Brynjólf umřel od nemoci, a jeho synové se rozdělili o dědictví. Thórd měl Aurland, ten dvůr, na kterém před tím zůstával jejich otec. Poddal se králi za mana a přijal vladařství statků svých. Dcera Thórdova slula Rannveig, matka Thórdova a Helgiho. Thórd byl otec Rannveigy, matky Ingirídy, kterou měl král Ólaf. Helgi byl otec Brynjólfa, otce Serka ze Sognska a Sveina.

41. O BJÖRNOVI.

Björn dostal za podíl jiné hospodářství dobré a znamenité. Nepoddal se králi za služebníka a byl proto nazýván Björn vladyka. Byl člověk nemálo bohatý a velmi štědrý. Thórólf se rychle ubíral k Björnovi, jakmile připlul ze širého moře, a dovedl domů Ásgerdu, dceru jeho. Bylo to radostné shledání. Ásgerd byla žena velmi sličná a řádná, moudrá a velmi rozumná. Thórólf se odebral ke králi Eiríkovi, a když se shledali, vyřídil Thórólf Eiríkovi králi pozdravení Skallagrímovo a pravil, že přijal vděčně, co mu král poslal. Potom odevzdal králi dobrou plachtu na válečnou loď a řekl, že mu ji posílá Skallagrím. Král Eirík přijal ten dar vlídně a nabídl Thórólfovi, aby zůstal přes zimu u něho. Thórólf poděkoval králi za jeho nabídku – „nyní pojedu dříve k Thórirovi; mám u něho nutné řízení.“ Potom jel Thórólf k Thórirovi, jak byl řekl, a byl tam přivítán velmi dobře. Thórir ho zval, aby zůstal u něho. Thórólf pravil, že to chce přijmouti – „a mám s sebou někoho, jehož chci míti u sebe. Jest to můj bratr a nebyl ještě nikdy z domova a potřebuje, abych měl o něj péči.“ Thórir pravil, že jest Thórólfovi volno, přivésti si tam s sebou třeba i více lidí – „máme za to, že bude bratr tvůj k prospěchu naší družině, jest-li podobný tobě.“ Potom se odebral Thórólf ke své lodi a dal ji vytáhnouti na zem a opatřiti ji, on pak s Egilem se odebrali k Thórirovi hersirovi. Thórir měl syna, jenž slul Arinbjörn a byl o něco starší než Egil. Arinbjörn již brzy ukazoval, že bude vynikající muž, a znal se výborně ve všelikých dovednostech. Egil si oblíbil Arinbjörna a přidržoval se ho. Spolu pak mluvili ti bratři celkem skoupě.

42. ŽENITBA THÓRÓLFOVA.

Thórólf syn Skallagrímův obrátil se na Thórira s tou řečí, co by tomu říkal, kdyby se on Thórólf ucházel o Ásgerdu, příbuznou jeho. Thórir přijal to ochotně a pravil, že se bude za to přimlouvati. Potom jel Thórólf na sever do kraje sognského a měl s sebou dobré tovaryšstvo. Thórólf přišel na Björnův statek a byl tam dobře přivítán. Pozval ho Björn, aby zůstal u něho, jak dlouho bude chtíti. Thórólf hned oznámil Björnovi, proč tam přišel, i započal námluvy své a žádal o Ásgerdu, dceru Björnovu. Björn přijal tu žádost dobře a byl ochoten vyhověti jí, i skončilo se to tak, že se staly zásnuby a byl ustanoven den svatby. Ty hody měly býti na podzim u Björna. Potom se vrátil Thórólf k Thórirovi a pověděl mu, jaké noviny se staly na jeho cestě. Thórir byl rád, že se to manželství stane skutkem. A když přišel ustanovený den, když Thórólf měl jeti na hody, zval lidi, aby jeli s ním. Pozval nejprve Thórira a Arinbjörna a čeledíny jejich a mocné zemany, a chystalo se na tu jízdu, mnoho lidí a znamenitých. A když již se přiblížil ustanovený den, kdy měl Thórólf vyjeti a svatebčané již přišli, rozstonal se Egil, takže nemohl jeti. Thórólf a jeho družina měli loď válečnou velikou úplně obsazenou a vydali se na cestu, jak bylo ustanoveno.

43. O ÖLVIROVI.

Byl muž jeden, jménem Ölvir. Byl čeledínem Thórirovým a šafářem a správcem hospodářství jeho. Vybíral také jeho pohledávky a byl jeho pokladníkem. Nebyl již mladý, ale přes to člověk dobře při síle. Přihodilo se toho času, že Ölvir měl jízdu za pohledávkami Thórirovými, aby vybral platy z pozemků, které na jaře nebyly zaplaceny. Měl k tomu veslovací lodici, a bylo na ní dvanáct čeledínů Thórirových. Toho času se počal Egil míti lépe a povstal z lože. Zdálo se mu tam doma smutno, když většina lidí odjela. Mluvil o tom s Ölvirem a povídal, že chce jeti s ním. Ölvirovi pak se zdálo, že není chyba, míti o dobrého tovaryše více, neboť loď byla dobře zásobena. Vypravil se tedy Egil na tu jízdu a měl s sebou své zbraně, meč a kopí a štít. Vydali se na cestu, když byli přichystáni, a měli ustavičně velké povětří s prudkými a nepříhodnými větry; pluli však usilovně a veslovali. Plavba jejich je vedla tak, že přijeli večer jednoho dne k ostrovu Atlaey a přistáli tam. Na ostrově tom nedaleko od břehu bylo hospodářství veliké, jež náleželo Eiríkovi králi, a spravoval je muž, který slul Bárd. Říkalo se mu Atleyjar-Bárd, a byl to člověk velmi přičinlivý a pracovitý. Nebyl ze vzácného rodu, ale král Eirík a královna Gunnhilda ho měli velmi rádi. Ölvir a jeho lidé vytáhli svou loď, kam nedosahoval příliv, šli potom vzhůru do dvora a našli venku Bárda. Pověděli mu o své jízdě a řekli, že tam chtějí zůstati přes noc. Bárd viděl, že jsou všichni mokří, i dovedl je do nějakého čeledníku, opodál od ostatních stavení. Tam jim dal rozdělati velký oheň, a sušili si tam šaty. A když se oblékli, přišel tam Bárd. „Nyní vám tu,“ pravil, „postavíme stůl. Vím, že byste šli asi rádi spat; jste všichni utýráni.“ Ölvir s tím byl spokojen. Potom jim tam postavili stůl a dali jim jídlo, chléb a máslo, a přinesli jim veliké krajáče sedlého mléka. Bárd povídal: „Je mi velice líto, že nemáme žádného piva, abych vás uctil, jak bych chtěl. Musíte tedy vzíti zavděk tím, co jest.“ Ölvir a jeho lidé měli velkou žízeň a lokali mléko. Potom jim dal Bárd přinésti syrovátku, a potom již nebylo jiného nápoje. „Rád bych vám dal,“ povídal Bárd, „pití něco lepšího, kdybych měl.“ Slámy bylo v tom stavení dosti, i řekl jim, aby si tam lehli ke spaní.

44. ZABIT BÁRD.

Téhož večera přijeli na Atley král Eirík a královna Gunnhilda, i připravil mu Bárd hody, a měl se tam konati obeť dísám, i hodovalo se tam znamenitě v jizbě a pilo hojně. Král se ptal, kde je Bárd – „nebo ho nikde nevidím“. Kdosi řekl: „Bárd je venku a častuje své hosty.“ „Kdo jsou ti hosté?“ děl král, „že mu na nich více záleží, než aby byl zde u nás?“ Onen muž mu řekl, že tam přišli čeledínové Thórira hersira. Král hovořil: „Jděte pro ně co nejrychleji a zavolejte je sem“ – i stalo se tam a pověděno jim, že král je chce viděti. Šli tam tedy, a král přivítal Ölvira dobře a řekl mu, aby si sedl do křesla proti němu, a jeho tovaryši aby si usedli řadou od něho ke dveřím. Učinili tak a Egil seděl nejblíže u Ölvira. Potom jim přinesli pivo. Bylo pamětních přípitků mnoho a při každém přípitku musil se vypíti roh. A když se večer připozdívalo, již mnoho tovaryšů Ölvirových se nemohlo hýbati. Někteří zvraceli tam v jizbě, a někteří se dostali ven přede dveře. Bárd jim stále pilně nosil pití. Tu vzal Egil roh, který Bárd přinesl Ölvirovi, a vypil jej. Bárd pravil, že má asi velikou žízeň, a hned mu přinesl plný roh a vybídl ho, aby jej vypil. Egil vzal roh a říkal tyto verše:

Ty, jenž tříštit umíš
tvrdých seker ostří,
pravil ́s že vám pivo
při oběti chybí.
Cizím lhal jsi lidem,
lstný podvodníku,
bídácké to bylo,
Bárde, počínání.

Bárd mu pravil, aby pil a nechal toho dobírání. Egil vypíjel až na dno každý roh, který mu podali, a stejně pil za Ölvira. Tu šel Bárd ke královně a řekl jí, že tam jest člověk, jenž se jim posmívá a nikdy nepije tolik, aby neřekl, že má ještě žízeň. Tu namíchala královna a Bárd do nápoje jedu a přinesli to do jizby. Bárd požehnal roh s pivem a odevzdal ženě, která roznášela pivo, ona pak donesla jej Egilovi a vybídla ho, aby pil. Tu vytrhl Egil svůj nůž a bodl se jím do dlaně. Pak vzal roh a vyryl na něj rúny a pomazal jej krví. I říkal verše:

Ryji na roh rúny,

rudou krví barvím,
turovu zbraň tvrdou
takým písmem zdobím.
Po chuti chci píti
piva jarých služek,
zvědět, zda mne nápoj
zhubí, jejž Bárd žehnal.

Roh praskl a pivo vyteklo do slámy. Tu se začalo dělati zle Ölvirovi. Egil tedy vstal a vedl Ölvira ke dveřím a držel v ruce svůj meč. A když přišli do dveří, přišel za nimi Bárd a vybídl Ölvira, aby se napil na rozloučenou. Egil vzal od něho roh a říkal tyto verše:

Mně dej pít, neb pitím
pobledl již Ölvir,
turových déšť dřevců
do rtů pouštím hojný.
Pršku střel jenž pouštíš
proti štítům, nemněl ́s,
že se zle ti zvede.
Zvykej drsným veršům.

Egil zahodil roh, popadl meč a vytasil jej; v předsíni bylo tma. Egil probodl Bárda, takže hrot meče vyjel zády ven; i padl mrtvý na zem a krev mu vytryskla z rány. Tu padl Ölvir a všecko šlo z něho ven, Egil pak vyběhl z jizby. Venku bylo tma jako v pytli. Egil se hned dal do úprku pryč ze dvora, v předsíni pak viděli lidé, že Bárd i Ölvir padli na zem. Král tam vyšel a dal přinésti světlo; viděli nyní lidé, co se stalo, že Ölvir tam leží bez sebe a Bárd je zabit, a všechna podlaha jest zaplavena krví. Král se tedy tázal, kde jest ten veliký muž, který ten večer pil nejvíce. Lidé pravili, že vyšel ven. „Hledejme ho,“ řekl král, „a přiveďte ho ke mně. Šli ho tedy hledati po dvorci a nikde se nenašel. A když přišli od čeledníku, leželo tam mnoho lidí Ölvirových. Královi lidé se tázali, zdali tam snad přišel Egil. Odpověděli jim, že tam přiběhl a vzal si své zbraně – „a vyšel potom ven.“ Pověděli to tedy králi. Král poručil svým lidem, aby šli co nejspěšněji a zabrali všecky lodi, které byly na ostrově, – „a ráno, až bude světlo, prohledáme celý ostrov a toho člověka zabijeme.“

45. EGILŮV ÚTĚK A ZACHRÁNĚNÍ.

Egil se nyní v noci hleděl dostati tam, kde byly lodi, ale kamkoli přišel na břeh, všude byli lidé. I chodil celou tu noc a nikde se nedostal k lodi. Když pak počínalo svítati, byl právě na nějakém mysu. Odtamtud viděl jeden ostrov, a byl mezi oběma ostrovy průliv náramně široký. Tu měl ten nápad, že vzal přilbici, meč a kopí, a ulomil násadu a hodil ji do moře, zbraně pak zabalil do svého pláště a udělal si uzel a přivázal si jej na záda. Pak skočil do vody a ploval a neustal, až se dostal na ten ostrov; slul Saudey, a jest to ostrov neveliký a porostlý křovím. Byl tam dobytek, skot a ovce, a náleželo to k ostrovu Atley. Když Egil přišel na ostrov, ždímal si šaty; byl již jasný den a slunce vyšlo. Král Eirík dal prohledati ostrov, hned jak se rozednilo, a trvalo to dlouho, protože ostrov byl veliký, ale Egila nenašli. Jeli tedy s lodí na druhé ostrovy hledat ho. Byl již večer, když dvanáct mužů veslovalo na Saudey, aby tam hledali Egila, ačkoli bylo na blízku mnoho ostrovů. Egil spatřil loď, plující k ostrovu,a devět mužů vystoupilo na zem a rozešli se hledati. Egil si lehl do křoví a skryl se, nežli loď přirazila k zemi. Nyní šlo po třech mužích hledati různými směry, tři pak hlídali loď. A když hledající odešli tak, že nemohli viděti lodi, vstal Egil a šel k lodi. Ti, kteří hlídali lodi, nevšimli si dříve, až byl Egil u nich. I ťal ihned jednoho smrtící ranou, druhý pak se dal na útěk a bylo mu vyběhnouti na nějaký svah. Egil ťal po něm a uťal mu nohu, jeden pak skočil na loď a chtěl ji hákem odstrčiti; ale Egil přitáhl k sobě lano a vskočil na loď, a nevyměnili si mnoho seků nežli jej Egil zabil a shodil do moře. Potom vzal do rukou vesla a vesloval s lodí pryč. Plul celou tu noc a ten den po tom, a neustal, až přijel k hersirovi Thórirovi. Ölvira pak a jeho tovaryše nechal král jeti v pokoji v příčině těchto věcí. Ti pak lidé, kteří byli na Saudey, byli tam mnoho nocí a zabili si dobytek k jídlu, rozdělali oheň k vaření a snesli hranici velikou, aby bylo viděti oheň z domova, podpálili ji pak a dali o sobě věděti. A když to bylo spatřeno, veslovali pro ně. Král byl již pryč a odjel jinam na hody. Ölvir a jeho tovaryši přijeli domů dříve než Egil, a Thórir a Thórólf se toho času právě vrátili ze svatby. Ölvir jim pověděl noviny, o zabití Bárdově a o všem, co se tam přihodilo, nevěděl pak nic o Egilovi, kam se poděl, a byl Thórólf velmi neveselý a tak také Arinbjörn. Měli za to, že se již nevrátí. A druhý den ráno přijel Egil domů. A když Thórólf o tom zvěděl, vstal a šel k Egilovi a vyptával se ho, jakým způsobem se dostal pryč a co se mu přihodilo cestou. Tu říkal Egil tyto verše:

Ze dvora, kde známý
s Gunnhildou pán Listu
vládne, já jsem vyběh

veřejně to hlásím –
tak, že třem je mužům
trudný domů návrat,
neboť silně Smrti
síň jim za byt dána.

Arinbjörn pravil, že udělal dobře, povídal, že se sluší, aby se jeho otec přičinil o narovnání královo s Egilem. Thórir řekl: „Lidé jistě řeknou, že Bárd si to zasloužil, že byl zabit. Ale přece má Egil příliš v krvi, že se málo ohlíží, aby se neoctl ve hněvu královu, a jest těžko většině lidí nésti jej. Přece však tě tentokrát srovnám s králem.“ Thórir se vypravil ke králi, Arinbjörn pak zůstal doma a pravil, že všem jim má se stejně zvésti. Když pak Thórir přijel ke králi, nabídl pokutu za Egila, nabídl své ručení a aby král sám rozsoudil. Král Eirík byl velmi rozhněván a bylo nesnadno jej přemluviti. Král povídal, že se jistě ukáže, že otec jeho měl pravdu, když povídal, že bude dlouho trvati, než bude možná spolehnouti se na to přátelstvo, řekl Thórirovi, aby se nějak přičinil o to – „i když učiním nějaké narovnání, aby Egil nezůstával dlouho v mé říši. A k vůli tobě, Thórire, přijmu peníze za ty muže.“ Ustanovil tedy král peněžitou pokutu, jak se mu vidělo, a Thórir všecko zaplatil. Potom jel domů.

46. EGILOVA VÝPRAVA DO KURONSKA.

Thórólf a Egil byli u Thórira dobře chováni, na jaře pak vystrojili válečnou loď velikou a opatřili si lidi na ni a pluli v létě do Východních krajů a plenili a shromažďovali velikou kořist a měli mnoho bitev. Pluli také až do Kuronska a přistáli tam a ujednali půlměsíční pokoj a trh. Když pak ten čas prošel, počali pleniti a přistáli na rozličných místech. Jednoho dne přistáli při ústí velké řeky, kde byl také veliký les. Tam vystoupili na zem a rozdělili se na zástupy po dvanácti mužích. Vešli do lesa a netrvalo dlouho, než se otevřel obydlený kraj. Tam loupili a zabíjeli lidi, lid pak utíkal a nikdo se jim nepostavil na odpor. Když pak se den nachyloval, dal Thórólf troubiti, aby se jeho lidé vrátili dolů k moři. Obrátili se tedy lidé nazpátek do lesa odtamtud, kde právě byli, a když přišli na břeh, bylo teprv možno zjistiti lidi. Když pak přišel Thórólf dolů, nebyl tam ještě Egil, a tu se začalo stmívati, a zdálo se jim nemožno jíti ho hledati. Egil byl šel přes les a dvanáct mužů s ním, a spatřili roviny veliké a lidské osady. Nedaleko od nich stál dvorec i zamířili tam, a když tam přišli, vběhli do stavení a nikoho tam nezpozorovali a vzali všechny movité věci. Stavení bylo mnoho a prodleli tam dlouho, a když vyšli ven a vzdalovali se ode dvorce, uviděli zástup lidu mezi sebou a lesem, a lid ten se hnal na ně. Mezi nimi a lesem byl tyčkový plot vysoký, i pravil Egil, aby šli podle plotu, aby se na ně nemohlo jíti se všech stran. Egil šel první a muž za mužem za ním tak blízko sebe, aby se nikdo nemohl dostati mezi ně. Kúrové doráželi na ně usilovně, nejvíce kopími z povzdáleči a nepouštěli do boje sečnou zbraní. Egil se svými šel stále podle plotu, až zpozorovali, že plot se zatáčí na druhou stranu, a nebylo možno jíti dále kupředu. Kúrové doráželi na ně v této soutěsce a jiné doráželi zvenčí a bodali mezi tyčkami oštěpy a meči, jiní pak házeli jim na zbraně šaty. I byli zraněni a potom popadeni a všickni svázáni; potom je vedli zpět do dvorce. Člověk, jemuž dvorec náležel, byl bohatý a mocný a měl syna dospělého. Hovořilo se potom o tom, jak by se s nimi mělo naložiti. Hospodář pravil, že pokládá za slušné, aby byli zabiti jeden v patách druhému. Syn hospodářův pravil, že nyní jest noc a tma, a že by neužili žádné zábavy, mučíce je. Prosil, aby se počkalo do rána. Vstrčili je tedy do jednoho stavení a svázali je pevně. Egila přivázali k nějakému kůlu za ruce i za nohy. Potom zamkli Kúrové to stavení pevně a šli do jizby a večeřeli a byli veselí velmi a pili. Egil sebou trhal a viklal kůlem, až se uvolnil z podlahy; potom kůl padl a Egil se od něho vyprostil; pak si zuby vyprostil ruce, a když měl volné ruce, rozvázal si pouta na nohou; potom rozvázal své tovaryše. A když byli všichni rozvázáni, hledali po stavení, kudy by se nejspíše dostali ven. Stavení mělo stěny z velikých břeven, ale na jednom konci bylo prkenné pažení. Vrazili do něho a prorazili je a přišli do jiného stavení, které také mělo vůkol stěny roubené z břeven. Tu zaslechli mluviti lidi dole pod svýma nohama. I pátrali a našli v podlaze dveře. Otevřeli je, a byla tam hluboká jáma; odtamtud slyšeli mluviti lidi. Potom se Egil tázal, jací lidé by tam byli. Člověk, jenž mu odpověděl, pravil, že se jmenuje Áki. Egil se ho tázal, chce-li ven z jámy. Áki řekl, že by rádi. Potom spustil Egil a jeho tovaryši dolů do jámy provazy, kterými byli svázáni, a vytáhli nahoru tři muže. Áki pravil, že to jsou jeho dva synové, a že jsou Dánové; byli zajati předešlého léta. „Dobře tu se mnou nakládali tuto zimu,“ pravil Áki; „hlídal jsem dobytek hospodářův, ale hoši byli v porobě a byli s tím zle spokojeni. Na jaře jsme se odhodlali a utekli jsme, ale pak nás našli a vsadili nás do této jámy.“ „Tobě je jistě známo, jak jsou tu stavění zařízena,“ pravil Egil, „a kde bychom se nejsnáze dostali odtud.“ Áki pravil, že tam je ještě jedno pažení – „prolomte je a dostanete se do stodoly, a odtamtud lze svobodně vyjíti.“ Egil se svými učinili, jak řekl, prolomili pažení, vešli potom do stodoly a odtamtud vyšli ven. Venku byla tma jako v pytli. Tu hovořila družina Egilova, že by si měli pospíšiti do lesa. Egil zahovořil k Ákovi: „Jsou-li ti tu známy příbytky, mohl bys nám ukázati, kde bychom nabrali nějakou kořist.“ Áki řekl, že by tam nechybělo movitého statku – „zde jest patro prostorné, kde spává hospodář. Tam uvnitř jest hojnost zbraní.“ Egil je vyzval, aby šli do toho patra. A když přišli na pavlač, spatřili, že patro je otevřené. Uvnitř bylo světlo a služebníci a přichystávali postele. Egil nakázal, aby někteří zůstali venku a měli pozor, aby se nikdo nedostal ven. Potom vrazil do světnice a popadl tam zbraně, neb jich tam byl dostatek. Pobili tam všecky lidi, kteří byli tam uvnitř, a vzali si tam úplnou výzbroj. Áki šel k místu, kde byl v prkenné podlaze poklop a otevřel jej; pravil, aby sestoupili do spodní komory. Vzali si tedy světlo a šli tam. Byly tam poklady hospodářovy a vzácné věci a mnoho stříbra. Nabrali si tam lidé břemen a vynesli ven. Egil si vzal pod paždí velkou konvici na medovinu a nesl si ji tak. Ubírali se k lesu, a když přišli do lesa, zastavil se Egil a pravil: „Toto počínání jest velmi nepěkné a neválečné. Ukradli jsme hospodáři jeho majetek, a on o tom neví. Taková hanba se nám nesmí nikdy přihoditi. Vraťme se do dvorce a dejme jim věděti, co se stalo.“ Všichni se tomu odpírali a pravili, že chtějí jíti k lodi. Egil postavil konvici na zem. Pak se dal do běhu a utíkal ke dvorci, a když tam přiběhl, spatřil, že služebníci jdou z čeledníku s mísami a nesou do jizby. Egil viděl, že je v čeledníku veliký oheň a na něm kotly; i šel tam. Do čeledníku bylo naneseno velikých polen, a ohně byly rozdělány tím způsobem, jak je tam obyčejem, že se podpálí jeden konec polena, a tak poleno hoří. Egil popadl poleno a šel s ním k jizbě, a ten konec, který hořel, strčil pod okap a do korového krytu. Oheň se rychle šířil po krokvích, a ti, kteří seděli a pili, nezpozorovali to dříve, než až když plamen šlehal střechou dovnitř. Běželi tu lidé ke dveřím, ale tam bylo nesnadno vyjíti, jednak pro padající dříví, jednak proto, že Egil bránil dveří a zabíjel lidi jak ve dveřích tak venku přede dveřmi. A za kratičkou chvíli jizba shořela tak, že se zřítila. Zahynuli tam všichni lidé, kteří tam byli uvnitř, Egil pak se vrátil k lesu a našel tam své tovaryše. Ubírali se potom všichni společně k lodi. Egil pravil, že tu konvici na medovinu, kterou si nesl, nedá do společné kořisti na rozdělení, a byla plničká stříbrných peněz. Thórólf a lidé jeho se zaradovali, když Egil přišel dolů. Jakmile se rozednívalo, odrazili od země. Áki a jeho synové byli v družině Egilově. Ke konci léta pluli do Dánska a číhali také tam na kupecké lodi a loupili, kde k tomu měli příležitost.

47. DOBYT A SPÁLEN LUND.

V Dánsku ujal se té doby vlády Harald syn Gormův, Gorm pak, otec jeho, byl toho času již mrtev. Země trpěla tenkrát velmi loupežnými výpravami víkingů, kteří meškávali při březích dánských. Áki byl v Dánsku dobře obeznámen s mořem i zemí. Egil se ho pilně vyptával, kde by byla místa, na kterých by byla čáka veliké kořisti. A když přišli do Eyrarsundu, pravil Áki, že tam je dále do země město kupecké znamenité, kde se říká v Lundu, pravil, že tam lze čekati kořisti, ale podobá se pravdě, že tam najdou odpor, ježto tam jsou měšťané. Záležitost ta byla předložena účastníkům výpravy, zdali se tam chtějí pustiti čili nikoli. Lidé to přijali velmi nestejně; někteří k tomu vybízeli, jiní zase zrazovali. Odevzdali tedy rozhodnutí o tom velitelům lodí. Thórólf spíše vybíze, aby se tam šlo. Obrátili se pak na Egila, k čemu by on radil. Egil říkal tyto verše:

Vytrhni svůj, vlků
ven meč, krmiteli;
v době hadům vlídné
veďme statně sobě.
K Lundu pospěš kořist
každý sobě získat,
než se slunce skryje,
sveďme krutou bitvu.

Potom se lidé připravili k výpravě na pevninu a ubírali se ke kupeckému městu. Když pak měšťané zpozorovali, že se blíží nepřátelství, vyšli proti nim. Kolem města byla dřevěná ohrada. Tam postavili lidi, aby ji bránili. Strhla se tam bitva, a Egil první se dostal přes ohradu. Potom se dali měšťané na útěk a padlo tam mnoho lidí. Víkingové vyplenili město a spálili je než odtamtud odešli. Potom se ubírali dolů ke svým lodím.

48. EGIL U JARLA ARNFINNA.

Thórólf plul se svým lidem na sever podle Hallandu, a zajeli tam do přístavu, protože je vítr zahnal. Tam neplenili. Nedaleko odtamtud bydlil jarl, jenž slul Arnfinn. A když uslyšel, že tam přistáli víkingové, poslal k nim své lodě za tím účelem, aby zvěděl, zdali tam chtějí zůstávati v pokoji, či chtějí provozovati nepřátelství. Když pak poslové přišli k Thórólfovi se svým poselstvím, řekl jim, že zde nechtějí pleniti. Pravil, že jim není zapotřebí pleniti tam a vésti si nepřátelsky a že kraj ten není bohatý. Poslové se vrátili k jarlovi a pověděli mu, jak pořídili. A když jarl uznamenal, že není mu potřebí, aby sbíral pro tu příčinu lid, jel k moři k víkingům beze všeho vojenského zástupu. A když se setkali, hovořili spolu přátelsky. Jarl pozval k sobě na hody Thórólfa a lidi jeho, kolik by jich chtěl s sebou vzíti. Thórólf slíbil, že přijede. A v ustanovený den dal jim jarl poslati dolů koně k jízdě. Vypravili se na cestu Thórólf i Egil a vzali s sebou třicet mužů. Když pak přijeli k jarlovi, přivítal je dobře a byli uvedeni do jizby. Tam již bylo přichystáno pivo, i dali jim pití. Seděli tam až do večera a když se měly odnášet stoly, povídal jarl, aby se losovalo o místa. Měli pití společně jeden muž a jedna žena, pokud by počet stačil, a ti sami, kteří by nad to byli. Muži vložili tedy své losy do šátku a jarl je tahal. Jarl měl dceru velmi sličnou a toho času dosti povyrostlou. Los ustanovil, že má Egil večer seděti u jarlovy dcery. Dívka chodila sem tam prostřed jizby a měla svou kratochvíli. Egil vstal a šel si sednout na to místo, kde za dne seděla dcera jarlova. Když pak si lidé usedali na určená místa, šla jarlova dcera na své místo. I říkala tyto verše:

Mládče, kterak místo
mé jsi vzal. Ty vlka
soustem teplým sotva
sytil ́s. Chci být sama.
Krev kde tekla, krákat
krkavců jsi nezřel,
nebyl ́s tam, kde na sebe
narážely meče.

Egil ji chytil a posadil ji vedle sebe a říkal verše:

V krvi meč jsem máchal,
mrtvol pták byl se mnou,
kupředu šlo krutě
kopí víkingovo.
Hněvná byla bitva,
byty oheň trávil,
krvavé jsem kladl
k patám srubů trupy.

Potom pili ten večer spolu a byli velmi veselí. Hody byly znamenité, a tak také ještě druhého dne. Pak se víkingové vrátili ke svým lodím a rozešli se s jarlem v přátelství a dali si navzájem dary. Thórólf se svými tovaryši se plavil k ostrovům Brenneyským. Tam bývalo toho času množství víkingů, protože mnoho kupeckých lodí se plavívalo mezi těmi ostrovy. Áki se odebral domů na své statky a jeho synové s ním. Byl to muž velmi bohatý a měl mnoho hospodářství v Jutsku. Rozloučili se s láskou a slíbili si vespolek upřímné přátelství. Když pak nastávala jeseň, plavil se Thórólf na sever podle Norska a přišel do Fjordů. Potom se ubírali k hersirovi Thórirovi. Thórir je přijal dobře, a Arinbjörn, syn jeho, mnohem lépe. Pozval Egila, aby tam zůstal přes zimu, Egil pak to vděčně přijal. Když pak se Thórir dozvěděl o pozvání Arinbjörnově, pravil, že to bylo unáhleno, „Nevím,“ pravil, „jak se to bude líbiti králi Eiríkovi, neboť po zabití Bárdově povídal, že nechce, aby byl Egil zde v zemi.“ „Ty, otče“, pravil Arinbjörn, „jistě toho dosáhneš u krále, aby se nehoršil, že zde Egil zůstane. Ty můžeš pozvati Thórólfa, švagrovského svého, aby tu zůstal, a já s Egilem budeme míti přes zimu společný pobyt.“ A podle této řeči viděl Thórir, že Arinbjörn chce, aby bylo po jeho vůli. Pozvali tedy oba Thórólfa na zimu k sobě, a on to přijal, a byli tam přes zimu se dvanácti muži. Byli dva bratři, kteří sluli Thorvald Zpupný a Thorfinn Prudký; byli blízcí příbuzní Björna Vladyky a s ním byli vychováni. Byli to lidé velcí a silní, velmi smělí a podnikaví. Bývali s Björnem, když byl na loupežných výpravách, když pak se usadil pokojně, odebrali se bratři ti k Thórólfovi a bývali s ním na výpravách. Byli na přídě jeho lodě, když pak se Egil ujal správy lodi, byl Thorfinn na přídě lodi jeho. Bratři ti všude provázeli Thórólfa, a on si jich vážil nejvíce z celé své posádky. Také tu zimu byli ti bratři v jeho družině a seděli hned po těch bratřích. Thórólf sedal na křesle a pil dohromady s Thórirem, Egil pak seděl a připíjel si s Arinbjörnem. Při všech pamětních přípitcích musilo se choditi přes jizbu. Na podzim jel Thórir hersir ke králi Eiríkovi, i přijal jej král velmi přívětivě. A když se rozhovořili, prosil Thórir krále, aby mu neměl za zlé, že Egil zůstane přes zimu u něho. Král mu na to odpověděl vlídně a pravil, že Thórir od něho dosáhne všeho, cokoli chce – „a nedělo by se tak, kdyby byl jiný člověk přijal Egila k sobě.“ Když pak Gunnhilda uslyšela, o čem hovoří, pravila: „Domnívám se, Eiríku, že nyní zase jsi takový jako jindy mnohdy, že se dáš snadno přemluviti a nevzpomínáš dlouho zlého, které ti bylo učiněno; ale ty budeš synům Skallagrímovým tak dlouho nadržovati, až ti ještě zabijí několik blízkých příbuzných. A ačkoliv si nepřipouštíš k srdci zabití Bárdova, mně to není jedno.“ Král řekl: „Více než jiní lidé mi, Gunnhildo, vyčítáš, že jsme málo přísný. A mívala jsi dříve Thórólfa raději než nyní; já pak nezruším těm bratřím svého slova.“ „Thórólf se tu dobře choval,“ řekla královna, „nežli mu to Egil zkazil. A nyní nevidím mezi nimi rozdílu.“ Thórir se ubíral domů, když byl přichystán, a pověděl těm bratřím slova králova a královnina.

49. ZABIT THORVALD ZPUPNÝ

Eyvind Skreyja a Álf sluli bratři Gunnhildini, synové Özura Tóta. Byli to lidé velicí a velmi silní a velcí kupci, a toho času požívali veliké vážnosti u krále Eiríka a u Gunnhildy. Mezi lidmi nebyli oblíbeni. Toho času byli mladého věku a již úplně vyspělí. Na jaře se ohlašovalo, že v létě bude veliká obětní slavnost na Gaulech. Tam byla znamenitá krajská božnice, i ubíralo se tam množství lidu z Fjordů a z Fjalů a ze Sognska, a téměř všichni vynikající lidé. Jel tam též král Eirík. Tu povídala Gunnhilda svým bratřím: „Chci, abyste se v tomto množství postarali o to, abyste zabili jednoho ze synů Skallagrímových a nejlépe by bylo, kdybyste zabili oba.“ Odpověděli, že se tak stane. Thórir hersir chystal se na tu jízdu a zavolal si Arinbjörna, aby si s ním promluvil. „Já nyní pojedu,“ pravil, „na tu obětní slavnost, ale nechci, aby tam jezdil Egil. Znám obmyslnost Gunnhildinu a neústupnost Egilovu a násilnost královu, a nebude snadno, uhlídati toho všeho dohromady. A Egil se nedá zdržeti, nezůstaneš-li tu ty; Thórólf pak pojede se mnou a ostatní jejich tovaryši. Thórólf bude obětovati a vyhledávati zdaru sobě i Egilovi.“ Potom řekl Arinbjörn Egilovi, že zůstane doma – „a ty také,“ pravil. Egil odpověděl, že ano. Thórir pak s ostatními jel na obětní slavnost a bylo tam veliké množství lidu a všude pití veliké. Thórólf následoval Thórira všude, kamkoli šel, a neoddělovali se od sebe ve dne ani v noci. Eyvind pověděl Gunnhildě, že se mu nenaskýtá příležitost na Thórólfa. Gunnhilda mu tedy řekla, aby zabil některého z jeho tovaryšů raději, než aby všecko ušlo. Jednoho večera, když král již odešel spat, a tak také Thórir a Thórólf, Thorfinn pak a Thorvald zůstali ještě seděti, přišli tam ti bratři Eyvind a Álf a sedli si k nim a byli velmi veselí. Pili nejprve všichni dohromady, potom se mělo píti z rohu na polovic, a pili spolu Eyvind a Thorvald, Álf pak a Thorfinn také spolu. A když se večer připozdíval, pilo se nepořádně, a pak se začali dobírati a konečně si spílati. Tu vyskočil Eyvind a vytrhl meč a bodl jím Thorvalda, takže ta rána stačila na smrt. Potom se vzchopili obojí, královi muži i čeledínové Thórirovi. Všichni pak mužové tam uvnitř byli neozbrojeni, protože tam bylo posvátné místo božniční, i vložili se lidé do toho, a roztrhli ty, kteří byli nejzuřivější. Nepřihodily se již toho večera jiné noviny. Eyvind se dopustil zabití na posvátném místě a stal se psancem i musil hned odejíti. Král nabídl za zabitého peněžitou náhradu, ale Thórólf a Thorfinn pravili, že ještě nikdy nepřijali za nikoho náhrady, a nechtěli náhrady přijmouti. Rozešli se s takovou pořízenou a ubírali se s Thórirem domů. Eirik král a Gunnhilda poslali Eyvinda na jih do Dánska ke králi Haraldovi synu Gormovu, neboť v Norsku nemohl zůstávati toho času. Král ho přijal dobře i s jeho tovaryšstvem. Eyvind měl s sebou do Dánska velmi velikou válečnou loď. Potom tam ustanovil král Eyvinda, aby bránil země od víkingů. Eyvind byl válečník veliký. Když pak přišlo jaro po této zimě, chystali se Thórólf a Egil, že zase pojedou na loupežnou výpravu. A když byli přichystáni, plují zase do Východních krajů. A když přijeli do Víku, plaví se na jih podle Jutska a plení tam, a potom plují k břehům frýským a prodleli tam velmi dlouho v létě; potom pak pluli zase nazpátek do Dánska. A když přijeli k zemským mezím, tam, kde se stýká Dánsko s Frýskem, a přirazili k zemi, stalo se jednou večer, když se lidé na lodích chystali ke spaní, že na Egilovu loď přišli dva muži a pravili, že mu mají něco oznámiti. Dovedli je tedy k němu. Pravili, že je tam posílá Áki Bohatý s tím vzkázáním, že – „Eyvind Skreyja jest s loďmi venku proti jutskému pobřeží a chce číhati na vás, až se budete plaviti z jihu, a shromáždil k sobě množství lidu, takže se nebudete moci postaviti proti nim, setkáte-li se se vším jeho lidem; on sám pak se plaví s dvěma lehkými loďmi a je nyní zde blízko vás.“ A když Egil uslyšel tyto noviny, rozebrali ihned své stany. Egil jim poručil, aby si vedli tiše. Za svítání přišli na Eyvinda, který stál se svými zakotvený; vrhli se hned na ně a doráželi na ně kamením i zbraněmi. Padlo tam Eyvindovi mnoho lidí, on sám pak skočil s lodi do moře a spasil se plováním na zemi, a stejně všechen lid, který se zachránil. Egil se svými vzali lodi a věci jejich a zbraně. Potom za dne se vrátili ke svým a přišli k Thórólfovi. Thórólf se tázal, kde Egil jezdil a kde dostal ty dvě lodi, se kterými jedou. Egil praví, že ty lodi měl Eyvind Skreyja a že mu je vzali. I říkal Egil tyto verše:

Blízko jutských břehů
bili jsme se statně;
dobře veď si dánských
držav strážce víking,
nežli naposledy,
následován svými,
Eyvind Skreyja skočil
s kýlu k plavbě spasné.

Thórórf řekl: „Mám za to, že jste teď provedli věc, pro niž nám tento podzim nebude radno jeti do Norska.“ Egil pravil, že je dobře, když se obrátí do jiných krajů.

50. O ÁLFRÁDOVI MOCNÉM A JEHO RODU

Álfrád Mocný panoval v Anglii. On první ze svého rodu byl samovládcem nad celou Anglií. To bylo za dnů Haralda Krásnovlasého, krále Norského. Po něm byl králem v Anglii syn jeho Játvard. On byl otec Adalsteina Vítězného, pěstouna Hákona Dobrého. Právě toho času ujal se Adalstein království v Anglii po otci svém. Bylo pak několik bratří, synů Játvardových. Když pak se Adalstein ujal království, pozdvihli se proti němu válečně ti předáci, kteří dříve přišli o své panství skrze předky jeho. Měli za to, že nyní nejspíše se mohou dovolávati toho, co měli dříve, když vládne říši mladý král. Byli to i Britové i Irové i Skotové. Král pak Adalstein shromáždil si vojsko a platil žold všem těm lidem, kteří chtěli takovým způsobem získati peníze, cizím i domácím. Bratří Thórólf a Egil pluli na jih podle břehů saských a flámských. Tu se dozvěděli, že král anglický potřebuje lidí a že tam lze získati mnoho peněz. Uradili se tedy, že se tam obrátí se svými lidmi. Pluli tedy na podzim, až přijeli ke králi Adalsteinovi. Král je přijal dobře i zdálo se mu, že by mu poskytli znamenitou pomoc, kdyby se ho přidrželi. Obrátily se řeči krále anglického rychle k tomu, že je pozval k sobě, aby od něho přijali žold a byli jeho zeměbranci. Dohodli se o tom vespolek a dali se králi Adalsteinovi do služby. Anglie byla již dávno pokřesťaněna, když se tyto věci přihodily. Adalstein král byl dobrý křesťan a říkalo se mu Adalstein Věřící. Král žádal Thórólfa a Egila, aby se dali přijmouti mezi čekatele křtu, neboť to bývalo velmi v obyčeji, i mezi kupci i mezi těmi lidmi, kteří se dávali v žold křesťanským lidem, protože ti lidé, kteří byli přijati mezi čekatele, měli všechen styk s křesťany i s pohany, a věřili to, co se jim nejvíc zamlouvalo. Thórólf a Egil vyhověli králově žádosti a dali se oba přijmouti mezi čekatele. Měli tam tři sta svých mužů, kteří se dali králi v žold.

51. O ÓLÁFOVI, KRÁLI SKOTSKÉM.

Óláf Červený slul král v Skotsku. Po otci byl původu skotského a po matce dánského, a pocházel z rodu Ragnara s huňatými spodky. Byl to mocný muž. O Skotsku se říkalo, že jest za třetinu panství anglického. Nordimbraland se počítá za pětinu Anglie, a jest to nejdále na severu v nejbližším sousedství Skotska na východní straně. Za starodávna náležel ten kraj dánským králům, a hlavní město jest tam Jórvík. To panství měl Adalstein a ustanovil nad ním dva jarly. Jeden slul Álfgeir, druhý pak Godrek. Ti tam měli sídlo, aby bránili země před útoky jednak Skotů, jednak Dánů a Norů, kteří mnoho v tom kraji plenívali a měli za to, že mají na zemi tu velké právo, neboť všichni lidé v Nordimbralandu, kteří něco znamenali, byli buď po otci buď po matce dánského původu, a mnozí po obou. V Bretlandu vládli dva bratří, Hring a Adils, a byli poplatni králi Adalsteinovi, a když byli s králem ve vojště, bylo povinností jejich a lidu jejich bývati v předních řadách šiku před královskými korouhvemi. Byli oba ti bratři velcí válečníci a ne docela mladí. Elfrád Mocný byl zbavil všecky poplatné krále jména i moci, sluli jarly ty, kteří pře tím byli králové nebo synové královští. Potrvalo to tak po celý věk jeho a syna jeho Játvarda, Adalstein pak dostal se k vládě jsa mlád, pročež se zdálo, že netřeba se ho tolik báti. I stali se mnozí nespolehlivými, kteří dříve bývali ochotni k službě.

52. O SHROMAŽĎOVÁNÍ LIDU.

Óláf král skotský shromáždil veliké vojsko a táhl na jih do Anglie. A když přišel do Nordimbralandu, vedl si všude nepřátelsky, když pak to uslyšeli jarlové, kteří tam měli správu, shromáždili vojsko a vytáhli proti králi. A když se setkali, stala se bitva veliká a skončila se tím, že král Óláf zvítězil, Godrek jarl pak padl a Álfgeir se dal na útěk s největší částí toho lidu, který jich následoval a ušel z bitvy. Nenašel již král Óláf žádného odporu a podrobil si všechen Nordimbraland. Álfgeir se odebral ke králi Adalsteinovi a vypravoval mu o své neštěstí. A hned, jak král Adalstein uslyšel, že tak veliké vojsko přišlo do jeho země, vypravil posly se vzkázáním jarlům svým a jiným vynikajím lidem a vyzval lid, aby se shromáždil k němu. S lidem pak, který sebral, vydal se král hned na cestu a táhl proti Skotům. Když pak se rozhlásilo, že Óláf král skotský dobyl vítězsví a podrobil si veliký kus Anglie, měl vojsko mnohem větší než Adalstein, a mnoho vynikajících lidí přidávalo se k němu. A když o tom uslyšeli Hring a Adils, a toho času sebrali již mnoho lidu, přidali se k vojsku Óláfa krále, i měli náramné množství lidu. Když pak Adalstein uslyšel o tom všem, shromáždil své náčelníky a rádce, dotazoval se na mínění jejich, co by se nejspíše mělo činiti, pověděl pak všemu lidu podrobně, co zvěděl o počínání krále skotského a o množství jeho lidu. I pravili všichni stejně, že jarl Álfgeir se osvědčil při tom nejhůře a že by se slušelo, odníti mu důstojenství. Usnesli pak se na tom, aby se král Adalstein vrátil a odebral se do jižní Anglie a aby odtamtud shromažďoval lid na sever po vší zemi, neboť viděli, že jinak bude obtížno shromážditi tolik lidu, kolik jest potřebí, nebude-li sám král sbírati k sobě lid. A nad tím vojskem, které se tam toho času již sešlo, ustanovil král za náčelníky Thórólfa a Egila. Měli veleti tomu lidu, který víkingové přivedli ke králi, Álfgeir pak sám měl toho času ještě velení nad svým lidem. Opatřil pak král ještě náčelníky menších oddílů ty, které uznal za vhodné. Když pak Egil přišel ze shromáždění domů ke svým druhům, ptali se, jaké noviny jim může povědíti o skotském králi. Egil říkal tyto verše:

Óláf v rychlý útěk
obrátil jest vládce,
druhý zbyl pak zabit;
zdárnýť král ten v bitvách.
Zánik získal Godrek
z rukou škůdce Anglů,
Álfgeirových ujal
Óláf půli krajů.

Potom vypravili posly ke králi Óláfovi a uložili jim, aby vyřídili, že král Adalstein mu chce označiti místo k boji a nabídnouti mu bojiště na výšinách Vínských u Vínských lesů, a chce, aby neplenili v jeho zemi, a ten z nich aby měl vládu nad Anglií, který dobude v bitvě vítězství. Ustanovil k setkání týdenní lhůtu, a který přijde dříve, má čekati týden na druhého. Bylo pak tenkrát zvykem, že jakmile bylo králi poznamenáno místo v bitvě, neměl již pleniti prve než by se dokonala bitva, sice by mu to bylo k hanbě. Král Óláf také tak učinil, že zastavil své vojsko a neplenil a vyčkával uloženého dne; potom se hnul se svým vojskem na výšiny Vínské. Na sever od těch výšin stála pevnost. V té se král Óláf usadil a měl tam většinu svého lidu, protože kolkolem byly širé kraje obydleny, a měl za to, že tam lze snadněji opatřovali všechny potřeby, kterých jeho vojsku bylo zapotřebí. Poslal pak své lidi na výšiny, tam kde bylo ustanoveno místo k bitvě, aby tam zaujali místa pro stany a rozložili se tam, prve než přijde vojsko. Když pak ti lidé přišli na místo, kde bylo označeno bojiště, byly tam již všude postaveny lískové pruty, aby vymezovaly místo, kde měla býti bitva. Musilo býti voleno takové místo, aby bylo rovné, jelikož se tam mělo šikovati veliké množství lidu. Bylo také to místo, kde měla býti bitva, takové, že tam byla výšina rovná, na jedné straně pak straně tekla řeka, a na druhé byl veliký les. V místech pak, kde bylo od řeky neblíže k lesu, a byl to veliký kus cesty, tam si již postavili stany lidé krále Adalsteina. Stály jejich stany mezi lesem a řekou, a utábořili se tak, že v každém třetím staně nebyl nikdo a v jednom jen málo lidí. Když pak k nim přišli lidé krále Óláfa, bylo přede všemi stany mnoho lidí, a nepodařilo se jim vejíti dovnitř. Lidé Adalsteinovi pravili, že jsou jejich stany plny lidí, takže prý tam téměř nemají místa. Stany pak trčely tak vysoko, že nebylo přes ně viděti, zdali jest jich mnoho čili málo co do houšťky. Óláfovi lidé měli za to, že tam jest množství lidu, postavili pak své stany na sever od lískového ohrazení, a tam se místo vesměs trochu svažovalo. Lidé Adalsteinovi také den po dni říkali, že král jejich tam přijde nebo že již jest v pevnosti, která byla na jih pod výšinami. Lid se k nim shromažďoval ve dne v noci. A když minula ustanovená lhůta, poslali lidé Adalsteinovi ke králi Óláfovi posly se vzkázáním, že král Adalstein jest připraven k bitvě a – „má vojsko převeliké“, posílá pak králi Óláfovi vzkazem že nechce, aby utráceli tolik lidí, jak bylo lze při té příležitosti očekávati; žádal ho, aby se raději vrátil do Skotska, a Adalstein že mu dá za přátelský dar po šilinku stříbra z každého pluhu po vší říši své, a chce, aby učinili spolu přátelství. Když pak poslové přišli ke králi Óláfovi, počal právě chystati své vojsko a zamýšlel vyjeti k bitvě, když pak poslové přednesli vzkázání, zastavil král toho dne svůj pochod, i seděl v radě a náčelníci vojska s ním. Vyjadřovali se o tom velmi nestejně; někteří horlivě vybízeli, aby se ta nabídka přijala, pravili, že to bude výprava velice čestná, když se vrátí domů a ponesou si tak veliký plat od Adalsteina. Někteří odrazovali a pravili, že Adalstein nabídne po druhé mnohem více, nebude-li toto přijato, i zůstalo se při této radě. Tu žádali poslové krále Óláfa, aby jim dopřál času, aby došli ke králi Adalsteinovi a zkusili, zdali by chtěl zaplatiti ještě větší poplatek za tím účelem, aby byl pokoj. Žádali si jistoty na jeden den k jízdě domů, druhý den k vyjednávání, a třetí den k návratu. Král jim to slíbil. Jedou poslové domů a vrátili se třetího dne, jak bylo ustanoveno, řekli králi Óláfovi, že Adalstein chce dáti všecko tak, jak nabídl prve, a mimo to k rozdělení lidu krále Óláfa po šilinku každému muži ze svobodného rodu a po hřívně každému náčelníku zástupu, který má pod sebou dvanáct mužů nebo více, a po hřívně zlata každému veliteli družiny královské, a po pěti hřivnách zlata každému jarlovi. Potom dal král toto oznámiti svému lidu. Někteří opět odrazovali jako prvé, a někteří k tomu vybízeli, a nakonec rozhodl o tom král. Pravil, že chce přijmouti tuto nabídku, jestliže k ní přistoupí ještě to, že mu král Adalstein nechá celý Nordimbraland s daněmi a příjmy, jež k němu přináleží. Poslové zase požádali o třídenní lhůtu a zároveň aby král Óláf poslal tentokrát své lidi, aby slyšeli slova krále Adalsteina, zdali chce přijmouti tuto nabídku čili nikoli; pravili, že myslí, že král Adalstein bude dělati málo obtíží, aby bylo učiněno narovnání. Óláf král k tomu přivolil a poslal své lidi ke králi Adalsteinovi. Jedou potom všichni poslové spolu a přijeli ke králi Adalsteinovi do pevnosti, která byla nejblíže výšinám na jižní straně. Poslové krále Óláfa oznámili králi své poselství a nabídku narovnání. Lidé krále Adalsteina také pověděli, s jakými nabídkami jezdili ke králi Óláfovi, a že to byla rada moudrých mužů, aby se tak prodlelo s bitvou, dokud by král nepřišel. Král pak Adalstein učinil v té věci rychlé rozhodnutí a řekl poslům toto: „Oznamte králi Óláfovi to vzkázání ode mne, že mu dávám dovolení, aby se vrátil s lidem svým do Skotska, a ať navrátí všechen statek, který vzal nespravedlivě v naší zemi. Učiňme potom pokoj mezi svými zeměmi a žádný z nás obou ať nepřichází válečně na druhého. Také to má k tomu přistoupiti, že král Óláf má býti mým manem a držeti Skotsko lénem ode mne a býti mým podřízeným králem. Vraťte se nyní,“ pravil, „a povězte mu, jak se věci mají.“ Poslové se vrátili svou cestou hned toho večera a přijeli ke králi Óláfovi nedlouho před půlnocí. Vzbudili tedy krále a hned mu oznámili slova krále Adalsteina. Král dal hned k sobě jarly a jiné náčelníky, a potom tam zavolal ty posly, aby pověděli, jak pořídili a co král Adalstein vzkazuje. A když to bylo oznámeno náčelníkům, mluvili všichni stejně, že jest čas chystati se k bitvě. Poslové také pověděli, že má Adalstein množství lidu a že přijel do pevnosti toho dne, kdy tam poslové přišli. Tu hovořil jarl Adils: „Nyní, myslím, se stalo to, králi, co jsem pravil, že uvidíte, že ti Angličané jsou falešní. Prodlévali jsme tu dlouho a čekali, až oni k sobě shromáždili všechen svůj lid, a král jejich jistě asi nebyl nablízku, když jsme sem přišli. Od té doby, co jsme se tu usadili, shromáždili jistě množství lidu. Nyní jest taková rada má, králi, abychom my bratří jeli hned nyní v noci se svým lidem napřed. Jest možná, že oni jsou nyní beze všeho strachu, když uslyšeli, že jejich král jest nablízku s velikým vojskem. Vrhneme se na ně, a dají-li se na útěk, přijdou o své lidi a budou potom méně smělí v útočení na nás.“ Králi se zdála tato rada dobře vymyšlená – „sešikujeme své vojsko hned za svítání a potáhneme za vámi.“ Ustanovili se na této radě a skončili tak shromáždění.

53. O BITVĚ.

Jarl Hring a Adils bratr jeho vypravili své vojsko a táhli hned v noci na jih na výšiny; když pak se rozednívalo, spatřily stráže Thórólfovy a Egilovy, že tam táhne vojsko. Bylo tedy troubeno do boje a lidé se oblékali do bitvy. Potom počali šikovati svůj lid, a měli dva šiky. Álfgeir jarl velel jednomu šiku, a byla před ním nesena korouhev. V šiku tom byl ten lid, který přišel s ním, a pak ten, který se tam shromáždil z okolních krajů. Bylo toho lidu mnohem více než toho, který byl s Thórólfem a Egilem. Thórólf byl oděn tak, že měl štít široký a tlustý, na hlavě přílbici velmi pevnou, byl opásán mečem, kterému říkali Dlouhán, veliká to zbraň a dobrá; v ruce měl kopí, čepel dva lokty dlouhá a ukovaná do čtyřhranného hrotu, a vzhůru k násadě byla čepel široká, tulej dlouhý a tlustý, násada nebyla delší, než že se rukou mohlo dosáhnouti k tuleji, a náramně tlustá; v tuleji byl kolík železný, a celá násada byla ovinuta železem. Takovým kopím se říkalo halapartny. Egil byl vyzbrojen stejně jako Thórólf a byl opásán mečem, jemuž říkal Ještěrka. Ten meč ukořistil v Kuronsku a byla to výborná zbraň. Ani Thórólf ani Egil neměli brnění. Vztyčili korouhev a nesl jí Thorfinn Prudký. Všechen jejich lid měl norské štíty a všechnu norskou výzbroj. V šiku jejich byli všichni Norové, kteří tam byli. Thórólf a Egil se sešikovali blízko u lesa, Álfgeirův pak šik se ubíral podle řeky. Adils jarl a bratr jeho viděli, že se jim nepodaří překvapiti Thórólfův zástup, i počali šikovati svůj lid. Také oni sestavili dva šiky a měli dvě korouhve. Adils postavil šik proti Álfgeirovi jarlovi, Hring pak proti víkingům. Potom se tam počala bitva a postupovali obojí statečně. Adils jarl útočil prudce, až Álfgeir začal ustupovati, a tu útočili Adilsovi lidé s dvojnásobnou odvahou. Netrvalo také dlouho a Álfgeir se dal na útěk, a jest o něm povědíti to, že ujížděl na jižní stranu výšin, až přijel blízko k pevnosti, kde dlel král. Tu zahovořil jarl: „Nemyslím, abychom jezdili do města. Dostalo se nám posledně velikých výtek, když jsme přišli ke králi, za to, že jsme doznali porážky od krále Óláfa, a nebude se mu zdáti, že se naše postavení na této výpravě zlepšilo. Nebude nyní zapotřebí očekávati poct tam, kde jest on.“ Potom jel jarl na jih, a jest povědíti o jeho jízdě, že jel ve dne v noci, až přijeli na západ na Jarlsnes. Tam si jarl opatřil loď na jih přes moře a dostal se do Francie. Odtamtud byl jeho původ po jedné straně. Již nikdy potom nepřišel do Anglie. Adils pronásledoval nejprve prchající, ale za nedlouho se obrátil nazpátek v ta místa, kde byla bitva a začal útočiti. Když pak to viděl Thórólf, obrátil se proti jarlovi a poručil, aby tam byla nesena korouhev. Svým lidem přikázal, aby šli statečně za ním a stáli hustě – „dejme se k lesu,“ pravil, „aby nám kryl záda, tak aby nemohli jíti na nás se všech stran.“ I učinili tak a brali se podle lesa. Strhla se tu urputná bitva. Egil postupoval proti Adilsovi, i potýkali se urputně. Byl velmi veliký rozdíl v počtu lidí, ale přece padalo více lidu Adilsova. Thórólf se tak rozohnil té doby, že si hodil štít na záda a popadl kopí oběma rukama; i skočil dopředu a sekal a bodal na obě strany. Ustupovali tu lidé s té i s té strany, on pak mnoho jich pobil. Dělal si takto cestu ke korouhvi jarla Hringa, a nic před ním neobstálo. I zabil muže, který nesl korouhev jarla Hringa, a přesekl žerď korouhevní. Potom bodl jarla kopím do prsou skrze brnění a hruď, takže vyšlo mezi lopatkami, a vyzdvihl si jej na oštěpu nad hlavou a zarazil kopí do země, i zahynul jarl na kopí, a viděli to všichni jeho lidé i jeho nepřátelé. Potom vytrhl Thórólf meč a sekal na obě strany. Tu také jeho lidé útočili, i padlo mnoho Britů a Skotů, někteří pak se dali na útěk. Když pak Adils jarl uzřel, že bratr jeho padl a že padlo množství lidu jeho, někteří pak prchali, sám pak viděl, že se mu vede zle, obrátil se na útěk a hnal se k lesu. I prchal do lesa a všechen jeho zástup s ním. Tu počal prchati všechen ten lid, který přitáhl s nimi. I padlo množství prchajících a rozptýlili se daleko široko po výšině. Adils jarl schoval zatím svou korouhev, takže nikdo nevěděl, kudy se bere on nebo druzí lidé. Té doby se začalo rychle stmívati, i obrátili se Thórólf a Egil zpátky ke svým stanům, zároveň pak přišel tam král Adalstein se vším svým vojskem a rozbili tam stany s utábořili se na noc. O málo později přitáhl král Óláf se svým vojskem a rozbili stany a utábořili se tam, kde dříve jejich lidé postavili stany. Králi Óláfovi bylo oznámeno, že padli oba jeho jarlové, Hring a Adils, a veliké množství jiných jeho lidu.

54. JAK PADL THÓRÓLF.

Adalstein král strávil tu noc před tím v pevnosti, o níž bylo dříve pověděno, a tam uslyšel, že se na výšinách strhla bitva. Vypravil se tedy hned i vše vojsko a táhli na sever na výšiny. Tam se dověděl podrobně všech novin, jaký ta bitva měla průběh. Bratří Thórólf a Egil přišli ke králi, on pak jim pěkně děkoval a jejich statečnost a za vítězství, jehož dobyli, i slíbil jim své dokonalé přátelství. Přes noc prodleli tam všichni pospolu, hned pak časně ráno král Adalstein vzbudil své vojsko. Potom měl hovor se svými náčelníky a pověděl, jaký pořádek má býti v jeho zástupech. Nejprve sestavil svůj šik a postavil v čelo toho šiku ty sbory, které byly nejsmělejší. Tu pak pověděl, že tomu lidu má veleti Egil – „Thórólf pak,“ pravil, „bude míti svůj lid u sebe a ostatní lid, který tam postavím. To bude druhý šik našeho vojska a on bude jeho náčelníkem, protože Skotové bývají v šiku pohyblivý a přibíhají a odbíhají a ukazují se na rozličných místech. Způsobují často škodu, když lidé nemají pozor, když pak se obrátí proti nim, nevytrvají na místě.“ Egil odvětil králi: „Nechci se v bitvě odděliti od Thórólfa, jsem však spokojen, když budeme postaveni tam, kde by nás mohlo býti nejvíce třeba a nejurputnější jest boj.“ Thórólf hovořil: „Nechme krále, ať sám rozhodne, co máme dělati. Pomáhejme mu tak, aby byl spokojen. Budu raději tam, kde jest ustanoveno místo tobě, chceš-li.“ Egil řekl: „Učiňte nyní podle svého, ale budu často litovati tohoto rozestavení.“ Potom šli lidé do šiků, jak byl král ustanovil, a byly vztyčeny korouhve. Šik králův stál v rovině směrem k řece, Thórólfův pak šik táhl horem podle lesa. Král Óláf počal tu šikovati svůj lid, když viděl, že Adalstein již sešikoval svůj. Také on učinil dva šiky a vedl svou korouhev a ten šik, kterému sám velel, proti králi Adalsteinovi a jeho šiku. Měli oba dva tak veliké vojsko, že nebyl žádný rozdíl, kterých bylo více, druhý pak šik Óláfa krále táhl blízko lesa proti tomu lidu, jemuž velel Thórólf. Náčelníky byli tam skotští jarlové. Byli to většinou Skotové a bylo to množství lidu velké. Potom vrazily šiky na sebe a strhla se hned bitva veliká. Thórólf postupoval prudce kupředu a dal nésti svou korouhev dopředu podle lesa, a zamýšlel postupovati tam tak daleko, aby se dostal královskému šiku do zad. Měli před sebou štíty, les pak byl po pravici i dal se jím krýti. Thórólf postupoval dopředu tak, že bylo před ním málo jeho lidí, a když se toho nejméně nadál, vyrazil z lesa Adils jarl a zástup, který ho následoval. Obrátili hned mnoho oštěpů zároveň proti Thórólfovi i padl tam u lesa. Thorfinn pak, jenž nesl korouhev, ustupoval nazpátky, kde stál lid hustěji. Adils pak dorážel na ně, i byla tam pak bitva veliká. Skotové provolali tu vítězný pokřik, když zabili náčelníka. Když pak Egil uslyšel ten pokřik a viděl, že korouhev Thórólfova couvá, měl za jisté, že Thórólf sám jí nenásleduje. Potom běžel tam prostředkem mezi šiky a brzy si uvědomil, jaké noviny se tam přihodily, jakmile nalezl své lidi. Tu podněcoval lid usilovně, aby si vedli statečně, a sám byl nejpřednější v čele šiku. V ruce měl meč Ještěrku a bral se vpřed a sekal na obě strany a pobil mnoho lidí. Thorfinn nesl korouhev hned za ním, ostatní pak lid následoval korouhve. I byla tam bitva velice krutá. Egil postupoval dopředu, až se setkal s Adilsem jarlem. Nevyměnili mnoho seků prve nežli Adils jarl padl a mnoho lidí kolem něho, a to jeho pádu dal se na útěk ten lid, který ho následoval, Egil pak a jeho lid jich následovali a zabíjeli všecko, čeho dostihli, neboť bylo zbytečno prositi o milost. Jarlové pak oni skotští nevytrvali již dlouho, když viděli, že ostatní jejich tovaryši prchají; i dali se hned kvapem na útěk. Egil pak se svými zamířili tam, kde byl králův šik, i přišli jim do zad a způsobili tam hned velikou záhubu lidí. Roztrhal se tu šik a všechen se rozestoupil, i prchalo mnoho lidí Óláfových a víkingové zdvihli vítězný pokřik. Když pak král Adalstein uznamenal, že šik Óláfa krále se trhá, povzbuzoval lid svůj a poručil nésti dopředu svou korouhev. I učinili prudký útok, takže lid Óláfův ustoupil a velmi mnoho lidí padlo. Padl tam Óláf král a většina toho lidu, který tam Óláf přivedl, protože ti, kteří se obrátili na útěk, byli všichni pobiti, kteří byli dostiženi. Dobyl tam král Adalstein znamenitého vítězství.

55. EGIL POCHOVAL THÓRÓLFA.

Král Adastein odjel z místa bitvy, a jeho lidé pronásledovali prchající. Král jel nazpět do pevnosti a nezastavil se na nocleh až ve městě, Egil pak pronásledoval prchající daleko a zabil každého, koho dostihl. Potom se obrátil nazpátky s tovaryši svými a ubíral se na místo, kde před tím byla bitva, a nalezl tam Thórólfa, bratra svého, mrtvého. I zdvihl mrtvolu jeho a umyl ji, pak jí upravil, jak bylo zvykem. Vykopali tam potom hrob a uložili do něho Thórólfa se vší zbraní jeho a oděvem. Potom mu natáhl Egil na obě ruce po zlatém kruhu, prve než se s ním rozloučil. Nakladli pak na hrob kamení a zasypali zemí. Tu říkal Egil tyto verše:

Jaře kráčel, jenžto
jarla zabil, bitvy
valnou vřavu, ale
vítězný pad ́ Thórólf.

Hrob se travou halí,
hořký žal to, mého
blízko viny bratra.
Bol ten tich nést musím.

A ještě říkal toto:

Na zem na západě
náklad ́ jsem vrch mrtvol.

Adils mého ostrost
uznamenal meče.
Óláf mladý Angly
utkal bitvy vřavou.
Hring se tam bil hrdě,
havranum jíst stroje.

Potom se ubíral Egil se svým zástupem ke králi Adalsteinovi a šel hned před krále, když právě seděl a pil. Byl tam veliký hluk. A když král spatřil, že tam přišel Egil, zahovořil, aby jim uprázdnili nižší stupeň, a pravil, aby si tam Egil sedl do křesla naproti králi. Egil si tam usedl a postavil si štít k nohám. Měl na hlavě přílbici a meč si položil na kolena a chvílemi jej vytahoval napolo a pak zase vrážel nazpět do pochvy. Seděl vzpřímený a zamračený. Egil měl veliký obličej, se širokým čelem a hustým obočím, nos ne dlouhý, ale náramně tlustý, kníry veliké a dlouhé, bradu nad míru širokou a tam také čelisti, krk tlustý a široké plece, takže tím vynikal nade všecky jiné lidi, a měl kruté a hrozné vzezření, když se rozhněval. Byl dobře rostlý a větší každého jiného člověka, vlasů vlčí barvy a hustými, a brzy olysal. A když seděl, jak jest výše napsáno, spouštěl jedno obočí až na líce, druhé pak zdvihal až ke kořínkům vlasů. Egil měl černé oči a tmavou pleť. Když mu nosili pivo, nechtěl nic píti, a stále střídavě hýbal obočím, jedním dolů a druhým vzhůru. Král Adalstein seděl na vysokém křesle. Také on si položil meč na kolena, a když takto seděli nějaký čas, vytáhl král meč z pochvy a sňal si s ruky zlatý kruh, veliký a dobrý, a nastrčil jej na hrot svého meče, vstal potom a sestoupil na podlahu a vztáhl meč s kruhem k Egilovi. Egil vstal a vytrhl meč a sestoupil na podlahu. I vstrčil meč do kruhu a přitáhl k sobě, pak si šel opět sednouti. Král usedl do vysokého křesla, a když Egil si usedl, natáhl si kruh na ruku, a tu se srovnala jeho obočí. Potom odložil meč a přílbici a chopil se rohu, který mu přinesli, a napil se. Tu říkal tyto verše:

Úd, jejž sobě sídlem
sokol lovčí mívá,
štědrý král mi krásně
kruhu ovil jasem.
Paže se mi svítí
skvostu zlatým leskem,
víc je proto vítěz
velebení hoden.

Od té chvíle pil Egil svůj díl a hovořil s druhými lidmi. Potom dal král přinésti dvě truhly. Každou nesli dva muži a byly obě plné stříbrných peněz. Král hovořil: „Tyto truhly, Egile, vezmi, a přijdeš-li na Island, odevzdej tyto peníze svému otci; posílám mu je jakožto náhradu za syna, a něco peněz rozděl mezi vaše přátelstvo, mezi ty, které pokládáš za nejpřednější, ty pak měj náhradu za bratra zde u mne, pozemky nebo movité věci, co chceš raději, a chceš-li se mnou prodleti nadále, opatří ti česť a důstojenství, jak si sám budeš žádati.“ Egil přijal peníze a děkoval králi za dary a nabízené přátelství. Od té chvíle počal se Egil rozveselovati a říkal tyto verše:

Bez klidu mé brvy
byly pro žas velký,
ale teď mi očí
urovnal král třásně.
Zlatým kruhem zdvih ́ mi
zraků opásání,
úděs, jenž mne jímal,
již mi sešel s tváří.

Potom bylo pečováno o vyhojení lidí, kteří byli poranění a jimž bylo ještě dáno žití. Egil prodlel u krále Adalsteina tu zimu po pádu Thórólfově a požíval převelikých poct od krále. S ním tam byl všechen lid, který byl dříve s oběma těmi bratry a vrátil se z bitvy. Toho času složil Egil drápu na krále Adalsteina, a jest v té básni toto:

Bojů smělý správce
skolil tři teď vládce,
poddal svému panství
zem potomek Ellův.
Není, kdo by nyní
nechtěl jemu sloužit,
každý se chce králi
klanět slovutnému.

A v drápě té je tento refrén:

Udatný teď ovlád ́
Adalstein vlast horskou.

Adalstein dal Egilovi za odměnu jeho veršů dva zlaté kruhy, a každý vážil hřivnu, pak ještě skvostný plášť, který dříve nosil sám král. A když přišlo jaro, oznámil Egil králi, že zamýšlí plaviti se v létě do Norska a – „zvěděti, jak se daří Ásgerdě, kterou měl bratr můj Thórólf za ženu. Jest tam veliký majetek, já pak nevím, zdali jsou na živu některé děti jejich. Náleží mi pečovati o ně jsou-li živy, a umřel-li Thórólf bezdětek, náleží celé dědictví mně.“ Král řekl: „Budeš míti na vůli, Egile odjeti odsud, myslíš-li, že máš nutné záležitosti, mně však by se nejlépe líbilo, aby ses usadil tady u mě a požíval ode mne toho, čeho by sis žádal.“ Egil děkoval králi za ta slova – „nejprve pojedu, jak mi káže povinnost. A více se podobá, že se přijdu ucházeti o tom, co mi teď bylo slíbeno, až mi to bude možno.“ Král řekl, aby tak učinil. Potom se chystal Egil se svým lidem pryč, ale mnoho jich zůstalo u krále. Egil měl válečnou loď velikou a na ní asi sto lidí. A když byl hotov na cestu a zavál příznivý vítr, vyplul na moře. Král Adalstein a Egil se rozešli ve velikém přátelství, i zval ho král, aby se vrátil co nejdříve. Egil řekl, že se tak má státi. Pak plul Egil do Norska, a když se dostal k zemi ubíral se co nejkvapněji do Fjordů. Tam uslyšel noviny, že umřel Thórir hersir, a že Arinbjörn se ujal dědictví a přijal statky své od krále. Egil se odebral k Arinbjörnovi a dostalo se mu tam dobrého přijetí. Arinbjörn ho pozval, aby tam zůstal, a Egil to přijal. Dal vytáhnouti svou loď na zemi a opatřiti lid svůj hospodou. Arinbjörn pak přijal k sobě Egila samého dvanáctého, a byl u něho přes zimu.

56. EGILOVA ŽENITBA.

Bergönund, syn Thorgeira Trnové nohy, pojal toho času za ženu Gunnhildu, dceru Björna Vladyky. Přišla s ním hospodařiti na statek na Asku; Ásgerda pak, kterou byl měl Thórólf syn Skallagrímův, byla toho času u Arinbjörna, příbuzného svého. Měla s Thórólfem jenu dceru mladičkou, a byla tam ta dívka se svou matkou. Egil pověděl Ásgerdě o smrti Thórólfově a nabídl jí, že bude o ni pečovati. Ásgerda se velmi zarmoutila pro tu zprávu, řečem pak Egilovým odpověděla dobře a o ničem se mnoho nevyjádřila. Když pak míjel podzim, přišla na Egila truchlivost veliká, i sedal často s hlavou sklopenou do pláště. Arinbjörn přišel k němu jednou a tázal se ho, co by bylo příčinou jeho truchlivosti – „ačkoliv jsi ztratil mnoho smrtí bratra svého, jest mužné jednání, snášeti to statečně. Má muž žíti po muži; a co teď skládáš? Rád bych to slyšel.“ Egil pravil, že právě nedávno složil tyto verše:

Málo asi myslí
mladá žena na mne,
střetaly se směle
s každým dřív mé oči.
Truchliv teď je v řasách
tajím svého pláště,
smutkem hned jsem svírán,
sličné pomně ženy.

Arinbjörn se tázal, kdo by byla ta žena, o níž složil milostný zpěv – „ukryl jsi její jméno v těch verších?“ Tu říkal Egil verše:

V básni mé bys marně
mínil jméno najít
zřídka je mým zvykem,
zakrývat svou mysl.
Bylť by mužům bystrým
brzy smysl zřejmý
toho, co by tajno
tlupě jiných bylo.

„V té věci bude tak,“ řekl Egil, „jak se často říká, že se má všecko povědíti příteli. Povím ti to, nač se ptáš, o které ženě skládám verše. Jest to Ásgerd, tvá příbuzná, a chtěl bych míti tvou pomoc, abych ji dostal za ženu.“ Arinbjörn řekl, že verše se mu zdají dobře složené, – „jistě se budu přimlouvati, abys došel toho sňatku.“ Potom přednesl Egil tu věc Ásgerdě, ona pak to ponechala rozhodnutí otce svého a Arinbjörna, příbuzného svého. Potom mluvil Arinbjörn s Ásgerdou, a dala mu touž odpověď. Arinbjörn radil horlivě k tomu sňatku. Potom jeli Arinbjörn a Egil k Björnovi, a Egil přednesl svou žádost a prosil o Ásgerdu dceru Björnovu. Björn vyslechl tu řeč příznivě a řekl, že rozhodnutí záleží hlavně na Arinbjörnovi. Arinbjörn radil k tomu snažně i skončila se ta záležitost tak, že Egil si zasnoubil Ásgerdu, a měla býti svatba u Arinbjörna. Když pak přišel ustanovený čas, byly tam hody znamenité, když se Egil ženil. Byl tam Egil velmi vesel celý ten čas, co ještě zbývalo zimy. Na jaře chystal Egil kupeckou loď k plavbě na Island. Arinbjörn mu to radil, aby se neusazoval v Norsku, dokud tam má Gunnhilda takovou moc – „protože je na tebe velmi rozhněvána,“ pravil Arinbjörn, „a je tím mnoho vinno to, jak jste se tenkrát setkali s Eyvindem u Jutska.“ A když byl Egil přichystán a zavál příznivý vítr, vyplul na moře a dařila se dobře jeho plavba. Připlul v jeseni k Islandu a zamířil do Borgarfjordu. Pobyl do té doby let v cizině. Skallagrím toho času stárl, i radoval se, že přišel Egil domů. Ubíral se Egil ubytovat na Borg a s ním Thorfinn Prudký a ještě mnoho jiných, a byli tam přes zimu se Skallagrímem. Egil přivezl s sebou náramné bohatství, ale neděje se zmínka, že by se byl rozdělil o ty stříbrné peníze, jež mu odevzdal král Adalstein, se Skallagrímem nebo jinými lidmi. Tu zimu vzal si Thorfinn za manželku Säunnu, dceru Skallagrímovu, a na jaře po tom dal jim Skallagrím hospodářství na Langárfossu a pozemky od potoka Leirského mezi řekami Langá a Álftá až k horám. Dcera Thorfinnova a Säunnina byla Thórdís, kterou měl Arngeir v Hólmu, syn Bersa Bezbožného. Jejich syn byl Björn Hitdölakappi. Egil meškal se Skallagrímem několik zim a pečoval o zboží a hospodářství nic méně než Skallagrím a ještě více toho času olysal. Toho času začali se lidé hojně usazovati v tom kraji. Hrómund byl otec Gunnlaugam otce Thurídy Dylly (Mléče), matky Illuga Černého. Egil pobyl na Borgu mnoho zim. Tu se stalo jednoho léta, když přijely na Island lodi z Norska, že přišly odtamtud noviny, že Björn Vládyka zemřel. Zároveň s tím přišla také ta zpráva, že všechno zboží, které měl Björn, si vzal Bergönund, zeť jeho. Dopravil domů k sobě všechen movitý majetek, pozemky pak pronajal a vyhradil si všecky platy z nich. Přivlastnil si také všecky pozemky, které měl před tím Björn. A když Egil uslyšel tyto věci, vyptával se pilně, zdali Bergönund to všecko udělal ze své moci, čili při tom užil podpory mocnejších lidí. Bylo mu povědíno, že Önund se dostal do veliké přízně u krále Eiríka, a ještě milejší že je Gunnhildě. Egil nemluvil dále o té záležitosti ten podzim. Když pak zima pominula a přicházelo jaro, dal Egil spustiti na vodu loď, kterou měl a která do toho času stála v kůlně u Langárforsu. Loď tu chystal na moře a opatřil si na ni lidi. Ásgerd, žena jeho, se rozhodla, že pojede s ním, a Thórdís, dcera Thórólfova, zůstala na Islandě. Egil vyplul na moře, když byl přichystán. O plavbě jeho není nic povědítí, až přijel do Norska. Jakmile mu bylo možno, ubíral se hned k Arinbjörnovi. Arinbjörn jej dobře přivítal a pozval Egila, aby zůstal u něho, Egil pak to přijal. Odebrali se tam oba, Ásgerd a Egil, a několik lidí s nimi. Egil se brzy rozhovořil s Arinbjörnem o těch pohledávkách, které podle svého mínění měl tam v zemi. Arinbjörn pravil: „Ta věc se mi zdá velmi obtížna; Bergönund je neústupný a nesrovnančlivý, nespravedlivý a chtivý statku, a nyní má velikou oporu v králi a královně. Gunnhilda jest ti velikou nepřítelkyní, jak sám víš, a nebude Önunda pobízeti, aby tu záležitost urovnal.“ Egil řekl: „Král nám dopřeje v té záležitosti zákonů a spravedlnosti, a s tvou pomocí se nikterak nebojím vyhledávati na Bergönundovi zákonů.“ Usnesli se konečně na tom, že Egil vypravil loď, a jelo jich na ní asi dvacet. Pluli na jih do Hördalandu a přistáli na Asku. Tam šli do domu a vyhledali Önunda. Egil vyložil svou záležitost a žádal, aby se s ním Önund rozdělil o dědictví po Björnovi, a pravil, že dcery Björnovy mají po zákonu stejné právo na dědictví po něm, – „ačkoli se mi zdá,“ povídal Egil, „že lze říci o Ásgerdě, že jest mnohem lepšího rodu než tvá žena Gunnhilda.“ Önund řekl tu zhurta: „Ty jsi náramně opovážlivý člověk, Egile, psanče krále Eiríka, že přicházíš sem do jeho země a zamýšlíš tady křivditi jeho lidem. Pamatuj si, Egile, že jsem povalil takové lidi jako jsi ty a to pro menší příčinu než se mi zdá tato, když se dovoláváš pro svou ženu dědictví; neboť je obecně lidem známo, že ona jest po matce narozena z roby.“ Mluvil Önund tak prudce drahnou chvíli. A když Egil viděl, že Önund nechce přistoupiti v té věci na žádné narovnání, pohnal ho Egil na sněm a odevzdal záležitost tu k vyřízení zákonům Gulathingu. Önund řekl: „Přijdu na Gulathing a přál bych si, abys ty neodešel odtamtud beze škody.“ Egil řekl, že přes to přese všecko zkusí přijíti na sněm, – „ať se potom skončí naše záležitost jakkolivěk.“ Potom Egil se svými odjel, a když přišel domů, povídal Arinbjörnovi o své jízdě a jak mu Önund odpověděl. Arinbjörn se velmi rozhněval, že Thóra, sestra otce jeho, byla nazvána robou. Arinbjörn se odebral ke králi Eiríkovi a přednesl mu tuto záležitost. Král přijal jeho řeč dosti nevlídně a pravil, že Arinbjörn již dlouho velmi pomáhal Egilovi v jeho záležitostech – „bylo to k vůli tobě, že jsem ho nechal býti zde v zemi; nyní pak velmi mne bude mrzeti, budeš-li pomáhati Egilovi, aby škodil mým přátelům.“ Král byl v té záležitosti dosti nevrlý, Arinbjörn pak pozoroval, že mnohem hůře je rozpoložena královna. Arinbjörn se vrátil domů a povídal že jejich záležitost vypadá spíše nepříznivě. Když pominula zima a přišel čas, aby se lidé ubírali na Gulathing, sbíral Arinbjörn mnoho lidí na sněm. Egil jel s ním. Na sněmu byl král Eirík a měl množství lidu s sebou. Bergönund a jeho bratři byli v králově zástupu a měli zástup veliký. A když se mělo na sněmu jednati o záležitostech lidí, šli obojí tam, kde seděl soud, aby přednesli své důkazy. Önund si vedl velmi chlubně. Tam pak, kde zasedal soud, bylo místo rovné, a lískové tyčky byly zaraženy vůkol do země a na nich kolem dokola nataženy provazy. Říkalo se tomu posvátné šraňky. A uvnitř v kruhu seděli soudcové, dvanáct z krajů fjordových, dvanáct z krajů sognských a dvanáct z krajů hördských. Těch třicet šest mužů mělo tam souditi záležitosti lidí. Arinbjörn rozhodoval o tom, kteří soudcové byli z krajů fjordových, a Thórd z Aurlandu o tom, kteří z krajů sognských, a ti všichni byli zajedno. Arinbjörn přijel na sněm s velikým zástupem lidí. Měl loď velkou úplně obsazenou a mnoho lodic a pramic a veslovacích lodí, které spravovali zemané. Král Eirík přivedl tam množství lidu, šest nebo sedm válečných lodí. Bylo tam také veliké množství zemanů. Egil započal svou při tím, že žádal soudce, aby rozsoudili po zákonu v jeho při tím s Önundem. I vyložil, jaké důvodu má, aby se dožadoval statku toho, který náležel Björnovi synu Brynjólfovu. Pravil, že Ásgerd, dcera Björnova a manželka Egilova, má právo na dědictví, a že má právo na pozemky a požitky z nich rodem svým ve všech pokoleních, a že je vznešeného rodu v starších kolenech; žádal proto soudce, aby přisoudili Ásgerdě polovici dědictví Björnova, pozemky i movitý majetek. A když dokonal svou řeč, ujal se slova Bergönund: „Gunnhilda, žena má,“ pravil, „je dcera Björnova a Álofy, ženy té, kterou Björn pojal po zákonu. Jest Gunnhilda pravá dědička Björnova. Vzal jsem si všecko zboží, které zůstalo po Björnovi, proto, že jsem věděl, že Björn měl jen takovou druhou dceru, které nenáleželo děditi. Matka její byla vzata mocí a potom pojata za milostnici a ne se svolením jejích přátel, a vedena zem od země. A ty, Egile, míníš si zde počínati jako kdekoli jinde, kam jsi přišel, zpupně a násilnicky. Ale zde ti to nebude nic platno, protože král Eirík a Gunnhilda královna mi slíbili, že se mi má státi spravedlnost v každé při tam, kam sahá jejich moc. Opatřím králi a soudcům pravdivá svědectví o tom, že Thóra Leporuká, matka Ásgerdina, byla vzata mocí z domu Thórira, bratra jejího, a po druhé z Aurlandu z domu Brynjólfova. Odplula tenkrát odsud pryč s víkingy a psanci královými, a v tom vyhnanství měla s Björnem tuto dceru Ásgerdu. Nyní jest s velikým podivem, že Egil míní za nic nevážiti všech slov krále Eiríka; nejprve to, že ty, Egile, meškal jsi zde v zemi, když tě král Eirík prohlásil psancem, pak to, že ačkoliv jsi si vzal robu, nazýváš ji oprávněnou k dědictví. Žádám soudce, aby mi přisoudili celé dědictví Björnovo, a uznali Ásgerdu za robu královu, protože přišla na svět tak, že otec její a matka byli tenkrát vyhoštěnci královi.“ Tu se ujal řeči Arinbjörn: „Opatříme svědectví, Eiríku králi, a dáme potvrditi přísahou, že v narovnání Thórira otce mého a Björna Vládyky bylo ustanoveno, že Ásgerd, dcera Björnova a Thóřina má právo děditi po otci svém Björnovi, a také to, co vám samému, králi, je známo, že jsi přijal Björna do země, a byla tenkrát skoncována celá sporná záležitost, jež byla dříve mezi smluvnými stranami.“ Král neodpověděl hned na jeho řeč. Tu říkal Egil verše:

Robsky narozenu
Önund dí mou ženu;
vím, čím on se trudí,
peněz chtíč ho pudí.
Podílu já právem
žádám v jejím jménu,
to buď přísahami
zjevno mezi námi.

Arinbjörn přivedl tedy dvanáct mužů, vesměs dobře vybraných, a všichni tenkrát slyšeli narovnání Thórirovo a Björnovo, a ti vydali svědectví a nabídli se králi a soudcům, že to stvrdí přísahou. Soudcové chtěli přijmouti jejich přísahy, jestliže to král nezakáže. Král řekl, že nechce činiti při tom ani tak ani onak, ani dovolovati to ani zakazovati. Tu se ujala řeči Gunnhilda královna a pravila: „Jest s podivem, králi, jak se dáš zmásti ve všech záležitostech od tohoto velikého Egila. Či by ses mu snad ani neprotivil, kdyby chtěl, abys mu odstoupil království? A jestliže ty nechceš učiniti žádného rozhodnutí, které by přispělo Önundovi, já nestrpím, aby Egil tak šlapal po mých přátelích, že by svým nespravedlivých počínáním vzal Önundovi toho zboží. A kde jsi Önunde? Jdi se svými lidmi tam, kde jsou soudci, a nedopusť, aby usoudili tuto nespravedlnost.“ Potom běžel král Önund a jeho tovaryši k soudu, přeřezali posvátné šraňky a porazili tyčky a rozehnali soudce. Stal se tu veliký pokřik na sněmu, ale všichni muži byli tam beze zbraní. Tu promluvil Egil: „Zdaliž uslyší Bergönund má slova?“ „Slyším,“ řekl Bergönund. „Vyzývám tě tedy na souboj a to tak, abychom se potýkali zde na sněmu. Ať má zboží toto, pozemky a movité jmění, ten, kdo zvítězí, ty pak buď povrhelem všech lidí, jestliže se netroufáš.“ Tu odpověděl král Eirík: „Máš-li, Egile, takovou chuť potýkati se, vyhovíme ti v tom nyní.“ Egil odpověděl: „Nechci se potýkati s tebou nebo s přesilou lidu. Ale před stejným množstvím lidí nebudu utíkati, bude-li mi toho dopřáno. Nebudu při tom také činiti rozdílu v lidech.“ Tu promluvil Arinbjörn: „Pojďme pryč, tentokrát tu nepořídíme nic, co by nám prospělo.“ Potom se obrátil pryč a všechen jeho lid s ním. Tu se obrátil Egil nazpět a pravil takto: „Beru si vás za svědky, tebe, Arinbjörne, a tebe, Thórde, a všecy ty muže kteří mnohou nyní slyšeti má slova, many královy a muže znalé zákonů a všechen lid, že zapovídám pracovati a hospodařiti na všech těch pozemcích, které náležely Björnovi; zapovídám to tobě, Bergönunde, a všem jiným lidem, domácím i cizozemcům, urozeným i neurozeným, a kdokoliv tak učiní, toho prohlašuji vinným porušením zemského práva a pokoje a hlásím mu hněv bohů.“ Potom odešel Egil s Arinbjörnem pryč. Ubírali se nyní ke svým lodím přes nějakou výšinu, že nebylo viděti lodi se sněmu. A kdyř Arinbjörn přišel ke své lodi, hovořil: „Všem mužům jest známo, jaký konec měl sněm, že se nám nedostalo práva po zákonu, král pak jest tak velmi rozhněván, že očekávám, že naši lidé zakusí od něho příkoří, bude-li to moci učiniti. Chci nyní, aby se každý odebral ke svým lodím a jel domů.“ Potom pravil Egilovi: „Vstup nyní se svými tovaryši na svou loď, a jeďte pryč a hleďte, abyste se nesetkali s králem, protože vás bude hledati. Přijeďte k nám, ať se cokoli stane mezi vámi a králem.“ Egil učinil, jak Arinbjörn řekl. Vstoupili na loď, třicet mužů dohromady, a pluli co nejprudčeji. Loď ta byla velice rychlá. Tu veslovalo z přístavu množství jiných lodí, jež měl Arinbjörn, lodice a veslovací lodi, válečná pak loď Arinbjörnova plula poslední, protože byla nejtěžší k veslování. Lodice pak Egilova plula rychle mimo. Tu říkal Egil verše:

Thorgeirův syn tvrdý
tvrdí (dbám však málo),
nároků prý nemám
na dědictví žádných.

Přijde čas, kdy pomstím
příkoří já svého,
uzří Önund, marně
o zlato že přel se.

Král Eirík slyšel závěrečná slova Egilova, která promluvil naposledy na sněmu a rozhněval se velice, všichni pak lidé na sněmu byli beze zbraní, a proto se král na něj nevrhl. Rozkázal všem svým lidem, aby šli k lodím, a oni učinili, jak řekl. Tu svolal král domácí shromáždění a oznámil svůj úmysl – „složíme nyní stany na svých lodích, a pojedu za Arinbjörnem a Egilem. Oznamuji vám také, že chci zbaviti Egila života, najdeme-li k tomu příležitost, a nebudu šetřiti nikoho, kdo se mi bude protiviti.“ Potom šli na lodi a přichystali se co nejrychleji a vyjeli s loďmi a veslovali tam, kde před tím stály lodi Arinbjörnovy. Tu poručil král, aby veslovali za nimi na sever do průlivů. A když přijeli do moře Sognského, spatřili lid Arinbjörnův; tu se obrátily válečné lodi do průlivu Saudunžského, a také král se tam obrátil. I vyhledal loď Arinbjörnovu a hned k ní král přirazil a mluvili spolu. Král se tázal, zdali jest Egil na lodi. Arinbjörn odpověděl: „Na mé lodi není. Můžete to, králi, také hned viděti. Zde uvnitř jsou jediné ti lidé, které jistě znáte, a Egil by se neskrýval dole pod plaňkami, kdybyste se setkali.“ Král se tázal, co o něm ví Arinbjörn posledně, on pak řekl, že Egil byl sám třicátý na lodici – „a pluli svou cestou do Steinského průlivu.“ Královi lidé viděli před tím, že mnoho lodí veslovalo do Steinského průlivu. Král pravil, aby veslovali do vnitřních průlivů a tak pluli naproti Egilovi. Muž jeden slul Ketil. Byl v královské družině, nyní pak udával běh královské lodi a sám byl u kormidla. Ketil byl člověk velikého vzrůstu a sličného vzezření a byl blízký příbuzný králův, a lidé povídali, že jsou si s králem podobni. Egil byl dal spustiti kupeckou svou loď na vodu a naložil na ni náklad, prve než jel na sněm, nyní pak plul Egil tam, kde stála tato loď, a vystoupili na ni, lodice pak zůstala na vodě u kormidla mezi lodí a zemí, a vesla na ní byla uvázána. Ráno pak, sotvaže se trochu rozednilo, zpozorovali ti, kteří měli stráž, že k nim veslují veliké lodi. A když se o tom dozvěděl Egil, vstal ihned a brzy viděl, že se blíží nepřátelé; bylo tam šest válečných lodí a mířily k nim. Tu řekl Egil, aby všichni vskočili do lodice, sám pak Egil vzal dvě ty truhly, které mu dal král Adalstein; ty míval stále s sebou. I vskočili do lodice. Egil a všichni jeho se rychle ozbrojili a veslovali dopředu mezi zemí a tou lodí, která plula nejblíže u země, a to byla loď krále Eiríka. A protože lodi se rychle blížily k sobě a bylo málo světla, hnaly se lodi těsně vedle sebe, a když se setkaly zádi jejich, mrštil Egil kopím, a zasáhl doprostřed těla toho muže, který seděl u kormidla, a to byl Ketil Hadlandský. Tu vzkřikl král Eirík a kázal lidem, aby veslovali za Egilem. A když se lodi hnaly podle kupecké lodi, vyskočili lidé královi na loď, a ti lidé, kteří tam zůstali z Egilových lodí a nevskočili před tím do lodice, byli všichni pobyti, na které se královi lidé dostali, a někteří utekli na zem. Zahynulo tam z tovaryšů Egilových deset lidí. Některé lodi veslovaly za Egilem, a někteří drancovali kupeckou loď. Pobrali všecko zboží, které bylo na lodi a loď spálili. Ti pak, kteří veslovali za Egilem, hnali se usilovně, popadli dva jedno veslo. Nechybělo na těch lodích lidí, Egilova pak lodice byla obsazena řídce. Bylo jich na ní osmnáct. I menšila se vzdálenost mezi obojími, uvnitř pak mezi ostrovem a vedlejším ostrovem byl brod mělký, a té doby byl odliv mořský. Egilovi lidé vehnali svou lodici do toho mělkého průlivu, válečné pak lodi tam neměly dosti hloubky, i rozešlo se takto. Když se potom obrátil na jih, a Egil plul na sever k Arinbjörnovi. Tu říkal Egil tyto verše:

Deset mi teď druhů,
dobrých tovaryšů
(prost jsem při tom hany),
pobil bitev správce.
Hany nemám, neboť
namířené dobře
Ketilovi k srdci
kopí vniklo moje.

Egil přišel k Arinbjörnovi a pověděl mu tyto noviny. Arinbjörn pravil, že se nenadál ničeho lepšího vzhledem k jeho stykům s králem Eiríkem – „ale nebude se ti, Egile, nedostávati zboží. Já ti dám náhradu za loď a opatřím ti jinou, na níž dobře budeš moci plouti na Island“. Ásgerd, žena Egilova, byla ten čas, co odjeli na sněm, u Arinbjörna. Arinbjörn opatřil Egilovi loď, dobře způsobilou k plavbě na moři, a dal na ni naložiti dříví. Přichystal Egil loď tu k plavbě a zase měl na ní asi třicet mužů. Rozloučil se Egil s Arinbjörnem v přátelství. I říkal tyto verše:

Velcí bozi, vládce
vyžeňte pryč odsud,
na lup mého zboží
zaplaťte mu hněvem.
Nechať násilníka
Njörn a Frey a Ódin
svými tresty stihnou,
svatých míst že znectil.

57. EGIL ZABIL BERGÖNUNDA A POMSTIL SE KRÁLI.

Harald Krásnovlasý ustanovil syny své k moci v Norsku, když počínal stárnouti, a krále Eiríka učinil vrchním králem všech svých synů. A když již byl Harald králem šedesát pět let, odevzdal moc Eiríkovi synu svému. Toho času porodila Gunnhilda syna, i polil ho Harald král vodou a dal mu své jméno a ustanovil zároveň, aby byl králem po svém otci, dočká-li se takového věku. Král Harald odebral se na odpočinek a býval nejčastěji v Ragalandu nebo v Hördalandu. A po třech letech umřel král Harald v Rogalandu, a byla mu nasypána mohyla Haugasundu. A po jeho smrti byl veliký svár mezi jeho syny, neboť lidé ve Víku vzali si za krále Óláfa a Thrándheimští Sigurda. Eirík pak zabil oba své bratry v Túnsbergu jeden rok po smrti Haralda krále. Všecko to se stalo téhož léta, že král Eirík se vypravil z Hördalandu s vojskem svým na východ do Víku, aby bojoval se svými bratřími, a že před tím Egil a Bergönund měli rozepři na Gulathingu, a tyto události, o nichž právě bylo pověděno. Bergönund byl doma na svém statku, když se král vydal na výpravu, protože se mu zdálo nebezpečno odjížděti ze svého statku, dokud Egil neodjel ze země. S ním tam byl jeho bratr Hadd. Fródi slul muž jeden, příbuzný Eiríka krále a u něho vychovaný. Byl to velmi sličný muž, mladého věku, ale již dospělý. Král Eirík ho ustanovil, když odjížděl, aby v něm měl Bergönund oporu. Fródi seděl na královském statku na Alreksstadech a měl u sebe zástup lidí. Rögnvald slul syn Eiríka krále a Gunnhildy. Bylo mu toho času deset nebo jedenáct let, a byl pacholík velmi sličný. Když se tyto věci dály, byl u Fróda. Král pak Eirík, nežli vyplul na tuto výpravu, prohlásil Egila psancem v celém Norsku, tak aby ho kdokoli směl zabíti. Arinbjörn byl s králem na výpravě a prve než odjel z domova, vyplul Egil se svou lodí na moře a plul k ostrůvkům při širém moři, jež slují Vity, venku před fjordem Aldským; to již je mimo obecnou plavební dráhu. Tam byli rybáři, a bylo snadno dovídati se novin. I uslyšel Egil, že jej král prohlásil psancem, a tu říkal tyto verše:

Pouť mi předpisuje
práva zhoubce dlouhou,
vím, že se tomu vábí
vraha bratří žena.
Psanství svého pomstím
po zásluze krutě,
zakusí mé zlosti
zloba Gunnhildina.

Počasí bylo takové, že bylo málo větru, v noci vál vítr s hor, a ve dne od moře. Jednoho večera vyplul Egil na širé moře, rybáři pak, kteří byli ustanoveni, aby pozorovali pohyby Egilovy, veslovali k zemi. Pověděli tam, že Egil vyplul na širé moře a že je pryč. Vzkázali tyto zprávy Bergönundovi. A když Bergönund zvěděl tyto noviny, poslal pryč od sebe všecky lidi, které tam dříve měl z opatrnosti. Potom vesloval na Alreksstady a pozval Fróda k sobě, protože měl doma mnoho piva. Fródi jel s ním a vzal s sebou několik mužů. Dostalo se jim tam dobrého pohoštění a měli veliké veselí. Bylo tam všecko beze strachu. Rögnvald, syn králův, měl koráb, a veslovalo na každém boku šest mužů. Koráb ten byl všechen pomalovaný nad vodou. Rögnvald měl u sebe deset nebo dvanáct mužů, kteří ho ustavičně následovali. A když Fródi odejel z domova, vzal Rögnvald koráb, a veslovalo jich dohromady dvanáct ven na Herdlu. Tam byl veliký statek královský, a spravoval jej muž, jenž slul Thórir Vousatý. Tam byl dříve v dětských letech Rögnvald na chování. Thórir přivítal králova syna radostně, nechybělo tam také hojného pití. Egil plul v noci ven na širé moře, jak bylo dříve napsáno, a k ránu ustal vítr a stalo se utišení. Nechali tedy loď poplývati volně na moři několik nocí, a když se zdvihl vítr od širého moře, řekl Egil své posádce: „Nyní poplujeme k zemi, neboť těžko říci, přijde-li na nás prudký vítr mořský, kde se pak dostaneme k zemi, a většinou na všech místech lze se nadíti nepřátelství.“ Plavci řekli Egilovi, aby rozhodoval jak myslí o jejich plavbě. Potom roztáhli plachty a pluli k rybářskému stanovišti na Herdle. Našli tam dobrý přístav a rozbili stany na své lodi a zůstali tam přes noc. Na lodi měli malý člun, a do toho vstoupil Egil sám třetí, a vesloval v noci k Herdle. Tam poslal jednoho muže vzhůru na ostrov, aby se vyptal, co je tam nového, a když se ten muž vrátil dolů, pověděl, že tam na dvorci jest Rögnvald, syn králův, a jeho lidé – „seděli právě a pili. Sešel jsem se s jedním čeledínem a byl opilý; povídal, že se tady má píti o nic méně než u Bergönunda, ačkoli je tam na hodech Fródi a čtyři muži s ním.“ Neříkal, že by tam bylo více lidí kromě domácích, vyjímaje Fróda a jeho lidi. Potom vesloval Egil nazpět k lodi a kázal lidem, aby vstali a vzali své zbraně. Učinili tak a potom zakotvili loď. Dvanácti mužům poručil Egil hlídati loď. On sám vstoupil do člunu a jeho lidé s ním, dohromady osmnáct mužů. Potom veslovali průlivy dovnitř mezi ostrovy a zařídili to tak, že přijeli večer do Fenhringu a přistáli tam v jedné skryté zátoce. Tu pravil Egil: „Já půjdu nyní vzhůru na ostrov a budu hleděti vyzvěděti něco jistého, vy pak čekejte zde na mne.“ Egil měl svou výzbroj, kterou vždycky míval, přílbici a štít, byl opásán mečem a v ruce měl sečný oštěp. Potom vstoupil vzhůru na ostrov a ubíral se podle nějakého lesa. Přes přílbici si natáhl kápi. Tak přišel v místa, kde bylo několik chlapců a s nimi velicí psi pastýřští, a když se dali spolu do řeči, tázal se Egil, odkud jsou a proč tam jsou a proč mají tak veliké psy. Chlapci řekli: „Ty jsi jistě náramně hloupý člověk. Neslyšel jsi, že je tady na ostrově medvěd a dělá veliké škody, hubí lidi i dobytek a jest vyhlášena cena na jeho hlavu? Hlídáme zde na Asku každou noc svůj dobytek, který jest zavřen v ohradě – a proč chodíš po nocí se zbraní?“ Egil řekl: „Bojím se toho medvěda a myslím, že málokdo chodí nyní beze zbraně. Tuto noc mne medvěd dlouho honil, a podívejte se, právě jest tamhle na kraji lesa. Zdaliž spí všichni lidé na dvorci?“ Jeden chlapec pravil, že Bergönund a Fródi asi ještě pijí – „vysedávají celé noci.“ „Povězte jim tedy,“ řekl Egil, „kde jest ten medvěd, a já si musím pospíšiti domů.“ I odešel pryč, a chlapec běžel do dvorce a do jizby, kde pili. Toho času všichni lidé již odešli spat, vyjímaje ty tři, Önunda, Fróda a Hadda. Chlapec jim povídá, kde jest medvěd. I vzali své zbraně, které tam visely u nich, a vyběhli ven a vzhůru k lesu. Tam měl les sem a tam výběžky, a místy byly křoviny. Chlapec jim pověděl, kde byl před tím medvěd v křoví. I spatřili, že se tam hýbají větve, a měli za jisté, že tam jest medvěd. Tu povídal Bergönund, aby Hadd a Fródi běželi kupředu mezi tím křovím a lesem a aby měli pozor, aby se medvěd nedostal do lesa. Bergönund sám běžel ke křoví. Měl přílbici a štít, byl opásán mečem a v ruce držel kopí. A v křoví tom byl Egil a ne medvěd, a když spatřil přicházeti Bergönunda, vytrhl svůj meč. Ten měl na jílci ucho, i natáhl ucho na ruku a nechal meč viseti. Pak popadl do ruky kopí a vyběhl naproti Bergönundovi, a když to Bergönund spatřil, přidal běhu a nastavil před sebe štít, a prve nežli se setkali, mrštil ten i ten po druhém kopím. Egil nastrčil štít a držel jej šikmo, takže kopí z něho kousek vytrhlo a vlétlo do země, Egilův pak oštěp přišel do prostřel štítu a projel jím až vysoko na čepel, a uvízl oštěp ve štítu, a proto byl štít Önundovi velmi těžký. Tu uchopil Egil meč za jílec. Také Önund chtěl dobýti svého meče, a když ho nevytáhl ještě do polovice, tu probodl ho Egil svým mečem. Önund zavrávoral, když dostal ránu, Egil pak vytrhl meč prudce a sekl po Önundovi a téměř mu uťal hlavu. Potom vytáhl Egil kopí ze štítu. Hadd a Fródi viděli, jak Bergönund padl, a hnali se tam. Egil se obrátil proti nim a mrštil kopím po Fródovi, a projelo štítem jeho a prsy, takže hrot vyjel ze zad ven. Padl hned naznak mrtvý. Tu popadl Egil meč a obrátil se proti Haddovi, a nevyměnili mnoho seků, nežli Hadd padl. Tu přišli tam ti chapci a Egil jim řekl: „Hlídejte zde Önunda, hospodáře svého, a jeho tovaryšů, aby neroztrhala zvěř nebo ptactvo jejich mrtvol.“ Potom šel Egil svou cestou a neušel daleko, když mu přišlo naproti jedenáct tovaryšů, šest pak jich hlídalo člun. Tázali se, co tam dělal. Tu říkal Egil tyto verše:

Dlouho dlel jsem, nežli

dal jsem Önundovi
znamenat, že za své
zboží chci mít pomstu.
Musil muž ten zvykat
meče mého ranám,
prsti pít své krve
poskyť Hadd i Fródi.

Tu hovořil Egil: „Nyní se obraťme do dvorce a veďme si válečně, zabijme všecky lidi, které dopadneme, a poberme všecko zboží, které budeme moci s sebou vzíti.“ I ubírají se do dvorce a vrazili do stavení a pobili tam patnáct nebo šestnáct mužů. Někteří se spasili útěkem. Potom tam pobrali všecko zboží a zničili to, které nemohli vzíti s sebou. Dobytek sehnali na břeh a porazili jej a nanesli člun tolik, kolik pojal. Potom veslovali svou cestou a pluli ven průlivem mezi ostrovy. Egil byl nyní tak velmi rozhněvaný, že nebylo lze s ním mluviti. Seděl na člunu u kormidla, a když vyjížděli ven na fjord směrem k Herdle, vesloval proti nim Rögnvald syn králův a dvanáct mužů s ním na onom malovaném korábu. Té doby se již dozvěděli, že Egilova loď stojí na herdlském rybářském stanovišti, a zamýšleli dáti Önundovi zprávu o Egilových pohybech. A když Egil uzřel tu loď, hned ji poznal a zamířil přímo na ně, a když lodi vrazily do sebe, přišel nos lodice na přídu korábu, a nahnul se koráb tak, že tam s druhého boku vnikla voda a naplnila loď. Tu vyskočil Egil a popadl kopí a volal na své lidi, aby nikoho nenechávali ujíti živého, kdo byl na korábu. To bylo v té chvíli snadno učiniti, protože se tam nikdo nebránil. Byli pobiti všichni ve vodě a nikdo z nich neušel. Zahynulo jich tam třináct, Rögnvald a jeho tovaryši. Potom vesloval Egil se svými k ostrovu Herdle a Egil říkal tyto verše:

V boji krutém krví
králova jsem syna
zbarvil meč svůj. Záští
za nic nemám knížat.
Pilnou měl jsem práci:
padlo jich tam třináct,
našli všichni náhlou
na jedné smrť lodi.

A když přišel Egil se svými na Herdlu, běželi hned v plné zbroji vzhůru do dvorce. Když pak to spatřil Thórir a jeho domácí, utíkali hned ze dvorce a spasili se všichni, kteří mohli jíti, muži i ženy. Egil a jeho lidé pobrali tam všechno, co mohli popadnout. Potom se ubírali k lodi. Netrvalo také dlouho a zavál vítr od země, i chystali se k plavbě. A když roztáhli plachty, vystoupil Egil na ostrov a vzal do ruky lískovou tyč a šel na jeden vyčnívající pahorek, obrácený k pevné zemi. I vzal koňskou hlavu a nastrčil ji na tyč. Potom učinil výklad a mluvil: „Zde stavím potupnou tyč a obracím tuto potupu proti králi Eiríkovi a královně Gunnhildě“ – tu otočil koňskou hlavu směrem k zemi – „obracím tuto potupu proti skřetům, kteří obývají tuto zemi, tak aby všichni bloudili a žádný nezastihl ani nenalezl svého příbytku, dokud nevyženou Eiríka krále a Gunnhildy ze země.“ Potom zarazil tyč do štěrbiny ve skále a nechal ji tam státi. Obrátil také tu hlavu k zemi a vyryl rúny na tyči, a vyjadřují celé toto říkání. Potom stoupil Egil na loď a s roztaženou plachtou vypluli na širé moře. I počal se vítr rozmáhati a vál prudce a příznivě, i plula loď rychlým během. I říkal Egil tyto verše:

Lítý vladař lesů
loď vpřed pudí mocně,
svistem svým vln jámy
sekaje v pláň mořskou.
Kolem přídy kypí
kupy pěny chladné,
vítr věje v plachtu,
v dálku koráb nese.

Potom vepluli do širého moře, i dařila se jejich plavba dobře a přijeli z moře do Borgarfjordu. Egil zamířil tam se svou lodí do přístavu, a vynesli svoje věci na suchou zemi. Egil se odebral domů na Borg, plavci pak jeho si opatřili byty. Skallagrím se toho času již zestaral a byl sešlý věkem. Egil se tudíž ujal správy zboží a hospodářství.

58. KTERAK ZEMŘEL SKALLAGRÍM.

Thorgeir slul muž jeden. Měl Thórdísu, dceru Ingvarovu, sestru Bery, matky Egilovy. Thorgeir bydlil na Álftanesu na Lambastadech, a přišel kdysi na Island s Ingvarem. Byl bohatý muž a vážený u lidí. Syn Thorgeirův a Thórdísin byl Thórd, který bydlil na Lambastadech po otci svém tohoto času, kdy Egil přišel na Island. Na podzim, nějaký čas před začátkem zimy, jel Thórd na Borg navštíviti Egila, příbuzného svého, a pozval ho k sobě na hody. Daltě před tím na svém statku navařiti piva. Egil slíbil, že přijede, a bylo ustanoveno, že to bude za nějaký týden. A když ten čas uplynul, chystal se Egil k té jízdě a s ním Ásgerd, žena jeho. Bylo jich dohromady deset nebo dvanáct, a když Egil byl připraven, tu vyšel s ní Skallagrím ven, a nežli Egil vsedl na koně, obrátil se k němu a hovořil: „Nějak dlouho, Egile, mi nedáváš ty peníze, které mi poslal král Adalstein, a co zamýšlíš dělati s těmi penězi?“ Egil odvětil: „Nedostává se ti nyní peněz, otče? Nevěděl jsem to. Ihned dostaneš ode mne stříbro, jakmile budu věděti, že ho potřebuješ, ale já vím, že jistě máš ještě schovanou jednu truhlu nebo dvě, plné stříbra.“ „Mně se zdá,“ řekl Skallagrím, „že si myslíš, jako bychom se byli rozdělili o naše movitosti. Musíš býti spokojen, abych s těmi penězi, které mám schované, dělal, jak se mi líbí.“ Egil odpověděl: „Jistě si nemyslíš, že by ti bylo potřebí, prositi mne v té věci o dovolení, protože jistě budeš chtíti dělali po svém, ať já říkám cokoli.“ Potom Egil odjel a jel, až přijel na Lambastady. Přijali ho tam dobře a s radostí. Měl tam zůstati tři noci. Téhož večera, kdy Egil odjel z domova, dal si Skallagrím osedlati koně, a když druzí lidé šli spat, vyjel z domova. Na kolenou vezl si truhlici značně velikou, a pod páždím držel měděný kotel, když odjížděl. Od té chvíle mají lidé za jisto, že pustil jednu tu věc nebo obě do pramene, jenž sluje Krumskelda, a že navrch na to pustil velikou plotnu kamennou. Skallagrím se vrátil k půlnoci a šel tam, kde spával, a lehl si oblečený, ráno pak, když již bylo světlo a lidé se oblékali, seděl Skallagrím nahnutý na stupni u stěny a byl mrtev a tak ztuhlý, že ho lidé nemohli ani narovnati ani zdvihnouti, ač se o to pokoušeli vším způsobem. Posadili tedy jednoho muže na koně, a ten ujížděl co nejprudčeji, až přijel na Lambastady. Tam šel hned k Egilovi a pověděl mu tyto noviny. Tu vzal Egil své zbraně a šaty a jel večer domů na Borg, a jakmile slezl s koně, šel do přístřešku, který byl kolem kuchyňského stavení, a z přístřešku šly dvéře dovnitř na stupně při stěnách. Vešel tam Egil na stupeň a vzal Skallagríma za ramena a sehnal ho na znak, položil ho na stupeň a prokázal mu umrlčí služby. Potom poručil Egil lidem, aby vzali nástroje a prolámali stěnu na jižní straně, a když to učinili, vzal Egil Skallagríma pod hlavou a druzí ho vzali u nohou. Tak ho nesli napříč stavením a stěnou, která byla prolámána, ven. Potom ho nesli v nečase dolů na Naustanes. Tam nad ním postavili stan přes noc. A ráno za přílivu vložili Skallagríma na loď a veslovali s ním ven na Digranes. Tam na kraji mysu toho dal Egil udělati mohylu. Byl do ní uložen Skallagrím a jeho kůň a zbraně jeho a řemeslnické náčiní. Nepřipomíná se, že by byly bývaly uloženy s ním do mohyly nějaké movitosti. Egil se ujal dědictví, pozemků a movitostí, i spravoval hospodářství. S Egilem byla tam Thórdís, dcera Thórólfova a Ásgerdina.

59. EGILOVA PLAVBA DO ANGLIE.

Král Eirík panoval v Norsku jeden rok po smrti otce svého, krále Haralda, nežli Hákon Chovanec Adalsteinův, jiný syn krále Haralda, přišel do Norska ze západu z Anglie, a téhož léta plul Egil syn Skallagrímův na Island. Hákon se ubíral na sever do Thrándheimska, a přijali ho tam za krále. Tu zimu byli on a Eirík oba králi v Norsku. Potom na jaře sbírali oba vojsko a sešlo se k Hákonovi mnohem více lidu. Viděl tu Eirík, že mu nezbývá nic jiného, než utéci ze země, i odjel pryč s Gunnhildou ženou svou a se svými a jejími dětmi. Arinbjörn hersir byl vychován v mládí s Eiríkem a byl pěstoun dětí jeho. Králi byl nejmilejší ze všech manů královských. Král ho byl ustanovil za náčelníka všech krajů fjordových, jež slují Firdafylki, a nyní odešel Arinbjörn s králem ze země. Jeli nejprve za moře na západ na Orkneyje. Tam provdal král dceru svou Ragnhildu za jarla Arnfinna. Potom se plavil se svým lidem na jih do Anglie a plenil tam. A když to uslyšel král Adalstein, sebral vojsko a táhl proti Eiríkovi. A když se setkali, bylo jednáno o narovnání mezi nimi, i stala se taková úmluva, že Adalstein král odevzdal Eiríkovi ke spravování Nordimbraland, a on měl hájiti králi Adalsteinovi země před Skoty a Íry. Král Adalstein byl si učinil Skotsko poplatným po pádu Óláfa krále, ale ten lid byl mu stále nevěrný. Povídá se, že Gunnhilda dala strojiti kouzla a dala čarovati, aby Egil syn Skallagrímův nenalézal na Islandu pokoje, dokud ho ona neuzří. A toho léta, když Hákon a Eirík se střetli a svářili se o Norsko, byla zakázána všecka plavba z Norska do jiných zemí, a nepřijeli toho léta žádné lodi na Island a žádné zprávy nepřišly z Norska. Egil syn Skallagrímův seděl na svém statku. A druhou zimu, kterou bydlil na Borgu po smrti Skallagrímově, přišlo na Egila neveselí a tím větší byla zádumčivost jeho, čím více zima uplývala. A když přišlo léto, oznámil Egil, že zamýšlí chystati loď svou k jízdě do ciziny toho léta. I zjednal si plavce a zamýšlí se plaviti do Anglie. Na lodi bylo třicet mužů. Ásgerd zůstala doma a pečovala o jejich hospodářství, Egil pak zamýšlel jeti ke králi Adalsteinovi a vyhledávati splnění toho, co mu král slíbil, když se loučili. Egil se nevypravil dosti záhy a když vyplul na moře, nepřicházel dosti brzy příznivý vítr. Počínala se jeseň a rozmáhaly se větry. Pluli severně od Orkneyjí a Egil tam nechtěl přijíti, protože myslil, že se snad moc krále Eiríka vztahuje také na ostrovy. Pluli tedy na jih podle skotských břehů ve veliké bouři a s protivným větrem. Podařilo se jim plouti proti větru podle Skotska a potom od severu podle anglických břehů. Večer pak, když se počínalo stmívati, byl vítr prudký, a prve nežli se nadáli, měli z mořské strany mělčinový příboj a stejně před sebou. Nezbývalo jim, nežli zamířiti přímo k zemi, a tak učinili. Pluli tedy až se loď rozbila, a dostali se k zemi u ústí řeky Humry. Zachránili se všichni lidé a většina zboží kromě lodi, ta se pak rozbila na třísky. A když našli nějaké lidi a mluvili s nimi, uslyšeli noviny, které se Egilovi zdály nebezpečné, že král Eirík Krvavá sekera a Gunnhilda jsou tam a že spravují ty kraje, a že s králem je tam Arinbjörn hersir a že jest u krále ve veliké lásce. A když se Egil dozvěděl těchto novin, učinil své rozhodnutí. Zdálo se mu, že není mnohé naděje, že by ušel, i kdyby se pokusil skrýti se a ubírali se potají tak dlouho, jak by možno bylo, až by se dostal z moci Eríka krále. Bylo ho snadno poznati každému, kdo by jej spatřil. Také se mu zdálo nedůstojno, aby byl dopaden na takovém útěku. Dodal si tedy mysli a rozhodl se tak, že ještě té noci, kdy tam přišli, zjednal si koně a jel hned ke hradu. Přijel tam večer a hned do hradu. Na přilbici měl dlouhou kápi a měl všecku svou výzbroj. Egil se tázal, kde jest ten dvůr na hradě, který náleží Arinbjörnovi. Bylo mu to pověděno. I jel do dvora. A když přijel k jizbě, slezl s koně a našel muže nějakého a dal se s ním do řeči. Bylo mu pověděno, že Arinbjörn sedí za stolem při jídle. Egil hovořil: „Chtěl bych dobrý člověče, abys šel do jizby a zeptal se Airbjörna, kde chce raději mluviti s Egilem synem Skallagrímovým, zdali venku čili uvnitř.“ Muž ten řekl: „To je mi milá práce, vyříditi toto vzkázání.“ I šel do jizby a mluvil hodně nahlas: „Nějaký člověk jest venku přede dveřmi,“ pravil, „veliký jako ďas, a řekl mi, abych sem šel a zeptal se, kde chceš raději mluvit s Egilem synem Skallagrímovým, zdali venku čili uvnitř.“ Arinbjörn řekl: „Jdi a řekni mu, aby počkal venku, a nebude mu třeba dlouho čekati.“ Muž učinil, jak Arinbjörn řekl, šel ven a pověděl, jak mu bylo řečeno. Arinbjörn rozkázal, aby odnesli stoly. Potom šel ven a všichni jeho čeledínové s ním. A když se Arinbjörn setkal s Egilem, pozdravil ho a tázal se ho, proč tam přichází. Egil mu dal málo slovy jasnou zprávu o své cestě – „a nyní mi musíš poraditi, co si mám počíti, chceš-li mi poskytnouti nějakou pomoc.“ „Setkal jsi se s některými lidmi ve hradě,“ pravil Arinbjörn, „kteří by tě byli poznali, prve nežli jsi přišel sem do dvora?“ „S žádnými,“ řekl Egil. „Ať tedy vezmou muži své zbraně,“ řekl Arinbjörn. I učinili tak, a když byli ozbrojeni oni i všichni čeledínové Arinbjörnovi, šel do královského dvora, a když přišli k síni, zatloukl Arinbjörn na dveře a žádal, aby otevřeli, a řekl, kdo tam jest. Strážci dveří hned otevřeli dveře. Král seděl za stolem. Arinbjörn poručil, aby vešlo dovnitř dvanáct mužů; jmenoval k tomu Egila, a deset jiných mužů – „nyní přineseš, Egile, králi svou hlavu a obejmeš nohu jeho, a já budu tlumočiti tvou záležitost.“ Potom vešli dovnitř. Arinbjörn vstoupil před krále a oslovil jej. Král ho přijal vlídně a tázal se ho, co chce. Arinbjörn hovořil: „Přivádím sem muže, jenž přišel z daleka, aby vás navštívil a smířil se s vámi. Jest vám to k veliké cti, pane, že vaši nepřátelé dobrovolně přicházejí z jiných zemí a mají za to, že nemohou snášeti vašeho hněvu, ačkoliv jim nejste nablízku. Počínej si tedy vůči tomuto muži velikomyslně. Dej mu dojíti dobrého narovnání za to, že zvelebil čest tvou tak velmi, jak lze nyní viděti, jel přes mnoho moří a po obtížných cestách z domova ze statků svých. Nenutilo ho nic k této jízdě, leč dobrá vůle vůči vám.“ Tu se král rozhlédl a spatřil přes hlavy mužů Egila stojícího, a upřel naň pronikavě oči a promluvil: „Kterak jsi byl tak smělý, Egile, a opovážil jsi se přijíti ke mně? Odešel jsi od nás posledně takový způsobem, že jsi nemohl doufati ode mne života.“ Tu přistoupil Egil ke stolu a objal nohu královu a říkal toto:

Zavítal jsem z dálky,
země abych této
správce spatřil, dlouho

siné moře brázdiv.
Tváří v tvář tu mistr
teď je meče smělý
ratolesti rázné
rodu Haraldova.

Král Eirík řekl: „Není třeba, abych vypočítával tvé viny, ale jest jich tolik a jsou tak veliké, že jedna a každá úplně postačí, abys nikdy neodešel odsud živ. Nemůžeš nic jiného očekávati, než že ti je zde umříti. Mohl jsi před tím věděti, že ode mne nedosáhneš žádného smíření.“ Tu zahovořila královna Gunnhilda: „Proč nezabíti Egila ihned? Či se nepamatuješ, králi, na to, co Egil učinil, že zabil tvé přátele a příbuzné, a nad to i syna tvého, a tobě samému učinil potupu, a kdo slyšel kdy, že by někdo byl takové věci provedl královské osobě?“ Arinbjörn řekl: „Jestliže Egil mluvil zle proti králi, nechť to napraví slovy chvály, jež by potrvala na všechny časy.“ Gunnhilda odpověděla: „Nechceme slyšeti jeho chvály. Dej, králi, vyvésti Egila ven a zabíti jej. Nechci slyšeti jeho slov ani ho viděti.“ Tu řekl Arinbjörn: „Myslím, že se král nedá popouzeti ke všem tvým nehodným skutkům. Nesmí dáti zabíti Egila v noci, protože zabíti v noci jest zavražditi.“ Král řekl: „Budiž, Arinbjörne, jak si žádáš; tuto noc ať zůstane Egil na živu. Vezmi ho s sebou domů a ráno mi ho přiveď.“ Arinbjörn poděkoval králi za jeho slova – „nadějeme se, pane, že od této chvíle se obrátí záležitost Egilova k lepšímu konci. A ačkoliv se Egil proti vám velice provinil, uvažte, že utrpěl veliké ztráty od vašeho příbuzenstva. Harald král, otec tvůj, připravil o život znamenitého muže, Thórólfa, bratra otce jeho, pro lidské pomluvy a beze vší viny jeho. Vy pak, králi, porušil jste vůči Egilovi zákony k vůli Bergönundovi, a nad to jste usiloval o smrt Egilovu a pobil jste mu lidi jeho a oloupil ho o všecko zboží, a nad to jste ho prohlásil psancem a vyhnal ho ze země, Egil pak není takový, aby ho směl někdo drážditi, a kdykoli se má nějaká záležitost souditi, jest přihlížeti tomu, co dalo podnět k ní. Nyní,“ pravil Arinbjörn, „vezmu Egila k sobě do svého dvora přes noc.“ Tak se stalo, a když přišli do dvora, šel Arinbjörn s Egilem do jisté malé komory nahoře a hovořili tam o této záležitosti. Arinbjörn pravil takto: „Král jest nyní velmi rozhněván, ale zdálo se mi, že ke konci se jeho mysl trochu obměkčovala, a ať nyní štěstí rozhodne, co se stane. Vím, že se Gunnhilda přičiní ze vší mysli své, aby tvou věc poškodila. Nyní ti dávám tu radu, abys dnes v noci nechodil spat a abys složil pochvalnou báseň o králi Eiríkovi. Myslím, že by bylo dobře, kdyby to byla drápa o dvaceti slohách a abys ji mohl říkati zítra ráno, až bychom přišli před krále. Tak učinil Bragi, příbuzný můj, když se naň rozhněval Björn, král švédský, že složil o něm za jednu noc drápu o dvaceti slohách, a dostal za to svou hlavu. Mohlo by se nyní státi, že bychom měli štěstí u krále, takže by tě to s ním smířilo.“ Egil řekl: „Pokusím se, když chceš, o toto, co mi radíš, ale nebyl jsem na to připraven, že bych měl skládati chvály o králi Eiríkovi.“ Arinbjörn ho žádal, aby se o to pokusil, a potom odešel ke svým lidem, a seděli a pili až do půlnoci. Potom šel Arinbjörn a jeho družina do stavení, kde spávali, a nežli se Arinbjörn svlékl, šel hořejší komory k Egilovi a tázal se ho, jak se mu daří s básní. Egil řekl, že ještě nic nesložil – „seděla zde u okna vlaštovka nějaká a švitořila celou noc, takže jsem neměl chvíli pokoje.“ Potom odešel Arinbjörn od něho a vyšel ven dveřmi, jimiž se mohlo vystoupiti vzhůru na stavení, a sedl si k tomu okénku u komory, u kterého před tím seděl ten pták. I viděl, jak přízrak nějaký se vzdaloval druhou stranou od domu. Arinbjörn seděl u toho okénka celou noc, až se rozednívalo. A od té chvíle, co tam Arinbjörn přišel, složil Egil celou drápu a naučil se jí tak, že ráno, když se sešel s Arinbjörnem, mohl ji odříkávati. Dávali nyní pozor, kdy by byl vhodný čas, aby šli ke králi.

60. EGIL PŘEDNESL BÁSEŇ.

Král Eirík šel ke stolu podle svého obyčeje, a bylo tam s ním velmi mnoho lidí. Když pak Arinbjörn o tom zvěděl, šel se vší svou družinou úplně vyzbrojenou do královského dvora, když král seděl za stolem. Arinbjörn žádal, aby jej pustili do síně, i bylo mu v tom vyhověno. Vešel do síně s Egilem a s polovicí své družiny. Druhá polovice stála přede dveřmi. Arinbjörn pozdravil krále, král pak ho přijal vlídně. Arinbjörn hovořil: „Zde jest nyní Egil. Nepokusil se, aby v noci utekl. Nyní chceme věděti, pane, jaký má býti jeho úděl. Naději se od vás dobrého. Činil jsem tak, jak bylo slušno, že jsem ničeho neopomenul, abych činil a mluvil tak, aby se tím množila vážnost tvá. Opustil jsem také všecky své statky a příbuzné a přátele, které jsem měl v Norsku, a následoval jsem vás, když všichni vaši manové se od vás odvrátili, a bylo to slušné ode mne, neboť jsi mi prokázal velmi mnoho dobrého.“ Tu promluvila Gunnhilda: „Přestaň, Arinbjörne, a nemluv o tom tak dlouho. Mnoho dobrého jsi učinil vůči králi Eiríkovi, a on ti to dokonale odplatil. Jsi mnohem více zavázán králi Eiríkovi nežli Egilovi. Nesluší se ti žádati, aby Egil odešel odsud od tváře krále Eiríka bez trestu, když se proti němu tolik provinil.“ Tu řekl Arinbjörn: „Jestliže jste se, ty, králi a ty, Gunnhildo, usnesli na tom, že Egil tu nemá dojíti žádného narovnání, jest šlechetná věc, abyste mu dali na týden lhůtu a dovolení k jízdě, aby se spasil. Neboť přijel sem k vám ze své vlastní vůle a očekával proto pokoje. Ať se potom děje mezi vámi, jak se děje.“ Gunnhilda řekla: „Poznávám, Arinbjörne, že jsi více nakloněn Egilovi nežli Eiríkovi králi, jestliže má Egil jeti odsud celý týden v pokoji, neboť v ten čas bude již u krále Adalsteina. A Eiríka krále nesmí býti nyní tajno, že všichni králové jsou nyní vyvýšeni mocí nad něj, a před nedávnem nebylo by se zdálo pravdě podobno, aby se králi Eiríkovi nedostávalo vůle a ráznosti, aby pomstil svých příkoří na každém takovém člověku, jako je Egil.“ Arinbjörn řekl: „Nikdo nenazve Eiríka znamenitějším mužem, dá-li zabíti jednoho zemanského syna cizího, jenž se mu vydal do moci. A chce-li se tím proslaviti, dám mu příležitost, aby tyto události opravdu zasloužily, aby se o nich povídalo, neboť já a Egil budeme si nyní pomáhati, takže v touž chvíli bude třeba potýkati se s oběma. Koupíš si, králi, draho život Egilův za to, že budeme dříve všichni složeni v zem, já a tovaryši moji. Byl bych se od vás nadál jiného, než že bys mne raději složil na zem, nežli bys mi daroval život jednoho člověka, o nějž prosím.“ Tu pravil král: „S přílišnou horlivostí, Arinbjörne, snažíš se pomáhati Egilovi. A já budu neochotný, ublížiti tobě, jde-li o to, že raději chceš nasaditi život, než aby byl Egil zabit. Jsou pak dostatečné příčiny proti Egilovi, ať jakkolivěk s ním naložím.“ A když král pověděl toto, tu pokročil Egil před něj a započal báseň a říkal i hlasitě a hned zjednal pozornost.

ZDE SE POČÍNÁ VÝKUP HLAVY (HÖFUDLAUSN).

1.Sem na západ
vln proud mnou vlád ́
Zpěv nesu sem,
neb básník jsem.
Když pukal led,
já na kýl vsed ́
a veršů sklad
v loď ducha klad ́.

2.Král chtěl mne zřít,
dar chval má mít,
mým veršem znít
má Anglů byt.
Chtějž, vládce, snést,
svou slyšet čest,
již na ručest
můj hlas chce vznést.

3.Pán pozor měj
(tak doufám v něj),
jak zní má zvěst,
když sluch přán jest.
Hlas kraji šel,
jak bitvy měl,
a Ódin zřel
val mrtvých těl.

4.Housť bitvy vzhled,
meč při svou ved ́,
spěl kníže vpřed,
kde boj měl střed.
Meč rudou krev
lil proudem z cev,
zněl zbraní zpěv,
rosť vřavy zjev.

5.Oštěpy tkaly
svou přízi, kde stály
ohrady štítů
s muži v jejich krytu.
Pod korouhvemi
vln šumějících,
krví se rdících.

6.Střel bystrý kmit
tam kácel lid,
a Eirík měl
čest za úděl.

7.Ždám ticho míti,
bych dál moh ́ díti;
o mužích zvěstí víc
dál mi jesti.
Ran rostla tíže,
kde válčil kníže,
čepelů třeskot
bil v pavéz bleskot.

8.Bouřnou sečí meč
létal k meči,
ostřím rány
v těla jsou slány.
Měl jsem zprávy,
jak mužů davy
v zápase rázem
padaly na zem.

9.Třesk mečů zněl,
déšť šuměl střel,
a Eirík měl
čest za úděl.

10.Rud ́ vládcův hrot,
měl havran hod,
střel žahal rod,
hryz ́ dřevců hrod.
Vrah Skotů skýtal kvas,
jejž vlka vítal.
Smrt spěla kolem
pobitých polem.

11.Létaly davy
jeřábů vřavy,
nebyl ret dravý
vran nekrvavý,
když vlk smělý
trup rval a vřelý
mok na zobáku
se ran rděl ptáku.

12.Svůj hlad tu vráz
oř Gjalpin střás ́,
skyt ́ vlkům kvas
v ten Eirík čas.

13.Šíp hryzl těla,
dál bitva vřela,
luk pjal byl stroho,
vlk ples měl z toho.
Čepel se blyštěl,
meč k ráně svištěl,
mrštné lny střely
v let poháněly.

14.Štít odhazuje,
hru mečů snuje
kníže a krví
štědře zem mrví.
Hlas na východ vál,
rád hlásám to dál,
že si vést tu znal,
jak jinde, Eirík král.

15.Vládce pjal svůj luk,
létal šípů shluk,
skyt ́vlkům kvas
v ten Eirík čas.

16. Chci ještě dále
čest toho krále
před muži pěti
a ke konci spěti.
Na lodích hbitý
on boj budí lítý,
slyšet hřmít štíty
není kdy sytý.

17.Zlaté prsteny
jsou jemu bez ceny,
jeť mysli ryzí
vše skoupost cizí.
Mnohý se těší muž
z jeho darů juž,
svou štědrost dal
znát zlatem král.

18.Šiků velitel
v tvář smrti zřel,
kde praštěl luk
v bitevní hluk.
Tak pevnou dlaní
král zemi chrání
a štědří zlato.
Čest buď mu za to.

19.Kníže, soudem svým
můj teď oceň rým.
Je schválen, mním,
všech slyšením.
Z ducha spěl skrýší
verš ke rtů výši,
by umnou řečí
ctil strůjce sečí.

Svým děl jsem rtem,
čím král znám všem;
zná výběr slov
mých skladba strof.
Vládce dar chval
z bytu smíchu vzal.
Tak verš jsem tkal,
že jej veš duch jal.

61. KRÁL DAROVAL EGILOVI ŽIVOT.

Zatím co Egil přednášel báseň, seděl král Eirík vzpřímeně a upíral naň oči. A když skončil drápu, promluvil král: „Báseň byla výborně přednesena, a nyní jsem uvážil, Arinbjörne, jak se má skončiti má záležitost s Egilem. Ty jsi se ujímal věci Egilovy s velikou horlivostí, když prohlašuješ, že jsi hotov znesvářiti se se mnou. Nyní učiním k vůli tobě, jak jsi žádal, že Egil má odsud odejíti zdráv a beze škody. Ty pak, Egile, zařiď své cesty tak, abys od té chvíle, kdy vyjdeš pryč z této jizby, již nikdy nepřišel ani mně ani synům mým na oči, a nepřicházel již nikdy do cesty ani mně ani mým lidem. Já pak ti daruji tentokrát tvou hlavu proto, že jsi se mi vydal do moci, i nechci se na tobě dopustiti nízkosti; ale to věz pravdivě, že toto není žádné narovnání se mnou ani se syny mými a s žádnými příbuznými našimi, kteří by chtěli vyhledávati dostiučinění.“ Tu říkal Egil tyto verše:

Hlavu svou, ač
ošklivá jest,
vzít chci rád
z vládcovy ruky.
Zdaliž komu knížecí
štědrost lepší dar
někdy dala?

Arinbjörn poděkoval králi pěknými slovy za tu čest a přátelské smýšlení, které mu král prokázal. Potom šli Arinbjörn a Egil domů do dvora Arinbjörnova, a Arinbjörn dal přichystati svým lidem koně. Vyjel pak s Egilem, a sto mužů dokonale ozbrojených s ním, a jel s tím zástupem až ke králi Adalsteinovi, a byli tam dobře přijati. Pozval král Egila, aby zůstal u něho, a ptal se ho, jak pochodil u krále Eiríka. Tu říkal Egil tyto verše:

Dal král, aby Egil
užívat směl dál brv
černých, pomoh ́ přítel
prozíravý k tomu.
Podkladu já přílby
pánem slovutného
jako dřív, tak drahnou
dobu ještě budu.

A když se Arinbjörn a Egil loučili, dal Egil Arinbjörnovi ty dva zlaté kruhy, které mu dal král Adalstein, a vážil každý hřivnu. Arinbjörn pak dal Egilovi meč, který slul Dragvandil (což se vykládá Plouživec). Ten meč dal Arinbjörnovi Thórólf syn Skallagrímův, a před tím jej dostal Skallagrím od Thórólfa, bratra svého, a Thórólfovi pak dal ten meč Grím s huňatými tvářemi, syn Ketila Mlíčníka. Ten meč míval Ketil Mlíčník a užíval ho v soubojích, a byl to meč nad všecky meče ostřejší. Rozloučili se Arinbjörn a Egil s převelikou láskou. Arinbjörn se vrátil do Jórvíku ke králi Eiríkovi, tovaryši pak Egilovi a posádka lodi jeho požívali tam úplného pokoje a prodali své zboží pod ochranou Arinbjörnovou, když pak míjela zima, odebrali se na jih do Anglie a přišli k Egilovi.

62. O EIRÍKOVI VELEMOUDRÉM A EGILOVI.

Eirík Velemoudrý slul zeman jeden, man královský, v Norsku. Měl za ženu Thóru, dcera Thórira hersira, sestru Arinbjörnovu. Měl statky na východě ve Víku. Eirík byl muž velice bohatý, nad jiné vysoce vážený a muž moudrý. Thorstein slul syn jejich. Ten byl vychováván u Arinbjörna a tohoto času byl již úplně dospělý, ale ještě mladého věku. Thorstein se odebral s Arinbjörnem na západ do Anglie. A týž podzim, kdy Egil přišel do Anglie, byly přineseny z Norska noviny, že Eirík Velemoudrý zemřel, a že vladaři království vzali dědictví jeho a prohlásili je za majetek králův. A když Arinbjörn a Thorstein uslyšeli tyto noviny, uradili se na tom, aby Thorstein jel do Norska a ucházel se o to dědictví. A když uplývalo jaro a lidé chystali své lodi, ti, kteří se chtěli plaviti do jiných zemí, tu jel Thorstein na jih do Londýna a přišel ke králi Adalsteinovi. Předložil znamení Arinbjörnova a pověděl vzkázání jeho králi a také Egilovi, aby se za něj u krále přimluvil, aby král Adalstein vzkázal Hákonovi králi, chovanci svému, aby Thorstein došel dědictví a statků svých v Norsku. Král Adalstein byl k tomu svolný, protože věděl o Arinbjörnovi jen dobré. Tu se dal Egil do hovoru s králem Adalsteinem a řekl mu, co zamýšlí: „Chci jeti,“ pravil, „v létě na východ do Norska ucházeti se o to zboží, o které mne oloupil král Eirík a Bergönund s ním. Nyní vládne tím zbožím Atli Krátký, bratr Bergönundův. Vím, že vzkážeme-li tam, stane se mi v té zaléžitosti po zákonu.“ Král řekl, aby Egil jel, kam se mu líbí – „ale nejlepší by se mi zdálo, abys byl tady se mnou a sloužil mi jako obránce země a spravoval vojenský lid můj, a udělil bych ti veliké milosti.“ Egil pravil: „Zdá se mi velmi žádoucno přijmouti tuto nabídku. Chci k ní přivoliti a ne odpírati. Přece však chci dříve jeti na Island a podívati se na svou ženu a na zboží, které tam mám.“ Král Adalstein dal Egilovi kupeckou loď dobrou a náklad na ni. Bylo na ní naloženo pšenice a medu, a mnoho jiného zboží veliké ceny. A když Egil chystal svou loď na moře, vypravil se s ním na cestu Thorstein syn Eiríkův, jehož bylo svrchu vzpomenuto a jenž později byl nazýván synem Thóřiným, a když byli přichystáni, vypluli. Rozloučili se Adalstein král a Egil v dokonalém přátelství. Egilovi se plavba dobře dařila, i přijeli do Norska ve Víku na východě a vepluli s lodí do Oslóského fjordu. Tam měl Thorstein hospodářství nahoře v kraji a dál až do Raumaríki. A když tam Thorstein vystoupil na zem, hned se dožadoval svého otcovckého dědictví na královských vladařích, kteří se byli usadili na jeho statcích, a mnozí lidé byli Thorsteinovi v této záležitosti nápomocni. Byly položeny za tou příčinou schůze, a měl tam Thorstein mnoho vzácných příbuzných. Věc byla konečně ponechána králi k rozhodnutí, a Thorstein se ujal správy zboží, které míval jeho otec. Egil a s ním jedenáct mužů se odebralo k Thorsteinovi na zimní pobyt. Byla dopravena domů k Thorsteinovi pšenice a med. Bylo tam v zimě velmi veselo, a vedl Thorstein domácnost skvěle, protože bylo dosti všeho potřebného.

63. EGIL A THORSTEIN PŘIŠLI KE KRÁLI.

Král Hákon Chovanec Adalsteinův vládl toho času v Norsku, jak již bylo pověděno. Té zimy dlel král v Thrándheimu. Když pak již míjela zima, vydal se Thorstein na cestu a Egil s ním. Měl bezmála třicet mužů a když byli připraveni, jeli nejprve do Horních krajů, odtamtud na sever přes Dofrafjall do Thrándheimu a přišli ke králi Hákonovi i pověděli mu, proč tam přijeli. Thorstein vyložil svou záležitost a opatřil si svědectví, že mu náleží celé to dědictví, kterého se dožadoval. Král přijal tu záležitost a dal Thorsteinovi dojíti statků jeho, a zároveň dal se Thorstein králi za mana, jako jím býval otec jeho. Egil šel ke králi Hákonovi a přeložil mu svou záležitost a zároveň vzkaz Adalsteina krále a znamení jeho. Egil se dovolával toho zboží, které kdysi měl Björn Vládyka, pozemků i movitého statku. Dovolával se polovičky toho zboží pro sebe a ženu svou Ásgerdu; nabídl svědectví a přísahy ve své záležitosti; pravil také, že všecko to předložil dříve králi Eiríkovi, a dodal, že se mu nedostalo práva dle zákonů pro násilnost krále Eiríka a poštívání Gunnhildino. Egil vyložil podrobně, jaký průběh jeho záležitost měla na Gulathingu, a žádal krále, aby mu v té věci dopřál práva po zákonu. Hákon král odvětil: „Slyšel jsem tolik, že bratr můj Eirík a Gunnhilda s ním jistě by řekli, Egile, při všem tom, co jste měli mezi sebou, jsi si vedl daleko nad své síly. Myslím, že bys mohl býti, Egile, dobře spokojen, kdybych se o tvou záležitost nikterak nestaral, přes to, že já a Eirík nemáme to štěstí, abychom spolu žili ve svornosti.“ Egil odpověděl: „Nemůžeš, králi, mlčeti k tak velikým záležitostem, protože všichni lidé v této zemi, domácí i cizí, mají poslouchati tvých rozkazů. Slyšel jsem, že uplatňujete zákony zde v zemi a činíte spravedlnost každému člověku. Vím jistě, že mi jich dopřejete užíti jako jiným lidem. Myslím, že zde v zemi mám takové urození a příbuzenstvo ke své pomoci, že se mohu postaviti Atlovi Krátkému. A co se týče mých záležitostí s králem Eiríkem, vězte, že jsem byl u něho a rozešli jsme se tak, jak mi řekl, abych došel v pokoji, kamkoli chci. Nabízím se vám, pane, do družiny a do služby. Vím, že zde u vás jistě budou lidé, kteří se nebudou zdáti statečnějšími v boji než já. Mám tušení, že nebude trvati dlouho nežli se srazíte s králem Eiríkem, budete-li tak dlouho živi. Divil bych se, kdyby nedošlo k tomu, že se ti bude zdáti, že Gunnhildě jsou synové její velmi ku prospěchu.“ Král řekl: „Nebude toho, Egile, aby ses dal do mých služeb. Větší škodu jste udělali ty a příbuzní tvoji našemu rodu než aby ti bylo prospěšno usaditi se zde v zemi. Jeď si na Island a seď tam na svém otcovském dědictví. Nedojdeš tam škody od našeho přátelstva, zde pak v zemi lze se nadíti po všechny dni tvé, že naši příbuzní budou míti největší moc. Ale k vůli Adalsteinovi králi, pěstounu mému, máš zde v zemi požívati pokoje a dojíti spravedlnosti a zemského práva po zákonu, neboť vím, že král Adalstein tě má velmi rád.“ Egil děkoval králi za jeho slova a žádal, aby mu král dal pravdivá znamení k Thórdovi v Aurlandu nebo k jiným královským manům v Sognsku a v Hördalandu. Král řekl, že se tak stane.

64. EGIL ZABIL LJÓTA BLEDÉHO.

Thorstein a Egil se vypravili na cestu, jakmile byli hotovi se svými záležitostmi. Jeli nazpátky touž cestou a když přišli na jih přes Dofrafjall, řekl Egil, že chce jeti dolů do Raumsdalu a potom na jih úžinami mezi ostrovy – „chci,“ pravil, „skoncovati své záležitosti v Sognsku a v Hördalandu, protože v létě chci přichystati svou loď k plavbě na Island.“ Thorstein řekl, aby jel, kam mu libo. I rozloučili se Thorstein a Egil, a Thorstein se bral na jih údolími a celou cestou tou, až přišel na své statky. Tu předložil vladařům královským znamení králova a vzkázání jeho, aby pustili z rukou všecko zboží které byli ujali a kterého se Thorstein dovolával. Egil se ubíral svou cestou s jedenácti tovaryši. Když přišli do Raumsdalu, opatřili si převoz a jeli na jih do kraje Märi. Nepovídá se nic o jejich cestě, až přijeli na ostrov, jenž slove Höd, a šli na nocleh do dvorce, kde se říká na Blindheimu. Byl to znamenitý dvůr a bydlel tam královský man, jenž slul Fridgeir. Byl mladého věku a nedávno se ujal otcovského dědictví. Matka jeho slula Gyda. Byla to sestra Arinbjörna hersira, žena statečná a vzácná. Hospodařila tam se synem svým Fridgeirem, a vedli velký dům. Byli tam přijati velmi dobře. Egil seděl večer nejblíže u Fridgeira a tovaryši jeho vedle něho dále. Bylo tam pití hojné a znamenité častování. Gyda hospodyně dala se večer s Egilem do řeči a ptala se na Arinbjörna bratra svého i na jiné ještě příbuzné své a přátele, kteří byli odjeli s Arinbjörnem do Anglie. Egil jí pověděl, nač se tázala. Tázala se také, jaké noviny se Egilovi přihodily na jeho cestách, i pověděl jí o tom co nejjasněji. Tu říkal Egil verše:

Nevole jsem nechtěl
nést dál, jíž král stih ́ mne.
Mlčí pták, když po něm
pase orel lačný.

Arinbjörn tam opět ukázal se věrným; nezhyne, kdo najde na své pouti pomoc.
Egil byl celý večer velmi vesel, kdežto Fridgeir a jeho domácí byli spíše zamlklí. Egil uzřel tam dívku sličnou a pěkně oblečenou. Bylo mu povědíno, že to je sestra Fridgeirova. Dívka byla neveselá a celý večer bez ustání plakala. To se jim zdálo podivné, Ten večer byli tedy tam, ráno pak byl prudký vítr a nebylo lze vydati se na moře. Egil se svými potřebovali přepravy z ostrova. Tu přišli Fridgeir a Gyda k Egilovi a zvali ho, aby tam zůstal se svými tovaryši, až by bylo dobré počasí k plavbě, a aby si vzali odtamtud, čeho potřebují k své jízdě. Egil to přijal, i seděli tam pro špatné počasí tři noci, a bylo tam veliké častování. Potom se vítr utišil. Egil se svými tovaryši vstali časně ráno a chystali se pryč. Šli se tedy najísti a bylo jim dáno píti pivo a seděli tam nějaký čas. Potom si vzali šaty, a Egil vstal a děkoval hospodáři a hospodyni za pohoštění, a vyšli potom ven. Hospodář a matka jeho je doprovázeli. Tu se dala Gyda do hovoru se synem svým Fridgeirem a mluvila s ním potichu. Egil zatím stál a čekal na ně. Egil pravil té dívce: „Proč pláčeš, dívko? Nevidím tě nikdy veselé.“ Ona mu nemohla ani slovem odpovědíti a plakala ještě více. Fridgeir odvětil své matce nahlas: „Nechci ho nyní o to prositi. Jsou již přichystáni na cestu.“ Tu přistoupila Gyda k Egilovi a pravila: „Povím ti, Egile, jaké noviny tu u nás máme. Jest muž jeden, jenž sluje Ljót Bledý; jest to berserk a mívá často souboje, a nemají ho lidé rádi. Ten sem přišel a žádal o mou dceru, my pak jsme mu rychle odpověděli, že mu ji nedáme k manželství. Potom vyzval Fridgeira na souboj, a zítra má přijíti za tím účelem na ostrov, jenž sluje Vors. Nyní bych, Egile, chtěla, abys šel s Fridgeirem k tomu souboji. Kdyby byl Arinbjörn zde v zemi, jistě by se ukázalo, že bychom nestrpěli násilnictví od takového člověka, jako je Ljót.“ „Sluší se, hospodyně, k vůli Arinbjörnovi, bratru tvému, abych šel s Fridgeirem, myslí-li, že mu to bude k nějaké pomoci.“ „To učiníš dobře,“ řekla Gyda, „a nyní pojďme do jizby a budeme všichni pohromadě tento den.“ Šel tedy Egil se svými tovaryši do jizby a pili a seděli tam celý cen. Večer pak přišli přátelé Fridgeirovi, kteří zamýšleli jeti s ním, a bylo tam mnoho lidu v noci, i byl tam kvas veliký. Druhého pak dne chystal se Fridgeir na cestu a mnoho mužů s ním, mezi nimi také Egil. Bylo pěkné počasí na cestu, i vyjeli potom a přišli na ostrov Vors. Tam byla nedaleko od moře pěkná planinka, kde byl umluven ten souboj. Bylo tam označeno místo souboje, a byly kolem dokola položeny kameny. Nyní tam přišel Ljót se svými lidmi a chystal se k souboji. Měl štít a meč. Ljót byl muž velmi veliký a silný. A když vyšel na planinu na místě souboje, přišla na něj zuřivost. I začal hrozně řváti a kousal do svého štítu. Fridgeir byl muž neveliký, štíhlý a sličného vzezření a ne silný. Také ještě nikdy nebyl v bitvách. A když Egil uzřel Ljóta, říkal tuto slohu:

Souboj svést jsme přišli
sem, ač Fridgeirovi
bít se těžko bude,
by muž dívky nevzal,
který štít svůj kouše,
krutý, a jenž bohům
slouží. Smrť mu jistá
sedí v jeho očích.

Ljót zpozoroval Egila a slyšel slova jeho a hovořil: „Pojď sem na souboj, ty veliký muži, a potýkej se se mnou, máš-li k tomu takovou chuť, a zkusme kdo s koho. Bude to mnohem spravedlivější, než abych se potýkal s Fridgeirem, neboť nebudu se pokládati za většího muže než jsem, položím-li ho na zem.“ Tu říkal Egil verše:

Slušno, by Ljót skrovnou
splněnu zřel prosbu.
Moje s bledým mužem
má se zahřát kopí.
Na souboj jdu. Naděj
nechávám mu malou,
potyčky mu podíl,
přán buď v kraji märském.

Potom se Egil chystal na souboj se Ljótem. Egil měl štít, který obyčejně míval, a byl opásán mečem, jemuž říkal Had, a Plouhavec měl v ruce. I vystoupil na prostanství to, kde souboj měl býti, a Ljót nebyl ještě přichystán. Egil máchal mečem a říkal slohu:

Na štít Ljótův lítej
lesklá čepel hbitě,
zkusme ostří skřížit,
zkropme meče krví.
Brzy zkrácen bude
bledému dech muži,
pokoj dá nám potom,
poskytne kvas orlům.

Tu vstoupil Ljót na bojiště, a pak se vrhli na sebe, a ťal Egil po Ljótovi, Ljót pak nastavil štít, Egil pak sekal ráz na ráz, takže se Ljót nedostal k tomu, aby ťal se své strany. I ustupoval, aby našel místo k ráně, ale Egil šel stejně rychle za ním a sekal do nejprudčeji. Ljót vyšel ven za mezní kameny a ustupoval daleko po planině. Takové bylo první utkání, i žádal si Ljót odpočinutí. Egil mu to povolil, i stanuli a odpočívali si. Tu říkal Egil verše:

Strach že má teď, myslím,
muži, chlapík tento,
neboť na ústupu
nebožák byl stále.
Statečný je sotva
sekati kdo váhá,
proto před lysinou
prchá Ljót mou polem.

Takové byly soubojové zákony za onoho času, že ten, kdy vyzval jiného člověka na souboj, aby něco získal, a dobyl by vítězství ten, který vyzval, měl ten člověk dostati tu vítěznou cenu, pro niž vyzval na souboj, a kdyby podlehl, měl se vykoupiti takovou cenou, jaká by byla ustanovena. A kdyby padl v souboji, propadl všechen svůj majetek, a ten se měl ujmouti dědictví po něm, kdo ho v souboji skolil. Také to bylo zákonem, že kdyby zemřel cizí člověk, který tam v zemi neměl žádného dědice, tu připadlo dědictví po něm komoře královské. Egil vyzval Ljóta, aby byl přichystán – „chci, abychom zkusili sebe v tomto souboji.“ Potom skočil Egil po něm a ťal po něm. Přistoupil tu k němu tak blízko, že ustoupil, a tu se mu štít sesmekl. Tu ťal Egil po Ljótovi a zasáhl jej nad kolenem a uťal mu nohu. I padl Ljót a byl hned mrtev. Tu šel Egil tam, kde byl Fridgeir se svými. Děkovali mu velice za tento skutek. Egil pak říkal verše:

Padl muž, jenž proved ́
příliš zlého. Skáld mu
přeťal nohu, pomoc
poskyt Fridgeirovi.
Mzdy já nechci míti,
muži, za svůj skutek;
s mužem bít se bledým
bavilo mne dosti.

Většina lidí Ljóta málo litovala, protože býval největším násilníkem. Byl Švéd rodem a neměl tam v zemi žádných příbuzných. Přišel tam kdysi a nashromáždil si zboží v soubojích. Byl zabil mnoho dobrých zemanů, které byl před tím vyzval na souboj o jejich pozemky a statky; nabyl tím velikého bohatství ve zboží movitém i nemovitém. Egil jel s místa souboje s Fridgeirem domů. Prodlel tam krátký čas a odebral se pak na jih do Märi. Rozloučili se Egil a Fridgeir ve veliké lásce, a Egil dal Fridgeirovi plnou moc, aby se dožadoval pozemků, které měl před tím Ljót. Egil se pak bral svou cestou a přišel do Fjordů. Odtamtud se ubíral do kraje sognského k Thórdovi na Aurlandu. Thórd ho přijal dobře. Egil pověděl, proč tam přišel, a oznámil vzkaz krále Hákona. Thórd přijal řeči Egilovy příznivě a slíbil mu svou pomoc v té záležitosti. Dlouho na jaře zůstával tam Egil u Thórda.

65. PŘE EGILOVA S ATLIM A JEJICH SOUBOJ.

Egil se vypravil na jih do Hördalandu. Vzal si na tu cestu veslovací loď a na ní třicet mužů. Jednoho dne přijeli do Fenhringu na Asku. Egil tam šel s dvaceti muži, a deset jich hlídalo loď. Atli Krátký byl tam přítomen s několika muži. Egil ho dal vyvolati a dal mu říci, že Egil syn Skallagrímův mu něco chce. Atli vzal své zbraně a stejně všichni muži, kteří tam byli schopní boje, a vyšli potom ven. Egil hovořil: „Jest mi řečeno, Atli, že prý máš v opatrování to zboží, které po právu náleží mně, a ženě mé Ásgerdě. Jistě jsi asi slyšel o tom již dříve mluviti, že jsem se dovolával dědictví po Björu Vládykovi, jež mi Bergönund, bratr tvůj, zadržoval. Přišel jsem si nyní pro to zboží, pozemky a movitý majetek, a vyzývám tě, abys to pustil a odevzdal mi do rukou.“ Atli odpověděl: „Dávno již jsme, Egile, slyšeli, že za nic nevážíš práv druhých lidí, a nyní se o tom přesvědčím, jestliže zamýšlíš dovolávati se ode mne toho zboží, které král Eirík přisoudil Önundovi, bratru mému. Příslušelo tenkrát králi Eiríkovi rozkazovati a zakazovati zde v zemi. Myslil jsem nyní, Egile, že jsi sem přišel proto, abys mi nabídl náhradu za mé bratry, které jsi připravil o život, a že chceš napraviti loupež, jíž jsi mi učinil škodu zde na Asku. Na takovou řeč bych odpověděl, kdybys přicházel s takovou záležitostí, ale na toto ti nemohu nijak odpovědíti.“ „Nabízím ti tedy to,“ řekl Egil, „co jsem nabídl Önundovi, aby zákony Gulathingu rozhodly o naší při. Prohlašuji, že bratří tvoji padli bez práva na náhradu, pro vlastní skutky své, protože mne dříve oloupili o zákony a právo a vzali zboží mé za kořist. Mám od krále dovolení, abych vyhledával zákonů vůči tobě v této záležitosti. Poháním tě nyní na Gulathing a chci, aby tam zákony rozhodly o této při.“ „Přijedu na Gulathing,“ řekl Atli, „a můžeme tam mluviti o této záležitosti.“ Potom Egil se svým tovaryšstvem odešel. Jel na sever do kraje sognského a na Aurland k Thórdovi, švagru svému, a prodlel tam až do Gulathingu. A když přišli muži na sněm, přišel tam Egil a byl tam také Atli Krátký. Začali oba projednávati své záležitosti a vykládali je těm mužům, kteří měli o nich souditi. Egil přednesl požadavek, aby dostal své zboží. Atli pak nabídl jako zákonnou obranu proti tomu přísahu dvanácti mužů, že nemá k opatrování žádného zboží, které by náleželo Egilovi. A když Atli přicházel na soud s těmi, kteří měli přísahati v jeho prospěch, vystoupil Egil proti němu a řekl, že nehodlá přijmouti jeho přísah za své zboží – „nabízím ti jiné přísahy, ty, abychom měli zde na sněmu souboj, a ať má zboží toto ten, který zvítězí.“ Bylo skutečně zákonem, co pravil Egil a starým obyčejem, že každý člověk měl právo, vyzvati jiného na souboj, ať mu bylo brániti své pře nebo poháněti. Atli odpověděl, že nechce odepříti podniknouti souboj s Egilem – „neboť povídáš to, co bych já měl povídati, protože dostatečných žalostí jest mi nad tebou mstíti. Ty jsi položil na zem dva bratry mé, a velmi se mi nedostává, čeho bych potřeboval k uplatnění spravedlivé věci, když mám spíše pustiti z rukou majetek svůj nezákonně, než se bíti s tebou, když mne k tomu vyzýváš.“ Potom si podali Atli a Egil ruce a zavázali se vespolek, že budou míti spolu souboj, a který zvítězí, že má míti pozemky, o něž se přeli. Potom se chystali na souboj. Egil vyšel dopředu a měl na hlavě přílbici a před sebou štít a v ruce kopí, meč pak Plouhavec si zavěsil na pravou ruku. Bylo obyčejem soubojníků, nemíti zapotřebí tasiti meč v souboji, nýbrž míti jej na ruce, takže bylo lze uchopiti meč hned, jak muž chtěl. Atli měl touž výzbroj jako Egil. Byl zvyklý soubojům a byl muž silný a velmi statečný. Potom byl tam přiveden býk veliký a starý. Tomu se říkalo obětní kus, a měl jej poraziti ten, který by zvítězil. Býval to někdy jeden kus, někdy dával každý ze soubojovníků přivésti svůj. A když byli přichystáni na souboj, vrhli se na sebe a mrštili nejprve kopími, a žádné kopí neuvázlo ve štítu, nýbrž obě se zabodla do země. Potom uchopili oba své meče i doráželi na sebe statečně a sekali po sobě. Atli nikterak neustupoval. Sekali oba horlivě a prudce a brzy byly jejich štíty učiněny nepotřebny. A když byl štít Atlův již velmi poškozen, zahodil jej, popadl meč oběma rukama a sekal do nejprudčeji. Egil ťal po něm do ramene, a meč se nezasekl. Sekl po druhé a po třetí, a bylo mu snadno hledati si na Atlovi místa k tětí, protože neměl žádné záštity. Egil se rozháněl mečem vší silou, ale meč nesekal, kamkoli jím ťal. Viděl tedy Egil, že takto to není nic platno, neboť jeho štít se již stával nepotřebným. Tu pustil Egil meč a štít a vrhl se na Atla a popadl jej rukama. Ucítil se tu rozdíl síly, i padl Atli naznak, Egil pak se sehnul a prokousl mu chřtán. Tak tedy zahynul, Egil pak rychle vyskočil a běžel tam, kde stálo obětní zvíře, popadl je jednou rukou za tlamu a druhou za roh, a trhl jím tak, že se obrátilo vzhůru nohama a zlámal se mu vaz. Potom šel Egil tam, kde stála jeho družina. Tu říkal Egil veše:

Plouhavec můj pádný
po štítu se svážel,
Atli Krátký ubral
ostří jeho důraz.
Síly své jsem užil,
srazil muže na zem,
zuby pomoc platnou
poskytly mi v boji.

Potom si přivlastnil Egil všecky pozemky, o něž měl tu rozepři a o kterých tvrdil, že žena jeho Ásgerd je měla dostati po svém otci. Nepřipomíná se, že by se byly přihodily jiné noviny na tom sněmu. Egil se potom odebral nejprve do Fjordů a opatřil ty pozemky, které byl dostal za vlastnictví. Prodlel tam velmi dlouho na jaře a jel potom se svými tovaryši na východ do Víku. Odebral se pak k Thorsteinovi a pobyl tam nějaký čas.

66. EGIL ODJEL NA ISLAND

Egil chystal v létě svou loď, a vyplul, jakmile byl přichystán. Mířil na Island a dařila se mu dobře plavba. Zamířil do Borgarfjordu a přistál s lodí nedaleko od svého dvora. Dal dopraviti svůj náklad domů a loď vytáhl na zemi. Tu zimu byl Egil na svém hospodářství. Té doby byl si již nashromáždil z ciziny veliké jmění a byl člověk velmi bohatý. Měl veliké hospodářství a znamenité. Egil nebyl náchylný účastniti se záležitostí jiných lidí a byl většinou vůči lidem zdrženlivý, když byl zde v zemi. Nikdo se také nenašel, aby byl chtěl dělati nějaké nepříjemnosti. Egil zůstal tentokrát na svém hospodářství po nemálo zim. Egil a Ásgerd měli tyto děti, jež se výslovně jmenují – Bödvar slul syn jejich, druhý Gunnar, Thorgerd dcera a Bera, Thorstein byl nejmladší. Všecky děti Egilovy byly čacké a nadány bystrým rozumem. Thorgerd byla nejstarší z dětí Egilových, Bera hned po ní.

67. EGIL ODJEL PO ČTVRTÉ DO CIZINY. JE V ZIMĚ U ARINBJÖRNA.

Egil se dozvěděl z východních stran za mořem novin, že Eirík Krvavá sekera padl na kořistné výpravě v západních zemích, Gunnhilda pak a jejich synové se odebrali na jih do Dánska, a všechen lid ten, který byl následoval Eiríka do Anglie, odešel odtamtud. Arinbjörn byl toho času v Norsku. Dostal tam svoje úděly a statky, které míval dříve, a přišel do veliké přízně u králů. Začínalo se tu Egilovi zdáti zase žádoucí, aby se vypravil do Norska. S novinami přišla také ta zpráva, že Adalstein král zemřel. Vládl v Anglii bratr jeho Játmund. Egil chystal svou loď a jednal na ni posádku. Přihlásil se mu Önund Bystrozraký, syn Ánův z Ánabrekky. Önund byl veliký muž a nejsilnější ze všech, kteří toho času byli tam v kraji. Někteří lidé povídali, že na něj přicházívá berserská zuřivost. Önund se již často plavil do rozličných zemí a byl o něco starší než Egil. Byli již dlouho dobří přátelé. A když byl Egil přichystán, vyplul na moře, a plavba se jim dobře dařila. Přijeli doprostřed Norska, a když spatřili zemi, zamířili do Fjordů. A když dostali noviny ze země, bylo jim pověděno, že Arinbjörn jest doma na svých statcích. Zamířil tam tedy Egil se svou lodí do přístavu co nejblíže u dvora Arinbjörnova. Potom šel Egil navštíviti Arinbjörna, i bylo to shledání velmi radostné. Pozval Arinbjörn Egila, aby zůstal u něho on i jeho tovaryši jeho, jež by tam chtěl vzíti s sebou. Egil to přijal a dal vytáhnouti svou loď na sucho, posádka pak jeho si opatřila, kde by zůstávala. Egil sám dvanáctý se odebral k Arinbjörnovi. Egil byl dal dělati plachtu na válečnou loď, pracovanou velmi řemeslně. Tu plachtu daroval Arinbjörnovi a ještě jiné dary, jež zasluhovaly, aby byly poslány za dar. Byl tam Egil přes zimu, jsa dobře chován. Egil jel v zimě na jih do krále sognského vybírati platy se svých pozemků. Prodlel tam velmi dlouho a vrátil se potom na sever do Fjordů. Arinbjörn učinil hody slunovratní veliké a pozval na ně přátele své a zemany z okolního kraje. Bylo tam mnoho lidí a častování dobré. Arinbjörn dal Egilovi za dar k slunovratní slavnosti kápi hedvábnou a bohatě vyšívanou zlatem, s rukávy až na zem, posázenou zlatými knoflíky veskrz shora až dolů. To roucho byl dal Arinbjörn ušíti podle míry Egilovy. Arinbjörn dal Egilovi o slavnosti slunovratní celé šaty nové, a byly ušity z anglických suken rozmanité barvy. Arinbjörn dal o slunovratní slavnosti rozličné dary na znamení přátelství těm mužům, kteří k němu přišli, neboť Arinbjörn byl nad jiné lidi štědřejší a ve všem okázalý. Tu složil Egil slohu:

Kápi pěvci koupil,
knoflíky a nitmi
zlatými jež září,
z lásky přítel věrný.
Udatně vždy o zem
Arinbjörn měl péči,
sotva muž tak statný
se kdy vládci zrodí.

68. NEVESELÍ EGILOVO.

Na Egila přišlo po slavnosti slunovratní veliké neveselí, takže nemluvil slova. A když to Arinbjörn zpozoroval, dal se do řeči s Egilem a tázal se ho, co by znamenalo to jeho neveselí- „chci,“ pravil, „abys mi pověděl, jsi-li nemocen čili jest toho jiná příčina; můžeme tomu potom najít pomoc.“ Egil řekl: „Nemám žádné nemoci, ale velikou starost mám, kterak bych dostal to zboží, jehož jsem si dobyl, když jsem porazil Ljóta Bledého na severu v Märi. Bylo mi řečeno, že královští vladaři se ujali toho zboží a prohlásili je za královo vlastnictví. Nyní chci míti tvou pomoc při vyhledávání tohoto zboží.“ Arinbjörn odvětil: „Nemyslím, že jest proti zemským zákonům, aby sis osvojil to zboží, přece však mám za to, že nyní se octlo v pevném držení. Máť královská komora prostorný vchod, ale těsný východ. Zakusili jsme mnohým a velikým obtíží při vyhledávání zboží na zpupných lidech a mohli jsme se tenkráte nadíti větší pomoci od krále než nyní, protože mé přátelství s králem Hákonem má mělké základy, ačkoliv musím dělati, jak staré přísloví praví, že „tenkrát jest člověku strom uctívati, když má pod ním zůstávati.““ „Přece jen myslím,“ řekl Egil, „když se můžeme dovolávati zákonů, abychom to zkusili. Může býti, že nám král dopřeje v této věci práva, neboť slyším, že král je člověk spravedlivý a dobře zachovává zákony, které zde v zemi dává. Zamlouvá se mé mysli nejvíce, abych jel ke králi a pokusil se u něho o tu věc.“ Arinbjörn řekl, že k tomu nemá chuti, – „zdá se mi, že bude těžko srovnati tvou úsilovnost a smělost, Egile, a královu povahu a moc, neboť myslím, že ti není nikterak přítelem, a mám za to, že k tomu má důvody. Chci raději, abychom této záležitosti nechali a nepouštěli se do toho. Jestliže pak to chceš, Egile, pojedu ke králi raději já a pokusím se o tuto záležitost.“ Egil odpověděl, že jest mu za to velmi vděčen a uznalý a že rád přijímá tuto nabídku. Hákon byl tenkrát v Rogalandu a časem býval v Hördalandu, proto nebylo těžko, dostati se k němu. Nebylo také dlouho po tom, co se udál ten hovor, že Arinbjörn se chystal na cestu. Bylo tu oznámeno lidem, že hodlá jeti ke králi. Arinbjörn obsadil svými čeledíny loď dvacetimístnou, kterou měl. Egil měl býti doma, neboť nechtěl Arinbjörn, aby jel s ním. Vyplul Arinbjörn, když byl přichystán, a měl dobrou plavbu. Přijel ke králi Hákonovi a byl dobře přivítán. A když tam prodlel krátký čas, oznámil králi, za jakým účelem tam přijel, a řekl, že Egil Skallagrímův syn přijel do Norska a že se domnívá, že mu náleží všecko zboží, které měl dříve Ljót Bledý – „jest nám řečeno, králi, že Egil se může v této věci dovolávati zákonů, ale zboží se ujali vaši vladaři a prohlásili je za vaše vlastnictví. Prosíme vás, pane, aby se Egilovi stalo v té věci po zákonu.“ Král odpověděl na jeho řeč a povídal dosti nelibě: „Nevím, proč se zabýváš takovou věcí Egilovým jménem. Přišel jednou ke mně a řekl jsem, že nechci, aby zůstával zde v zemi, pro ty příčiny, které vám jsou známy. Nyní pak nesmí Egil vznášeti na mne takové pohledávky jako na bratra mého Eiríka. Tobě pak, Arinbjörne, musím říci, že smíš býti zde v zemi tak, abys cizích lidí nevážil více než mne a mých slov, protože já vím, že tvé myšlenky se táhnou za Haraldem synem Eiríkovým, chovancem tvým, a udělal bys nejlépe, kdyby ses odebral k těm bratřím a byl u nich, protože mám veliké podezření, že takoví lodé mi budou špatně nápomocni, kdyby nastala potřeba zkusiti, jak to dopadne mezi mnou a syny Eiríkovými.“ A když král přijal tuto záležitost tak nepříznivě, viděl Arinbjörn, že by neprospívalo, vyhledávati u něho skoncování těch věcí. Chystal se tedy na zpáteční cestu. Král byl na Arinbjörna celkem málomluvný a nepřívětivý od té chvíle, co zvěděl, proč tam přijel. Arinbjörn pak také neměl chuti, aby se ponižoval pro tu věc před králem, i rozešli se s takovým pořízením. Arinbjörn jel domů a pověděl Egilovi, jak pochodil – „nebudu již choditi na krále s takovými záležitostmi.“ Egil byl velmi rozmrzelý pro tuto zprávu, viděl, že přichází o veliké zboží a ne právem. Několik dní po tom, jednoho dne brzy ráno, když byl Arinbjörn ve své světnici a nebylo tam mnoho lidí, dal tam zavolati Egila, a když tam přišel, dal Arinbjörn otevříti truhlu a vyňal z ní dvanáct hřiven stříbra a hovořil takto: „Tyto peníze ti dávám, Egile, jako cenu za ty pozemky, které náležely Ljótovi Bledému. Zdá se mi slušno, abys vzal tuto odměnu ode mne a Fridgeira příbuzného mého za to, že jsi vysvobodil jeho život od Ljóta, a já vím, že jsi to učinil k vůli mně. Jsem proto povinen tě nenechávati oloupeného o tvé právo v té záležitosti.“ Egil přijal ty peníze a děkoval Arinbjörnovi. Byl Egil od té chvíle zase velmi dobré mysli.

69. O ARINBJÖRNOVI

Arinbjörn byl tu zimu doma na svých statcích, a potom na jaře oznámil, že se hodlá vypraviti na kořistnou výpravu. Arinbjörn byl dobře opatřen loďmi. Vystrojil na jaře tři válečné lodi a všecky veliké. Měl tři sta mužů. Na své lodi měl své čeledíny, a bylo ta loď velmi dobře obsazena. Vzal s sebou také mnoho zemanských synů. Egil se vypravil na plavbu s ním a spravoval jednu loď a jelo s ním mnoho lidí z té družiny, kterou s sebou vzal z Islandu. Kupeckou pak loď, s níž přijel Egil z Islandu, tu dal dopraviti na východ do Víku a opatřil na ni lidi, aby jeli s jeho zbožím. Arinbjörn pak a Egil pluli s válečnými loďmi na jih podle země. Potom namířili se svým lidem na jih ke břehům saským a plenili tam v létě a nakořistili si zboží. Když pak nastával podzim, pluli nazpátek na sever a prodlévali u břehů frýských. Jedné noci, za klidného povětří, vpluli do jedné řeky, v místech, kde bylo těžko přistati a široké pásmo odlivu. Tam byly na zemi veliké roviny a blízko lesa. Bylo v těch místech blátivo, protože před tím mnoho pršelo. Tam vystoupili na zem a třetinu svého lidu nechali hlídati lodi. Brali se vzhůru podle řeky, mezi ní a lesem. Brzy se před nimi vyskytla nějaká ves a bydlelo tam mnoho sedláků. Lidé utíkali ze vsi do země kam mohli, jakmile zpozorovali nepřátelský zástup, a víkingové se hnali za nimi. Potom tam byla jiná ves a třetí. Všechen lid, který mohl, utíkal. Byla tam krajina plochá a veliké roviny. Široko daleko po kraji byly vykopány příkopy a stála v nich voda. Ohradili tak svá pole a louky, a na některých místech byly postaveny nad příkopy veliké tyčky. Kde měl býti přechod, tam byly mosty a položena břevna přes příkopy. Lid utíkal do lesa, a když víkingové přišli přišli již daleko do obydleného kraje, sebrali se Frýsové v lese, a když jich bylo již tři sta mužů, obrátili se proti víkingům a pustili se s nimi do boje. I stala se bitva urputná, ale na konec se dali Frýsové na útěk, a víkingové je pronásledovali. Rozptýlil se vesnický lid široko daleko po kraji, ten, který prchal, a stejně učinili také ti, kteří se hnali za nimi. Šlo konečně těch i těch málo spolu. Egil se hnal úsilovně za nimi a málo mužů s ním, velmi mnoho lidí pak utíkalo před nimi. Frýsové přišli až tam, kde byl před nimi příkop, i přešli jej a stáhli pak most za sebou. Tu přišli tam s druhé strany Egil se svými. Egil se hned rozběhl a skočil přes příkop, a nebyl to skok pro jiné lidi, jako se také nikdo k tomu neměl. A když to viděli Frýsové, doráželi na něj, on pak se bránil, i doráželo na něj jedenáct mužů, a skončilo se jejich potýkání tak, že Egil pobil všech jedenáct. Potom strčil Egil most opět přes příkop a vrátil se nazpět. Viděl tu, že všechen jejich lid se obrátil již nazpět k lodím. V tu dobu byl blízko u lesa. I ubíral se potom Egil podle lesa kupředu a pak k lodím tak, že mohl vběhnouti do lesa, kdyby toho potřeboval. Víkingové pobrali s sebou velikou kořist a mnoho dobytka, a když přišli k lodím, poráželi někteří ten dobytek, někteří zase nosili na lodi své zboží. Někteří stáli výše nad nimi v štítové hradbě, protože Frýsové přišli shora a měli veliký zástup lidu a metali po nich zbraně. Byli Frýsové také sešikováni. A když Egil přišel shora a viděl, co se děje, rozběhl se co nejrychleji tam, kde stál zástup. Měl před sebou kopí a popadl je oběma rukama štít pak si hodil na záda. I hnal se s kopím dopředu, a všecko, co stálo před ním, ustupovalo, i udělal si tak místo skrze šik. Tak se dostal dolů ke svým lidem, i zdálo se jim, jakoby jim byl přišel z hrobu. Potom šli na své lodi a plavili se pryč od země. Pluli pak do Dánska, a když přišli do Limafjordu a stáli u Hálsu, měl Arinbjörn domácí radu se svým lidem a řekl jim, co zamýšlí dělati – „chci se nyní odebrati k synům Eiríkovým s těmi lidmi, kteří mne chtějí následovati. Slyšel jsem, že jsou ti bratří nyní zde v Dánsku a chovají u sebe družiny veliké a v letní čas bývají na kořistných výpravách, v zimě pak zůstávají zde v Dánsku. Dávám nyní dovolení všem lidem, aby jeli do Norska, kteří chtějí to spíše, než následovati mne. Zdá se mi radno, Egile, aby ses vrátil nazpátek do Norska a hleděl se co nejrychleji dostati na Island, jakmile se rozejdeme.“ Potom se rozdělili lidé na lodích. Přidali se k Egilovi ti, kteří chtěli jeti nazpět do Norska, a mnohem větší část lidu se přidržela Arinbjörna. Arinbjörn se odebral k synům Eiríkovým a přidal se k družině Haralda Šedopláštníka, svého chovance, a byl potom s ním, pokud oba žili. Egil jel na sever do Víku a vplul od Oslóského fjordu. Tam stála jeho kupecká loď, kterou tam dal na jaře dopraviti. Tam bylo také jeho zboží a lidé z jeho družiny, kteří byli jeli s tou lodí. Thorstein syn Thóřin přišel k Egilovi a pozval ho, aby byl u něho přes zimu s těmi lidmi, které by chtěl míti u sebe. Egil to přijal, dal vytáhnouti lodi své na sucho a dopraviti zboží do města. Lid pak ten, který se ho přidržel, si tam z části opatřil zimní byty, někteří pak jeli na sever do země, tam, kde byli domovem. Egil odjel k Thorsteinovi, a bylo jich tam pohromadě deset nebo dvanáct. Byl tam Egil přes zimu a měl se tam dobře.

70. POSLÁNÍ DO VERMALANDU.

Harald král Krásnovlasý podrobil si na východě Vermaland. Vermalandu dobyl nejprve Óláf Tesař, otec Hálfdana Bělonohého, jenž první ze svého rodu byl králem v Norsku, Harald pak král pošel od něho podle seznamu předků svých, a všichni ti předkové jeho panovali nad Vermalandem a vybírali tam poplatky a ustanovovali lidi, kteří by opatrovali zemi. A když se král Harald zestaral, spravoval Vermaland jarl, jenž slul Arnfinn. Dělo se jako na mnoha jiných místech, že byly poplatky placeny hůře, než když býval král Harald v nejlepších letech, a tak se dálo také, když synové Haraldovi se svářili o moc v Norsku. Bylo té doby málo dohlíženo na poplatné země, které byly vzdálenější. Když pak Hákon se pokojně usadil, vyhledával si všeho toho panování, které míval Harald, otec jeho. Hákon král poslal na východ do Vermalandu dvanáct mužů, kteří tam dostali od jarla poplatek. A když se vraceli lesem, jenž slove Eidaskóg, přišli na ně loupežníci a zabili je všecky. Stejně se přihodilo druhým poslům, které král Hákon poslal na východ do Vermalandu, také ti lidé byli zabiti, a poplatek nepřišel. Říkali tedy někteří lidé, že asi Arnfinn jarl nastražil své lidi, aby zabili lidi královy a zboží vzali a odevzdali jarlovi. Poslal tedy Harald král třetí lid. Král byl toho času v Thrándheimu, i měli jeti do Víku na východ k Thorsteinovi synu Thóřině s tím vzkázáním, že má jeti na východ do Vermalandu vybrati pro krále poplatky, a neučiní-li tak, že má odejíti ze země, protože se král již dozvěděl, že Arinbjörn, bratr matky jeho, odešel na jih do Dánska a byl tam u synů Eiríkových, a také to, že tam oni měli veliké družiny a bývali v létě na kořistných výpravách. Zdáli se králi Hákonovi všichni vesměs nespolehliví, protože měl za to, že se mu jest nadíti nepřátelství od synů Eiríkových, budou-li mít nějakou pomoc k tomu, aby se pozdvihli proti králi Hákonovi. I poslal své lidi ke všem příbuzným Arinbjörnovým a sešvagřeným přátelům jeho, a vyhnal mnohé ze země nebo jim učinil jiné útisky. Tak se stalo také Thorsteinovi, neboť pro tu příčinu mu král předložil takovou volbu. Muž, který nesl toto vzkázání, byl člověk, znalý všech zemí, býval dlouho v Dánsku a ve Švédsku a bylo mu tam všecko dobře známo, cesty i lidé. Sjezdil také veliké kusy Norska. A když přednesl tuto věc Thorsteinovi synu Thóřinu, pověděl Thorstein Egilovi, s jakým poselstvím tito lidé přijeli, a tázal se, co by měl dělati. Egil řekl: „Zdá se mi zřejmo, co se týče vzkázání, že král tě chce dostati pryč ze země jako jiné přátele Arinbjörnovy, neboť toto pokládám za nebezpečné poslání pro tak vzácného muže, jako jsi ty. Má rada jest, abys zavolal posly královy k rozhovoru, a já budu přítomen vašim řečem; uvidíme, jak to dopadne.“ Thorstein učinil, jak Egil řekl a zapředl s nimi hovor. Pověděli poslové všecko pravdivě, proč přijeli a co král vzkázal, že má Thorstein jeti s tímto posláním, nebo býti jinak prohlášen vyhnancem. Tu řekl Egil: „Vidím dobře, co máte dělati, jestliže Thorstein nebude chtíti jeti; tu máte jeti vy pro ten poplatek.“ Poslové řekli, že dobře uhodl. „Thorstein tam nepojede, protože takový vzácný muž není povinen k takovému nevhodnému poslání; ale k čemu je Thorstein povinen, to bude dělati, následovati krále doma i za hranicemi, bude-li král toho žádati; a také chcete-li míti odsud nějaké lidi k té jízdě, bude vám toho dopřáno a všech potřeb na cestu, o které si Thorsteinovi řeknete.“ Potom hovořili poslové vespolek a usnesli se na tom, zdali by se chtěl Egil vydati na tu jízdu – „král má na něj velikou zlost,“ pravili, „a bude velmi spokojen s naší jízdou, podaří-li se nám způsobiti, aby byl zabit. Potom může vyhnati Thorsteina ze země, bude-li mu tak líbiti.“ Potom řekli Thorsteinovi, že budou spokojeni, pojede-li Egil, a Thorstein že může zůstati doma. „Tak se tedy stane,“ řekl Egil, „že vysvobodím Thorsteina od této jízdy. A co myslíte – kolik asi lidí byste odsud potřebovali?“ „Nás je dohromady osm,“ řekli. „Chceme, aby odsud jeli jen čtyři lidé. Bude nás takto dvanáct.“ Egil řekl, že se má tak státi. Önund Bystrozraký a někteří tovaryši Egilovi s ním odjeli před tím k moři, aby dohlédli na jejich lodi a na zboží, které odevzdali na podzim k opatrování, a nevrátili se ještě domů. Egil toho velmi litoval, protože královi lidé hartusili, aby se brzy jelo, a nechtěli čekati.

71. JÍZDA DO VERMALANDU.

Egil se chystal na jízdu a s ním jiní tři muži, jeho tovaryši. Vzali si koně a saně, jako královi lidé. Toho času napadlo mnoho sněhu a všecky cesty byly sjízdné. Vydali se na cestu, když byli přichystáni, a jeli vzhůru do země, a když mířili na východ k lesu Eidskému, napadlo jedné noci množství sněhu, takže bylo špatně viděti na cestu. Jelo se jim zdlouhavě ten den po tom, protože zapadali hluboko do sněhu, jakmile vyjeli s cesty. A když se den nachyloval, zastavili se a krmili koně své. Tam blízko bylo návrší porostlé lesem. Tu hovořili královi lidé k Egilovi: „Zde se nyní dělí cesty, a zde před námi pod návrším bydlí zeman, který sluje Arnald, a jest náš přítel. My tovaryši tam pojedeme na hospodu, vy pak jeďte zde vzhůru na na návrší, a až tam vyjedete, hned uvidíte před sebou veliký dvorec, tam jistě najdete pohoštění. Bydlí tam velice bohatý člověk, který sluje Ármód Vousatý, zítra pak časně ráno se sejdeme a dojedeme k večeru k Eidskému lesu. Tam bydlí dobrý zeman, který sluje Thorfinn.“ Potom se rozešli. Egil se svými jel vzhůru na návrší, a o králových lidech jest povědíti, že jakmile se jim Egil ztratil s očí, vzali lyže, které měli s sebou, a vstoupili na ně. Potom pospíchali nazpátek, co jim síly stačily, ve dne v noci, a obrátili se do Horních krajů a odtamtud na sever do Thrándheimu, a nezastavili se dříve, až přišli ke králi Hákonovi a pověděli mu o své jízdě, co se na ní přihodilo. Egil a jeho tovaryši jeli večer přes návrší, a jest co nejdříve pověděti o nich to, že hned sjeli s cesty, neboť bylo mnoho sněhu. Koně zapadali co chvíli do sněhu, takže je musili vytahovati. Byly tam svahy a chrastiny leckdes, a chrastinami a po svazích bylo velmi těžko dostati se dále. Koně se jim tím velmi zdržovali a lidem se šlo náramně obtížně. Byli tím velmi unaveni, ale přece se dostali přes návrší a spatřili před sebou veliký dvorec i zamířili tam. A když přišli na dvůr, spatřili, že tam venku stojí lidé, Ármód a jeho služebníci. Dali se do řeči a vyptávali se vespolek na noviny. A když Ármód zvěděl, že to jsou poslové královi, pozval je na hospodu, a oni to přijali. Čeledínové Ármódovi se ujali jejich koní a věcí, hospodář pak pozval Egila, aby šel do jizby, i učinili tak. Ármód posadil Egila do křesla na nižším stupni a jeho tovaryše podle něho dále ke dveřím. Povídali mnoho o tom, jak obtížně se jim jelo ten večer, a domácí lidé se náramně divili, že se dostali kupředu, a pravili, že tamtudy nikdo nemůže jeti, ani když není sníh. Tu povídal Ármód: „Nezdálo by se vám nejlepším pohoštěním, aby vám byly postaveny stoly a dána večeře a abyste šli potom spat? Tak byste si nejlépe odpočinuli.“ „S tím jsme zcela spokojeni,“ řekl Egil. Ármód dal před ně postaviti stoly, a pak tam byly postaveny veliké krajáče plné ssedlého mléka. I dělal Ármód, jakoby jej mrzelo, že jim nemůže dáti pivo. Egil a jeho lidé měli pro únavu velikou žízeň. Vzali tedy krajáče a pili hltavě ssedlé mléko a Egil nejvíce. Nepřišel již žádný jiný pokrm na stůl. V jizvě bylo mnoho služebného lidu. Hospodyně seděla na příčném stupni a jiné ženy s ní. Dcera hospodářova byla dole na podlaze, dívka desíti nebo jedenácti let. Hospodyně ji zavolala k sobě a šeptala jí něco do ucha. Potom přišla dívka ke stolu, kde seděl Egil, a říkala tyto verše:

Abych Egilovi
oznámila „Mějte
pozor,“ proto máti
poslala mne k tobě.
Jiné pro vás jídlo
ještě se tu najde,
proto míru mějte,
místo sobě nechte.

Ármód uhodil dívku a poručil jí, aby mlčela – „vždycky mluvíš to, co se nejhůře sluší.“ Dívka šla pryč, Egil pak shodil krajáč na zem, a byl již téměř prázdný. Byly potom také ostatní krajáče odneseny. Šli si pak domácí lidé sednouti na svá místa, a byly po celé jizbě postaveny stoly a postaveno na ně jídlo. Hned potom přišly pokrmy a byly postaveny před Egila jako před ostatní muže. Pak bylo přineseno pivo, a bylo to velice silná várka. I začali hned píti každý pro sebe, a měl jeden muž sám píti z rohu. Pozornost byla obrácena nejvíce na Egila a jeho tovaryše, i musili píti co nejhorlivěji. Egil pil nejprve dlouhý čas bez přestání. Když jeho tovaryši již byli zmoženi, pil za ně, co již sami nemohli. Tak to trvalo, až byly odneseny stoly. Byli toho času také již všichni velmi opilí, ti, kteří byli uvnitř, a Ármód při každém plném poháru, který pil, mluvil: „Připíjím ti, Egile“ – a čeledínové připíjeli tovaryšům Egilovým a mluvili při tom stejně. Jeden člověk byl ustanoven, aby nosil Egilovi a jeho lidem stále plné rohy, a ten je horlivě vybízel, aby pili rychle. Egil povídal svým tovaryšům, aby již nepili, a sám pil za ně to, čemu se nemohli jinak vyhnouti. Viděl tu Egil, že se mu takto nepovede dobře. I vstal a šel napříč jizbou tam, kde seděl Ármód. Vzal ho rukama za ramena a přimáčkl jej na stěnu. Potom vychrstl Egil ze sebe, co měl v žaludku, a vhrklo to Ármódovi do obličeje a do očí a do nosu a do úst. Teklo mu to po prsou dolů, Ármód pak málem by se zalknul, když pak se mu podařilo vydechnouti, vyhrklo zase z něho všecko, i povídali všichni čeledínové Ármódovi, kteří tam byli, aby se Egilovi zle vedlo, a že je prašpatný člověk pro tento skutek, a proč nejde ven, když se mu chce dáviti, a proč dělá ze sebe takovou podívanou v jizbě, kde se píje. Egil odpověděl: „Nesluší se mluviti o mně špatně pro tuto věc, když dělám to, co dělá hospodář; dáví vší mocí, neméně než já.“ Potom šel Egil na své místo a sedl si a žádal, aby mu dali píti. Tu říkal Egil hlasitě:

S ochotou ti svědčím
(silný přijal ́s důkaz),
že ́s mne hojně hostil,
hoden ́s platu za to.
Mnohem lepší mnohý
mzdu host dává jinde,
kvasnic kal jen máčí
kníry Ármódovy.

Ármód vyskočil a běžel ven, Egil pak žádal, aby mu dali píti. Tu pravila hospodyně tomu muži, který jim byl večer naléval, aby jim podával nápoje tak, aby se jim ho nenedostávalo, dokud chtějí píti. Potom vzal ten muž roh veliký a naplnil jej a přinesl Egilovi. Egil vyprázdnil roh jedním douškem a pak říkal tyto verše:

Pijme pilně, třebas
po rohu roh nosil
statečný muž stále,
strpení mít nechtě.
Nenechám nic na dně,
nechať po noc celou
do rána až dávkou
dolévá roh plnou.

Egil pil ještě nějaký čas a vyprazdňoval každý roh, který mu přinesli, malé však bylo veselí v jizbě, ačkoli někteří lidé pili. Potom vstal Egil a jeho tovaryši a vzali se stěn své zbraně, které si tam pověsili, a šli do stodoly, kde byli jejich koně. Lehli si tam do slámy a spali celou tu noc.

72. EGIL ZTRESTAL ÁRMÓDA A UZDRAVIL DCERU THORFINNOVU.

Egil vstal ráno, jakmile se začalo rozednívati. Přichystali se všichni, a jakmile byli přichystáni, šli nazpátek do dvorce a hledali Ármóda. A když přišli ke komoře, kde spal Ármód a žena jeho a dcera, vyrazil Egil dvéře a šel k posteli Ármódově, vytrhl meč a druhou rukou popadl Ármóda za vousy a strhl jej na pelest; žena pak Ármódova a dcera vyskočily a prosily Egila, aby Ármóda nezabíjel. Egil řekl, že k vůli nim ho nezabije – „neboť je to spravedlivo, ale zasluhoval by, abych ho zabil.“ I říkal Egil tyto verše:

Že jsi živ, dík vzdávej
ženě své a dceři,
neboť neslušného
nebál bych se mluvky.
Památku však přece
pohostinství tvého
nechám tobě, nežli
na cestu se dáme.

Potom mu Egil uťal vousy u samé brady a zaryl mu prstem do oka, takže mu vylezlo na tvář. Potom šel Egil pryč a k svým tovaryšům. I brali se dále svou cestou a přijeli v čas k snídani do dvorce Thorfinnova. Thorfinn bydlel u lesa Eidského. Egil a družina jeho si žádali snídani a aby mohli krmiti své koně. Hospodář Thorfinn pravil, že je slušno, aby se jim toho dostalo. Vešel tedy Egil se svým do jizby a tázal se Thorfinna, zdali neví o jeho tovaryších – „umluvili jsme se, že se tady sejdeme.“ Thorfinn odpověděl: „Jelo tudy šest mužů spolu nedlouho před svítáním a byli velmi ozbrojeni.“ Tu pravil čeledín Thorfinnův: „Dnes v noci jsem jel pro dříví a našel jsem cestou šest mužů, a byli to čeledínové Ármódovi, a bylo to ještě dlouho před dnem. Ale nevím, zdali to bylo týchž šest mužů, o kterých povídáš.“ Thorfinn řekl, že ti lidé, s kterými se on sešel, jeli později, než přijel domů ten čeledín s tím dřívím. A když Egil se svými seděli a jedli, spatřil Egil, že na příčném stupni leží nemocná žena. Egil se ptal Thorfinna, kdo jest ta žena, které jest tam tolik zle. Thorfinn odpověděl, že sluje Helga a že to jest jeho dcera, – „jest již dlouho churava a jest to veliká slabost. V noci nemůže spáti, a zdá se, jakoby neměla rozum.“ „Hledali jste nějaké pomoci proti jejímu neduhu?“ tázal se Egil. Thorfinn odpověděl: „Rúny byly ryty, a udělal to jeden zemanský syn, který bydlí nedaleko odsud, a jest jí od té doby ještě hůře než před tím. Či dovedeš ty, Egile, nějak pomáhati v takových neduzích?“ Egil řekl: „Může býti, když se nic nezkazí, když já se pokusím.“ Potom poručil, aby ji zdvihli s lůžka a položili pod ni čisté šaty, i učinili tak. Potom prohledal Egil lůžko, na které odpočívala, a našel tam kostici, a byly na ní rúny. Egil je přečetl, a potom rúny ořezal a seškrábal do ohně. Pak spálil celou kostici a dal vynésti na čerstvý vzduch šaty, jež měla nemocná před tím. Tu říkal Egil verše:

Rozumí-li runám,
rýt je může člověk,
jinak muž se mnohý
mate temným písmem.
Do rybí jsem dásně
deset značek tajných
vrytých viděl; ženě
velký z nich vznik ́ neduh.

Egil vyryl rúny a položil je pod polštář na lůžku, kde ležela. I bylo jí, jakoby se probudila ze sna, a pravila, že je zdráva, ačkoli byla ještě slabá, otec pak její i matka se velmi radovali. Nabídl Thorfinn Egilovi, aby tam užil všeho pohostinství, kterého potřeboval.

73. EGIL PŘIJEL K ÁLFOVI ZEMANOVI.

Egil řekl svým tovaryšům, že hodlá jeti dále cestou a nečekati dále. Thorfinn měl syna, který slul Helgi, a byl to statečný člověk. Otec i syn nabídli Egilovi, že s ním pojedou přes les. Povídali, že vědí pravdivě, že Ármód Vousatý postavil v lese šest mužů, aby na ně číhali, ale že se více podobá pravdě, že jest v lese více záloh, kdyby se první nepodařila. Nabídli se s Thorfinnem a jeho synem ještě dva jeho lidé k té jízdě. Tu říkal Egil tyto verše:
Mám-li čtyři muže míti ještě s sebou, věz, že v boj se dáti vyhne se šest oněch. A když osm mužů udatných je spolu, do potyčky dá se dvanáct jiných sotva.
Thorfinn se svými provedli přece svou vůli, že jeli s Egilem do lesa, i bylo jich tedy osm dohromady. A když přijeli tam, kde byla záloha, spatřili tam lidi. Ti pak čeledínové Ármodovi, kteří tam seděli, viděli, že tam jede osm mužů, i nezdála se jim vhodná příležitost, aby se na ně vrhli. Odplížili se tedy do lesa. A když Egil se svými přijel tam, kde před tím byli ti, co číhali, viděli, že není všecko bezpečno. Tu hovořil Egil, aby se Thorfinn se svými lidmi vrátili nazpátek, oni pak se nabízeli, že pojedou dále. Egil to nechtěl a říkal jim, aby jeli domů, i učinili tak a obrátili se zpět, Egil pak se svými jeli dále, a byli dohromady čtyři. A když se den nachyloval, zpozoroval Egil a jeho lidé, že jest v lese šest mužů, a měli za jisté, že jsou to čeledínové Ármódovi. Ti, kteří tam číhali, vyskočili a hnali se na ně, oni pak se obrátili proti nim, i bylo jejich utkání takové, že Egil zabil dva muže, ti pak, kteří zbyli, utekli do lesa. Potom jel Egil svou cestou, a nepřihodily se jim žádné noviny, až vyjeli z lesa a zastavili se hospodou u lesa u zemana, jenž slul Álf Bohatý. Byl to starý muž a bohatý zbožím, člověk samotář, takže nemohl míti u sebe služebných lidí leč několik málo. Egilovi se tam dostalo dobrého přijetí a byl Álf vůči němu hovorný. Egil se ptal na mnoho věcí, a Álf mu odpovídal na všecko, nač se tázal. Mluvili nejvíce o jarlovi a o poslech krále norského, kteří dříve jeli tamtudy na východ vybírati poplatek. Álf se neukazoval ve svých řečech přítelem jarlovým.

74. EGIL VYBRAL POPLATEK OD JARLA ARNVIDA.

Egil se chystal se svými tovaryši časně ráno na další jízdu a při loučení dal Egil Álfovi houni. Álf přijal vděčně ten dar a – „dám si z toho udělati plášť do deště,“ – a pozval Egila, aby se u něho zastavil, až pojede nazpátek. Rozloučili se v přátelství, a Egil jel svou cestou dále a večer toho dne přijel ke družině jarla Arnvida, a dostalo se mu tam velmi dobrého přijetí. Bylo dáno jemu a tovaryšům jeho místo nejblíže u toho, jenž seděl na vysokém křesle. A když tam prodleli přes noc, oznámili jarlovi, s jakou záležitostí přijeli a co norský král vzkazuje, a pravili, že král chce míti z Vermalandu všechen poplatek ten, který nebyl zaplacen od té doby, co byl Arnvid ustanoven nad tím krajem. Jarl řekl, že zapravil náležitě všechen poplatek a odevzdal do rukou poslům královým – „nevím však, co s ním potom učinili, zdali jej odevzdali králi neb s ním utekli pryč ze země, ale protože přinášíte pravdivá znamení, že vás posílá král, vyplatím všechen poplatek, který mu po právu náleží, a odevzdám vám jej do rukou, nechci však býti odpovědný za to, co se s ním potom stane.“ Egil a jeho tovaryši tam prodleli nějaký čas, a nežli Egil odjel, odevzdal jim jarl poplatek, z části ve stříbře, z části ve veverčích kožešinách. A když byl Egil přichystán, vydali se na zpáteční cestu. Egil řekl jarlovi, když se loučili: „Nyní odevzdáme králi poplatek tento, který jsme zde přijali, ale věz, jarle, že toto zboží jest mnohem nepatrnější, než by měl král dle svého mínění odsud dostati, a to ještě není počítáno to, že podle jeho mínění máte mu zaplatiti náležitou pokutu za posly jeho, o kterých lidé praví, že jste je dal zabíti.“ Jarl řekl, že to není pravda. Rozešli se takto. Akdyž Egil odjel, zavolal jarl k sobě dva bratry, jimž oběma se říkalo Úlf. Jarl mluvil takto: „Mám za to, že tento veliký Egil, který zde pobyl nějaký čas, nám bude velmi škoditi, až přijede ke králi. Můžeme z toho znamenati, jak bude o naší záležitosti mluviti před králem, když nám takovou věc tvrdil do očí, že jsme zabili královy lidi. Nyní tedy jeďte za nimi a zabijte je všecky, a nedopouštějte, abyste je vyčíhali v Eidském lese; vezměte s sebou tolik lidí, aby bylo jisto, že nikdo z nich nevyvázne a že neutrpíte od nich žádné škody na lidech.“ Přichystali se tedy ti bratří k jízdě a měli třicet mužů. Jeli pak do lesa, a znali tam všecky stezky. Potom hleděli vyzvěděti jízdu Egilovu. V lese byly dvě cesty; jednou se jelo přes jakýsi hřbet, a byl tam srázný svah a stezka jen pro jednoho člověka ku přechodu; ta cesta byla kratší, druhou pak se jelo kolem po úpatí toho hřbetu, a byly tam bažiny veliké a nasekáno na ně kmenů, a byla také tamtudy stezka jen pro jednoho muže, i sedělo jich v záloze na tom i na tom místě po patnácti.

75. EGIL SE SVÝMI POBILI DVACET PĚT MUŽŮ.

Egil jel, až přijel k Álfovi a byl tam přes noc v dobrém pohostinství. Druhý den ráno vstal přede dnem a chystal se k jízdě. Když pak seděli při snídani, přišel tam Álf hospodář a hovořil: „Brzy se chystáte, Egile, ale já bych radil, abyste nepospíchali s jízdou, nýbrž abyste raději byli opatrni, protože mám za to, že nějací lidé mají na vás číhati v lese. Já nemam lidí, abych ti je dal, aby šli s tebou, tak abys měl od nich pomoc. Ale to ti nabízím, abys tu zůstal u mne, až bych ti mohl říci, že lze lesem jeti.“ Egil odpověděl: „To jsou jistě jen nějaké povídačky. Pojedu svou cestou, jak jsem si dříve umínil.“ Egil a tovaryši jeho se chystali k jízdě, Álf pak je od toho odrazoval a vybízel Egila, aby se vrátil, kdyby zpozoroval, že se tou cestou brali lidé; povídal, že tam nikdo nejel od východu přes les od té doby, co Egil jel na východ – „jediné tito lidé jeli, o nichž se domnívám, že se chtějí s vámi setkati.“ „Co myslíš, kolik asi jich jest, jest-li tak, jak pravíte? Nezdolají nás, třeba že bude nějaký rozdíl v množství lidí.“ Álf řekl: „Jel jsem k lesu a moji čeledínové se mnou, a přišli jsme na lidské šlépěje, a šla ta stopa do lesa, a bylo jich jistě mnoho pohromadě. A nevěříš-li tomu, co ti pravím, jeď tam a podívej se na tu stopu, a vrať se nazpátek, jestliže se ti uzdá, že jest tak, jak ti pravím.“ Egil se vydal na cestu, a když přijeli na tu cestu, která vedla do lesa, spatřili tam stopy lidské i koňské. Tu povídali tovaryšové Egilovi, aby se vrátili. „Pojedeme,“ řekl Egil; „nezdá se mi divnou věcí, že nějací lidé jeli přes Eidský les, protože to jest obecná cesta.“ Potom jeli dále a stopa se neztrácela, a bylo tam množství šlépějí, a když přišli v místa, kde se cesty rozcházeli, rozcházela se také stopa a byla stejně velká obojím směrem. Tu pravil Egil: „Nyní myslím, že může býti, že Álf mluvil pravdu. Přichystejme se nyní, ježto je se nám nadíti, že se utkáme s těmi lidmi.“ Potom shodili Egil a jeho lidé se sebe pláště a jiné volné šaty a naložili si je na saně. Egil měl s sebou ve svých saních lýčený provaz velmi dlouhý, neboť jest obyčej lidí, kteří jedou na daleké cesty, míti s sebou volné provazy, když je třeba opraviti něco na postroji. Egil vzal veliký plochý kámen a položil si jej na prsa a na břicho. Potom uvázal na něj ten provaz a otočil si jej mnohokrát kolem těla až vzhůru přes lopatky. Les Eidský má takovou povahu, že na obou stranách jde vysoký les až do obydleného kraje, uprostřed pak lesa jest široko daleko nízký les a křoví a některých místech úplně není lesa. Egil a tovaryši jeho se zatočili na kratší cestu, která šla přes hřbet. Všichni měli štíty a přílbice a sečné zbraně a bodné zbraně. Egil šel před nimi a když přijeli ke hřbetu, byl tam dole les a nahoře na svahu nebyl žádný les, když pak přišli vzhůru do svahu, vyskočilo z lesa sedm mužů a hnalo se za nimi vzhůru a metali po nich kopí. Egil a jeho lidé se otočili a stáli řadou napříč přes cestu. Tu přišli na ně jiní lidé shora na skálu nad nimi a házeli na ně kamení odtamtud, a bylo jim to mnohem nebezpečnější. Tu hovořil Egil: „Nyní ustupujte odsud do svahu a chraňte se, jak dovedete, já pak budu hleděti dostati se nahoru na skálu.“ I učinili tak, a když Egil přišel ze svahu nahoru, bylo tam osm mužů, i šli všichni zároveň na něj a doráželi naň. A netřeba povídati o jejich seči; skončilo to tak, že Egil je pobil všecky. Potom šel na kraj skály a házel dolů kamení a nic tomu neodolalo. Zůstali tam ležeti tři ti vermští a čtyři ušli do lesa, zranění a potlučení. Potom vzal Egil a jeho tovaryši své koně a jeli svou cestou dále až se dostali přes ten hřbet, ti pak vermští, kteří vyvázli, dali vědomost svým tovaryšům, kteří byli u bažin. Pustili se tedy dopředu spodní cestou, a dostali se před Egila na cestu. Tu pravil Úlf svým tovaryšům: „Nyní na ně musíme jíti se lstí, zaříditi to tak, aby nemohli utéci. Zde jest to takové,“ praví, „že cesta jde pod hřbetem, bažina pak se zahýbá vzhůru a jest tam nad ní skála, cesta pak jde mezi skalou a bažinou, a není tam místo než pro ni. Půjdou někteří z nás až za tu skálu a postaví se proti nim, budou-li chtíti kupředu, a někteří se schovají zde v lese, a až oni přejdou, vrhnou se pak na ně ze zadu. Hleďme, aby nikdo z nich nevyvázl.“ I učinili tak, jak Úlf povídal. Úlf šel napřed, za skálu, a deset mužů s ním. Egil a jeho lidé se brali svou cestou a nevěděli nic o této úradě, až přišli tam, kde byla cesta úzká. Tu vyskočili tam na ně zezadu lidé, a hned na ně obrátili své zbraně. Egil se svými se obrátili proti bim a bili se s nimi. Nyní na ně jdou také ti lidé, kteří před tím byli napřed za skalou,a když to Egil uviděl, obrátil se proti nim. I padala tu rychle rána na ránu, a Egil sklál některé z nich v té úzké cestě, a někteří pak se obrátili nazpět, tam, kde bylo více rovného místa. Egil se hnal za nimi, i padl tam Úlf, a na konec pobil tam Egil sám jedenáct mužů. Potom se hnal tam, kde jeho tovaryši bránili cesty před osmi muži, a byli tam obojí ranění. A když tam přišel Egil, utíkali hned vermští, les pak byl hned nablízku. Vyvázlo jich tam pět a všichni velmi poranění, tři pak tam padli. Egil měl mnoho ran a žádnou velikou. Jeli potom svou cestou a Egil zavázal rány svých tovaryšů, a nebyla žádná smrtelná. I usedli do saní a jeli celý den, co ho ještě zbývalo. Onino pak vermští, kteří vyvázli, vzali své koně a vlekli se od lesa na východ do obydleného kraje. Byly tam zavázány jejich rány. Opatřili si průvod na cestu, až přijeli k jarlovi a pověděli mu o svých nezdarech. Pověděli mu, že oba Úlfové padli a dvacet pět mužů je mrtvých, a jich pět vyvázlo životem, a to ještě všichni poraněni a potlučeni. Jarl se ptal, co se stalo tedy s Egilem a jeho tovaryši. Oni odpověděli: „Nevíme dobře, jak mnoho byli poraněni, ale doráželi na nás velmi směle; když nás bylo osm a oni čtyři, tu jsme utekli. Pět se nás dostalo pryč do lesa, tři pak zahynuli, a neviděli jsme nic, než že Egil a jeho lidé byli zdrávi jako ryba.“ Jarl pravil, že se jejich jízda prašpatně vydařila – „byl bych spokojen, že jsme přišli o mnoho lidí, kdybyste byli ty Nory zabili; nyní pak, když přijdou z lesa na západ a povědí tyto noviny králi norskému, jest se nám od něho nadíti převelikých zádav.“

76. EGIL PŘIŠEL K THORFINNOVI.

Egil jel, až vyjel z lesa na západ. Dostali se večer k Thorfinnovi a byli tam přijati velmi dobře. Byly jim tam zavázány rány Egilovy a lidí jeho, i prodleli tam několik nocí. Helga, dcera hospodářova, již chodila a byla zdráva od svého neduhu. Děkovala za to Egilovi ona i všichno její. Dopřáli tam odpočinku sobě a svým koním. Muž pak ten, který byl vyryl Helze rúny, byl nedaleko odtamtud. Ukázalo se, že se předtím ucházel o Helgu, Thorfinn pak mu jí nechtěl dáti. Tu již chtěl zemanský synek svésti, ale neuměl to, a vyryl jí to, z čeho jí pošel neduh. A když byl Egil přichystán k odjezdu, doprovázeli ho Thorfinn a syn jeho na cestě. Bylo jich dohromady deset nebo dvanáct. I jeli celý ten den s nimi z ostražitosti před Ármódem a jeho čeledíny. A když se roznesly tyto noviny, že Egil a jeho lidé se bili v lese s přesilou lidí a zvítězili, tu se nezdálo Ármódovi, že by mohl pozdvihnouti štít proti Egilovi. Proto seděl Ármód se všemi svými lidmi doma. Egil a Thorfinn vyměnili si při loučení dary a slíbili si přátelství. Potom jel Egil svou cestou, a nepovídá se, že by se bylo něco přihodilo na jejich jízdě, až přijeli k Thorsteinovi. Byly tam hojeny rány jejich, i zůstal tam Egil se svými do jara. Thorstein pak opatřil posly ke králi Hákonovi, aby mu donesli poplatek, pro nějž byl Egil jel do Vermalandu. A když přišli ke králi, pověděli mu všecko, co se přihodilo na Egilově jízdě a odevzdali mu poplatek. Měl nyní král za jisto, že asi je pravda, co dříve tušil, že jarl Arnvid dal zabíti posly jeho dvoje, které poslal na východ. Řekl král, že Thorstein smí tedy zůstati v zemi a býti s ním v pokoji. Potom jeli poslové domů, a když přijeli nazpátek k Thorsteinovi, pověděli mu, že král byl s touto jízdou dobře spokojen a že Thorstein má požívati pokoje a přátelství s králem. Hákon král jel v létě na východ do Víku a odtamtud se vypravil na východ do Vermalandu s velikým vojskem. Arnvid jarl před ním utekl, král pak vzal veliké platy od těch zemanů, o kterých se domníval, že se proti němu provinili, tak jak pověděli ti, kteří jeli pro poplatek. Ustanovil tam jiného jarla a vzal rukojmí od něho a od zemanů. Na té jízdě sjel král širé kraje západního Gautlandu a podrobil si jej, tak jak vypravuje jeho saga a nalézá se v skládání těch, jež byla o něm složena. Praví se také, že toho času jel také do Dánska a plenil tam široko daleko. Při té příležitosti vybil Dánům dvanáct lidí s dvěma loďmi a dal královský název Tryggvovi synu Óláfovu, bratrovci svému, a vládu nad Víkem na východě. Egil chystal v létě svou kupeckou loď a opatřil si na ni posádku, válečnou pak loď tu, kterou si přivezl na podzim předtím z Dánska, daroval při loučení Thorsteinovi. Thorstein daroval Egilovi dobré dary a slíbili si navzájem věrné přátelství. Egil vypravil posly k Thórdovi na Aurlandě, švagrovi svému, a odevzdal mu plnou moc, aby mu učinil opatření o pozemcích, které měl Egil v Sognsku a Hördalandu, a vzkázal mu, aby je prodal, kdyby se našli kupci. A když byl Egil připraven na plavbu a zavál příznivý vítr, vypluli ven Víkem a dále cestou svou na sever podle Norska a potom do širého moře. Měli větry dostatečně dobré i přišli z moře do Borgarfjordu a plul Egil s lodí do fjordu dle a do přístavu nedaleko od svého dvorce a dal dopraviti náklad svůj domů, loď pak vytáhnouti na sucho. Egil se odebral domů na své hospodářství, i vítali ho lidé s radostí. Zůstával tam Egil tu zimu.

77. ZABIT THÓRD SYN LAMBIHO.

Toho času, kdy se přihodili tyto noviny, že se Egil navrátil z této jízdy na Island, byl všechen ten kraj již obydlen. Byli již toho času mrtvi všichni lidé, kteří první zaujali zemi, synové pak jejich nebo vnukové žili a bydleli tenkrát v okolním kraji. Ketil Gufa (což se vykládá jako Pára) přišel na Island, když již byla hojně obydlena. I byl první zimu na Gufuskálech na Rosmhvalanesu. Ketil přišel přes moře od západu z Irska a přivezl s sebou mnoho rabů irských. Všecky pozemky na Rosmhvalanesu byly toho času obsazeny. Proto se Ketil vypravil pryč odtamtud a na mysy směrem do země a seděl druhou zimu na Gufanesu a nedostal tam žádného místa k bydlení. Potom se odebral do Borgarfjordu a seděl třetí zimu tam, kde se od té doby říká na Gufuskálech, a Gufá se říká řece, která tam teče do fjordu shora, v níž měl přes zimu svou loď. Thórd syn Lambiho bydlel toho času na Lambastadech. Byl ženatý a měl syna, který slul Lambi. Byl to dospělý muž, veliký a silný na svůj věk. To léto po tom, když jeli lidé na sněm, jel Lambi na sněm. Ketil Pára pak odjel tenkrát do Breidafjordu hledati si tam bydliště. Tu utekli rabové jeho a přišli v noci na Thordův statek na Lambastadech a zapálili tam stavení a spálili uvnitř Thórda a čeleď jeho všecku, vlámali se pak ho jeho zásobárny a vynesli ven vzácné věci a zásoby sukna. Potom přihnali koně a naložili vše na ně a ubírali se pak k moři na Álftanes. Toho rána při východu slunce přijel Lambi domů a již v noci byl viděl ten oheň. Bylo s ním několik mužů, i jel hned pátrati po rabech. Z jiných dvorců přijeli tu lidé a přidali se k němu. A když rabové viděli, že se jede za nimi, hleděli utéci a zanechali své loupeže. Někteří běželi na Blata, někteří pak podle moře směrem k širému moři, až se octli u fjordu. Tu se pustil Lambi a jeho tovaryši za nimi a zabili tam toho, který slul Kóri – proto se tam od té doby říká Kóranes – Skorri pak a Thormód a Svart skočili do vody a plavali pryč od země. Potom si Lambi a tovaryši jeho vyhledali lodi a veslovali hledati jich, i nalezli Skorriho na ostrově Skorraey a zabili ho tam. Pak veslovali ven na moře ke skalisku, jež slove Thormódssker, a zabili tam Thormóda. Jest to skalisko nazváno podle něho. Dopadli ještě několik rabů, podle nichž jsou od té doby nazvána rozličná místa. Lambi bydlel potom na Lambastadech a byl řádný zeman. Byl člověk velké síly, při tom nikterak zpupný. Ketil Pára odebral se potom na západ do Breidafjordu a usadil se v Thorskafjordu. Po něm jest nazváno údolí Gufudalr a fjord Gufufjördr. Ketil měl Ýri, dceru Geirmunda Zsinalého. Váli byl syn jejich. Jeden člověk slul Grím a byl syn Svertingův. Bydlel na Mosfellu dole pod horským hřbetem. Byl to člověk bohatý a ze vzácného rodu. Sestra jeho z jedné matky byla Rannveig, kterou měl Thórodd kněz v Ölfusi. Syn jejich byl Skafti zákonopravce. Grím byl také později zákonopravcem. Grím se ucházel o Thórdísu dceru Thórólfa, bratra Egilova, a nevlastní dceru Egilovu. Egil miloval Thórdísu stejně jako své vlastní děti. Byla to žena velmi sličná. A protože Egil věděl, že Grím je muž vzácný a že jest to dobrá nabídka, bylo přivoleno k tomu manželství. Provdala se Thórdís za Gríma, a Egil jí vyplatil všecko její dědictví po otci. Odebrala se tedy na Grímovo hospodářství a bydleli dlouho na Mosfellu.

78. ÓLÁF SI VZAL THORGERDU. EGIL PŘIŠEL O DVA SYNY.

Óláf slul muž jeden, syn Höskulda, syna Dalakollova, a syn Melkorky, dcery Mýrkjartana, krále irského. Óláf bydlel v Hjardarholtu v údolí řeky Laxá na západě v údolích breidafjordských. Óláf byl velice bohatý penězi a nejsličnější vzezřením za všech mužů, kteří toho času byli na Islandě, zároveň vynikající člověk. Óláf se ucházel o Thorgerdu dceru Egilovu. Thorgerda byla hezká žena a nad jiné veliká, moudrá a spíše hrdé mysli, ale obyčejně mírná. Egil znal Óláfa dokonale a věděl, že Thorgerda by se takto znamenitě vdala, a proto byla dána Óláfovi k manželství. Odebrala se s ním tedy na hospodářství v Hjardarholtu. Jejich děti byli Kjartan, Thorberg, Halldór, Steindór, Thurída, Thorbjörga, Bergthóra. Tu měl Thórhall kněz, syn Oddiho. Thobjörgu měl nejprve Ásgeir syn Knöttův, a potom Vermund syn Thorgrímův. Thurídu měl Gudmund syn Sölmundův. Jejich synové byli Hall a Bardi Zabiječ. Özur syn Eyvindův, bratr Thorroda v Ölufsi, si vzal Beru, dceru Egilovu. Bödvar syn Egilův byl toho času již povyrostlý. Byl to hoch velmi nadějný, sličného vzezření, velký a silný tak, jako býval kdysi Egil nebo Thórólf v tom věku. Egil jej miloval velice, a také Bödvar zase měl ho rád. Toho času stalo se jednoho léta, že v řece Hvítá byla loď, a byl tam veliký trh. Egil tam nakoupil mnoho dříví a dal je dovážeti domů po lodi, i jezdili čeledínové jeho a měli loď osmiveslovou, kterou měl Egil. Jedenkrát si Bödvar žádal, aby směl jeti s nimi, a oni mu vyhověli. Jel tedy s čeledíny na planinu u lodi. Bylo jich dohromady šest na osmiveslové lodi, a když se měli vracet, byl příliv až k večeru, a protože musili na něj čekati, jeli pak pozdě večer. Tu se zdvihl jihozápadní vítr prudký, a proti němu šel odlivový proud, i rozbouřil se fjord velmi, jako se tam často přiházívá. Skončilo se to tak, že se loď pod nimi potopila, a oni se všichni utopili. Druhého pak dne vyvrhlo moře mrtvoly. Mrtvola Bödvarova přišla na Einarsnes, a některé přišly na jižní stranu fjordu a tam byla také zanesena loď. Byla nalezena u Reykjarhamaru. Toho dne se Egil dozvěděl, co se přihodilo, a hned jel hledati mrtvoly Bödvarovy. Přišel zrovna na mrtvolu Bödvarovu. I zdvihl ji a posadil si ji na kolena a jel ven na Digranes k mohyle Skallagrímově. Dal otec otevříti mohylu a uložil tam Bödvara vedle Skallagríma. Potom byla mohyla opět zasypána, a práce se skončila teprve, když se dokonával den. Potom jel Egil domů na Borg. A když přijel domů, šel hned do přístěnku, v němž byl zvyklý spáti. Tam si ulehl a zastrčil závoru. Nikdo se neosmělil promluviti na něj, a povídá se, že když ukládali Bödvara do mohyly, byl Egil oblečen takto: měl těsně přiléhající nohavice, červenou bachranovou sukni s těsným životem a ušněrovanou na boku. A povídají lidé, že naduřel tak, že na něm praskla sukně i nohavice. Druhého pak dne neotevřel Egil přístěnku, aniž požil nějakého pokrmu nebo nápoje. Ležel tam celý ten den a tu noc potom. Nikdo si netroufal mluviti na něj, třetího pak dne ráno, jakmile svítalo, poručila Ásgerd jednomu muži vsednouti na koně – ten muž jel co nejprudčeji na západ do Hjardarholtu – a vzkázala Thorgerdě všecky tyto noviny, a přijel tam ten muž po poledni. Pověděl také to, že Ásgerd jí vzkazuje, aby přijela co nejdříve na jih na Borg. Thórgerd dala si hned osedlati koně, a jeli s ní dva muži. Jeli ten večer celý a celou noc, až přijeli na Borg. Šla Thórgerd hned do světnice. Ásgerd jí vítala a ptala se, zdali večeřeli. Thorgerd řekla nahlas: „Nic jsem nevečeřela a nebudu až v příbytcích Freyjiných. Nevím si lepší rady než otec můj, nechci žíti po otci svém a bratru.“ Pak šla k přístěnku a zavolala: „Otče, otevři dveře. Chci, abychom šli oba jednou cestou.“ Egil odstrčil závoru. Pak si lehla do druhé postele, která tam byla. Tu promluvil Egil. „Dobře jsi učinila, dcero, že chceš následovati svého otce. Ukázala jsi mi velikou lásku. Lze-liž čekati, že bych chtěl žíti, maje takovou žalost?“ Potom oba nějaký čas mlčeli. Tu řekl Egil: „Co to je, dcero? Žvýkáš nyní něco?“ „Žvýkám řasu,“ řekla Thorgerd, „protože myslím, že mi bude po ní hůře. Myslím, že jinak bych byla příliš dlouho živa.“ „Škodí to člověku?“ řekl Egil. „Škodí velice,“ řekla ona, „chceš to jísti?“ „Proč ne?“ řekl Egil. A o něco později volala Thogerd a žádala, aby jí dali píti. Potom jí byla podána voda, aby se napila. Tu pravil Egil: „Tak se děje, když jí člověk řasu, že má větší a větší žízeň.“ „Chceš se napíti, otče?“ řekla Thorgerd. I vzal si od ní a pil velikými doušky, a bylo to v rohu. Tu řekla Thorgerd: „Nyní nás ošidili. Toto je mléko.“ Tu vykousl Egil z rohu kus, co by zuby zabraly, a zahodil pak roh. Tu pravila Thorgerd: „Co si nyní počneme? Je nyní zmařen náš úmysl. Nyní bych chtěla, otče, abychom prodloužili svůj život, tak abys mohl složiti posmrtnou báseň Bödvarovi, a já ji vyryji na poleno, a potom zemřeme, bude-li se nám viděti. Nymyslím, že by syn tvůj Thorstein složil tak brzy Bödvarovi báseň, a nesluší se, aby nedošel posmrtné pocty, neboť nemyslím, že bychom my dva měli seděti spolu při pití, kterým mubude vzdána poslední čest.“ Egil řekl, že je málo naděje, že by tentokrát mohl složiti báseň, byť o to usiloval, „ale zkusiti to mohu,“ pravil. Egil byl měl tenkrát syna, který slul Gunnar, a ten také umřel o málo dříve. Potom započal Egil báseň, jež sluje „Sonatorrek“, to jest „Ztráta synů“.

SONATORREK.

1.
Velmi zle můž ́
jazykem vlást
přezmen můj, slov
vážící sklad.
Na veršů zdar
nemám čáky,
z mysli skrýší
se těžko snují.

2.
Váhavě mok
(vinen tím žal
mne tížící)
tíhne z hrudi
milý Ásům,
unesený
za dávných dob
z bytů obrů.

3.
Vláha z ran
vyšlá hrdla
Ymira kdys
obra ctného
příbojem vln
před vchodem hřmí
mohyly tam
mého syna.

4.
Neboť můj rod
růst má přestat
jako v lese
javor padlý.
Jest nevesel,
kdo nese ven
ztuhlé svých
synů údy.

5.
Ale skonu
otcova dřív,
své matky též
smrti pomním.
Ten tu zazni
ze rtů mých
slov oslavných
úpravný sklad.

6.
Zděl nával vln
v mého otce
přátel řadě
průlom hořký.
Zeje rána,
jíž zasáhlo
moře smrtí
mne synovou.

7.
Rán o rod zle
mne zloupila.
Po svých milých
marně zřím.
Roztrhla sláň
rodu svazky,
můj výhonek
vlastní tlí.

8.
Bych mečem
mstít křivdy měl,
jistě Ägir
již by nežil.
S vln příbojem
bych přít se moh ́
proti Ráně
pozdvih ́ bych zbraň.

9.
Však nemám sil,
bych stíhat moh ́
vraha, jenž mi
syna vyrval.
Podívanou
poskytne všem
muž stárnoucí,
samotinký.

10.
Mně oceán
mnoho urval;
hořko jest
pád pokrevných dít,
co v síň Ásů
odešel štít
rodu mého
rázem puklý.

11.
To dobře vím,
v mém že synu
muž nerostl
nestatečný,
by dorůst mu
dáno bylo
a plné síly
nabýt paží.

12.
Otcových slov
vždy svatě dbal,
byť jiných dav
jinak mluvil.
K ruce mi byl
v mých bytech on
a podporou
mých paží.

13.
Mysl mou
mnohdy tíží,
že bez bratra
jest mi být.
V boje ryku
se rozhlížím,
pátrám po něm
a přemýšlím,

14.
který statný
stane v řeži
jiný muž
po boku mém.
Tohoť mi
třeba často,
když přátel míň,
míň pomoci.

15.
Nesnadno je
nalézt muže
věrného zde
v ledu zemi.
Neb pokrevných
proradce zlý
trh mívá
na bratrův trup.

16.
Znamenávám,
když zboží žádám …
…..

17.
Pokuty též
za syna prý
nezíská,
než kdo zplodil,
aniž bratrem
bude mu ten,
kdo je zrozen
z jiných lidí.

18.
Není mi vid
lidí vítán,
byť všichni mír
se mnou měli.
V bohů sídla
vešel můj syn,
přátel hledat
plod mé ženy.

19.
Moře pán
posud mně
myslí tvrdou
ducha moří.
Nelze mi
v dumách nočních
rovně držet
sídla rady.

20.
Co mi hocha
horečky zlé
úporný žár
odsud vzal,
o němž já vím,
že viny prost
střed ́ se pilně
slov hořkých všech.

21.
Vzdychám též,
že vzhůru v bohů
příbytky vzal
přítel lidí
větev rodu
ze mne vyšlou,
a živý kmen
mé ženy.

22.
Žil jsem dobře
s pánem dřevce,
ve všem pevně
jsem mu věřil,
než přátelství
vozů přítel,
bojů soudce,
se mnou přetrh ́.

23.
Žertvou ho já
nectím, že bych
hlavě bohů
hořel sloužit,
poskyt ́ však mi
přítel Mímův
škod náhradu,
jež nad vše jest.

24.
Um mi Vlkův
válce zvyklý
odpůrce dal
dokonalý,
i mysl, jíž
mnoho jsem si
nepřátel zděl
zřejmých z tajných.

25.
Trudno mi jest.
Tam, kde ční
do moře mys,
Morana dlí.
Rád však smrti
s myslí jasnou
a bez bázně
budu čekat.

Egil okříval víc a více, tak jak pokračoval ve skládání básně. A když byla báseň dokončena, říkal jí Ásgerdě a Thorgerdě a svým domácím, Potom vstal z lodě a posadil se do vysokého křesla. Báseň tuto nazval Sonatorrek. Potom dal Egil vystrojiti synům svým posmrtné hody podle starodávného obyčeje, a když Thorgerd odjížděla domů, vyprovodil ji Egil s dary pryč. Egil bydlel na Borgu mnoho let a zestaral sem nepřipomíná však se, že by byl míval s někým rozepře zde v zemi. Také se nic nepovídá o soubojích jeho nebo nějakém zabití od té doby, co se trvale usadil na Islandě. Povídají lidé, že Egil již neodjel z Islandu, co se přihodily ty věci, o kterých bylo teď dříve povídáno, a byla ta hlavní příčina toho, že Egil nesměl býti v Norsku pro ty věci jimiž se dle mínění králů proti nim provinil, jak bylo dříve o tom pověděno. V hospodářství svém vedl Egil velkou domácnost, neboť tam nechybělo zboží, a měl k tomu také povahu dobrou. Hákon král chovanec Adalsteinův vládl v Norsku dlouhý čas, a pozdější čas věku jeho přišli do Norska synové Eiríkovi a svářili se s králem Hákonem o vládu nad Norskem a měli spolu bitvy, a Hákon vždycky zvítězil. Poslední bitvu měli v Hördalandu v Stordu na Fitjích. Tam dobyl král Hákon vítězství a utržil zároveň smrtelnou ránu. Potom se ujali království v Norsku synové Eiríkovi. Arinbjörn hersir byl s Haraldem synem Eiríkovým, i stal se rádcem jeho a dostal od něho úděly velice veliké. Byl správcem vojska a měl na starosti obranu země. Arinbjörn byl muž bojovný velmi a šťastný v bojích. Měl za úděl kraj Firdafylki. Egil syn Skallagrímův se dozvěděl těchto novin, že se stala v králích v Norsku, a zároveň to, že Arinbjörn se vrátil do Norska na své statky a že požívá velkého důstojenství. Tu složil Egil báseň o Aribjörnovi, a začíná se takto:

ARINBJARNARKVIDA.

1.
Hotov můj verš
vládce slavit,
držmíšků však
nechce dbát.
Knížecí chce
chválit činy,
a pomíjí
prázdných řečí.

2.
Výsměchu pln
vůči chlubným
přátele rád
rytmem ctím.
Mnoho jsem sjel
králů sídel
s myslí bodrou
básníkovou.

3.
Krále jsem hněv
mocného kdys
vzbudil sobě,
knížat syna.
Se srdcem jsem
smělým tehdá
hersira
hledat přišel,

4.
kde panovník
s děsnou přílbou,
štědrý k lidu,
krajem vlád ́.
Spravoval tam
s pevnou myslí
v Jorvíku král
vlhké kraje.

5.
Strašno bylo
zřít svity
zpod obočí,
an panovník
planoucím
hrozně zíral
na mne zrakem.

6.
Já přece však
pohár vešů
jsem si podat
troufal pánu.
K ústům uší
každého tam
pěnivá číš
přišla rýmů.

7.
Málo sličný
se mužům zdál
za verše dar,
jejž dal mi král,
když umem svým
jsem od vládce
šerou jak vlk
svou lebku vzal.

8.
Ji přijal jsem
a při tom též
brv dlouhých
důlky tmavé,
i zvučné rty,
jež za hlavu
výkup kladly
k nohám páně.

9.
Tam se zuby
jazyk svůj
i sluchu jsem
stany přijal.
Slavného pak
panovníka
dar ten zlata
lepší byl zván.

10.
Tam po boku
přítel můj
stál mi věrný,
spolehlivý,
štědrý rukou,
radou dobrý,
a jasný vším
jednáním svým.

11.
Arinbjörn to,
králův sám on,
hrdinný muž,
hněv sňal se mne,
vládcův přítel,
jenž ve dvorci
panovničím
lži prost vždy byl.

12.
A…
… si ved ́,
pomocník
při mých činech,
jako …
….
že by v něm kvet ́
kmen rodu …

13.
Nechť jsem přátel
zrádcem nazván
a ve všech svých
verších lhářem
i padouchem
prázdným chvály,
neoplatím-li
námah jeho.

14.
Je zřejmo teď,
kde zrakům mám
množství lidí
mocného já
hersirova
syna hlásat
prací trudnou
vzniklou poctu.

15.
Jest mi lehko
jazykem verš
Thórirovu
synu tkát,
příteli,
neb mi poskyt ́
výborných
látek výběr.

16.
Tím začínám,
co všem známo
a o čem zvěst
v uších všech dní zní
kterak má
štědrou mysl
Arinbjörn,
udatný rek.

17.
Podiv lid
pojímává,
jak zasýpá
mnohé zlatem.
Však Frey a Njörd
nadali jej
přebytkem
lén a peněz.

18.
Vnuk Hróaldův
hojnost má
všech pokladů
po pokrevných.
U něho se
ony sešly
jak přátel dav
pospolu dlí.

19.
On jak král
sluchu kryty
získal svých
skutků zvěstí,
bohům libý,
s množstvím lidu
Véthormův
přítel věrný.

20.
Málokterý,
ač mnoho má,
člověk tak
jak on činí.
Králů byty
si nejsou blízky,
těžko lidem
líbit se všem.

21.
Odtamtud,
kde Arinbjörn
je domovem,
nikdo dosud
výtkou nešel
vyprovázen
ni posměchem,
s hrstí prázdnou.

22.
Zlý ten z Fjordů
je zlatu muž
a protivník
prstenů,
nepřítel též,
nebezpečný
a zlatý vrah
kruhů vzácných.

23.
Života běh
dán mu byl
válečné
plný vřavy.
…..

24.
Nesluší se,
nepaměti
by pojala
v sebe propast
hojnou pomoc,
již mi poskyt ́
málo dbalý
zlata muž.

25.
Časně slova
chval jsem snášel
jazyka
jitřní prací,
hranici z nich
zřídil pevnou,
by dlouho stála
v rytmů dvoře.

Einar slul muž jeden, syn Helgiho syna Óttarova syna Bjarniho Výchoďana, jenž zabral pozemky v Breidafjordu. Einar byl bratr Ósvífa Moudrého. Einar býval hned za mladých let veliký a silný a nad jiné podnikavý. Ještě když byl mladý, začal skládati verše, a rád se poučoval. Jednoho léta se přihodilo na sněmu, že Einar šel do boudy Egila syna Skallagrímova, a rozhovořili se, a brzy se obrátila jejich řeč tam, že mluvili o básnickém skládání. Oběma se ty řeči zdály kratochvilné. Potom si navykl Einar přicházeti často k Egilovi a hovořiti s ním, i vzniklo mezi nimi veliké přátelství. Einar se nedlouho před tím vrátil z jízdy v cizích zemích. Egil se Einara mnoho vyptával na noviny z Norska a na své přátele a také na ty, o nichž měl za to, že jsou jeho nepřátelé. Dotazoval se také mnoho na vynikající lidi. Einar zase se vyptával Egila na události, které se dříve přihodili na Egilových jízdách a na jeho znamenité činy, a ty řeči se líbily Egilovy, a dobře jim ubíhal čas. Einar se tázal Egila, kde se octl v takovém postavení, že se při tom nejvíce osvědčil, a žádal, aby mu to pověděl. Egil říkal tyto verše:

Sám jsem se bil s osmi,
s jedenácti dvakrát,
pokrm poskyt ́ vlkům,
pobil všecky jeden.
Hroty proti hrotům
hněvivě se hnaly,
dobré dřevce k letu
dlaň má vypouštěla.

Egil a Einar si slíbili při loučení přátelství. Einar pobyl dlouhý čas v cizině u urozených lidí. Einar byl štědrý a nejčastěji nemíval mnoho zboží, ale miloval okázalost a byl člověk velmi řádný. Einar byl v družině Hákona jarla syna Sigurdova. Toho času byl v Norsku nepokoj veliký a bitvy mezi Hákonem jarlem a syny Eiríkovými, a utíkali střídavě ze země. Harald král syn Eiríkův padl na jihu v Dánsku u Hálsu v Limafjordu, a byl zrazen. Bojoval tenkrát s Haraldem synem Knútovým, který slul Harald Zlatý, a s Hákonem jarlem. Tam padl s Haraldem králem také Arinbjörn hersir, o němž bylo dříve pověděno. A když se Egil dozvěděl, že Arinbjörn zahynul, říkal tyto verše:

Muži v boji mocní
mnou, již Rýna ohněm
byli štědří. Básník
bude sotva najít
moci muže, rovné
mužům, kteří kdysi
za mořem mu zlatem
zakrývali dlaně.

Einar syn Helgiho, skáld, byl nazýván Skálaglam (což se vykládá „Řinkot misek“). Složil drápu o jarlovi Hákonovi, která sluje Vellekla, a dlouhý čas nechtěl jarl té básně vyslechnouti, protože byl rozhněván na Einara. Tu říkal Einar verše:

Ke cti strážce kraje,
který tady vládne,
skládl jsem své slohy
(spali zatím druzí).
Želím nyní, že jsem
žádal zpěv dát vládci,
nemíním však, že nezná
našich veršů ceny.

A ještě říkal toto:

Jinam půjdu. Jarl,
jenž kvas vlkům meči
strojí, na loď svoji
Sigvaldi mne vezme.
Válečník ten vděčně
verše moje přijme,
na pouť nyní k němu
noha dá se moje.

Jarl nechtěl, aby Einar odcházel, a vyslechl tedy tu báseň, a potom dal Einarovi štít, a byl to dar nad míru vzácný. Štít ten byl pomalován starodávnými pověstmi, a mezi obrázky byly položeny zlaté spony, a štít byl posázen drahými kameny. Einar jel na Island a ubytoval se u bratra svého Ósvífa. V jeseni pak jel Einar ze západu a přijel na Borg a byl tam hostem. Egil nebyl toho času doma, protože odjel na sever do okolních krajů, a čekali ho toho času domů. Einar na něj čekal tři noci, nebylo pak slušno, zůstávati pohostinu déle než tři noci. Chystal se tedy Einar pryč, a když byl přichystán, šel k Egilovu obyčejnému místu a zavěsil nad ním onen vzácný štít a řekl domácím lidem, že štít ten dává darem Egilovi. Potom Einar odjel, a téhož dne se vrátil Egil domů. A když vešel dovnitř a přišel k místu svému, spatřil ten štít a tázal se, komu náleží ta věc. Bylo mu povědíno, že tam přijel Einar Skálaglam a že mu daroval ten štít. Tu zahovořil Egil: „Nechť se mu zle zvede za jeho dar! Myslí si, že budu bdíti nad jeho štítem a skládati o něm verše? Hned mi přiveďte koně a pojedu za ním a zabiji ho.“ I bylo mu povědíno, že Einar odjel již brzo ráno – „nyní již jistě přijel na západ do Údolin.“ Potom složil Egil drápu, a tento jest začátek její.

Část jest, bych slov čestných
(čekať dárce na to)
vybranými verši
velebil štít skvělý.
Nadání dar není
nadarmo mi svěřen,
pilný pozor mějte,
poznáte to jasně.

Egila Einar zachovali si vzájemné přátelství po celý čas, co oba žili. Jest pak povědíno, že toto se stalo se štítem tím, že Egil jej vzal s sebou na svatební jízdu, když jel na sever do Vídimýri s Thorkelem synem Gunnvaldovým, a s nimi synové Björna Červeného, Trefil a Helgi. Tam byl štít zkažen a hozen do nádoby se syrovátkou. A potom dal s něho Egil sejmouti výzdobu, a bylo ve sponách dvanáct lotů zlata.

79. O THORSTEINOVI SYNU EGILOVU.

Thorstein syn Egilův byl, když dospěl, nad jiné lidi sličnějšího vzezření, plavých vlasů a světlé pleti. Byl veliký a sličný, ale přece ne tak, jako otec jeho. Thorstein byl muž moudrý a pokojný, mírný a nad jiné lidi rozvážný. Egil ho nemnoho miloval. Také Thorstein nejevil k němu lásky, ale Ásgerd a Thorstein se měli velmi rádi. Egil počínal toho času velmi stárnouti. Jednoho léta se stalo, že Thorstein jel na sněm, Egil pak zůstal doma. Prve pak než odjel Thorstein z domova, zaonačili to on a Ásgerd tak, že vzali z Egilovy truhly hedvábnou kápi, již dostal Egil od Arinbjörna, a vzal si ji Thorstein na sněm. A když ji měl na sněmu na sobě, byla mu příliš dlouhá a zamazala se dole, když šli na zákonový pahorek. A když přišel Thorstein domů, uložila Ásgerd kápi tam, kde byla dříve, a mnohem později, když Egil otevřel truhlu, zpozoroval, že kápě je zkažena, a vyptával se Ásgerdy, kterak se to stalo. Ásgerd mu pověděla pravdu. Tu říkal Egil verše:

Málo dobrý dán byl
domu mému dědic;
podved ́ mne syn; právem
podvodem to zovu.
Myslím, že čas malý
mohl počkat ještě,
až by krylo kosti
kamení mé v hrobě.

Thorstein si vzal Jófrídu, dceru Gunnara syna Hlífina. Matka její byla Helga, dcera Óláfa Feilana (což znamená Vlček), sestry Thórda Ječila. Jófrídu měl před tím Thórodd syn Odda z Tungy. Brzy po této příhodě zemřela Ásgerd, a potom se vzdal Egil hospodářství a odevzdal je Thorsteinovi, Egil pak se odebral na jih na Mosfell ke Grímovi, zeti svému, protože Thordísu, pastorkyni svou, měl nejraději ze všech lidí, kteří tenkrát byli na živu. Jednoho léta se přihodilo, že přijela loď do chobotu Leiruvágu, a byl správcem lodi muž, jenž slul Thormód. Byl to Nor a čeledín Thorsteina syna Thóřina. Přivezl si s sebou štít, jejž Thorstein poslal Egilovi synu Skallagrímovu , a byla to věc neobyčejně vzácná. Thormód odevzdal štít ten Egilovi, on pak jej přijal s povděkem. V zimě po tom složil Egil drápu o darovaném štítu, která sluje Berudrápa, a tento jest začátek její:

Proud mých veršů pilně
pozoruj man králův,
mlčení pak muži
mějte na paměti.
Často o mém umu
údolími hördské
země bude znívat
ze rtů lidí zpráva.

Thorstein syn Egilův bydlel na Borgu. Měl dva syny levobočky, Hriflu a Hrafna, a když se potom oženil, měl s Jófrídou deset dětí. Helga Krásná byla jeho dcerou, tak, o kterou se svářili Hrafn Básník a Gunnlaug Hadí jazyk. Grím byl nejstarší z jejich synů, druhý Skúli, třetí Thorgeir, čtvrtý Kollsvein, pátý Hjörleif, šestý Halli, sedmý Egil, osmý Thórd. Thóra slula dcera jejich, kterou měl Thormód syn Kleppjárnův. Od dětí Thorsteinových pošlo potomsto veliké a mnoho lidí vynikajících. Všechno to, co pošlo od Skallagríma, nazývá se rod lidí Mýrských (což se vykládá Blaťáků).

80. THORSTEINOVY OBTÍŽE SE STEINAREM.

Önund Bystrozraký bydlel na Ánabrecce, toho času kdy Egil bydlel na Borgu. Önund Bystrozraký měl Thorgerdu, dceru Björna Tlustého ze Snäfellsströndu. Jejich děti byly Steinnar a Dalla, kterou měl Ögmund syn Galtiho – jejich synové byli Thorgils a Kormák. A když se Önund zestaral a málo viděl, vzdal se hospodářství, a ujal se ho Steinar, syn jeho. Önund a Steinar byli velice bohatí. Steinar byl nad jiné lidi větší a velmi silný, člověk ošklivý, nahrbený, dlouhonohý a s krátkým životem. Steinar byl člověk velmi zpupný a prudký, nesnášenlivý a neústupný, člověk náramně svárlivý. A když Thorstein syn Egilův bydlel na Borgu, hned mezi nimi vznikly mrzutosti. Na jižní straně potoka Háfsläkr jest bažina, která sluje Staksmýrr. V zimě tam stojí voda, na jaře pak, když roztaje sníh, má tam hovězí dobytek tak dobrou pastvu, že se počítalo, že se to vyrovná stohu dobrého sena. Potom Háfsläkr označoval tam meze pozemků po starém způsobu. Na jaře tak chodil dobytek Steinarův často na Staksmýrr, když jej hnali od strany mořské k Háfsläku, čeledínové pak Thorsteinovi si na to stěžovali. Steinar toho nedbal, a první léto pokračovalo to tak, že se nic zvláštního nepřihodilo. Druhé pak jaro pásl tam Steinar zase, Thorstein pak mluvil s ním o té věci a mluvil zcela mírně, žádal Steinara, aby pásl svůj dobytek tak, jak to bylo za starodávna. Steinar řekl, že dobytek bude choditi, kam bude chtíti. Mluvil dosti prudce o celé té věci a vyměnili si s Torsteinem několik slov. Potom dal Thorstein vyhnati ten dobytek na bažiny za Háfsläk, a když to Steinar zpozoroval, ustanovil Graniho raba svého, aby hlídal dobytek na bažině Staksmýrr, i zůstával tam po všecky dni. Toto bylo ke konci léta. Byly tu spásány všecky louky na jižní straně Háfsläku. I stalo se jednoho dne, že Thorstein vyšel vzhůru na kopec, aby se rozhlédl vůkol. Uviděl tu dobytek Steinarův. Šel tedy na bažiny, a bylo to ke sklonku dne. Thorstein viděl, že dobytek přišel toho času již daleko do prolákliny mezi pahorky. I běžel přes bažiny, a když to Grani viděl, hnal dobytek bez ustání, až přišel do ohrady. Tu přišel Thorstein za ním a setkal se s Granim ve vchodu do ohrady pro dobytek. Thorstein ho tam zabil, i říká se tam od té doby „vrátka Graniho“; ta jsou v ohradě domácí louky. Thorstein svalil potom ohradu na Graniho a přikryl tak jeho mrtvolu. Potom šel Thorstein domů na Borg, ženy pak, které šly do ohrady našli Graniho tam, kde ležel. Potom šly domů do dvorce a pověděly Steinarovi tyto noviny. Steinar ho pochoval nahoře na pahorcích, a opatřil pak jiného raba, aby chodil za dobytkem, a neudává se jeho jméno. Thorstein dělal, jakoby nevěděl, že tam pasou po zbývající část léta. Přihodilo pak se, že Steinar jel v prvních měsících zimních ven na Snäfellsströnd a prodlel tam nějaký čas. Steinar tam uviděl raba, jenž slul Thránd. Ten byl nad jiné lidi větší a silnější. Steinar chtěl raba koupiti a nabízel za něj velikou cenu, ten pak, jemuž rab náležel, cenil si ho za tři hřivny stříbra, a cenil ho dvakrát tolik jako prostředního raba, i dohodli se takto o té koupi. Steinar vzal Thránda s sebou domů a když přišli domů, mluvil Steinar k Thrándovi: „Věc se má tak, že chci, abys mi pracoval; všecky práce jsou zde již dříve ustanoveny, i určím ti nyní zaměstnaní, při němž je málo námahy. Budeš hlídati můj dobytek. Záleží mně velmi na tom, aby byl dobytek dobře pasen. Chci, aby ses žádného neptal, leč sám sebe, kde je nejlepší pastva v bažinách. Nevyznám se v lidech, nemáš-li ty dosti statečnosti a síly, aby ses uplatil proti kterémukoli čeledínu Thorsteinovu.“ Steinar dal Thrándovi do rukou velikou sekeru, s ostřím téměř loket dlouhým, a byla nabroušená jako meč. „Tak se mi zdá, když se na tebe dívám, Thránde,“ pravil Steinar, „že není zřejmo, jak velice budeš vážiti kněžství Thorsteinova, jestliže se vy dva uvidíte.“ Thránd odpověděl: „Nemyslím, že bych měl nějaké závazky k Thorsteinovi, ale zdá se mi, že rozumím, jaké dílo jsi mi uložil. Snad se ti zdá, že já mnoho neznamenám. Ale já si budu pokládati za dobrý los, ať se stane tak nebo tak, jestliže mi bude zkusiti sil mých s Thorsteinem.“ Potom se ujal Thránd hlídání dobytka. Thránd porozumněl, ačkoliv tam nebyl ještě dlouho, kam dával Steinar honiti svůj dobytek, i zůstával s dobytkem na bažině Staksmýrr. A když to Thorstein zpozoroval, poslal svého čeledína k Thrándovi, aby mu pověděl, kde jeho pozemky hraničí se Steinarovými. A když čeledín přišel k Thrándovi, pověděl mu, co měl vyříditi, a vyzval ho, aby honil dobytek jinam, a pravil, že tam, kam dobytek nyní přišel, jsou pozemky Thorsteina syna Egilova. Thránd řekl: „Nedbám, komu z těch dvou pozemky náleží. Budu míti dobytek tam, kde se mi zdá býti nejlepší pastva.“ Potom se rozešli. Čeledín šel domů a pověděl Thorsteinovi odpověď rabovu. Thorstein nechal toho v pokoji, Thránd pak býval tam od té doby ve dne v noci.

81. ZABIT THRÁND

Jednou ráno vstal Thorstein při východu slunce a vystoupil na kopec nad dvorcem, i uviděl, kde jest Steinarův dobytek. Potom vyšel Thorstein na bažiny a šel, až přišel k tomu dobytku. Tam stojí u potoka skalka, zarostlá lesem, a nahoře na skalce spal Thránd a sezul si střevíce. Thorstein šel vzhůru na skalku a měl v ruce sekeru nevelikou a žádné jiné zbraně. Thorstein strčil topůrkem do Thránda a kázal mu vstáti. Thránd vyskočil rychle a prudce popadl oběma rukama sekyru a zdvihl ji. I tázal se, co Thorstein chce. Thorstein řekl: „Chci ti říci, že tyto pozemky náleží mně, vy pak máte pastviny za potokem. Není divná věc, že neznáš tady mezí.“ Thránd odvětil: „Myslím, že na tom nezáleží, komu pozemky náleží. Nechám býti dobytek tam, kde se mu nejvíce líbí.“ „Jest podobnější,“ řekl Thorstein, „že budu já chtíti rozhodovati o svých pozemcích, a ne rabové Steinarovi.“ Thránd řekl: „Jsi mnohem nemoudřejší, Thorsteine, než jsem si myslil, chceš-li míti nocleh pod mou sekerou a vydati v takové nebezpečenství důstojenství své. Zdá se mi, že se domnívám, že mám dvojí takovou sílu jako ty, a nechybí mi statečná mysl. Jsem také lépe ozbrojen než ty.“ Thorstein odvětil: „Vydám se jistě v takové nebezpečí, jestliže se nestane náprava vzhledem k té pastvě. Doufám, že bude veliký rozdíl v našem štěstí, jako také jsou nestejné příčiny sporu.“ Thránd řekl: „Teď se podívej, Thorsteine, zdali se bojím tvé hrozby.“ Potom si sedl Thránd na zem a uvazoval si střevíc, Thorstein pak zdvihl prudce sekeru a sekl Thránda do krku, takže hlava sklesla na prsa. Potom nanesl na něj Thorstein kamení a přikryl mrtvolu jeho; potom šel domů na Borg. Toho pak dne dobytek Steinarův dlouho nepřicházel domů, a když se zdálo, že již se nedočkají, vzal Steinar svého koně a vložil naň sedlo. Měl všecku svou výzbroj a jel na jih na Borg, a když tam přijel, dal se s lidmi nějakými do řeči a ptal se, kde je Thorstein. Bylo mu řečeno, že je uvnitř. Tu žádal Steinar, aby Thorstein vyšel ven, že prý s ním má nějaké jednání, a když to Thorstein uslyšel, vzal své zbraně a vyšel ven do dveří. Potom se tázal Steinara, co mu chce. „Zabil jsi Thránda, raba mého?“ pravil Steinar. „Ovšem že ano,“ řekl Thorstein, „není třeba, abys z toho podezíral jiné lidi.“ „Vidím tedy, že si myslíš, že silnou rukou bráníš svých pozemků, když jsi zabil dva mé raby. Ale mně se to nezdá tak příliš slavným dílem. Dám ti k tomu nyní mnohem lepší příležitost, chceš-li vší mocí brániti svých pozemků, a nesvěřím nyní jiným lidem honiti dobytek, to však věz, že můj dobytek bude zůstávati na tvých pozemcích ve dne v noci.“ „Věc se má tak,“ řekl Thorstein, „že jsem zabil minulého léta tvého raba kterého jsi ustanovil, aby pásl dobytek na mém pozemku, a potom jsem vás tam nechal pásti, jak se vám líbilo až do zimy. Nyní jsem ti zabil druhého raba, Dával jsem mu touž vinu jako prvnímu. Nyní si tam můžeš pásti od nynějška až do léta, v létě pak, budeš-li pásti na mém pozemku a opatříš k tomu lidi, aby tam honili tvůj dobytek zabiji ti každého člověka, který tam bude s dobytkem, a třeba bys to byl ty sám. Budu tak činiti každého léta, dokud si nebudeš dosavadním způsobem počínati v příčině té pastvy.“ Potom Steinar odjel domů na Brekku a zanedlouho potom jel vzhůru do Stafaholtu. Tam bydlel toho času Einar. Ten měl kněžskou důstojnost. Steinar ho požádal o přispění a nabídl mu za to peníze. Einar řekl: „Má pomoc ti málo prospěje, nebude-li tě podporovati v této záležitosti více znamenitých mužů.“ Potom jel Steinar vzhůru do Reykjardalu k Tungu-Oddovi a žádal ho o pomoc a nabídl mu za to peníze. Odd vzal peníze a slíbil svou pomoc, že bude podporovati Steinara, aby se mu stalo vůči Thorsteinovi po zákonech. Potom jel Steinar domů. Na jaře pak jeli Odd a Einar se Steinarem na průhonovou jízdu a měli s sebou veliký zástup. Pohnal Steinar Thorsteina pro zabití rabů a oznámil na každé to zabití psanectví omezené, protože takový byl zákon, když byl někomu zabit rab a nebyla odevzdána pokuta za raba do třetího východu slunce, a za rovné sobě měly býti pokládány dvě viny stíhané psanectví omezeným a jedna vina stíhána psanectvím úplným. Thorstein nepoháněl se své strany pro žádnou vinu a nedlouho potom poslal lidi na jih na Mysy. Ti přišli na Mosfell ke Grímovi a pověděli mu tyto noviny. Egil nevěnoval tomu mnoho pozornosti, ale v soukromí se vyptával na to, co se sběhlo mezi Thorsteinem a Steinarem, jakož také na ty lidi, kteří poskytli Steinarovi pomoc k této při. Potom jeli poslové domů, a Thorstein byl s jejich jízdou dobře spokojen. Thorstein syn Egilův sbíral pilně lidi k jarnímu sněmu, a přijel tam o jednu noc dříve než druzí lidí, i přikryli své boudy, jakož tak jeho sněmovní příslušníci, kteří tam měli boudy. A když si vše uspořádali, svolal Thorstein všecky své sněmovní příslušníky, a postavil velikou boudu, a potom dal Thorstein přikrýti boudu tu, mnohem větší než jiné boudy, které tam byly. V té boudě nebyl nikdo. Steinar jel na sněm a sbíral k sobě mnoho lidí. Tomu zástupu byl v čele Tungu-Odd a měl s sebou velmi mnoho lidí. Také Einar ze Stafaholtu měl s sebou mnoho lidí. Přikryli své boudy, a bylo na sněmu velmi mnoho lidí. Přednášeli lidé své pře. Thorstein nenabízel se strany žádného narovnání, a mužům, kteří se snažili způsobiti narovnání, odpovídal, že hodlá vyčkati soudu; pravil, že má za to, že pře, které Steinar vede pro zabití svých rabů, jsou malé důležitosti, a tvrdil, že se rabové Steinarovi dostatečně provinili. Steinar mluvil honosně o svých přích. Měl za to, že žaloby jsou zákonné a že má dostatečně lidí ku pomoci, aby se mi stalo po zákonu. Byl proto vzhledem ke svým přím smělé mysli. Toho dne šli muži na sněmovní pláň a vykládali tam své právní záležitosti, večer pak měl zasedati soud k projednávání žalob. Thorstein tam byl se svým zástupem. Thorstein hlavně rozhodoval o sněmovním řádě, neboť tak to bývalo, dokud Egil měl kněžství a vrchnostenství. Obě strany byly úplně vyzbrojeny. Lidé na sněmu spatřili, jak zdola podle říčky Gljúfrá jede zástup lidí, a blyštěly se tam štíty. A když přijeli na sněm, jel tam v čele muž v tmavomodrém plášti a měl na hlavě pozlacenou přílbici a po boku štít se zlatými ozdobami, v ruce oštěp s háky a tulej na něm byl vykládaný zlatem, a byl muž opásán mečem. Přijel to tam Egil syn Skallagrímův s osmdesáti muži, všemi dobře vyzbrojenými, jako by byli přichystáni k bitvě. Ten zástup byl znamenitě vybraný. Vzal s sebou Egil nejlepší syny zemanské z Mysů z jihu, kteří se mu zdáli nejbojovnější. Egil jel s tím zástupem k té boudě, kterou byl dal Thorstein přikrýti a která před tím byla prázdná. Tam sestoupili s koní. A když Thorstein poznal, že to přijel otec jeho, šel mu vstříc s celým svým zástupem a vítal jej radostně. Dali Egil a družina jeho odnésti své věci do boudy, koně pak zavésti na pastvu. A když bylo toto opatřeno, šli Egil a Thorstein se vším zástupem vzhůru na sněmovní pláň a usedli si tam, kde byli zvyklí sedávati. Potom Egil vstal a promluvil velkým hlasem: „Jest Önund Bystrozraký zde na sněmu?“ Önund odpověděl, že tu jest – „zaradoval jsem se, Egile, že jsi přijel. Bude se tak moci všecko napraviti, co tu překáží dorozumnění.“ „Zdaliž ty jsi toho příčinou, že Steinar syn tvůj stíhá žalobou Thorsteina syna mého a sebral množství lidu, aby učinil Thorsteina psancem?“ „Nejsem vinen,“ řekl Önund, „že jest mezi nimi různice. Přimlouval bych se velmi a žádal byl Steinara, aby učinil narovnání s Thorsteinem, protože vždy jsem byl ochoten šetřiti cti Thorsteina syna tvého a to pro staré a upřímné přátelství, jež bylo mezi námi dvěma, Egile, od té doby, co jsme vyrostli tady v sousedství.“ „Hned se ukáže,“ řekl Egil, „zdali povídáš toto upřímně nebo jen na plano, ačkoli toho se chci méně domnívati. Vzpomínám těch dní, kdy by se nám oběma bylo zdálo pravdě nepodobno, že bychom se měli stíhati žalobami nebo neuměli krotiti synů svých, aby neprováděli takové pošetilosti, k jaké to zde, jak slyším, míří. Zdá se mi býti záhodno, dokud jsme my dva na živu a tak blízcí jejich sváru, abychom se sami ujali této záležitosti a urovnali ji, a nenechávali Tungu-Odda a Einara štváti syny naše proti sobě jako dva koně. Ať si příště vyhledávají jiných pramenů k svému obohacení než aby se chytali takovýchto věcí.“ Tu povstal Önund a hovořil: „Pravdu mluvíš, Egile, a nesluší se na nás býti na sněmu, na kterém se naši synové sváří. Ať se nám také nikdy nepřihodí taková hanba, abychom byli takoví slaboši, že bychom jich nesrovnali. Chci nyní, Steinare, abys mi odevzdal tuto při a nechal mne dělati s ní tak, jak se mi bude líbiti.“ „Nevím,“ odpověděl Steinar, „mám-li se takto vzdáti svých pří, neboť jsem si vyhledal pomoci u vynikajících lidí. Chci nyní přivésti tyto pře ke konci jen takovým způsobem, aby Odd a Einar byli s tím spokojeni.“ Potom hovořili spolu Odd a Einar. Odd řekl takto: „Chci ti, Steinare, poskytnouti pomoc, kterou sem ti slíbil, abys došel zákonů nebo skoncoval při tím způsobem, pro který se rozhodneš. Budeš ty sám nejvíce za to odpovídati, jak se zvede tvým přím, když o nich bude Egil rozhodovati.“ Tu pravil Önund: „Není mi potřebí, abych závisel v této věci na jazyku Tungu-Oddově. Neužil jsem od něho ani dobrého ani zlého, Egil pak mi prokázal mnoho věcí velice dobrých. Důvěřuji mu mnohem lépe než jiným lidem, a proto učiním v této věci po svém. Bude ti dobře, abys nás neměl všecky v hrsti. Rozhodoval jsem až dosud sám o nás dvou a tak také ještě budu.“ „Horlivě si vedeš v této záležitosti, otče, já pak stále myslím, že tohoto budeme litovati.“ Potom odevzdal Steinar při tu Önundovi, a měl buď vésti při nebo učiniti narovnání, jak zákony ustanovovaly. A jakmile měl Önund tyto pře ve své moci, šel k Thorsteinovi a Egilovi. „Nyní chci, Egile,“ pravil Önund, „abys ty sám jediný rozhodl a ustanovil o těchto přích tak, jak chceš, protože se v tebe důvěřuji, že nejlépe uspořádáš mé záležitosti i všecky jiné.“ Potom se vzali Önund a Thorstein za ruce a jmenovali si svědky a před nimi prohlásili, že Egil syn Skallagrímův sám jediný má rozhodnouti o těchto přích, tak jak bude chtíti, beze všeho omezování, tam na sněmu, a tak se skončily tyto pře. Potom šli muži domů do svých bud. Thorstein dal přivésti k boudě Egilově tři voly a dal je poraziti na jeho výživu na sněmu. A když Tungu-Odd a Steinar přišli domů k boudě, povídal Odd: „Nyní jste, Steinare, ty a otec tvůj rozhodli o skoncování svých pří. Nyní prohlašuji, že jsem prost závazků vůči tobě, Steinare, strany pomoci, kterou jsem ti slíbil, neboť jsme se umluvili tak, že jsem ti měl pomáhati tak, abys porazil svými přemi, nebo k takovému skoncování, které by se ti líbilo – ať se ti jakkolivěk osvědčí Egilův výrok o narovnání.“ Steinar odpověděl, že mu Odd pomáhal dobře a jako řádný člověk, a že jejich přátelství bude nyní ještě lepší než dříve – „prohlašuji, že jsi vůči mně zbaven toho závazku, kterým jsi se mi zavázal.“ Večer zasedl soud, a nepřipomíná se, že by se bylo přihodilo něco zvláštního.

82. O EGILOVI A ÖNUNDOVI BYSTROZRAKÉM.

Egil syn Skallagrímův šel následujícího dne na sněmovní stráň a s ním Thorstein a všecek jejich zástup. Přišel tam toho času také Önund a Steinar. Také Tungu-Odd tam byl i Einar. A když tam lidé projednali své právní záležitosti, povstal Egil a mluvil takto: „Zdaliž jsou zde Steinar a Önund otec jeho, tak aby mohli rozuměti mé řeči?“ Önund odpověděl, že tam jsou. „Chci tedy ohlásiti rozhodnutí o narovnání mezi Steinarem a Thorsteinem. Začínám záležitost tu tam, jak Grím otec můj přišel do této země a zaujal všecky pozemky zde na Blatech i kraj široko daleko a usadil se na Borgu a chtěl míti vlastnictví té půdy, přátelům pak svým dal pozemky za svými mezemi, tak jak potom na nich zůstávali. Tenkrát dal Ánimu místo k hospodářství na Ánabrecce, tam kde Önund a Steinar podnes bydlí. Víme všichni, Steinare, kde jsou meze mezi Borgem a Ánabrekkou, že je mezí potok Háfsläk. Proto neučinil jsi to z nevědomosti, Steinare, když jsi pásl na pozemcích Thorsteinových a přisvojil si vlastnictví jeho, a myslil jsi, že on snad bude tak nezdárným v rodě svém, že snese, abys ho olupoval – neboť vy oba, Steinare a Önunde, můžete věděti, že Áni dostal pozemky od otce mého Gríma, – Thorstein pak to zabil dva raby. Nyní jest všem lidem zřejmo, že zahynuli při svých skutcích, a nenáleží za ně pokuta, a to tak jistě, že i kdyby byli lidé svobodní, nenáležela by za ně pokuta. A za to, Steinare, že jsi si myslil, že můžeš olupovati syna mého Thorsteina o jeho vlastnictví, kterého se ujal mým pořízením a které já jsem přijal jako dědictví po otci svém, za to vzdáš se pozemků svých na Ánabrecce a nedostaneš za ně nic. Takéto k tomu přistoupí, že nebudeš míti hospodářství ani pobytu v tomto kraji na jih od Langá a odstěhuješ se z Ánabrekky prve než minou stěhovací dni, a budeš moci býti právem zabit ode všech lidí, kteří budou chtíti Thorsteinovi poskytnouti pomoc, hned po stěhovacích dnech, nebudeš-li chtíti odejíti nebo zachovati některou věc z těch, které jsem ti uložil.“ A když si Egil sedl, jmenoval si Thorstein svědky jeho rozhodnutí. Tu promluvil Önund Bystrozraký: „Myslím, Egile, že lidé řeknou, že rozhodnutí, které jsi učinil a ohlásil, jest nemálo stranné. O sobě mohu říci, že jsem se přičiňoval vší silou, abych tuto nevůli uklidil, ale od nynějška neopomenu ničeho, co budu moci udělati Thorsteinovi ke škodě.“ „Já bych myslil,“ řekl Egil, „že vaše postavení bude tím horší a horší, čím déle budou trvati naše spory. Myslil jsem, Önunde, že bys mohl věděti, že jsem vždy uhájil svého postavení proti takovým lidem, jako jste ty a Steinar. A Odd a Einar, kteří se tolik vkládali do této pře, získali z ní čest podle svého zasloužení.“

83. STEINAR STROJÍ THORSTEINOVI ÚKLADY.

Thorgeir Blund (t. j. Mžoural) byl také na tom sněmu, syn sestry Egilovi, a poskytl Thorsteinovi velkou pomoc v těch záležitostech. I žádal Egila a Thorsteina, aby mu dali nějaké pozemky tam na Blatech. Dříve bydlel na jih od Hvítá pod jezerem, jež sluje Blundvatn, Rgil ho vyslechl ochotně a měl Thorsteina k tomu, aby mu dovolil stěhovati se tam. Usadili tedy Thorgeira na Ánabrecce, Steinar se pak přestěhoval za řeku Langá a usadil se na Leiruläku. Egil pak jel domů na jih na Mysy, a rozloučili se otec a syn laskavě. Thorstein měl u sebe člověka, který slul Íry, nohou nade všecky lidi rychlejších a zraku nad jiné bystřejšího; byl to cizozemec a propuštěnec Thorsteinův, ale přece mu opatroval dobytek a hlavně měl za úkol, sháněti na jaře jalový dobytek vzhůru do hor a na podzim dolů do ohrady. A nyní po stěhovacích dnech dal Thorstein sháněti ten jalový dobytek, který tam zůstal na jaře a zamýšlel dáti jej hnáti na hory. Íry byl právě v ohradě pro dobytek, Thorstein pak a čeledínové jeho jeli vzhůru do hor a bylo jich dohromady osm. Thorstein dal stavěti hradbu napříč přes Grísártungu mezi jezerem Langavatn a řeknou Gljúfrá; měl při té práci mnoho lidí na jaře. A když Thorstein pohleděl na dílo svých čeledínů, jel domů, a když přijel naproti sněmovništi, přiběhl jim naproti Íry a povídal, že chce mluviti s Thorsteinem v soukromí. Thorstein řekl, aby jeho tovaryši jeli napřed, zatím co oni budou spolu mluviti. Íry povídal Thorsteinovi, že za dne jel nahoru na Cejchy (dobytčí) podívat se po ovcích – „a viděl jsem v lese nad zimní cestou blýskati se dvanáct kopí a několik štítů.“ Thorstein řekl nahlas, takže jeho tovaryši slyšeli zřetelně: „Co to, že mu tolik na tom záleží, aby se mnou mluvil, že nemohu jeti svou cestou domů? A přece zase by se zdálo Ölvaldovi neslušené, abych mu odepřel rozmluvu, jest-li nemocen.“ Íry pak utíkal co nejvíce mohl vzhůru do hor. Thorstein pravil svým tovaryšům: „Myslím, že prodloužíme nyní cestu, máme-li dříve jeti na jih na Ölvaldsstady. Vzkázal mi Ölvald, abych ho navštívil. Ale jistě se mu nebude zdáti velikou odměnou za toho vola, kterého mi daroval minulého podzimku, že tam půjdu, když se mu zdá, že mu na to záleží.“ Potom jel Thorstein a jeho tovaryši na jih po Blatech nad Stanfarholtem a pak na jih ke Gufá a dolů podle řeky jízdní cestou. A když přijeli pod Jezero, spatřili na jižní straně řeky mnoho hovězího dobytka a člověka u něho. Byl to čeledín Ölvaldův. Thorstein se tázal, jak se tam daří. Čeledín řekl, že se tam daří dobře a že Ölvald je v lese na dříví. „Pověz mu tedy,“ řekl Thorstein, „má-li se mnou nějaké nutné jednání, aby přišel na Borg, já pak pojedu nyní domů.“ A tak učinil. Potom pak se přece proslechlo, že Steinar syn Bystrozrakého číhal téhož dne nahoře u Cejchů sám dvanáctý. Thorstein dělal, jakoby nebyl nic slyšel, a nemluvilo se dále o té věci.

84. THORSTEIN POZVÁN NA HODY. BOJ SE STEINAREM.

Připomíná se muž jménem Thorgeir, Byl to příbuzný Thorsteinův a veliký přítel jeho, Toho času bydlel na Álftanesu. Thorgeir byl zvyklý mívati podzimní hody každého podzimu. Thorgeir jel k Thorsteinovi synu Egilovu a pozval ho k sobě. Thorstein slíbil, že přijede, a Thorgeir jel domů. A v ustanovený chystal se Thorstein na cestu, a byly ještě čtyři týdny do zimy. S Thorsteinem jel Nor, který u něho zůstal na zimu, a dva čeledínové jeho. Grím slul syn Thorsteinův. Bylo mu tenkrát deset zim, a jel také s Thorsteinem a bylo jich dohromady pět, i jeli směrem k moři k Vodopádu a tam přes Langá, potom dále, jak vedla cesta, k řece Örridaá. Za řekou pak byl Steinar při práci a Önund a jejich čeledínové. A když poznali Thorsteina, běželi pro své zbraně a potom se pustili za Thorsteinem. A když Thorstein se svými viděl, že Steinar jede za nimi, jeli dolů s návrší Langaholtského. Tam je pahorek jeden vysoký a nerozsáhlý. Tam slezli Thorstein a jeho družina s koní a šli vzhůru na pahorek. Thorstein povídal, aby pacholík Grím šel do lesa a nebyl při jejich utkání. A hned jak Steinar se svými přijeli k pahorku hnali se na Thorsteina a jeho tovaryše, a strhla se tam bitva. Na Steinarově straně bylo dohromady šest mužů dospělých, sedmý pak byl syn Steinarův deset let starý. Toto utkání viděli lidé z jiných dvorců, kteří byli na lukách, i běželi je roztrhnouti. A když je roztrhli, byli již mrtvi oba čeledínové Thorsteinovi. Padl také jeden čeledín Steinarův, a několik bylo poraněných. A když je lidé roztrhli, šel se Thorstein podívati, kde je Grím a našli ho. Byl pak Grím velmi zraněn a syn Steinarův ležel tam u něho mrtvý. A když Thorstein vyskočil na svého koně, volal za nim Steinar a povídal: „Teď utíkáš, bílý Thorsteine,“ pravil. Thorstein řekl: „Dále budeš ty utíkati nežli mine týden. Potom jel Thorstein s Norem dále přes bažinu a měli s sebou pacholíka Gríma. A když přijeli na návrší, které tam je, skonal pacholík, a zahrabali ho tam na návrší, a říká se tam Grímsholt, a Orrustuhváll (to jest Bitevní pahorek) sluje místo, kde se potýkali. Thorstein přijel na Alftanes večer, jak byl zamýšlel, a zůstal tam návštěvou tři noci a pak se chystal na zpáteční cestu. Muži se mu nabídli, že pojedou s ním, on však nechtěl. Jeli tedy dva spolu. A téhož dne, kdy Steinar věděl, že se lze nadíti, že Thorstein pojede domů, jel Steinar ven podle moře. A když přijel na pískové svahy, jež jsou pod Lambastady, sedl si tam na svahu. Měl meč, který slul Skrymir, výborná to zbraň. Steinar stál na svahu s vytaseným mečem a zíral jedním směrem, neboť viděl Thorsteina přijížděti po píscích. Lambi bydlel na Lambastadech a viděl, co Steinar zamýšlí. I vyšel z domova a dolů na stráň, a když přišel k Steinarovi, popadl ho ze zadu pod paždími. Steinar se mu chtěl vytrhnouti, ale Lambi ho držel pevně i sjížděli se svahu dolů do roviny, a Thorstein se svým tovaryšem jel v tu chvíli dolem po cestě. Steinar byl přijel na svém hřebci, a ten běžel podle moře do kraje dovnitř. To viděl Thorstein a tovaryš jeho a divili se, protože si nebyli všimli jizdy Steinarovy. Tu se obrátil Steinar bokem nazpět na stráň, protože neviděl, že Thorstein již přejel mimo. A když přišli na kraj stráně, tu ho strčil Lambi dolů po pískovém svahu, a toho se Steinar nenadál; i potácel se dolů na písčinu, Lambi pak utíkal domů. A když se Steinar dostal na nohy, utíkal za Lambim. Když pak Lambi přiběhl ke dveřím, vskočil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Steinar sekl po něm, takže meč uvázl v okapu. Rozešli se takto a Steinar šel domů. Když pak Thorstein přijel domů, poslal druhého dne svého čeledína na Leirulák říci Steinarovi, aby se přestěhoval se svým hospodářstvím za lávové pole Borgarhraun, sice že užije Thorstein proti Steinarovi té výhody, že má pod sebou více lidí — „a tenkrát nebude mu volný odchod“. Steinar pak se vypravil na Snáfellsstrónd a zřídil si hospodářství, kterému se říká Ellidi, a končí se tu jeho styky s Thorsteinem synem Egilovým. Torgeir Mžoural bydlel na Ánabrecce a prokazoval Thorsteinovi špatné sousedství, v čemkoli mohl. Když se Egil a Thorstein jedenkrát shledali, hovořili mnoho o Thorgeirovi Mžouralovi, příbuzném svém, a srovnávali se ve všech svých řečech. Tu říkal Egil tyto verše:

Steinarovi statek
slovy jen jsem odňal,
moh ́ zisk mnohý z toho
míti Geirův dědic.
Sestřin syn mne zklamal,
s podivem to vidím.
Málo dbal, by moudře
Mžoural ten si vedl.

Thorgeir Mžoural se odstěhoval z Ánabrekky a odebral se na jih do Flókadalu, protože Thorstein měl za to, že s ním nemůže obstáti ačkoli ho chtěl šetřiti. Thorstein byl muž poctivý a spravedlivý a pokojný vůči lidem, ale dovedl si brániti svého, když mu jiní chtěli křivditi, jako také se to obyčejně špatně vyplácelo, když se někdo pouštěl do svárů s ním. Odd byl toho času pohlavárem v Borgarfjordu na jih od Hvítá. Byl knězem při božnici a spravoval božnici, do níž platili plat božnicový všichni lidé, bydlicí tam na východ od vysočiny Skardsheidr.

85. SMRŤ EGILA SYNA SKALLAGRÍMOVA.

Egil syn Skallagrimův se dočkal velkého stáří, v starobě pak své těžko chodil a opouštěl ho sluch i zrak. Také nohy mu dřevěněly. Egil byl tenkrát u Gríma a Thórdísy na Mosfellu. Jednoho dne se stalo, že Egil šel venku podle stěny a zakopl a upadl; nějaké ženy to viděly a smály se mu a pravily: „Již je s tebou úplně konec, Egile, když padáš sám od sebe!“ Tu pravil hospodář Grím: „Méně se nám ženské vysmívaly, když jsme byli mladší.“ Tu říkal Egil verše:

Nejisté jsou nohy,
neslouží mi ruce,
změkla hradba zubu,
zemdlel sluch můj bystrý.

Egil pozbyl úplně zraku. Jednoho dne v zimě, když bylo studené počasí, šel se Egil k ohni ohřáti. Kuchařka povídala, že se člověk musí náramně diviti, když takový člověk, jako býval Egil, tam leží a plete se jim pod nohy, takže se nemohou zabývati svou prací. „Nehněvej se,“ pravil Egil, „že se ohřívám u ohně, a hleďme se nějak směstnati. „Vstaň, řekla ona, „a jdi do svého přístěnku a nepřekážej nám tady v práci.“ Egil vstal a šel do svého přístěnku a říkal:

Strpení nechť se mnou
slepým, tápajícím
krušně kolem ohně,
kuchařka má pilná.
Vzácný král kdys velké
ve slovech mých
míval zalíbení. Zlatem
za ně štědře platil.

Jindy se přihodilo, když se šel Egil ohřívati k ohni, že se ho jeden muž ptal, zdali ho zebou nohy, a říkal mu, aby je nestrkal příliš blízko k ohni. „Poslechnu tě, pravil Egil, „a není mi teď snadno spravovati nohy, když nevidím, a je ta slepota příliš mrzutá.“ Tu říkal Egil tyto verše:

Nudno mi je,
na loži bdím,
záštity král
kmetu nedá.
Nohy mne zebou
zesláblé velmi,
tepla jim jest
oběma třeba.

(Na počátku panování Hákona Mocného bylo Egilovi synu Skallagrímovu minulo již osmdesát let, a byl, vyjímaje slepotu, jinak křepký. V létě, když se lidé chystali na sněm, stalo se, že Egil žádal Gríma, aby ho vzal s sebou na sněm. Grím nejevil k tomu mnoho ochoty. A když Grím a Thórdis spolu hovořili, povídal jí Grím, oč ho Egil žádal — „chci, abys vyzvěděla, co asi za tou žádostí vězí.“ Thórdís šla a dala se do řeči s Egilem, otčímem svým. Bývalo pak největším potěšením Egilovým, když s ní mohl hovořiti. A když k němu přišla, tázala se: „Jest to pravda, že chceš jeti na sněm? Přála bych si, abys mi pověděl, co zamýšlíš.“ „Povím ti,“ řekl Egil, „co jsem si usmyslil. Zamýšlím vzíti s sebou na sněm ty dvě truhly, které mi daroval král Adalstein, a jsou obě plny stříbrných peněz anglických. Hodlám dáti přinésti ty truhly na zákonný pahorek, až tam bude nejvíce lidí. Potom hodlám rozhazovati ty peníze, a divil bych se, kdyby se všichni o ně pokojně rozdělili. Myslím, že se budou strkati a políčkovati, a že konečně dojde k tomu, že všechen sněm se bude bíti.“ Thórdís řekla: „Toto se mi zdá býti znamenitý úmysl, a bude se o tom povídati, pokud bude země tato obývána.“ Potom šla Thórdís ke Grímovi a pověděla mu, co Egil zamýšlí učiniti. „Nikdy se nesmí státi, aby toto provedl, takový pošetilý nápad.“ A když se dal Egil s Grímem do řeči o sněmovní jízdě, rozmluvil mu to Grím všecko, a zůstal Egil doma. Nelíbilo se mu to dobře a byl dosti nevrlý. Na Mosfellu se stěhovali s dobytkem na salaš, a byla Thórdís po čas sněmování na salaši. Jednoho večera, když se lidé chystali na lože, zavolal k sobě Egil dva raby, které měl Grím. Poručil jim, aby mu přivedli koně — „pojedu se vykoupati.“. A když byl Egil přichystán, vyšel ven a vzal s sebou své truhly se stříbrnými penězi, i vsedl na koně. Potom jel dolů po dvoře, pod svahem, který tam jest, a tam ho viděli lidé naposledy. Ráno pak, když lidé vstali, viděli, jak Egil bloudí po návrší, které je na východní straně dvorce, a vede za sebou koně. Šli tedy za ním a dovedli ho domů. Nevrátili pak se ani rabové ani truhly a je mnoho domněnek o tom, kam schoval Egil své peníze. Na východní straně mosfellského dvorce sestupuje s hor rokle. Tam pak se stalo to hodné pozoru, že když taje rychle sníh, valívá se tamtudy mnoho vody, a když voda odtekla, našly se tam anglické peníze. Hádají někteří lidé, že tam snad Egil schoval své peníze. Pod nádvořím mosfellským jsou bahna veliká a náramně hluboká. Mají mnozí lidé za jisto, že Egil hodil své peníze do nich. Na jižní straně řeky jsou teplá vřídla a blízko nich velké trhliny v zemi, i hádají někteří lidé, že tam asi schoval Egil své peníze, protože tam bývá často vídán mohylový oheň. Egil povídal, že zabil raby Grímovy, a také, že schoval své peníze, ale nikomu nepověděl, kam je schoval. Na podzim potom se Égil rozstonal a tou nemocí sešel se světa. Když pak zemřel, dal Grím obléci Egila do dobrých šatů. Potom jej dal dopraviti dolů na Tjaldanes a dal tam udělati mohylu, a uložili do ní Egila a zbraně jeho a šaty.

86. GRÍM SE DAL POKŘTÍTI.

Grím na Mosfellu byl pokřtěn, když bylo křesťanství učiněno zákonem na Islandě. On tam dal postaviti postaviti kostel, a povídají lidé, že Thórdís dala přenésti Egila do kostela, a to je toho znamením, že když byl později stavěn kostel na Mosfellu a zboren ten kostel, který dal postaviti Grím, opodál dvorce, byl tam kopán hřbitov, a tenkrát se našly pod místem, kde stál oltář, lidské kosti, které byly mnohem větší než kosti jiných lidí. Soudí lidé podle vypravování starých lidí, že to asi byly kosti Egilovy. Tenkráte tam byl Skafti kněz syn Thórarinův, moudrý muž. Ten vzal lebku Egilovu a položil ji na hřbitov. Lebka ta byla ku podivu veliká, ale ještě podivnější se zdálo, jak těžká byla. Lebka byla na povrchu všecka zvlněná jako škeble hřebenatka. Tu se chtěl Skafti přesvědčiti o tloušťce té lebky. I vzal sekeru dosti velikou a rozehnal se druhou rukou co nejprudčeji a udeřil čepelí sekery do lebky a chtěl ji rozbíti, na tom pak místě, kam dopadla sekera, lebka zbělela, ale neprohnula se ani nepraskla, a lze z toho znamenati, že té lebce nemohly tak snadno ublížiti rány lecjakých lidí, dokud byly na ní vlasy a maso. Kosti Egilovy byly uloženy kraj hřbitova na Mosfellu.

87. KONEC SAGY O EGILOVI.

Thorstein syn Egilův se dal pokřtíti, když křesťanství přišlo na Island, a dal postaviti kostel na Borgu. Thorstein byl muž věřící a dobrých mravů. Dočkal se velkého stáří a zemřel od nemoci a byl pochován na Borgu v tom kostele, který dal postaviti. Od Thorsteina pošlo hojné potomstvo a mnoho lidí vynikajících a mnoho skáldů, a jest to rod Blaťáků, a tak také všecko to, co pošlo od Skallagríma. Dlouho se udržovalo v tom rodě, že v něm bývali lidé silní a velmi stateční v bojích, někteří pak byli nadáni velkým rozumem. Veliká různost byla v tom, že v rodě se zrodili lidé, kteří byli na Islandě nejsličnější, jako byl Thorstein syn Egilův a Kjartan syn Óláfův, syn sestry Thorsteinovy, a Hall syn Gudmundův, tak též Helga Krásná dcera Thorsteinova, o kterou se svářili Gunnlaug Hadí jazyk a Skáld-Hrafn, více pak Blaťáků byli lidé nad jiné oškliví. Thorgeir syn Thorsteinův byl ze svých bratří nejsilnější, Skúli pak byl nejváženější. Skúli bydlel na Borgu po smrti Thorsteina otce svého. Skúli byl dlouhý čas na kořistných výpravách a byl mezi posádkou Eiríka jarla na přídě lodi Járnbardi (to jest Železná brada) toho dne, kdy padl král Óláf syn Tryggviho. Skúli svedl na kořistných výpravách sedm bitev.

Zdroj: Sága o Egilovi, synu Skallagrímově. Přeložil Karel Vrátný. Praha: vlastním nákladem, 1926.