Nídud se jmenoval král ve Švédsku. Měl dva syny a jednu dceru; ta se jmenovala Böndvild. Byli tři bratři, synové finského krále. Jeden se jmenoval Slagfin, druhý Egil a třetí Völund. Jezdili na lyžích a lovili zvěř. Přišli do Úlfdalu a postavili si tam dům. Jest tam jezero, jemuž se říká Úlfsjár. Brzy z rána zastihli na břehu tři ženy, předly len. A vedle nich ležely jejich labutí rouchy. Byly to valkyrje. Byly tam dvě dcery krále Hlödvéra, Hladgunn Svanhtiv a Hervör Vědma; třetí byla Ölrún, dcera Kíarova z Vlachů. Odvedli si je sebou do příbytku. Vzal si Egil Ölrúnu, Slagfin Svanhitu a Völund Vědmu. Žili spolu sedm zim. Tu uletěly ženy do boje a už se nevrátily. Egil se vydal na lyžích hledati Ölrúnu a Slagfin hledal Svanhitu, ale Völund zústal v Úlfdalu. Byl nejdovednějším umělcem, o jakém se vypravuje ve starých zkazkách. Král Nídud ho dal chytit násilím, jak se o tom pěje v této písni:
1
Letěly panny
nad černými lesy,
labutí děvy,
los určit v boji.
Na břehu usedly
k odpočinku;
líbezné ženy
len drahý předly
2
Objala jedna
Egila paží,
k hrudi své bílé
tiskla mu hlavu.
Druhá, Svanhvít,
v světlém hávu
………………………….
Třetí smělá
sestra jejich
Völunda kolem
krku vzala.
3
Sedm zim tak
seděly spolu,
osmou však těžkou
nyly touhou,
deváté zimy
odlétly v dálku.
Děvy toužily
v temné lesy,
labutě bílé,
popouzet v boj.
4
Z lovu se vrátil
dovedný Völund
………………………….
Slagfinn a Egil,
síň našli prázdnou.
Hned byli uvnitř,
hned zas venku,
marně se muži
rozhlíželi.
5
Egil jel na východ
za Ölrúnou,
na jih Slagfinn
za Svanhvítou.
Samotný Völund
v Úlfdalech zůstal.
V zlato rudé
rubíny sázel,
prsten k prstenu
umně pojil.
Tak na svou čekal
světlou ženu,
naději neztrácel
v její návrat.
6
Nídud se dověděl,
Njárů vládce,
že samotný Völund
v Úlfdalech sedí.
Vyjeli v noci
válečníci
v brnění z oceli,
olbřímí muži,
štíty se leskly
při srpku luny.
7
Skočili s koní
sedlaných reci,
dovnitř vešli
dlouhé síně;
viděli na lýku
prsteny viset,
sedm set jich
sám měl Völund.
8
Sňali je z lýka,
navlékli znova,
jen jeden jediný
nenavlékli.
……………………….
Vtom se vrátil
dovedný Völund,
z daleké cesty
znavený rek.
9
K pečení medvědí
přichystal maso;
vysoko borové
vzplanulo chrastí,
jež vítr vysušil
Völundovi.
10
Na kůži z medvěda
kníže álfů
usedl potom,
prsteny počítal:
jeden mu chyběl.
Že Hlödvova chytrá
dcera má jej,
myslil si rek,
že vrátila se
k Völundovi.
11
Dlouho tak seděl,
až upadl v spánek.
Však probudil se
radosti prost:
ruce měl pevnými
sevřeny pouty
a kolem kotníků
kusy želez.
12
Völund:
„Který z knížat
pro mne skul pouta,
v příbytku mém
lstivě mě přepad?“
13
Tu pravil Nídud,
Njárů vládce:
„Kde jsi našel
poklady naše,
moudrý álfe,
zde v Úlfdalech?
Zlato zde nebylo
na Granově cestě,
a daleko odtud jsou
útesy Rýna.“
14
Völund:
„Větší nám patřily
poklady doma,
když bez žalu jsme
tam s ženami žili.
15
Hladgunn a Hervör
z Hlödva vzešly,
krásná Ölrún
z Kíara krále.“
16
… dovnitř vkročila
dlouhé síně,
pak zůstala stát
a ztišila hlas:
„Příjemný není,
kdo z lesa přijde.“
Král Nídud dal své dceři Bödvildě zlatý prsten, který sňal Völundovi
z lýka, a sám se opásal mečem, který patřil Völundovi. Královna pak
pravila:
17
„Zuby cení,
když zhlédne meč
a na prstě Bödvildy
prsten spatří.
Oči mu září
jak hladké zmiji.
Šlachy mu všechny
přeřežte šmahem,
ať do smrti sedí
v Sævarstadu!“
Tak se stalo, že mu přeřezali šlachy na kolenou a že ho usadili na os-
trově jménem Sævarstad, ležícím nedaleko pevniny. Tam hotovil králi
různé skvosty. Nikdo však k němu nesměl, kromě krále. Völund pravil:
18
„Nídadovi po boku
meč se blýská,
jejž sám jsem naostřil,
jak nejlíp jsem doved,
jejž sám jsem zakalil
k záhubě mužů.
Nikdo Völundovi
nevrátí meč,
nikdy ho v kovárně
už neuvidím!
Náramky rudé
nevěsty mojí
Bödvild nosí
bez pokuty.“
19
Bez spaní seděl,
kladivem bušil,
nástrahu lstivě kul
Nídadovi.
20
Dva chlapci si prohlédnout
poklady přišli,
synové Nídada,
do Sævarstadu.
21
Zamířili k truhle,
žádali klíče,
jich osud byl rozhodnut,
když pohlédli dovnitř.
Spoustu skvostů
spatřili bratři,
rudých šperků
z ryzího zlata.
22
Völund:
„Přijďte sami zas,
přijďte hned zítra!
Dám vám všechno
zlato darem.
Však neříkejte sluhům
ni služebným v síni,
nikomu z domu,
že ke mně jdete.“
23
Brzo ráno
bratr řek bratru,
chlapec řek chlapci:
„Pojďme si prohlédnout
prsteny zlaté!“
…………………………
Zamířili k truhle,
žádali klíče;
jich osud byl rozhodnut,
když pohlédli dovnitř.
24
Usekl hlavy
oběma hochům,
nohy ukryl
pod ohništěm.
Lebky jejich
lesklým stříbrem
potáhl Völund
a knížeti poslal.
25
Drahé urobil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.
Ze zubů hochů
zrobil šperk skvostný,
náhrdelník
Nídadově dceři.
26
Bödvild vzala
………………………….
chválila prsten —
byl však už puklý.
„Netroufám si
než tobě to svěřit.“
27
Völund pravil:
„Tak ti spravím
prasklý prsten,
že ozdobou krásnější
se bude zdát otci
a mnohem lepší
tvojí matce
a stejně krásný
tobě samé.“
28
Pivem ji opil
proradný rek;
na židli usedla
a upadla v spánek.
29
Völund:
„Nyní jsem pomstil
potupu svoji
na kletém knížeti
všechnu krom jedné.
……………………….
……………………….
30
„Co mně vadí,“
pravil Völund,
„že pacholci mi
přeřízli šlachy!“
Se smíchem se Völund
do výše vznesl,
s pláčem se dívka
vracela v palác.
Bála se pro útěk
milého Bödvild,
úzkost měla
z otcovy zlosti.
31
Venku krásná stála
králova žena;
dovnitř vešla
dlouhé síně
— Völund se snesl
na sloup hradby —
„Jsi vzhůru, Nídade,
Njárů králi?“
32
Nídad:
„Stále jsem vzhůru,
bez vůle bloudím,
spánek mě míjí,
co syny jsem ztratil.
Hlavu mráz zchladil
zlých tvých rad.
S Völundem musím
nyní mluvit.
33
Řekni mi, Völunde,
álfů vládce,
co se stalo
s mými syny?“
34
Völund:
„Přísahat mi
předem musíš
při přídi lodi,
při hraně štítu,
při hřívě oře,
při ostří meče,
že neublížíš
nevěstě mé,
že žít necháš
Völundovu ženu,
i když mé ženě
jste život dali,
i když syna mám
ve vaší síni.
35
Jdi do mé dílny,
kterous dal zřídit,
tam najdeš měchy
smočené krví:
usek jsem hlavy
oběma hochům,
jich nohy ukryl
pod ohništěm.
36
Lebky jejich
lesklým stříbrem
jsem potáhl zvenčí
a tobě je poslal,
drahé jsem urobil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.
37
Ze zubů hochů
šperk jsem zrobil,
náhrdelník,
Nídadově dceři.
Nyní Bödvild
pod srdcem nosí,
vás dvou
jediná dcera.“
38
Nídad:
„Není slov,
jež víc by mě sklíčila,
za něž bych, Völunde,
více tě proklel.
Však kdo je tak vysoký,
by s koně tě strhl,
kdo je tak silný,
aby tě sestřelil,
když se vysoko
k oblakům vzneseš?“
39
Se smíchem se Völund
k oblakům vznesl
a neveselý dole
Nídad zůstal.
40
Nídad:
„Vstaň, Takkráde,
věrný můj sluho,
a řekni Bödvildě
brvooké,
by přistrojena
přišla k otci.“
Nídad k Bödvildě:
41
„Je pravda to,
co pravil mi Völund,
že vy dva spolu jste
seděli v dílně?“
42
Bödvild:
„Je pravda to, otče,
co pravil ti Völund:
my dva jsme spolu
seděli v dílně.
Věčně tu chvíli
si vyčítat budu.
Bránit se mu
bylo těžké,
bránit se mu
bylo marné.“
