Výslovnost

  1. Použitá výslovnost vychází ze staroislandského dialektu klasického období, užívaného mezi roky 1200 a 1350.
  2. Islandská abeceda je založena na latince s přidáním þ a đ a upravenými písmeny ę, ǫ a ø, z nichž poslední přepisujeme jako ö a ǭ.

1.1 Samohlásky

  1. Samohlásky se vyslovují téměř stejně jako ve staré angličtině. Dlouhé samohlásky se značí čárkou nad písmenem (dlouhé varianty písmen ę a ö jsou æ a œ). V tabulce najdete základní samohlásky a dvojhlásky s příklady a výslovností v angličtině (A), němčině (N) a francouzštině (F) a případným vysvětlením, pokud se liší od české výslovnosti.
  2. Neakcentované i např. ve slově systir (které se v rukopisech často píše jako e) mělo zřejmě zvuk y anglického slova pity, které je mezi i a e. Neakcentované u (často psáno jako o) např. ve slově fóru (oni šli) mělo pravděpodobně zvuk oo v anglickém good (české krátké u).
    Všimněte si, že některé samohlásky tvoří zavřené a otevřené páry tak, jak je popsáno v druhé tabulce.
a halda (držet)  mann (N)
á ráð (držet)  father (A)
e gekk (jít v min.č.)  été (F)
é lét (nechat)  
æ sær (moře) there (A) dlouhé
i mikill (skvělý)  fini (F)
í lítill (malý)  
o orð (slovo)  beau (F)
ó tók (dívat se)  
ǫ hond (ruka) not (A) - krátké _æ_
ö kömr (přichází) peau (F) - mezi _e_ a _u_
œ fœra (přinést) prodloužená předchozí
ǭ gǭra (vyrobit) peur (F)
u upp (nahoru)  sou (F)
ú hús (dům)  
y systir (sestra)  tu (F)
ý lýsa (záře)  
au lauss (opustit)  haus (N)
ei bein (kost)  = ę+i
ey leysa (uvolnit)  = ę+y
zavřené e é o ó ø œ
otevřené ę æ ǫ – ǭ –

1.2 Souhlásky

  1. zdvojené souhlásky následované samohláskou musí být vysloveny opravdu dvakrát jako v italštině. Tak kk ve slově drekka (pít) musí být vysloveno jako kc v anglickém bookcase, zatímco k ve slově dręki (drak) je jen jedno jako v anglickém slově booking. Pokud jsou ale na konci slova nebo následované jinou souhláskou, vyslovují se jednou a dlouze. Např. munn (ústa akuz.), hamarr (kladivo), steinn (kámen). Jejich výslovnost musíte odlišit od mun (vůle) a akuzativ hamar a stein.
  2. k a g mají před samohláskami e, ę, i, ö, ǭ a y a jejich dlouhými ekvivalenty a před j více palatální (patrový) zvuk. Např. ve slovech kenna (známý), keyra (řídit) a liggja (lhát).
  3. kkj, ggj byly pravděpodobně vyslovovány jednoduše jako zdvojené počáteční kk, gg bez samostatného vyslovení j.
  4. f se vyslovuje normálně na začátku slova a po souhláskách s, k a t. Jinak se vyslovuje jako v.
  5. g bylo na začátku a v kombinaci ng zastřené (asi jako v českém mág), dvě g ve slově ganga (jít) se vyslovují jako v anglickém go. Uvnitř slova před koncovými samohláskami a, o, ǫ, u a všemi souhláskami vyjma j i na konci má otevřený zvuk jako v německém sagen, např. saga (příběh), dǫgum (se dny), sagði (on řekl), lag (on pokládá). Před počátečními samohláskami a j má zvuk jako v německém liegen, nebo téměř jako j, např. sęgir (říká), sęgja (říct).
  6. Před neznělými souhláskami (t, s) se g vyslovuje jako k, např. sagt (řečeno), dags (patřící dni).
  7. V kombinaci ng se g vždy vyslovuje jako v anglickém single a ne jako singer (nosové n a vyslovené g asi jako ve slově bingo).
  8. h se před j ve slovech jako hjarta (srdce) vyslovuje jako české h. hl, hn, hr, hv zřejmě představovaly neznělá l, n, r, w, zatímco hv je stejné jako anglické wh, např. hlaupa (skákat), hníga (ohýbat), hringr (prsten), hvat (co).
  9. j se v rukopisech neodlišuje od i. Má zvuk anglického y ve slově young (české j), např. jǫrð (země), sętja (umístit, nastavit).
  10. p v kombinaci pt mělo pravděpodobně zvuk f, např. lopt (vzduch).
  11. r bylo vždy silně s trylkem jako ve skotštině.
  12. s bylo vždy ostré.
  13. v (někdy psáno u či w) mělo zvuk anglického w: vel (studna), hǫggva (sekat)
  14. z mělo zvuk ts: bęztr (nejlepší).
  15. þ a ð se ve starších rukopisech používaly často, v nejstarších rukopisech téměř výlučně. V moderní islandštině se píše na začátku slova k vyjádření anglického tvrdého th (vyslovujeme jako t s jazykem mezi zuby), uvnitř a na konci slova jako měkké th (vyslovujeme jako d s jazykem mezi zuby); takže nemůže být pochyb, že toto použití souhlasí se starou výslovností: þing (sněm), faðir (otec), við (proti). V kombinaci pð se vyslovuje jako þ.

1.3 Přízvuk

  1. Vždy na první slabice.