O Völsunzích. Král Sigmund, Völsungův syn, měl za ženu Borghildu z Brálundu. Svému synu dal jméno Helgi po Helgim Hjörvardssonovi. Helgi byl na vychování u Hagala. Hunding se jmenoval mocný král. Podle něho je nazvána Hundská země. Byl znamenitým bojovníkem a měl mnoho synů, kteří se zúčastnili válečných výprav. Mezi králem Hundingem a králem Sigmundem vládl nepokoj a nepřátelství. Oba si navzájem pobíjeli příbuzné. Král Sigmund a členové jeho rodu se jmenovali Völsungové a Ylfingové. Helgi se vydal tajně na zvědy mezi družinu krále Hundinga. Hundingův syn Heming byl tehdy doma. Když se pak Helgi vracel, potkal pastýře a pravil:
1
„Řekni Hemingovi,
že Helgi ví,
kdo v brnění
reka ubil.
Ve vašem domě
byl šedivý vlk,
kterého Hunding
měl za Hamala.“
Hamal se jmenoval Hagalův syn. – Král Hunding poslal k Hagalovi muže, aby pátrali po Helgim. A Helgi nemohl uniknout jinak, než že se převlékl za služku a začal mlíti. Pátrali, ale Helgiho nenašli. Tu pravil Blind Zlověstný:
2
„Ostré má oči
Hagalova služka.
U žernovu nestojí
všední žena:
kameny pukají,
praskají klády.
3
Tvrdý osud
hrdinu stihl,
když kníže musí
ječmen mlíti:
spíš by se hodil
pro jeho ruku
jílec meče
než mlýnský kámen.“
Hagal odpověděl a pravil:
4
„Není divu
mlýn že duní,
když královská žena
žernovem točí.
Výš než oblaka
se vznášívala
a vítězila
jak vikingové.
Až v zajetí ji
Helgi vzal.
Sestrou rodnou
je Sigara, Högna,
proto ostré má oči
Ylfingova služka.“
Helgimu se podařilo uniknout a odebrat se na válečné lodě. Porazil krále Hundinga a byl pak zván vítězem nad Hundingem. Helgi kotvil se svým vojskem v Brunavágách. Na pobřeží pobili uko- řistěný dobytek a živili se syrovým masem. Byl král jménem Högni. Jeho dcera Sigrún se stala valkyrjí a jezdila vzduchem i po moři. Byla to Sváva, která se znovu narodila. Sigrún přijela k Helgiho lodím a pravila:
5
„Kdo poroučí vojsku
plouti k břehům?
Kde, bojovníci,
máte svůj byt?
Proč brázdíte vlny
u Brunavág?
Kam míříte
po mořských cestách?“
6
Helgi:
„Hamal poroučí
plouti k břehům,
hnízdo své máme
na Hléseyi,
na vítr čekáme
u Brunavág,
na východ vede
naše cesta.“
7
Sigrún:
„Kde jsi, vévodo,
vzbudil boj
a krkavce
v poli krmil?
Proč je tvá zbroj
zbrocena krví?
Proč v přilbách jíst musíte
syrové maso?“
8
Helgi:
„Hned ti poví
Ylfingů potomek,
když znát to chceš,
své západní činy:
v Bragalundu jsem
berserky bil,
orlů rod jsem
oštěpy sytil.
9
Teď, děvo, víš,
jak věci se mají,
proč málo pečeně
na moři bylo.“
10
Sigrún:
„Ubití hlásíš.
Před Helgim musil
Hunding král
hlavu složit.
Příbuzné jste
pomstili v boji,
kol hrotů kopí
stříkala krev.“
11
Helgi:
„Jak vědět můžeš,
moudrá děvo,
kdo v širém poli
příbuzné pomstil.
Hněv nosí v srdci
četní hrdinové,
ne nepodobní
našemu rodu.“
12
Sigrún:
„Svědkem jsem byla,
vojů vůdce,
včera ráno
ubití reka.
Chytrým však syna
zvu Sigmundova,
že o boji vypráví
runami války.
13
Viděla jsem tě,
jak jsi velel
dlouhým lodím
na chladných vlnách.
Teď skrýt se chce
přede mnou rek,
Högniho dcera však
poznává Helga.“
Granmar se jmenoval mocný král, který sídlil na Svarinshaugu. Měl mnoho synů: jeden se jmenoval Hödbrodd, druhý Gudmund, třetí Starkad. – Hödbrodd byl na sněmu králů a prohlásil, že si vezme za ženu Högniho dceru Sigrúnu. Když se však Sigrún o tom dověděla, odletěla s valkyrjemi hledat Helgiho. Helgi byl tehdy na Logafjellech. Předtím bojoval s Hundingovými syny a ubil Álfa a Eyjólfa, Hjörvarda a Hervarda. Vysílen pak odpočíval pod Orlí skálou. Tam ho nalezla Sigrún, a objavši ho kolem krku, líbala ho a řekla mu, co ji sem přivedlo, jak se o tom vypravuje v Staré písni o Völsunzích.
14
Vyhledala Sigrún
vojů vůdce,
za ruku vzala
mladého reka,
políbila krále
v lesklé přilbě.
Helgi vzplál k panně
plamennou láskou.
15
Sigrún:
„Hödbroddovi mě
zasnoubili,
já však jiného
přála si muže.
Teď se hrozím
příbuzných hněvu:
slib jsem odmítla,
jejž učinil otec.“
16
Ze srdce mluvila
světlá děva,
když pravila, že Helgi
ji musí mít rád.
Vždyť dřív než spatřila
Sigmundova syna,
věčnou prý k němu
vzplála láskou.
17
Helgi:
„Neměj hrůzu
před Högniho hněvem,
zlých rad se neboj
svého rodu.
Milá moje,
se mnou žít budeš,
s tvým rodem, dobrá,
rád se utkám.“
Helgi shromáždil veliké loďstvo a vypravil se k Vlčí skále. Na moři však je stihla prudká bouře, která jim hrozila záhubou. Začalo se blýskat a blesky dopadaly na lodi. Viděli, jak vzduchem jede na koni devět valkyrjí, a poznali Sigrúnu. Tu bouře ustala a oni se dostali šťastně k břehu. Když pluly lodi k břehu, seděli Granmarovi synové na jednom vrchu. Gudmund vsedl na koně a jel na výzvědy ke skále u přístavu. Tu svinuli Völsungové plachty. Tehdy se zeptal Gudmund, jak je psáno v Písni o Helgim:
18
„Kdo vůdce je,
jenž vojsku velí
a naší zemi
záhubu chystá?“
Sinfjötli, Sigmundův syn, odpověděl, a také to je napsáno. Gudmund odejel domů se zprávou o vojenském vpádu. Tu sebrali Granmarovi synové vojsko. Dostavilo se mnoho králů. Byl tam též Sig- rúnin otec Högni a jeho synové Bragi a Dag. Strhla se velká bitva a padli všichni Granmarovi syni a celá jejich družina. Jenom Högniho synu Dagovi se dostalo míru, když odpřisáhl Völsungům věrnost. Sigrún odešla na bojiště a nalezla Hödbrodda umírajícího. Tu pravila:
19
„Nikdy ti Sigrún
ze Sevafjellů
v náručí, Hödbrodde,
nespočine!
Skončili život
Granmarovi syni,
vlci se na mrtvá
vrhají těla.“
Potom potkala Helgiho a velmi se zaradovala. Helgi pravil:
20
„Vítězný boj
i bolest ti přines
— nemálo na tom
norny jsou vinny:
dnes ráno padli
na Vlčích pláních
Bragi a Högni —
já jsem je ubil!
21
Na Styrkleifech
Starkad skonal,
na Hléských kopcích
synové Hrollauga —
divokým hněvem
hrdina planul:
bez hlavy trup byl,
a bránil se ještě.
22
Pobiti leží
příbuzní tvoji
téměř všichni;
mrtvá jsou těla.
Zabránit nemohlas
zhoubnému boji:
být příčinou utkání
osud ti určil.“
Tu vypukla Sigrún v pláč. Helgi pravil:
23
„Netrap se, Sigrúno,
spor žes roznítila!
Vždyť sudbě své hrdina
sotva kdy ujde.“
24
Sigrún:
„Chtěla bych probudit
ty, již tu padli,
a sama se přitom
v tvém náručí schovat.“
Gudmund, syn Granmarův, pronesl tyto verše:
25
„Kdo je ten vůdce,
jenž lodím velí
s válečnou na stěžni
zlacenou vlajkou?
Nezdá se, že přídě
mír přinášejí.
Krvavé je nebe
nad vikingy.“
26
Sinfjötli:
Sinfjötli:
„Zde může Hödbrodd
Helga vidět
udatného
uprostřed loďstva.
Do svých rukou vzal
rodu tvého
dávný majetek,
dědictví Fjörsungů.“
27
Gudmund:
„Společný spor
u Vlčí skály
mečem teď rázně
rozhodněme!
Čas je, Hödbrodde,
k činu pomsty!
Už dost dlouho nesem
úděl slabších!“
28
Sinfjötli:
„Jdi raděj, Gudmunde,
kozy pásti,
strmé zlézat
skalní stěny,
jak pasák mávat
lískovým prutem!
To líp ti sluší
než soud mečů.“
29
Helgi:
„Orly sytit,
Sinfjötle,
a vésti boj
by vhodnější bylo
nežli prázdná
pronášet slova,
i když hrdinové
hněv těžko tají.
30
Málo mi milí jsou
Granmarovi syni,
však mužům se sluší
mluvit pravdu.
Na Móinsheimech
najevo dali,
že odvahu mají
meči mávat,
že rázně se dovedou
jak rekové bít.“
Helgi si vzal Sigrúnu za ženu a měl s ní syny. Helgi se nedožil vysokého věku. Högniho syn Dag obětoval Ódinovi, aby mu dopřál pomstu za otce. Ódin půjčil Dagovi svůj oštěp. Dag se utkal s Helgim ve Fjöturlundu a proklál ho oštěpem, takže Helgi byl na místě mrtev. Dag pak jel na Sevafjelly a řekl Sigúrně, co se stalo:
31
„Nerad ti, sestro,
novinu nesu:
zármutek jsem ti
způsobil těžký.
Dnes ráno padl
na Fjöturských pláních
nejlepší kníže
na celém světě,
který mnohým stál
na šíji mužům.“
32
Sigrún:
„Kéž na tě padnou
přísahy všechny,
kterés hrdinnému
Helgovi dal
při lesklých vlnách
řeky Leiptry,
při studené
Unnině skále.
33
Kéž nepluje loď,
jež pod tebou pluje,
i když příznivý
vítr by vál.
Kéž neběží kůň,
jenž pod tebou běží,
i kdybys prchal
před nepřítelem!
Kéž neseká meč,
jímž mužně máváš,
leč že by svištěl
kolem tvé šíje!
34
Pomstěn by byl
Helgiho pád,
kdybys byl vlkem
venku v lese
bez bohatství
a veselí všeho,
kdybys hladový
jen mrtvoly hledal.“
35
Dag:
„Ty blouzníš, sestro,
pozbylas rozum,
že na bratra svého
neštěstí voláš.
Ódin je vším
osudem vinen,
on sváru runy
v rod náš přines.
36
Bratr ti nabízí
náramky rudé,
kraj Vandilsvé
a Vígdaly —
měj si půl říše
za svoje hoře,
nevěsto světlá,
se svými syny.“
37
Sigrún:
„Nesídlím šťastná
v Sevafjellech,
ve dne ni v noci
radosti neznám,
když vojsko zůstalo
bez jasného vůdce,
když nekluše ke mně
knížete kůň
se zlatou uzdou,
bych objala reka.
38
Tak hrdinný Helgi
ohromil hrůzou
nepřátele
a přátele jejich,
(že před ním prchali
postrašeni,)
jako když před vlkem
divoce pádí
z horských strání
splašené kozy.
39
Tak Helgi vynikal
nad hrdiny
jak nad trní
štíhlý jasan,
jak v rose louky
jelen rychlý
nad zvěř všechnu
parohy svými,
jichž lesk se odráží
od samých nebes.“
Nad Helgim byla navršena mohyla. A když přišel do Valhally, nabídl mu Ódin, aby vládl nad všemi věcmi spolu s ním. Helgi pravil:
40
„Teď budeš, Hundingu,
všem hrdinům zde
umývat nohy,
udržovat oheň,
vázat psy k řetězu,
pečovat o koně,
prasata poklízet
před večerem.“
Sigrúnina služebná šla navečer kolem Helgiho mohyly a tu spatřila, jak Helgi přijíždí s četnými muži k mohyle. Služebná pravila:
41
„Je to mámení,
co mám před očima?
Či soumrak bohů?
Mrtví se ženou
\— ostruhy dáváte
ořům rychlým —
je rekům snad dovolen
návrat domů?“
42
Helgi:
„Není to mámení,
co máš před očima,
ni konec světa,
i když nás vidíš,
jak svým ořům
ostruhy dáváme:
rekům je dovolen
návrat domů.“
Služebná šla domů a pravila Sigrúně:
43
„Vyjdi, Sigrúno
ze Sevafjellů,
chceš-li světlého
knížete spatřit.
Hrob je otevřen,
Helgi se vrátil,
krvácející
kníže tě prosí,
bys mu obnažené
ovázala rány.“
Sigrún vešla k Helgimu do mohyly a pravila
44
„Tak jsem šťastna
z našeho shledání
jako hladoví
havrani Ódina,
když mrtvoly tuší,
teplou kořist,
neb zvlhlí rosou
zří ranní svit.
45
Políbit dřív chci
padlého krále,
než zkrvavenou
odhodíš zbroj.
Tvůj vlas, Helgi,
je vlhký jíním,
bojiště rosou
jsi celý zbrocen,
ruce máš ledové,
Högniho zeti.
Jak ti, bohatýre,
mám bolest ztišit?“
46
Helgi:
„Ty sama, Sigrúno
ze Sevafjellů,
jsi Helga zrosila
rosou hoře.
Roníš, zlatá,
hořké slzy,
spanilá nevěsto,
vždy než jdeš spát.
Každá ta krůpěj
mi krvaví hruď,
ledově studená,
plná stesku.
47
Vypijme pohár
drahého vína,
třeba jsme ztratili
země i život.
Nikdo mi nezpívej
žalostné zpěvy,
i když prsa má
proklátá spatří.
Teď v mohyle je
mrtvému mně
zasnoubena
zářná panna.“
Sigrún připravila v mohyle lůžko.
48
Zde jsem ti, Helgi,
ustlala lůžko,
Ylfingů synu,
prosté smutku.
V objetí tvém chci
odpočívat,
jak kdybych živému
ženou ti byla.“
49
Helgi:
„Nyní nic nemám
za nemožné,
dnes ani zítra,
moje drahá,
když v objetí mi
odpočíváš
v chladném hrobě,
Högniho dcero,
sama živá,
nejhezčí z žen!
50
Však čas je, bych rychle
po rudé stezce
plavému oři dal
vzduchem pádit.
Přejet musím
nebeský most,
dříve než kohout
knížata vzbudí.“
Helgi odjel se svou družinou a obě ženy se vrátily domů. Příští večer uložila Sigrún služebné, aby hlídala u mohyly. Když se setmělo, přišla Sigrún sama k mohyle a pravila:
51
„Byl by již přišel,
kdyby chtěl přijít
Sigmundův syn
z Ódinových síní;
myslím, že marné je
muže čekat,
když na větve jasanu
usedli orli
a na sněm snu již
družina spěchá.“
52
Služebná:
„Střez se, kněžno,
sama jeti,
dcero Skjöldungů,
v zemřelých domov.
Větší než ve dne
v noci mají
moc nad živými
duchové mrtvých.“
Brzo potom zemřela Sigrún zármutkem a strastí. Za starých dob byla víra, že se lidé znovu rodí, ale tomu se teď říká babská pověra. O Helgim a Sigrúně se vypravuje, že se znova narodili. Tentokrát se on jmenoval Helgi Haddingjaskati a ona Kára Hálf- dansdóttir, která byla také valkyrjí, jak se o tom vypravuje v Písni o Káře.
