O Gudrúně. Když Gudrún ubila Atliho, odešla k moři. Vrhla se do vln a chtěla se utopit, ale moře ji nepřijalo. Proud ji zanesl přes fjord do země krále Jónakra, Ten ji pojal za ženu.
Jejich syny byli Sörli, Erp a Hamdi. S nimi vyrůstala i Sigurdova dcera Svanhild, která se provdala za Jörmunrekka Mocného. U něho byl muž jménem Bikki. Ten nejprve radil královu synu Randvému, aby Svanhildu získal pro sebe, a potom ho nařkl u krále. Král dal Randvého pověsit a Svanhildu dal usmýkat koňmi. Když se o tom dověděla Gudrún, vyzvala své syny k pomstě.
1
O sváru jsem slyšel
srdcervoucím,
o těžké strasti
a tvrdých slovech,
jimiž bojovná
k boji měla,
statečná Gudrún,
svoje syny.
2
„Proč zde sedíte?
Prosnít život chcete?
Jak můžete vést
veselé řeči,
když vaši sestru,
mladou věkem,
Jörmunrekk král
usmýkal koňmi,
bělouši, vraníky
na vojenské cestě,
grošáky divými,
gótskými oři.
3
Nejste do rodu
Gunnarova,
nemáte Högniho
hrdinnou mysl.
Po pomstě byste
za sestru prahli,
kdybyste měli
srdce mých bratří,
hněvnou povahu
hunských králů.“
4
Tu pravil Hamdi,
hrdinný kníže:
„Méně jsi, myslím,
chválila Högniho,
když Sigurda vzbudili
z jeho spánku,
když polštáře tvé
sněhobílé
zbroceny byly
mrtvého krví.
5
Pomsta za bratry
ti přinesla jen
bolest a strast,
kdyžs ubila syny.
Spolu s nimi jsme
sestru mohli
jistě pomstít
na Jörmunrekku.
6
Kopí nám přineste
hunských králů,
probudilas v nás
po boji touhu.“
7
S úsměvem Gudrún
odešla v síň,
z příhrad vzala
královské přilby,
stříbrné brnění
donesla synům:
stateční reci
se vyšvihli v sedlo.
8
Tu pravil Hamdi,
hrdinný kníže:
„Oštěpů rek,
ubitý Góty,
se ti jen vrátí
vyzvat matku,
bys pohřební hostinu
s pitím připravila
za Svanhildu
a za své syny.“
9
S pláčem Gudrún,
Gjúkova dcera,
v smutku odešla,
usedla stranou,
a v slzách tonouc,
strasti plná,
svůj temný žal
žalovala:
10
„Tři ohně jsem poznala,
tři poznala krby,
třem mužům jsem
manželkou byla.
Nad všechen svět však
byl mi Sigurd,
jenž rukou bratří mých
mrtev padl.
11
Hroznou tu bolest
nic nezhojilo,
a hroznější ještě
mi hrdinové
zchystali osud,
když za Atla mě vdali.
12
Hravé jsem k sobě
zlákala hochy —
bolestí jenom,
bědná, jsem žila,
dokud Hniflungům jsem
nesťala hlavy.
13
Na břeh jsem šla,
klnula nornám,
skončit jsem chtěla
krutý svůj osud.
Vysoké vlny však
mě vynesly na zem.
Delší život mi
k žalu byl určen.
14
V lásku jsem doufala,
když s vládcem lidu
po třetí jsem
vstoupila v lože.
Děti jsem chovala,
dědice slávy,
dědice slávy,
Jónakrovy syny.
15
Kol Svanhildy seděla
služebných řada
\— nejvíc mi z dětí
přirostla k srdci —
Tak světle zářila
Svanhild v mých síních
jak sálavý paprsek
teplého slunce!
16
Zlato dostala,
drahé látky,
než jsem ji vyvdala
za vládce Gótů —
Nad jiné hrozné je
nyní mé hoře:
Svanhildiny
světlé vlasy
kopyta koní
zdupala v kalu.
17
Nejstrašnější
bolest mě stihla,
když o Sigurda
mě oloupili,
když udatného mi
ubili v loži.
Nejprudší hněv
vzplál v mé hrudi,
když Gunnara hodili
v hadí jámu,
a největší jsem
pojala nenávist,
když srdce hrdinovi
vyrvali z hrudi.
18
V bolestech běduji
………………………..
Sedlej, Sigurde,
vraného koně,
na rychlém přijeď
pro mne oři:
nesedí zde
ni dcera, ni snacha,
jež by dary
Gudrúně daly.
19
Vzpomeň si, Sigurde,
o čem jsme snili,
když jsme spolu
sdíleli lože:
ty že mne jistě
z podsvětí navštívíš
a já tebe
z tohoto světa.
20
Hranici mi
nahromaďte,
vyveďte ji
vysoko k nebi:
ať oheň sežehne
hruď plnou strastí,
ať stráví srdce
zmučené strázní.“
21
Všem mužům kéž
mysl stoupne,
všem moudrým ženám
žal se zmírní,
až naslouchat budou
těmto nářkům.
