Staroseverština

Staroseverština je severogermánský jazyk, kterým mluvili obyvatelé Skandinávie a jejich zámořských osad během vikingské doby, zhruba do roku 1300. Nejbližší moderní variantou staroseverštiny je islandština, jejíž psaná forma se narozdíl od té mluvené liší jen málo. Nejstarší dochované nápisy ve Skandinávii pochází z 2. století našeho letopočtu a byly vyryty runami zejména do kamenů a osobních předmětů jako jsou brože či meče. Většina těchto nápisů byla nalezena v Dánsku a Švédsku a byla vyryta v dialektu mnohem starším, než staroseverština. Většina staroseverské literatury byla napsána na Islandu a zahrnuje Eddy, básně o bozích a jejich mýtickém původu a o hrdinech dřívějších dob.

Znalost tohoto jazyka je jistě klíčová pro vážnější studium severského náboženství a způsobu života. Na těchto stránkách najdete gramatická pravidla, úvodní lekce pro samostudium staroseverštiny a odkazy na další zdroje.

Gramatika

Popis gramatických pravidel víceméně vychází z knihy Základy islandštiny (An Icelandic Primer) Henryho Sweeta z roku 1895.

  1. Výslovnost
    1. Samohlásky
    2. Souhlásky
    3. Přízvuk
  2. Fonologie
    1. Samohlásky
    2. Souhlásky
  3. Flexe
    1. Podstatná jména
    2. Přídavná jména
    3. Stupňování
    4. Číslovky

Výuka