Sága o Gunnlaugovi Hadím jazyku

I. HELGINY RODIČE THORSTEIN A JÓFRÍD.

Thorstein se jmenoval muž; byl synem Egila, syna Skalagrímsona, syna Kveldúlfa, herse z Norska; Ásgerd slula Thorsteinova matka a byla dcerou Bjórnovou. Thorstein bydlil na dvorci Borgu v Borgarfjordu; byl zámožný a velmi vážený muž, moudrý a dobromyslný a umírněný ve všech věcech, nevyznačoval se vzrůstem ani silou, jako jeho otec Egil, ale přes to byl obrovité síly a oblíbený u všech lidí. Thorstein byl krásný člověk; měl bílé vlasy a nejkrásnější oči. Za ženu měl Jófrídu, dceru Gunnara, syna Hlífova. Jófrídě bylo osmnácte zim, když ji Thorstein dostal; byla vdovou. Před tím ji měl Thórodd, Tungu-Oddův syn, a byla jejich dcerou Húngerd, jež se narodila na Borgu u Thorsteina. Jófríd byla velmi řádná žena. Měla s Thorsteinem mnoho dětí, ač jen málo jich přichází v tomto vyprávění; Skúli byl nejstarší syn, druhý Kollsvein, třetí Egil.

II. THORSTEINŮV SEN.

Jednoho léta, jak se vypravuje, přistála loď v ústí řeky Gúfá; Bergfin se jmenoval veslovod lodi, rodem Nor, zámožný a dosti letitý; byl rozvážný muž. Thorstein odejel k lodi, Rozhodoval obyčejně, kde má být obchodováno, a toto právo uplatnil i zde. Lidé z východu se opatřili přístřeším, kde se jím naskytlo, ale lodivoda přijal Thorstein sám, protože ho o to prosil, a zůstal u něho přes zimu; byl málomluvný, ale Thorstein jej uhostil dobře. Tento Nor s velikou zálibou vykládal sny, Na jaře pravil jednoho dne Thorstein Bergfinovi, chce-li s ním jeti pod Valfell; tam bylo tehdy sněmoviště Borgfirdanů; Thorsteinovi bylo totiž řečeno, že stěny jeho stanu se zbořily. Nor odpověděl, že zajisté chce, a tak vyjeli z domova brzy za dne a jeli, až přijeli k usedlosti řečené na Grenjích; tu bydlil chudobný člověk, který se jmenoval Atli a byl Thorsteinovým podruhem. I žádal Thorstein Atla, aby jel s nimi na práci a vzal s sebou rýč a motyku. Atli tak učinil, A když pak přišli pod Valfell ke stanům, dali se všichni do práce a postavili znovu stěny. Vzduch byl parný sluncem a Thorstein i Nor byli velice zmoženi; a když stěny postavili, usedli si oba ve stanu, a Thorstein usnul a spal velmi neklidně. Nor seděl vedle něho a dal mu dosníti v klidu. A když se probudil, byl velmi zmožen. Nor se ho tázal, o čem se mu zdálo, že spal tak neklidně. Thorstein odpověděl: „Nic ten sen neznamená,“ A když na večer odjížděli domů, táže se Nor ještě jednou, co se Thorsteinovi zdálo. Thorstein praví: „Řeknu-li ti sen, pak mně také vyložíš, co znamená.“ Nor řekl, že se o to pokusí. Thorstein tedy vypravoval: „Zdálo se mi, že jsem doma na Borgu a sedím u domovních dveří a dívám se na stavení a na nejvyšším okraji střechy jsem viděl labuť jakous půvabnou a sličnou a zdálo se mi, že je má, a připadala mi velmi dobrou. Tu jsem viděl slétat shůry se skal velikého orla; přiletěl tam a usedl vedle labuti a žvatlal s ní něžně. A jí, jak se mi zdálo, se tak líbilo. Tu jsem si všiml, že má orel černé oči a železné drápy; ale zdál se mi přece statným ptákem. Nato jsem viděl přilétat jiného ptáka od jihu; ten letěl rovněž k Borgu a sedl si na hřeben střechy vedle labuti a hleděl si ji získat. To také byl veliký orel.

Hned pak se mi zdálo, že orel, který přiletěl dříve, se velice zlobí, když druhý přisedl, i zápasili spolu prudce a dlouho, a viděl jsem, že oba krvácejí; a hra ta skončila se tak, že oba spadli se střechy, každý na jinou stranu, a oba byli mrtvi. Ale labuť zůstala na střeše, zarmoucena tuze a smutná, A pak jsem viděl přilétati ptáka od západu, a byl to sokol. Usedl vedle labutí a něžně se k ní měl; a potom odletěli spolu tímže směrem, A tu jsem se probudil. Ten sen jest asi bezvýznamný,“ praví, „a vztahuje se asi na větry, že se srazí ve vzduchu s těch stran, odkud jsem viděl ptáky přilétat.“ Nor praví: „Nemyslil bych,“ dí, „že jest tomu tak.“ Thorstein odpověděl: „Vylož mi sen, ať slyším, co se ti zdá nejpodobnějším.“ A na to Nor: „Ptáci ti jsou asi fylgje lidí; a žena tvá je těhotná a porodí krásné a spanilé děvčátko, a budete je míti oba velmi rádi, A znamenití muži budou žádat o tvou dceru s oněch stran, odkudž, jak se ti zdálo, orli přilétli, a pojmou k ní velmi velikou lásku a zápasiti budou o ní a oba za to život položí. A potom o ni požádá třetí muž s té strany, odkud sokol přiletěl, a za něho se vdá. Nyní jsem ti vyložil tvůj sen, a myslím, že se tak stane.“ Thorstein odpoví: „Špatně je sen vyložen a nepřívětivě,“ pravil, „a zdá se, že neumíš snů vykládat.“ Nor odvětí: „Dovíš se sám, jak to dopadne.“ Thoistein na Nora zanevřel, a ten v létě odejel, a nevyskytne se už v tomto vyprávění.

III. HELGINO NAROZENÍ A JEJÍ ÚTĚK NA HJARDARHOLT.

V létě se strojil Thorstein na sněm a dříve nežli vyjel z domova, pravil hospodyni Jófrídě: „Jsi s dítětem, a porodíš-li děvče, bude dítě pohozeno, ale bude-li to hoch, bude zachován na živu.“ A bylo tehdy jaksi zvykem, když země byla ještě všecka pohanská, že lidé, kteří byli chudí a musili se starat o mnoho nezletilých členů rodiny, pohazovali své dětí, ač se to vždycky pokládalo za špatný skutek, A když to Thorstein řekl, odpoví Jófríd: „To není důstojné muže jako jsi ty,“ praví, „a nedopustíš zajisté, aby se tak stalo, když jsi tak bohatý.“ Thorstein odpoví: „Znáš moji povahu,“ praví, „a víš, že to nedopadne dobře, nebude-li moje vůle vyplněna.“ Pak odejel na sněm, A Jófríd zatím porodila překrásné děvče. Ženy jí je chtěly přinést, ale ona pravila, že není třeba, a dala si zavolat pasáka, který se jmenoval Thorvard, a řekla mu: „Mého koně si vezmeš a osedláš a odvezeš to dítě na západ do Hjardarholtu k Thorgerdě, dceři Egilově, a poprosíš ji, aby je potají vychovala, tak aby se o tom Thorstein nedověděl. Tak láskyplným zrakem hledím na to děcko, že ne mohu pochopit, že by mělo býti pohozeno. Tu máš tři marky stříbra za odměnu. A Thorgerd ti obstará lodní příležitost, jak by ses dostal na západ, a opatří tě jídlem na moře.“ Thorvard učinil, jak pravila. I odejel s dítkem na západ na Hjardarholt a odevzdal je Thorgerdě. Ale ona je dala na vychování nájemci, jenž bydlil na Leysingjastadech u Hvammsfjordu. A Thorvardovi obstarala lodní příležitost na severu v Steingrímsfjordu a dala mu jídlo na cestu. I odejel z Islandu a nevyskytne se již v tomto vyprávění.

IV. HOSTINA NA HJARDARHOLTU; THORSTEIN SE SEJDE S HELGOU.

A když se Thorstein vrátil ze sněmu, řekla mu Jófríd, že dítě pohodili, jak sám ustanovil, a pasák že utekl svou cestou a ukradl jejího koně a vzal ho s sebou. Thorstein pravil, že dobře učinila, a najal si jiného pasáka. Pak uplynulo šest zim, kdy nic z těch věcí nevyšlo na jevo. A tu jel Thorstein na hostinu na Hjardarholt k příbuznému svému, synu Hóskuldovu, Óláfu Pávovi, který byl tehda pokládán za nejváženějšího ze všech předáků tam na západě. Thorstein byl vřele uvítán, jak se ostatně dalo očekávat. A vypravuje se, že každý den při hostině seděla Thorgerd na vysokém křesle a hovořila se svým bratrem Thorsteinem; ale Óláf vedl rozhovor s jinými muži. Naproti ním seděla na lavici tři děvčata. Tu pravila Thorgerd : „Jak se ti líbí, bratře, ty dívky, co sedí proti nám?“ On odpoví: „Velmi dobře,“ praví, „ale přece je z nich jedna daleko nejkrásnější, a má Óláfovu krásnou postavu, ale bílou pleť a rysy obličeje, jako máme my lidé od Myry.“ Thorgerd odpoví: „Máš sice pravdu, bratře, že bílou pleť a rysy obličeje má po nás, kteří jsme od Myry, ale postavy Óláfa Páva nemá, protože není jeho dcerou.“ „Jak je to možné?“ praví Thorstein, „když je přece tvou dcerou?“ Ona odpoví: „Abych ti pravdu řekla, bratře,“ pravila, „tož je ta krásná dívka dcerou tvou, a nikoli mou;“ i poví mu pak všechno, jak se stalo, a prosila ho, aby jí i ženě prominul to bezpráví. Thorstein pravil: „Nemohu vám pro to činit výtek, neboť nic nemůže ujít svému osudu. A vy jste dobrým způsobem napravily moje bláhové počínání. Tolik se mně to děvče líbí, že pokládám za veliké štěstí, že tak krásné dítě mám. Jak se jmenuje?“ „Helga se jmenuje,“ praví Thorgerd. „Helga Krásná,“ dí Thorstein. „Vyprav ji na cestu, abych si ji mohl vzíti s sebou domů.“ Thorgerd tak učinila. Na cestu byl Thorstein vyprovozen mnoha dobrými dary; a Helga s ním jela domů a byla tam vychovávána s velikou pečlivostí a láskou od otce i matky i ode všech příbuzných.

V. GUNNLAUGŮV PŮVOD, MLÁDÍ A POBYT NA BORGU.

Toho času bydlil na Hvitarsidě na dvoře Gilsbakku Illugi Černý, syn Hallkela, syna Hroskelova. Matka Illugova byla Thuríd, příjmím Dylla, dcera Gunnlauga Hadího Jazyka. Illugi byl vedle Thorsteina, syna Egilova, druhý znamenitý předák v Borgarfjordsku. Illugi Černý byl mocný muž a velmi tvrdé povahy a byl přátelům svým dobrou oporou, Za ženu měl Ingibjorgu, dceru Ásbjörna, syna Hardova z Örnolfsdalu. Matka Ingibjorgina byla Thorgerd, dcera midfjordského Skeggja. Dětí Ingibjorginých a Illugových bylo mnoho, ale málo jich jest uvedeno v tomto vyprávění. Hermund se jmenoval jejich syn a druhý Gunnlaug. Oba byli nadějnými hochy a tehdy skoro už dospělými. O Gunnlaugovi se vypravuje, že byl záhy vyvinut, veliký a silný, že měl světlehnědé a pěkně přiléhavé vlasy, černé oči a poněkud ošklivý nos, ale rysy v obličeji přece příjemné; byl štíhlý v pasu, ramenatý a urostlý: povahou byl záhy velmi vypínavý a ctižádostivý a v každém směru nepoddajný a tvrdý; byl velký skald, ale skládal rád potupné písně a byl proto nazýván Gunnlaugem Hadím Jazykem. Hermund zato však byl oblíben a počínal si jako urozený muž. Když bylo Gunnlaugovi dvanáct zim, žádal otce, aby mu dal prostředky na cestu, a pravil, že chce odejeti z Islandu a seznámit se s obyčeji druhých lidí. Avšak Illugi, sedlák, neměl valné chuti, pravil, že nebude v cizině dobře přijat, když se sotva dovede chovati doma, jak on by si přál. A jednou z rána se stalo — nedlouho potom — že Illugi, sedlák, vyšel časně ze stavení a viděl, že kolna jeho jest otevřena a šest pytlů různého zboží je vyloženo před domem zároveň s koňskými houněmi. Podivil se tomu velice. Tu přicházel člověk a vedl čtyři koně, a byl to jeho syn Gunnlaug a řekl: „To já jsem vynesl pytle.“ Illugi se táže, proč tak učinil. On řekne, to že má být jeho opatření na cestu. Illugi pravil : „Žádných prostředků ode mne nedostaneš, ani nepojedeš, dokud nebudu chtít já,“ a odvlékl zas pytle se zbožím do kolny. Gunnlaug na to odejel z domova a dorazil k večeru na Borg, a Thorstein, sedlák, ho vybídl, aby tam zůstal, a on nabídku přijal. Gunnlaug řekne Thorsteinovi, co se mezí ním a jeho otcem přihodilo. Thorstein ho pak žádal, aby tam pobyl tak dlouho, jak mu bude libo. A zůstal tam rok a učil se od Thorsteina zákonoznalství a požíval obliby všech lidí. Helga i Gunnlaug se stále spolu vyráželi hrou v kostky a rychle pocítili k sobě náklonnost, jak později se ukázalo. Oba byli téměř v stejných letech, Helga byla tak krásná, že podle výpovědi znalých mužů byla nejkrásnější ženou na Islandě. Vlasy její byly tak veliké, že se do nich mohla celá zahalit, a krásné jako zlaté niti, a v celém Borgarfjordsku a daleko široko nebylo nevěsty, jako byla Helga Krásná, A jednoho dne, když muži seděli v jizbě na Borgu, pravil Gunnlaug Thorsteinovi: „Jest ještě jeden oddíl v zákonech, se kterýms mne neseznámil: jak bych se totiž zasnoubil.“ Thorstein řekne: „To je lehká věc,“ a vyložil mu, jak si má počínat. Tu pravil Gunnlaug: „Přesvědčme se tedy, jak jsem tomu porozuměl. Vezmu tě za ruku a budu dělat, jakobych se zasnuboval s tvojí dcerou Helgou.“ Thorstein poznamená: „To, myslím, jest bezúčelné,“ řekne. Gunnlaug se ho na to uchopil za ruku a pravil: „Dopřej mi toho,“ řekne. „Budiž tedy po tvém,“ řekne Thorstein, „ale všichni přítomní ať vědí, že se o tom nikdy nebude mluvit a že z toho nevyplynou žádné záludy.“ Na to si vybral Gunnlaug svědky a zasnoubil se s Helgou a tázal se pak, je-li takto všechno podle zákona. Thorstein odpoví, že jest, a mužům, kteří byli přítomni, to bylo k velké radosti.

VI. VÁŽENÉ RODY NA JIHOZÁPADĚ ISLANDU; SKALD HRAFN.

Önund se jmenoval muž, který bydlil na jihu u Mosfellu. Byl velmi zámožný a zastával kněžský úřad tam na jihu v okolí ostrohu. Byl ženat, a Geirný se jmenovala žena jeho, dcera Gnúpa, syna moldského Gnúpa, který se usadil na jihu v Grindavíku, Jejich synové byli: Hrafn a Thórarin a Eindridi. Všichni byli nadějní muži, ale přece vynikal Hrafn nad ostatní v každém směru. Byl velký a silný muž, nejsličnější z lidí a dobrý skald. A když byl téměř dospělý, projížděl zemí a všude, kam přišel, si ho vážili. Tehdy bydlil na jihu na dvoře Hjallu v ölfusském okresu Thórod příjmím Moudrý, syn Eyvindův, a Skapti, jeho syn, který byl tehdy mluvčím zákona na Islandě. Matkou Skaptovou byla Rannveig, dcera Gnúpa, syna moldského Gnúpa, i byli Skapti a Önundovi synové bratranci. Mezi příbuzenstvem bylo velké přátelství. Tehdy bydlil venku na dvoře Raudamelu Thorfin, Selthórův syn, a měl sedm synů a všichni byli nadějnými muži; tři se jmenovali Thorgils, Eyjólf a Thórir, a byli v tom kraji nejváženějšími lidmi. A tito muži, kteří nyní byli vyjmenování, žili všichni v jedné době.

VII. GUNNLAUG UCHÁZÍ SE O HELGU.

A brzy potom přihodila se ona událost, jež byla nejlepší zde na Islandě, že země byla všecka pokřesťaněna a všechen lid že zanechal staré víry. Gunnlaug Hadí Jazyk jak už dříve bylo řečeno, dlel nyní po šest zim střídavě na Borgu u Thorsteina a doma u svého otce Illuga na Gilsbakku. A bylo mu tehdy osmnácte zim, a syn i otec snášeli se spolu velmi dobře. Muž se jmenoval Thorkel příjmím Černý. Byl z domácích lidí Illugových a blízký příbuzný a vyrostl u něho. Na severu ve Vatsdalu na Ásu se mu uvolnilo dědictví, a žádal Gunnlauga, aby s ním jel. A on tak učinil, i jeli oba spolu na sever na Ás, a ti, kteří dědictví opatrovali, vyplatili peníze za Gunnlaugovy součinnosti. A když se vraceli od severu, zavítali jako hosté na Grímstungy k zámožnému sedláku, který tam bydlil. A zrána vzal pasák Gunnlaugova koně a jel, a zvíře bylo všechno pěnou pokryto, když je dostali, Gunnlaug sepral pasáka, až pozbyl vědomí. Sedláku to nebylo po vůli a žádal za náhradu. Gunnlaug nabídl sedlákovi marku. Jemu však se to zdálo příliš málo. Tu propověděl Gunnlaug sloku:

Marku stříbra muži
chuďasu jsem chystal.
Mluv, co váháš? Vezmi!
Nezláká tě zlato?
Však ti, lakotný, už
leckdy bude líto,
že máš prázdný měšec,
mincí že jsi povrh.

Smluvili se pak na tom, co Gunnlaug nabídl, a když tak pořídili, jeli oba domů.

A o něco později žádal Gunnlaug svého otce podruhé, aby mu dal prostředky na cestu, Illugi praví: „Budiž, jak si přeješ,“ dí, „snad už jsi se zbavil oněch návyků, které ti dříve škodily.“ I odejel Illugi hned z domova a u Auduna příjmím Festargarma zakoupil pro Gunnlauga polovinu lodi, jež kotvila v ústí řeky Gúfá. (Tento Audun nechtěl přepraviti z Islandu synů Osvífa Moudrého po zavraždění Kjartana, syna Óláfova, jak o tom vypráví sága o lidech z Laxdalu; jakkoli se to událo později než tento příběh.) A když Illugi se vrátil domů, děkoval mu Gunnlaug upřímně. Thorkel Černý se chystal na cestu s Gunnlaugem, a jejich zboží se snášelo na loď. Gunnlaug pak byl na Borgu, zatím co strojili loď, a zdálo se, že raději hovoří s Helgou nežli je pří práci s obchodníky. Jednoho dne se tázal Thorstein Gunnlauga, chce-li s ním jeti ke koním nahoru do Langavatského údolí. Gunnlaug odvětil, že chce. Tak jedou spolu oba, až dorazí k Thorsteinově salaši, tam co se říká na Thorgilsstadech, a byla tam stáda koní, jež patřila Thorsteinovi, celkem čtyři, a byla červené barvy. Hřebec byl obzvláště krásný a málo vyzkoušený. Thorstein jej nabídl Gunnlaugovi darem, ale on řekl, že koní nepotřebuje, když hodlá jeti z domova. A pak jeli k jiným stádům. Tam byl hřebec šedý se čtyřmi klisnami, a byl nejlepší v borgarfjordském kraji, a Thorstein vybízel Gunnlauga, aby jej od něho přijal. Gunnlaug odpoví: „Nechci toho raději než onoho; ale proč mně nenabídneš, čeho bych si přál?“ „Co je to?“ táže se Thorstein. Gunnlaug odpověděl: „Helga Krásná, tvoje dcera.“ Thorstein odpoví: „V té věci se nemohu tak rychle rozhodovat,“ a zavede řeč jinam, a oba jeli k domovu podél řeky Langá. Tu praví Gunnlaug: „Rád bych věděl, jak mně odpovíš na moji prosbu,“ Thorstein odpoví: „Nestarám se o tvé pošetilé povídání“. Gunnlaug pravil: „Je to můj vážný úmysl, a nikoli pošetilé povídání, a ty zajisté víš, jak bys mně odpověděl.“ Thorstein řekl: „Měl bys především vědět, co chceš. Což jsi se nerozhodl, že odjedeš do ciziny? A při tom si počínáš, jakoby ses chtěl ženit. Nehodíte se k sobě, ty a Helga, když jsi tak nestálý, a proto z toho nic nebude.“ Gunnlaug pravil: „Jak si představuješ, že provdáš svou dceru, když jí ani nechceš dát synovi Illuga Černého? Či kdo zde v Borgarfjordě stojí výše než on?“ Thorstein odpoví: „Nepřirovnávám žádného muže; budeš-li takový jako je tvůj otec, nebudeš odmítnut.“ A Gunnlaug na to: „Za koho bys provdal raději svou dceru než za mě?“ Thorstein odpoví: „Mnoho je zde dobrých mužů na výběr. Thorfin z Raudamelu má sedm synů a všichni jsou řádnými muži.“ Gunnlaug odpoví: „Ani Önund ani Thorfin se nevyrovná mému otci, protože i ty sám stojíš zřejmě v ledačems za ním. S čím bys asi srovnal to, čeho se odvážil proti Thorgrímovi knězi Kjallaksonovi a jeho synům na thornesském sněmu, a provedl až do konce, oč běželo?“ Thorstein odpoví: „Já jsem zapudil Steinara, syna Önunda Sjona, a to bylo rovněž pokládáno za veliký čin.“ Gunnlaug řekne: „Za tos mohl jenom děkovati svému otci Egilovi; ale přece se jen málo mužům podaří, aby mně zabránili státi se tvým zetěm.“ Thorstein odpoví: „Vyhrožuj si tamhle někde na horách; zde v Mýrách s tím daleko nedojdeš.“ Na večer přijdou domů. A druhého dne zrána odejel Gunnlaug na Gilsbakki a žádal otce, aby s ním jel na Borg na námluvy. Illugi odpoví: „Tys nerozhodný člověk; připravil ses na cestu do ciziny, a nyní tě napadne, že půjdeš na námluvy; a já vím, že něco podobného není Thorsteinovi po chuti.“ „Hodlám jeti stůj co stůj,“ odpoví Gunnlaug, „a nedám ti dřív pokoje, dokud se mnou nepojedeš.“ Nato odejel Illugi s dvanácti muži na Borg, a Thorstein jej vřele uvítal. Druhého dne ráno pravil Illugi Thorsteinovi: Chci si s tebou pohovořit,“ „Pojďmež na vršek za dům a tam si spolu promluvme,“ odpoví Thorstein. I učinili tak. Gunnlaug šel s nimi. Tu pravil Illugi: „Syn můj Gunnlaug mně řekl, že se ucházel u tebe o ruku tvé dcery Helgy. Rád bych věděl, jak se ta věc skončí. Znáš jeho rod a naše jmění; postarám se, aby mu nechyběly ani pozemky ani kněžský úřad, může-li to věci býti na prospěch.“ Thorstein odpoví: „Jediné mám tvému synu Gunnlaugovi za zlé, že jest bezradný; kdyby ti byl podoben povahou, pak bych se nestavil na odpor,“ Illugi odpoví: „Bylo by po přátelství mezí námi, kdyby ses bránil sňatku oběma nám výhodnému.“ Thorstein pravil: „Na tvou přímluvu a pro naše přátelství bude Helga zaslíbenou, ale nikoli zasnoubenou nevěstou Gunnlaugovou, a počká tři roky. Gunnlaug však půjde do ciziny a vychová se podle způsobů dobrých lidí. Já pak budu prost všech závazků, nevrátí-li se do té doby nebo nebude-li se mi jeho povaha líbiti.“ A poté se rozloučili. Odjede Illugi domů, ale Gunnlaug k lodi. A když zavanul příznivý vítr, pustili se na moře, a dostali se po lodi k Norsku a pluli podél trondhjemského pobřeží až k Nidarosu, a přistáli tam v kotvišti a vyložili náklad.

VIII. GUNNLAUG U JARLA EIRÍKA NORSKÉHO.

Tou dobou vládli Norsku Eirík jarl, syn Hákonův, a jeho bratr Svein. Eirík jarl měl své sídlo na otcovském dvorci na Hladech, a byl mocným předákem. Skúli, syn Thorsteinův, byl tehda u jarla, a byl v jeho družině a požíval veliké úcty. Vypráví se, že Gunnlaug a Audun Festargram se odebrali s dvanácti muži do Hladů. Gunnlaug byl oblečen tak, že měl na sobě šedivý plášť a bílé spodky. Na noze dole na nártu měl vřed, z něhož mu při chůzí prýštila krev a mokval hnis, A v takovém stavu předstoupil s Audunem před jarla a způsobně ho pozdravil. Jarl znal Auduna a tázal se ho po novinách z Islandu, a Audun řekl, co věděl. Jarl se pak tázal Gunnlauga, kdo jest; a on mu oznámil své jméno a pak původ. Jarl pravil: „Skúli Thorsteinsone, jakého jest onen člověk druhu na Islandě?“ „Pane,“ vece tento, „přijměte jej dobře, protože jest synem nejlepšího muže na Islandě, Illuga Černého z Gilsbakku, a mým jest druhem z mládí.“ Jarl pravil: „Co to máš na noze, islandský muži?“ Gunnlaug odpoví: „Vřed mám, pane,“ vece. „A což pak nekulháš?“ dí jarl. A Gunnlaug odpoví: „Nebudu přec kulhat, když mám obě nohy stejně dlouhé.“ Tu pravil jarlův rádce, který se jmenoval Thórir: „Jak se ten Islaňďan vychloubá! Bylo by dobře, kdybychom ho trochu vyzkoušeli.“ Gunnlaug se na něho podíval a propověděl:

Netvora znám,
ten hřích je a klam;
z cesty mu jdi,
je černý, je zlý!

Tu chtěl Thórir už už sahat po sekyře. Ale jarl pravil: „Buď kliden. Nestojí za to, aby si muži všímali takových řečí. Kolik je ti let, Islanďane?“ Gunnlaug odpoví: „Osmnáct,“ praví. „Vsadil bych se,“ řekne jarl, „že se nedožiješ druhých osmnácti.“ Gunnlaug poznamenal, ale dosti potichu: „Nepřej mi nic zlého,“ řekne, „ale mysli raděj na sebe.“ Jarl pravil: „Co že to říkáš, Islanďane?“ Gunnlaug odpoví: „Tak, jak si myslím, že by mělo být; abys mi nepřál nic zlého, nýbrž abys raději sám sobě přál něčeho, coby ti bylo na prospěch.“ „Čeho pak?“ řekne jarl. „Abys nesešel podobnou smrtí jako tvůj otec Hákon jarl.“ Jarl zrudl jako krev a volal, aby se okamžitě chopili tohoto blázna. Tu předstoupil před jarla Skúli a pravil: „Vyslyšte mou prosbu, pane, a nechte ho, ať odsud odejde v pokoji.“ Jarl pravil: „Ať se mi klidí s oči, chce-li míti pokoj, ať nikdy nevkročí do mé říše.“ Tu vyprovodil Skúli Gunnlauga a sešel s ním až k nábřeží. Tam byla právě loď schystaná na cestu do Anglie, připravena k vyplutí, a na ní zjednal Skúli Gunnlaugovi místo i Thorkelovi jeho příbuznému. A Gunnlaug svěřil svoji loď v ochranu Audunovi i s majetkem, jehož s sebou nevzal. Tak vypluli do moře anglického a dostali se v podletí na jih k londýnskému nábřeží, kde vyvalili loď na válce.

IX. GUNNLAUG U ADALRÁDA ANGLICKÉHO.

Tehda vládl nad Anglií Adalrád král Játgeirsson a byl dobrým náčelníkem. Seděl onu zimu v Londýně. (Jeden byl tehda jazyk v Anglii jako v Norsku a Dánsku: Ale když Vílhjálm Bastard dobyl Anglie, měnily se řeči v říši. Od té doby se ujímala v Anglii francouzština, protože král byl francouzského původu.) Gunnlaug šel okamžitě ke králi a pozdravil ho dobře a způsobně. Král se tázal, z které země pochází. Gunnlaug řekne, jak se věc má. „A proto jsem vyhledal vaše sídlo, pane, že jsem složil o vás báseň, a přál bych si, abyste ji vyslechl.“ Král pravil, že tak učiní. Gunnlaug přednesl báseň dobře a mužně, a tyto jsou v ní vnitřní rýmy:

Blahořeč jak bohu
anglickému vůdci;
kdo má moc, kdo muž je,
Adalráda vzývá.

Král děkoval mu za báseň a dal mu v odměnu nachový plášť, podšitý nejlepší kožešinou, ozdobený zlatým pásem na dolejším cípu, a učinil ho svým společníkem, a zůstal Gunnlaug u krále přes zimu a požíval veliké vážnosti. A jednoho dne brzy zrána potkal Gunnlaug na ulici tři muže, a ten, který je vedl, se jmenoval Thórorm. Byl vysoký a silný a neobyčejně odpuzujícího zevnějšku. A pravil: „Noře,“ vece, „mohl bys mí půjčit něco peněz?“ Gunnlaug odpoví: „Není radno půjčovati peníze neznámým lidem.“ A druhý nato: „Zaplatím ti je v den, který si určíš.“ „Zkusíme to tedy,“ řekne Gunnlaug. Nato mu půjčí peníze. A o něco později se setká Gunnlaug s králem a vypráví mu o tom, jak půjčil peníze. Král odpoví: „Jednals velmi neopatrně, jest to velice zlý člověk, nebezpečný zloděj a viking; nic si s ním nezačínej; já ti ty peníze vynahradím.“ Gunnlaug odpoví: „Špatně by se osvědčili vaši společníci, kdyby napadali nevinné lidí, zato však se dali znásilňovati takovými škůdci. Toho nedopustíme.“ O něco později vyhledal Thórorma a vymáhal na něm peníze. Ale ten se vymlouval, že mu zaplatiti nemůže. Gunnlaug tedy propověděl tuto sloku:

Zle jsi muži zhřešil
zadržev mi zlato.
Lstivě jsi mě přemoh’
při mně bude pomsta.
Nedali mi darmo
jméno Hadí Jazyk:
že je dáno dobře,
najdu si už důvod!

„Položím ti nyní podmínku,“ pokračoval Gunnlaug, „buď mi zaplatíš peníze nebo se za tři dny utkáš se mnou v souboji,“ Tu se dal viking do smíchu a řekl: „Ještě nikdo se doposud neodvážil, aby mně vyzval v zápas, ať měl ze mne sebe větší škodu, a proto vyzvání přijímám. A nato se spolu zatím rozešli. Když nyní Gunnlaug oznámí králi, jak pořídil, odpoví král: „Tohle nedopadne dobře, neboť muž ten ztupí každou zbraň. Řiď se nyní podle mých rad, Gunnlaugu“, děl král. „Zde ti dám meč a tím se budeš bít, ale ukážeš mu zbraň, kterou jsi měl dříve.“ Gunnlaug poděkoval králi uctivě, A když byli přichystáni k zápasu, otáže se Thórorm, odkud jest ten meč, s nímž se chtěl potýkat. Gunnlaug mu jej ukáže a vytasí z pochvy, ale meč, který mu dal král, měl viseti na ruce ve smyčce. Berserk poznamenal, když meč viděl: „Nebojím se takového meče,“ pravil, a ťal po Gunnlaugovi a roztříštil mu téměř štít. Gunnlaug sekl ihned na oplátku královým mečem, ale berserk stál před ním nechráněn a myslil, že má touže zbraň, kterou mu ukázal. Leč Gunnlaug mu rázem zasadil smrtelnou ránu. Král mu děkoval za dílo. A touto událostí získal si Gunnlaug velikou slávu v Anglii i jinde. Z jara, když se počala plavba, požádal Gunnlaug Adalráda krále o dovolení, aby směl odplouti. Král se ho tázal, co že má v úmyslu. A Gunnlaug odpoví: „Chci splnit, co jsem slíbil a si předsevzal,“ a pronesl tuto sloku:

Třem já zprvu králům
klaněti se musím,
potom ještě dvěma
sloužiti mám jarlům:
nevrátím se, pokud
král mne nepovolá,
pokud on mne zlatem
zářným neozdobí.

„Budiž tedy, pěvče,“ řekne král a dá mu zlatý prsten, který stál sedm aurů. „Ale slib mi,“ dí král, „že ke mně přijdeš příští podzim, protože tě pro tvé dovednosti a tvou zmužilost nemíním postrádati.“

X. GUNNLAUG U KRÁLE SIGTRYGGA DUBLINSKÉHO A NA ORKNEYJÍCH.

Nato odpluje Gunnlaug s kupci z Anglie na sever do Dublinu. Tam vládl tehda Sigtrygg král Jemnovous, syn Óláfa Kvarana a královny Kormlady; řídil říší teprve krátkou dobu. Gunnlaug šel ihned ke králi a pozdravil ho dobře a uctivě. Král ho blahosklonně přijal. Gunnlaug pravil: „Složil jsem o vás báseň, pane, a chtěl bych dojíti sluchu.“ Král pravil: „Nestalo se ještě, aby mně kdo přednesl báseň; zajisté, že ji vyslechnu. Gunnlaug zapěl tedy umělou píseň, a tyto jsou její rýmy:

Sigtrygg toho, kdo pad’,
Svářiným ořům dá žrát.

A také tato místa v ní přišla :

Jméno krále znám,
chválu jemu vzdám.
Původ znám i čin:
Kvaranův to syn.
Pěvce v úctě má,
zlatý kroužek dá,
štědrostí on předčí
naděj‘ sebe větší.
Nechť poví mi můj pán,
zda o něm zazpíván
byl zpěv kdy krásnější:
teď píseň umná zní.

Král mu děkoval za báseň a povolal k sobě pokladníka a takto pravil: „Jak mám tu báseň odměniti?“ Ten odpoví: „Jak chcete, pane?“ řekne. „Jaká by to byla odměna (kdybych mu dal dvě obchodní lodi?“ Pokladník odpoví: „To jest příliš mnoho, pane,“ řekne; „jiní králové dávají v odměnu za básně dobré klenoty, dobrý meč nebo dobré prsteny,“ Tu mu dal král své šaty z nového nachu, kabátec, ozdobený zlatým pásem, a plášť s výbornou kožešinou a zlatý prsten, který stál marku. Gunnlaug poděkoval králi za dary a prodlel u něho nějakou dobu a odjížděl pak na Orkneyje. Tehda vládl nad Orkneyji Sigurd jarl, syn Hlödvův. Gunnlaug pozdravil jarla a pravil, že by mu rád přednesl báseň. Jarl řekl, že rád jeho báseň vyslechne, a poznamenal, že jest řádný muž. Gunnlaug přednesl báseň, a byl to tak řečený „flokk“ a dobře sestavený. I dal mu jarl za odměnu velikou sekyru pobitou stříbrem a nabídl mu, aby u něho zůstal. Gunnlaug mu poděkoval za dar a pozvání, ale řekl, že pojede na východ do Švédska, a vstoupil potom na loď s kupci, kteří pluli do Norska, a přijeli v podletí na východ do Víku u Konungahelly. Příbuzný jeho Thorkel ho doprovázel stále. Z Konungahelly dostali průvodčího do Západního Gautlandu a přibyli do obchodního místa, kde se říká ve Skarech. Tam vládl tehdy jarl, který se jmenoval Sigurd, a byl už dosti letitý, Gunnlaug před něho předstoupil a pozdravil ho a pravil, že o něm složil báseň. Jarl mu popřál sluchu. Gunnlaug tedy proslovil báseň, a byl to „flokk“. Jarl mu děkoval a odměnil ho štědře a nabídl mu, aby ti něho zůstal přes zimu. Sigurd jarl pořádal velikou vánoční hostinu. A v předvečer vánoc přišlo k němu dvanáct mužů ze severního Norska, poslové Eiríka jarla, a přijeli k Sigurdu jarlovi s peněžitými dary. Jarl je uvítal dobře a vykázal jím přes vánoce místo u Gunnlauga, Tam se všichni veselili při pití, Gautové vyprávěli o tom, že žádný jarl není větší Sígurda, ale norským lidem se zdál Eirík jarl mnohem lepší. A o to se přeli a obě strany žádaly Gunnlauga o rozhodnutí. Gunnlaug zapěl tedy tuto sloku:

Kovové vy hradby,
jen mi chvalte jarla,
vichrem vzdmuté moře
muž ten mnohdy vídal.
Veliký však Eirík
modrajícím mořem
vítězněj a víckrát
vyjel vlnobitím.

Obě strany měly z rozsouzení radost, ale více byli potěšeni norští muži.
Poslové odjíždějí po vánocích s peněžními dary, které Sigurd jarl poslal Eiríku jarlovi. A vyprávěli ihned Eiríkovi jarlu Gunnlaugův rozsudek. Jarl viděl, že Gunnlaug dal na jevo velkodušnost a přátelství, a dal hned rozhlásiti, že nikdo v jeho říši nesmí Gunnlaugovi ublížiti, Gunnlaug se později dověděl, jak se jarl vyslovil, Sígurd jarl dal Gunnlaugovi průvodčího na východ do Tíundalandu ve Švédsku, jak o to žádal.

XI. GUNNLAUG U ÓLÁFA ŠVÉDSKÉHO; SETKÁNÍ S HRAFNEM.

Tou dobou vládl Švédsku Óláf král Švédský, syn Eiríka krále Vítěze a Sigridy, dcery Skögla-Tosta. Byl mocným králem a znamenitým a velikým milovníkem nádhery, Gunnlaug přišel do Uppsaly kolem jarního zasedání švédského sněmu, a když vstoupil na králův dvůr, pozdravil krále. Ten ho přijal dobře a tázal se ho, kdo jest. Řekl, že jest Islanďan. Tehdy dlel u krále Óláfa Hrafn, syn Önundův. Král pravil: „Hrafne,“ děl, „jaký jest to člověk na Islandě ?“ Muž povstal s nižší lavice, veliký a mužného vzezření, předstoupil před krále a řekl : „Pane,“ děl, „jest z nejlepšího rodu a sám je velmi řádný člověk.“ „Ať tedy jde a sedne si vedle tebe,“ řekl král. Gunnlaug pravil: „Složil jsem o vás báseň, abych vám ji přednesl, pane, a přál bych si, abyste ji vyslechl a popřál mně sluchu.“ „Jděte nejprve a sedněte si,“ řekl král; „teď není času, abychom seděli nad básněmi.“ Gunnlaug i Hrafn se dali tedy spolu do řeči a vypravovali druh druhu o svých cestách. Hrafn říkal, že odejel minulého léta z Islandu do Norska, a na počátku zimy přibyl z Norska do Švédska. A brzy se spřátelili. Ale jednoho dne, když bylo sněmování ukončeno, byli oba u krále, Gunnlaug i Hrafn. Tu pravil Gunnlaug: „Nyní bych rád, pane,“ děl, „abyste báseň poslechl.“ „Budiž,“ řekne král, „Také já bych rád přednesl báseň,“ dí Hrafn, „přejete-li si, pane,“ „Budiž,“ řekne král, „Pak bych rád přednesl svou báseň dříve,“ dí Gunnlaug, „je-li vám libo,“ „Já budu přednášeti dříve,“ řekne Hrafn, „protože jsem k vám dříve přišel.“ Gunnlaug na to: „Kdy pak došlo mezi našimi otci tak daleko, že by můj otec byl býval na tvém závislý. Myslím, že nikdy. Tak také nesmí býti ani mezi námi.“ Hrafn odpoví: „Zachovejmež dvorský mrav,“ dí, aby z toho nevznikla váda, a nechme rozhodnouti krále.“ Král pravil: „Gunnlaug ať přednese báseň dříve, neboť by si špatně vykládal, kdyby nebylo po jeho.“ Tu proslovil Gunnlaug umělou „drápu“, kterou již dříve složil o králi Óláfovi. A když drápu přednesl, pravil král: „Hrafne,“ řekl, „jak jest báseň složena?“ „Dobře, pane,“ řekl, „ale jest chvástavá a nepěkná a poněkud tvrdá ve výrazu, jako jest i sama Gunnlaugova povaha.“ „Přednes nyní svou báseň, Hrafne!“ dí král. A on tak učiní, a když ji přednesl, pravil král: „Gunnlaugu,“ dí, „jak pak je ta báseň složena?“ Gunnlaug odpoví: „Dobře, pane,“ dí; „je to pěkná báseň, jako Hrafn sám, ale bezvýrazná. Či proč pak skládáš o králi „flokk“ ?“ praví; „a nezdá se ti, že je hoden drápy?“ Hrafn odpoví: „Nemluvme o tom déle,“ řekne; „snad si o tom ještě někdy povíme.“ A takto skončili rozhovor. O něco později se stal Hrafn společníkem krále Óláfa a žádal ho o dovolení na cestu. Král mu ho poskytl. A když Hrafn byl na cestu přichystán, řekl Gunnlaugovi: „Ukončíme přátelství, protože mne jistě budeš u knížete pomlouvati. A já sám ti ještě někdy způsobím nemenší škodu, než jakou mně chceš způsobiti zde.“ „Nermoutí mne tvoje vyhrůžka,“ řekne. Gunnlaug, „neboť se nikdy mezi námi nepřihodí, aby si mne lidé méně vážili než tebe.“ Óláf král dal Hrafnovi při loučení dobré dary, a on pak odejel.

XII. HRAFN SE UCHÁZÍ O HELGU.

Hrafn odejel na jaře z východu a přibyl do Trondhjemu a dal si do pořádku loď a odplul k létu na Island a přistál v Leiruvágu severně Heidi, a příbuzní a přátelé ho rádi uviděli, a pobyl doma přes tu zimu u svého otce. A v létě na obecném sněmu sešel se Hrafn-Skald se svým příbuzným zákonoznalcem Skaptem. Tu pravil Hrafn: „Chtěl bych rád tvou podporu při námluvách u Thorsteina Egilovce, jehož chci žádat o ruku dcery jeho Helgy.“ Skaptí odpoví: „Cožpak není zasnoubena s Gunnlaugem Hadím Jazykem?“ Hrafn pravil: „Neuplynula-li pak už lhůta?“ dí, „která byla mezi nimi ujednána? Ke všemu jest ještě jeho zpupnost větší než dříve, takže sotva bude dbáti svého slibu.“ Skapti odpoví: „Zkusme tedy, jak se ti líbí.“ Nato se odebrali v hojném zástupu ke stanu Thorsteina Egilovce. Přivítal je dobře. Skapti pravil: „Můj příbuzný Hrafn se chce ucházet o ruku tvé dcery Helgy. A je ti znám jeho původ, právě tak jako jeho jmění a dobré vychování a pomoc, kterou může očekávat od svých mnoha příbuzných a přátel.“ Thorstein odpoví: „Jest už zasnoubena s Gunnlaugem, a já chci vůči němu dostáti všem úmluvám.“ Skapti pravil: „Což pak neuplynuly už tři zimy, o nichž jste se mezí sebou shodli?“ Thorstein odpoví: „Léto ještě není u konce, možná, že se ještě do léta vrátí.“ Skapti odpoví: „A což když nepřijde do konce léta, jakou naději si máme dělat?“ Thorstein odpoví: „Vždyť se zde sejdeme příští léto a potom uvidím, co se dá dělat; zatím není třeba, abychom o té věci déle hovořili.“ A poté se rozešli a odejeli domů ze sněmu. Ale neutajilo se, že Hrafn žádal o Helgu. A ani toho léta se nevrátil Gunnlaug domů. A příštího léta na obecním sněmu přednášeli Skapti a Hrafn svoji žádost stále důrazněji a říkali, že už je Thorstein prost všech závazků s Gunnlaugem. Thorstein odpoví: „Mám málo dcer na vdávání, a nerad bych, aby byly muži k hanbě nebo ke škodě. Promluvím si nejprve s Illugem Černým.“ Učinil tak. A když se sešli, pravil Thorstein: „Nezdá se ti, že jsem prost všech závazků vůči synu tvému Gunnlaugovi?“ a Illugi odpoví: „Zajisté,“ dí, „chceš-li. A nevidím, co bych měl dělat, když neznám vlastně okolností, ve kterých můj syn Gunnlaug jest.“ Thorstein šel tedy ke Skaptovi a ujednali spolu, že se bude slaviti svatba na začátku zimy na Borgu u Thorsteina, ačli se Gunnlaug nevrátí; Thorstein však měl býti zase sproštěn všech závazků vůči Hrafnovi, kdyby Gunnlaug přišel a žádal o nevěstu. Nato odejeli muži ze sněmu, a týden míjel po týdnu, ale Gunnlaug nepřijížděl, a Helga se zármutkem hleděla svatbě vstříc

XIII. GUNNLAUG MEŠKÁ PODRUHÉ V ANGLII; JEHO CESTA DO NORSKA A NÁVRAT NA ISLAND.

Nyní jest se zmíniti o Gunnlaugovi, že se téhož roku, co Hrafn odejel na Island, vypravil ze Švédska do Anglie, a obdržel od Óláfa znamenité dary na rozloučenou. Adalrád král přijal Gunnlauga dobře, a on u něho pobyl přes zimu u veliké vážnosti. Tou dobou vládl Dánsku král Knut, syn Sveinův, a nedávno teprve se uvázal v majetek otcovského dědictví a hrozil neustále, že se bude bíti s Anglií, protože Svein král, otec jeho, dříve ještě než tam na západě skonal, dobyl v Anglii veliké říše. A bylo tam tou dobou veliké vojsko dánských lidí a stál mu v čele onen náčelník, který se jmenoval Heming, a byl synem Strútharaldovým a bratrem Sigvalda jarla, a spravoval tu říši za krále Knuta, které král Svein před tím dobyl. Na jaře požádal Gunnlaug krále, aby mu dovolil odejít. Ten řekne: „Nesluší se, abys odcházel ode mne v tak nepokojné době, jaká nyní hrozí Anglii, když jsi mým společníkem.“ Gunnlaug odpoví: „Jak si přejete, pane! Ale dejte mi aspoň dovolení k odjezdu na léto, nepřijdou-li Dánové,“ Král odpoví: „Uvidíme!“ I uplynulo léto a zima po něm, a Dánové nepřišli. A když bylo po horkém létě, dostal Gunnlaug povolení k odjezdu a vydal se do Norska a nalezl Eiríka jarla v Trondhjemu na Hladech. Jarl jej vřele uvítal a nabídl mu, aby u něho zůstal. Gunnlaug poděkuje jarlovi za pozvání, ale řekne, že má na Islandě důležité poslání, ježto chce navštíviti svojí nevěstu. Jarl pravil: „Všechny lodi, které pluly na Island, jsou už pryč.“ Tu řekl kterýs jarlův společník: „Hallfred Vandrädaskald ležel zde včera u Agdanesu.“ Jarl poznamená: „Možná, odplul odsud před pěti nocemi.“ Eirík jarl dal pak doprovodit Gunnlauga k Hallfredovi, a ten ho s radostí přivítal. Rylo to v podletí, a hned dostali příznivý vítr od země, a byli veselí. Hallfred pravil Gunnlaugovi: „Slyšel jsi už o zasnoubení Hrafna, syna Önundova, s Helgou Krásnou?“ Gunnlaug řekl, že slyšel, ale že neví nic určitého. Hallfred mu tedy vypoví, co ví, a také to, co mnozí muži míní, že Hrafn není o nic méně řádný nežli Gunnlaug. Nato zapěl Gunnlaug tuto sloku:

Nyní vůkol přídě
vlídný vane vánek:
ale jen ať východ
vyje, vře a vichří:
více ve mně hlodá
Hrafnův lesk, však věru,
nežli věkem vzrostu,
vyniknu já výší!

Hallfred poznamenal: „Přál bych si, brachu, aby se ti vedlo s Hrafnem lépe, než se vedlo mně. Přijel jsem před několika lety se svou lodí do Leiruvágu severně Heidy, a měl jsem zaplatiti půl marky stříbra Hrafnovu čeledínu, ale zadržel jsem mu ji; avšak Hrafn vytáhl se šedesáti muži a přeťal mi kotevní lano, takže loď najela na mělčinu a byla by málem ztroskotala. Tu jsem se musil podvoliti Hrafnovu rozsudku, a zaplatil jsem potom celou marku; a takové jsou věci, které ti o něm mohu říci,“ A pak spolu hovořili o Helze, a Hallfred chválil velmi její krásu. Gunnlaug na to zapěl tuto sloku:

Zbabělému muži
nezdaří se získat
paní, která pláštěm
plátěným je kryta.
Mládí čas než minul
moh’ jsem často hladit
hebké prsty její,
moh’ jsem hrát si s Helgou!

„To bylo znamenitě složeno,“ poznamená Hallfred. Přistáli pak na severu u Melrakkaslettské roviny v Hraunhafnu čtrnáct dní před zimou a vyložili tam náklad, Thórd se jmenoval muž a byl selským synem z roviny. Ten se neustále křížkoval s kupci, a nikdo mu nemohl odolat. Stalo se, že Gunnlaug se s ním měl pustiti v zápas. A noc před tím vzýval Thórd Thora, aby mu propůjčil vítězství. A ráno, když zápasili, usekl Gunnlaug Thórdovi obě nohy, že se zapotácel v střemhlavém pádu. Ale také Gunnlaug si vymkl nohu, na níž stál, a tak upadl Gunnlaug zároveň s Thórdem, Tu pravil Thórd: „Možná, že se ti s něčím jiným nepovede lépe.“ „S čím pak?“ řekne Gunnlaug. „S tím, co máš proti Hrafnovi, synu Önundovu, dostane-li krásnou Helgu na začátku zimy; já jsem byl při tom na obecném sněmu v létě, když se o tom jednalo.“ Gunnlaug neodpověděl ani slovem. Ovázali mu nohu, aby se zas vkloubila, ale přece mu velice otekla, Gunnlaug a Hallfred i s lidmi opustili ještě před zimou rovinu, v počtu dvanáctí, a přišli pak na Gilsbakki týž večer v sobotu, co na Borgu seděli při svatební hostině. Illugí se potěšil z příchodu syna svého Gunnlauga a jeho druhů z cesty. Gunnlaug řekl, že pojede hned na Borg. Ale lllugi mínil, že by nebylo radno, a tak se také zdálo všem vyjma Gunnlauga. Ale Gunnlaug by se byl pro nohu stěží na cestu vypravil, třebaže toho nedal na sobě znát, a tak s cesty sešlo, Hallfred pak jel z rána domů do Hreduvadu v Nordrárdalu, Tam spravoval jejich statky bratr jeho Galti a byl to řádný muž.

XIV. GUNNLAUG SE SEJDE S HELGOU; SOUBOJ MEZI GUNNLAUGEM A HRAFNEM.

Nyní jest vyprávěti o Hrafnovi, jak sedí na své svatbě na Borgu, a jest jedna řeč, že byla nevěsta velíce smutná. Je pravda, jak se říká, že dlouho vzpomínáme toho, co jsme zažili v mládí. Jí se nyní vede také tak. Tu se událo, že o Húngerdu, dceru Thórodda a Jófrídy, se ucházel muž jménem Sverting, syn Hafr-Björna, syna moldského Gnúpa, a měla se slaviti jejich svatba v zimě po vánocích na Skáneyi. Tam bydlil Thorkell, Húngerdin příbuzný, syn Torfa, syna Valdbrandova. Matkou Torfovou byla Thórodda, sestra Tungu-Odda. Hrafn odjel se svou ženou Helgou domů na Mósfell. A když byli spolu nějaký čas, stalo se jednou z rána, nežli ještě vstali, že Helga procitla, ale Hrafn ležel a měl velice neklidný spánek. A když se probudil, vypravoval Helze, co se mu zdálo. Hrafn pak proslovil sloku:

Zdá se mi, že zbodán
v klínu tvém jsem zesnul.
Paní má, tvé lože
zrudlo mojí krví.
Nemůže už Helga
hojit hroznou ránu.
Helgo, hleď tím Hrafn
v horší padne hoře.

Helga odvětila: „Nad tím nebudu nikdy truchlit: zle jste mě podvedli a Gunnlaug se už jistě vrátil domů.“ A plakala Helga usedavě. A o něco později se rozhlásilo, že se Gunnlaug vrátil. Helga se na Harfna tak zatvrdila, že ji neudržel doma, i odjeli tedy zase na Borg, a málo s ní užil Hrafn pospolitého života. Tou dobou se chystali muži na svatbu, která se měla konati později v zimě, Thorkell ze Skáneye pozval Illuga Černého a jeho syny. A když se Illugi vypravoval, seděl Gunnlaug ve světnici a neměl se k cestě. Illugi šel k němu a pravil: „Proč se také nepřipravuješ na cestu, synu?“ Gunnlaug odpoví: „Nehodlám jeti.“ Illugi pravil: „Zajisté že pojedeš, synu! Neber si to tak k srdci, snad by ses nermoutil pro jednu ženu! Dělej, jakobys o ničem nevěděl; to je mužné počínání, pak budeš mít dosti žen, aby sis mezi nimi vybral.“ Gunnlaug učinil, jak otec řekl, i sešli se muži k hostině. Illugovi a jeho synům bylo vykázáno místo ve vysokém křesle, a Thorsteinovi, synu Egilovu, a jeho zeti Hrafnovi a ženichovým přátelům v druhém křesle naproti Illugovi. Ženy se usadily na příčné lavici, a seděla Helga Krásná vedle nevěsty. A často na sebe pohleděli, Helga a Gunnlaug, a bylo viděti, jak praví přísloví, že nezatají oči, miluje-li žena muže. Gunnlaug byl pěkně oblečen a měl na sobě ony dobré šaty, které mu dal Sigtrygg král, a vyznamenával se před ostatními muži silou, vzrůstem i krásou. Nepatrné bylo veselí při hostině. A toho dne, co se muži chystali k odchodu, šly také ženy po svém a připravovaly se na cestu domů. Gunnlaug šel tehdy k Helze a oba spolu dlouho rozprávěli. Tu pronesl Gunnlaug sloku:

Neznal Hadí Jazyk,
co je jas a blaho,

A dále pěl:

ode dne, co Hrafn
Helgu vzal si hebkou.
Otec, moudrý muž mně
malou měřil míru,
mladou paní prodal
za poklad a peníz.

Díky za vše, dívko,
co mi darem dali
otec tvůj i matka;
marná radost moje,
neboť z jejich lože
libý vzešel obraz,
žen a mužů dílo
mistrovské mám v tobě.

Tu dal Gunnlaug Helze plášť, který dostal od krále Adalráda, a byla to veliká drahocennost. Poděkovala mu za dar srdečně. Pak vyšel Gunnlaug z jizby, a stálo mnoho koní na kameništi, Gunnlaug vyskočil jednomu na hřbet a jel tryskem kolem kameniště k místu, kde stál Hrafn, takže se mu bylo uhnout s cesty. „Proč pak se uhýbáš, Hrafne,“ řekne, „když ti ani nechci nahnat strachu; ale víš, čeho si zasluhuješ,“ Harfn proslovil pak sloku:

Ze všech nejsilnější,
nepřátelství nechme!
Pro ženu snad žárlíš?
Žádná není hodná!
Za mořem, tam k jihu,
je jích ještě více,
škoda mír náš mařit:
smiř se, moudrý muži!

Gunnlaug odpověděl: „Možná, že je jích dost, ale mně se tak nezdá.“ Tu přiběhli Illugi a Thorstein a nepřáli si, aby se ti dva spolu utkali. Gunnlaug pak zapěl sloku:

Hrafn, krásná ženo,
kovem si tě koupil,
zpěvem prý a silou
se mnou smí se měřit.
Adalrád mě zdržel
zbraněmi, bych zůstal
u něho; jen proto
promluvit se vzpírám.

Po tom se obě strany rozjely domů, a celou zimu byl klid a neudalo se nic pozoruhodného. Ale potom, co se Helga shledala s Gunnlaugem, neokusil s ní Hrafn ani trochu lásky.

A v létě se sjeli muži na sněmu v hojných zástupech: Illugi Černý a synové jeho Gunnlaug a Hermund, Thorstein, syn Egilúv, a jeho syn Kollsvein, Önund z Mósfellu a jeho synové, Sverting, syn Hafr-Björnův, Skaptí vykonával tehdy ještě zákonoznalský úřad. Jednoho dne na sněmu, když muži se ubírali v zástupech k zákonodárnému návrší a veškero právní řízení bylo skončeno, vyžádal si Gunnlaug slyšení a řekl: „Je zde Hrafn Önundovec?“ Ten odpověděl, že jest. Gunnlaug tedy pravil: „Víš, že sis vzal mojí nevěstu a obrátil na sebe mé nepřátelství. Nyní tě chci proto přede všemi sněmovníky vyzvati na souboj ve lhůtě tří dnů, zde na ostrově Öxarárhólmu.“ Hrafn odpoví: „Dobré je to vyzvání, jehož se bylo od tebe nadáti, a jsem hotov, kdykoliv si přeješ.“ Tím však byli příbuzní obou stran velice znepokojeni, ale byl tehdy zákon, že každý, kdo se nějakým způsobem cítil dotčen, mohl vyzvati protivníka na souboj. A když minuly tři dni, schystali se k souboji, a doprovodil Illugi Černý svého syna na ostrov s mnoha lidmi, ale Skapti zákonoznalec provázel Hrafna s jeho otcem i všemi příbuznými. A když Gunnlaug odcházel na chlum, pěl tuto sloku:

Meč svůj směle mávám,
k chlumu nyní mířím.
Skaldovi dej, bože,
aby sklidil slávu!
Helginu já druhu
lesklou přílbu zdrtím,

Hrafn odpoví a zapěje sloku:

paží svojí silnou
sketskou hlavu setnu.

Vyslov, skalde, víš-li,
vítězem kdo vyjde?
Meč se smočí v krvi,
hrot se vkousne v kosti.
Na thingu se doví
sporu nositelka,
mladá vdova zví tam,
z nás kdo dvou je zraněn.

Hermund držel bratru Gunnlaugovi štít, a Sverting, Hafr-Björnův syn, zas Hrafnovi. Třemi markami stříbra měl se vykoupiti ze souboje ten, kdo by byl zraněn. Hrafn měl první ránu, protože byl vyzván; ťal Gunnlaugovi do vrchního okraje štítu, a hned se meč zlomil pod čepelem, ježto se rozmáchl s velikou silou. Hrot meče odletěl od štítu a trefil Gunnlauga do tváře a způsobil mu lehké poranění. Tu se sběhli přátelé mezi sebe a mnozí jiní muži. Gunnlaug pravil: „Prohlašuji, že je Hrafn poražen, když je bezbranný.“ „A já prohlašuji, že jsi poražen ty,“ dí Hrafn, „když jsi zraněn.“ Gunnlaug se velice rozohnil a kypěl zlobou a pravil, že zápas ještě není u konce. Avšak otec jeho Illugi řekl, aby se už usmířili. Gunnlaug pravíl: „Přál bych si, otče, abychom se někdy s Hrafnem setkali, až budeš od nás daleko, abys nás od sebe neodtrhoval.“ A poté se prozatím rozešli, a muži se odebrali do svých stanů. A druhého dne bylo v zákonodárném shromáždění přijato zákonem, že se na Islandě zrušují souboje, a stalo se tak na radu nejmoudřejších lidí, kteří byli na sněmu; a to byli všichni ti, kteří byli nejmoudřejší v zemi. Ten pak byl poslední souboj na Islandě, ve kterém se utkal Gunnlaug s Hrafnem. (Ze sněmovních shromáždění bylo toto třetí, které bylo nejvíce navštíveno; překonáno bylo shromážděním po upálení Njálovu a po Heidarvígu.) A když bylo ráno, šel se Gunnlaug s Hermundem umýti do řeky Öxará, když tu na druhé straně řeky šlo několik žen, a v zástupu tom byla také Helga Krásná. Hermund pravil Gunnlaugovi: „Vidíš za řekou ty ženy a svou přítelkyní Helgu?“ Gunnlaug odpoví: „Ovšem že je vidím,“ a zapěl sloku:

Zrozena je Helga
hubiti nás hádkou.
Vinen Hrafn. Vášní
po Helze já vadnul.
Labutí ted bělost
lásky mé mě leká.
K čemu čisté čelo ?
Černo před očima!

Pak překročili řeku a Helga a Gunnlaug spolu chvíli hovořili. A když se zas přes řeku vrátili, stála Helga a hleděla dlouho za Gunnlaugem. On pak zapěl sloku:

Jako jiskří oko
jestřábí, tak na mne
pod zářícím čelem
číhá pohled ženy:
zlatozdobná paní
zničila mě hledem,
já i bohyně teď
bědujeme v bolu.

Na to se rozjeli muži ze sněmu, a zdržoval se Gunnlaug doma na Gilsbakku. A jednou z rána, když procitl, byli už všichni lidé vzhůru, jen on ještě ležel. Hověl si v odděleném lůžku na konci lavice. Tu vešlo do ložnice dvanáct mužů v plné zbroji, a mezi nimi Hrafn Önundovec. Gunnlaug rázem vyskočil a chápal se zbraně. I pravil Hrafn Gunnlaugovi: „Neboj se, nehrozí ti žádné nebezpečí,“ dí, „ale přišel jsem sem, abys mě vyslechl. Vyzval jsi mě v létě na obecném sněmu na souboj, a zdálo se ti, že nebyl rozhodnut. Nyní ti navrhuji, abychom oba odtud odjeli a utkali se v Norsku; tam tomu aspoň naši příbuzní nezabrání.“ Gunnlaug odpoví: „To je mužný návrh, takovou podmínku rád přijmu. Pojď a vezmi u nás za vděk, čímkoli ti libo.“ Hrafn odpoví: „Děkuji ti za pozvání, ale tentokráte jest nám zase obrátit a jeti.“ A po té se rozešli. Jejich příbuzní však byli tím velice znepokojeni, ale nemohli pro jejích prudkou povahu nic více činiti. A mimo to se musil v této věci, jako všude jinde, naplniti osud.

XV. HRAFN A GUNNLAUG SE ODEBEROU DO NORSKA.

Nyní jest vyprávěti o Hrafnovi, že vystrojil svou loď v Leiruvázích, Dva muži jsou uváděni, kteří jeli s Hrafnem, synovci otce jeho Önunda, z nichž jeden se jmenoval Grím a druhý Óláf, a oba byli znamenití muži. Všem Hrafnovým příbuzným se zdálo velikou ztrátou, že odjížděl. Ale on mínil, že proto vyzval Gunnlauga na souboj, že neměl z Helgy žádné radosti, a pravil, že jest jednomu z nich padnouti pro druhého. Nato vyplul Hrafn na moře, když se jim naskytl příznivý vítr, a přistáli s lodí v Trondhjemu, a zůstal tam přes zimu, aniž se po celou dobu o Gunnlaugovi doslechl, a čekal tam na něho do léta. A ještě příští zimu meškal v Trondhjemu, tam, co se říká v Lífangru. Gunnlaug se vypravil na cestu s Halfredem Vandrädaskaldem na severu roviny, a tuze se omeškali s výstrojí lodi a vypluli na moře, když se jim naskytl příznivý vítr, a krátce před zimou se dostali na Orkneyje. Sigurd jarl, syn Hlodvův, vládl tehdy nad ostrovy, i vydal se Gunnlaug k němu a zůstal tam přes zimu, a jarl si ho velmi vážil. A z jara se chystal jarl do boje. Gunnlaug se zúčastnil výpravy po jeho boku, a plenili v létě široko daleko po Jižních ostrovech a skotských zálivech, a měli mnohé boje, a kamkoli přišli, osvědčil se Gunnlaug jako čacký, odvážný a neohrožený chlapík. Sigurd jarl se vrátil brzy v létě domů, ale Gunnlaug vstoupil na loď s kupci, kteří pluli do Norska, a rozloučil se z jarlem u velikém přátelství. Gunnlaug jel na sever k Trondhjemu na Hlady na dvůr Eiríka jarla a pobyl tam na zimu, a jarl ho přátelsky přivítal a vybídl ho, aby u něho zůstal, a Gunnlaug přijal jeho pozvání s radostí. Už před tím zvěděl jarl o poměru mezi ním a Hrafnem, a řekl Gunnlaugovi, že mu zakazuje, aby se utkali v jeho říši, Gunnlaug pravil, že má právo poroučet, i zůstal tam Gunnlaug přes zimu a byl velmi zdrželivý a málomluvný, A jednoho dne z jara si vyšel Gunnlaug se svým příbuzným Thorkelem. Odešli kus cesty od obytných stavení, a na poli před nimi byl hlouček mužů, a uprostřed skupiny byli dva muži ve zbrani a pro žert spolu zápasili; jmenovali jednoho Hrafnem a druhého Gunnlaugem. Ti, kteří stáli kolem nich, poznamenávali, že Islanďané mají slabé rány a nemají se k tomu, aby splnili své sliby. Gunnlaug viděl, že si muži tropí smích a hanu, i odešel mlčky odtud, A za chvíli pak řekne jarlovi, že k vůli Hrafnovi už nebude snášeti déle smíchu a tupení jeho dvořanů, a požádá jarla, aby mu dal průvodčího do Lifangru. Když pak jarl byl zpraven, že Hrafn Lifangr opustil, a odešel na východ do Švédska, dal Gunnlaugovi dovolení, aby šel, a přikázal mu na cestu dva průvodčí.

XVI. SOUBOJ GUNNLAUGA S HRAFNEM NA DINGANESU A JEJICH SMRT.

Gunnlaug odešel z Hladů se šesti muži do Lifangru. A téhož rána odcestoval Hrafn odtamtud se čtyřmi muži, kdežto Gunnlaug tam dorazil na večer. Odtud se odebral Gunnlaug do Veradalu, a stále přicházel k večeru na místa, kde byl Hrafn před tím. Gunnlaug jde tak dlouho, až přijde k nejvyššímu dvoru v údolí, kde se říká na Súle, jejž Hrafn z rána opustil. Gunnlaug zde nepřerušil cesty a šel hned v noci dál, až se při východu slunce oba spolu setkali. Hrafn tehdy přišel na místo, kde byla dvě jezera, a mezi jezery se táhla rovná pole, jimž se říká Gleipnisská rovina. Ale do jednoho jezera vybíhal malý mys, který se jmenuje Dinganes. Tam se Hrafn usadil se svými lidmi a bylo jich všech pět; s Hrafnem pak byli jeho příbuzní Grím a Óláf. A když se sešli, řekl Gunnlaug: „Dobře že jsme se konečně našli.“ Hrafn odpověděl, že také on proti tomu nic nemá; „a jedná se nyní o to, chceš-li,“ pravil Hrafn, „abychom se bili všichni či jenom my dva.“ Gunnlaug řekl, že je mu jedno, kolik jich bude bojovat. Tu pravili Hrafnovi příbuzní Grím a Óláf a řekli, že nebudou stát stranou, když se oni budou potýkat. Tak se také vyjádřil Thorkei Černý, příbuzný Gunnlaugův. Tu pravil Gunnlaug jarlovým průvodčím: „Vy dva zde budete sedět a nikomu nebudete pomáhat. Později pak můžete vyprávět o našem boji.“ A tak se stalo.
Na to vykročili k útoku a bojovali všichni udatně. Grím a Óláf se sápali oba na Gunnlauga sama a bojovali velmi statečně, a jejich boj se skončil tak, že je oba zabil, ale sám přitom nebyl ani poraněn. To dotvrzuje skald! Thórd Kolbeinson v básní, kterou složil na | Gunnlauga Hadího Jazyka:

Gunnlaug zabil Gríma
Óláfa též skolil,
hodil v říši mrtvých
hrozného pak Hrafna.
Střísněn rudou krví,
tré těch reků ranil.
Měřili se silou,
muž poranil muže.

Zatím se střetl Hrafn s Thorkelem Černým, Gunnlaugovým příbuzným a padl Thorkel rukou Hrafnovou a dokonal život. A všichni druzi jejich padli na konec. A tu se bili oni dva, Hrafn a Gunnlaug, prudkými ranami a neohroženými výpady, a bez ustání útočili zběsile na sebe. Gunnlaug měl tehda meč, který mu daroval král Adalrád, a byla to znamenitá zbraň. Gunnlaug se rozmáchl posléze na Hrafna mocnou ranou a uťal mu nohu. Nicméně však Hrafn nepadl, ale odskočil k jakémus pařezu a opřel se o něj. Tu pravil Gunnlaug: „Nejsi už schopen boje, a nechci dále zápasiti s tebou, zmrzačeným mužem.“ Hrafn odpoví: „Je pravda,“ dí, „jsem velice zle zveden, ale přece bych se zotavil, kdybych se trochu napil.“ Gunnlaug odpoví: „Nezradíš mne, když ti přinesu vodu v přílbě?“ Hrafn odpoví: „Nezradím tebe,“ dlí. Pak odejde Gunnlaug k potoku, nabere vody do přílby a přinese ji Hrafnovi. Avšak zatím co vztahoval Hrafn levou ruku po vodě ťal pravou rukou mečem Gunnlaugovi do hlavy a způsobil mu těžké poranění. Tu pravil Gunnlaug: „Mrzce jsi mě podvedl a hanebně jsi se zachoval, když jsem ti věřil.“ Hrafn odpoví: „Připouštím,“ dí, „ale učinil jsem tak proto, že ti nepřeji, aby tě Helga Krásná ještě někdy objala.“ A pak se bili ještě zběsileji. A tak souboj posléze skončil, že Gunnlaug zasadil Hrafnovi smrtelnou ránu, a dokonal tak Hrafn svůj život. Tu přistoupili jarlovi průvodčí a ovázali Gunnlaugovi ránu na hlavě. Sám při tom seděl a pěl tuto sloku:

Hrdinou byl Hrafn,
bil se v hluku boje
jako čestný soupeř,
když se na mně řítil.
Zařinčely meče
k vůli Gunnlaugovi,
neskolil mne sketa
skutkem září skvoucím.

Potom pochovali nebožtíky a vsadili Gunnlauga na koně a sešli s ním nazpět do Lifangru, A tam ležel tří nocí a dostal od kněze veškero opatření a skonal pak a byl pochován v kostele. Všichni litovali smrtí obou mužů, Gunnlauga i Hrafna, zvláště pro ty okolností, které byly její příčinou.

XVII. ILLUGOVY A ÖNUNDOVY SNY; ILLUGI A HERMUND POMSTÍ GUNNLAUGA.

A v létě než se ještě tyto zvěsti rozhlásily z Norska na Island, měl Illugi Černý sen, a byl tehdy doma na Gilsbakku. Zdálo se mu, že Gunnlaug k němu ve snu přichází a jest velmi zakrvácen a pěje mu ve spaní tuto sloku:

Máchnul mečem zdobným
na hruď moji Hrafn.
Ostrý hrot byl vehnán
do Hrafnova stehna.
Hle, ted Gunnlaugovi
uťata je hlava,
slét sup mrchožravý
v moře ssedlé krve.

Illugi si pamatoval píseň, když procitl, a zpíval ji pak jiným. A téže noci se přihodilo na Mosfellu, že se Önundovi zdálo, že k němu přichází Hrafn a jest všecek zkrvavělý; a zpíval tuto sloku:

Meč byl zbrocen krví,
v krvi jsem se skácel.
Norské třeskly zbraně,
slétli s nebes orli.
Slétli, chtiví krve,
žádostiví lupu,
proletěli proudem
prolité té krve.

A v létě potom na obecném sněmu řekl Illugi Černý Önundovi na zákonodárném návrší: „Jakou mně dáš pokutu za mého syna,“ řekl, „když jej syn tvůj Hrafn zradil v daném slibu?“ Önund odpoví: „Jsem toho věru tuze dalek,“ pravil, „abych se cítil zavázán k nějaké pokutě. Sám jsem byl jak se patří vytrestán, že se kdy v životě setkali. A nežádám také nijaké pokuty za vlastního syna.“ Illugi odpoví: „Však se toho brzy doví některý z tvých příbuzných nebo soukmenovců.“ A po sněmu byl pak Illugi celé léto velice sklíčen.

Vypravuje se, že na podzim Illugi vyjel z domova z Gilsbakku s třiceti muži a brzy z rána dorazil na Mosfell. Önund i synovci jeho byli v kostele, ale Illugi vzal dva jeho příbuzné, z nichž jeden se jmenoval Björn a druhý Thorgrím, a poručil Björna zabíti a Thorgrímovi utít nohy. Potom odejel Illugi domů, aniž se dostalo Önundovi zadostiučinění. Hermund Illugovec zakusil málo radosti po smrtí bratra svého Gunnlauga, a přes Illugův čin se domníval, že není dosti pomštěn. Muž se jmenoval Hrafn a byl synovcem Önunda z Mosfellu. Byl znamenitý mořeplavec a měl loď, jež kotvila v Hrútafjordu. A na jaře si vyjel Hermund Illugovec z domova docela sám a jel na sever přes Holtavörduheidu a pak k Hrútafjordu a dále k Bordeyru, kde kotvily lodi kupců. Kupci už byli skoro hotovi. Lodivod Hrafn byl na břehu a mnoho lidí s ním. Hermund přijel k němu a proklál ho oštěpem a hned zase odejel; ale všichni Hrafnovi druzi pro samou hrůzu zapomněli, že by se mohli bránit nebo jej pronásledovat. Ani za tuto vraždu nebyla dána pokuta. A tím se končí boje mezi Illugem Černým a Önundem z Mosfellu.

XVIII. HELGINA SMRT.

Když uplynul čas, provdal Thorstein Egilovec dceru svoji Helgu za muže, který se jmenoval Thorkel a byl synem Hallkelovým. Bydlil venku v Hraundalu, a odstěhovala se Helga k němu a hospodařila mu; ale necítila k němu náklonnosti, protože jí nikdy nevymizel z paměti Gunnlaug, třebaže byl mrtev. Ale Thorkel byl řádný muž a bohatý a k tomu dobrý skald. Měli spolu také četné děti. Thórarin se jmenoval syn jejich a Thorstein, a ještě více měli dětí. Největší radost Helze působilo, když si vyňala plášť, který Gunnlaug dostal darem, a rozestřela si jej před sebe a dlouho se na něj dívala. Jednou přišla na dvůr Thorkela a Helgy těžká nemoc a mnoho lidí dlouho skličovala. Helga byla také zachvácena, ale přece ještě neulehla. Jednoho sobotního večera seděla Helga v obytné světnici a opírala si hlavu o kolena svého muže Thorkela, a poslala si pro Gunnlaugův plášť. A když jí plášť přinesli, sedla si vzpříma a prostřela si plášť před sebe a dívala se chvíli na něj. A pak zavrávorala nazpět do mužova klína, a vydechla duši. Thorkel pak zapěl tuto píseň:

K rameni mi klesla
dobrá, krásná žena.
Hebké, zlaté Helgy
tělo hladím dlaní.
Dobolela bolest,
odešla nám bílá,
Thorkelův teď úděl
tichý je a trudný.

Helga byla převezena do kostela, ale Thorkel tam pak ještě dlouho bydlil. A Helgina smrt, jak se dalo očekávat, vzbudila ve všech lidech hluboký zármutek.
A zde se končí sága o Gunnlaugovi Hadím Jazyku.

Zdroj: Saga o Gunnlaugovi, Hadím jazyku. Přeložil Emil Walter. Praha: Ludvík Bradáč, 1919.