O Hjörvardovi a Sigrlinně. Byl král jménem Hjörvard, který měl čtyři
ženy. Jedna se jmenovala Álfhild a s ní měl syna Hedina, druhá Særeid,
s kterou měl syna Humlunga, a třetí Sinrjód, s níž měl syna Hymlinga.
Král Hjörvard učinil slavný slib, že dívka, o níž se doví, že je nejkrásněj-
ší, se musí stát jeho ženou. Dověděl se pak, že král Sváfni má dceru,
která svou krásou předčí všechny ostatní ženy. Jmenovala se Sigrlinn.
Králův jarl se jmenoval Idmund. Jeho syn Atli jel požádat jménem
krále o Sigrlinninu ruku a zdržel se u krále Sváfniho přes celou zimu.
Sigrlinn vyrůstala u jarla Fránmara. Jeho dcera se jmenovala Álöf.
Jarl radil, aby dívku králi odepřeli, a tak odejel Atli s nepořízenou do-
mů.
Jednoho dne stál jarlův syn Atli u háje a nad ním ve větvích seděl
pták, který zaslechl, jak Atliho muži si povídali, že Hjörvardovy ženy
jsou ze všech nejkrásnější. Pták štěbetal a Atli naslouchal, co říká. Pták
zpíval:
1
„Viděls Sigrlinnu,
Sváfniho dceru,
nejkrásnější
ze všech nevěst?
Hezčí však se zdají
Hjörvardovy ženy
zdatným hrdinům
zde v Glasislundu.“
2
Atli:
„Můžeš Atlimu,
Idmundovu synu,
moudrý ptáku,
povědět víc?“
3
Pták:
„Rád, když oběť
mi přinese rek,
již si sám zvolím
v královském dvoře.“
4
Atli:
„Nevol však Hjörvarda
ni jeho syny,
ani krásné
královy ženy,
nevěsty milostné
chrabrého muže!
Jednejme spolu přec,
jak zvykem je přátel.“
5
Pták:
„Chci obětní síně
a svatyně četné,
zlatorohé krávy
z královských stájí,
má-li Sigrlinn
spát v jeho objetí
a z vlastní vůle
vládce si vzít.“
Toto se stalo, dříve než Atli se vydal na cestu domů. Ale když se vrá-
til a král se ho zeptal, jaké přináší zprávy, pravil:
6
„Námaha naše
neměla úspěch.
Oři nám v horách
uhynuli,
močály jsme se
museli brodit.
Dát nám odmítli
Sváfniho dceru,
zdobenou prsteny,
pro tebe, králi.“
Král je žádal, aby jeli ještě jednou, a tentokrát se sám s nimi vydal na
cestu. Když vystoupili na vrcholky hor a rozhlédli se po Svávské zemi,
spatřili tam veliké požáry a mohutná oblaka prachu jako od koní. Král
sjel z hor do údolí a přenocoval na břehu jedné řeky. Atli, který zůstal
na stráži, se přebrodil přes řeku. Na druhém břehu našel dům, na kte-
rém seděl veliký pták, aby hlídal, ale teď právě spal. Atli probodl ptáka
oštěpem a v domě našel královu dceru Sigrlinnu a jarlovu dceru Álóf
a obě odvedl s sebou. Onen pták byl orel, v nějž se proměnil jarl Frán-
mar, aby obě dívky chránil před vojskem kouzly.
O Sigrlinnu se ucházel též král Hródmar. Ten zabil svávského krále
a zpustošil zemi ohněm a mečem.
Král Hjörvard pojal za ženu Sigrlinnu a Atli Álöfu.
Hjörvard měl se Sigrlinnou statného a krásného syna, který však byl
zamlklý a jako němý, takže ho nikdo nevolal jménem. Jednou seděl na
mohyle a tu viděl přijíždět devět valkyrjí. Jedna z nich byla zvlášť krás-
ná a ta k němu pravila:
7
„Pozdě budeš, Helgi,
prsteny vládnout,
mocný reku,
a Rödulsvally
\— orel záhy volá —
když věčně mlčíš,
třeba jsi statečný
a neznáš strach.“
8
Helgi:
„Jaký dar mi dáš
ke jménu Helgi,
jímž jsi mne nazvala,
nevěsto světlá?
Dobře vše uvaž,
než odpovíš mi.
Mou-li nebudeš,
nepřijmu jméno.“
9
Valkyrje:
„Meče leží
na Sigarshólmu,
pět jich chybí
do padesáti,
jeden z nich je
nejlepší ze všech,
ničitel oštěpů,
zdobený zlatem.
10
Čest je v jílci,
odvaha v čepeli,
hrůza v hrotu
má-li meč hrdina.
V ostří skryta je
krvavá zmije,
ocasem po hřbetu
bije had.“
Byl král jménem Eylimi. Jeho dcera se jmenovala Sváva. Byla valkyrjí
a jezdila vzduchem i po moři. Ta dala Helgimu jméno a později ho často
chránila v bitvách. Helgi pronesl tyto verše:
11
„Nejednáš moudře,
mocný Hjörvarde,
vůdce pluků,
ač proslulý jsi.
Ohněm jsi sežehl
síně knížat,
kteří ti ničím
neublížili.
12
Hródmar však stále
prsteny vládne,
které patřily
našim předkům.
Málo se bojí
bojovník o život,
myslí, že dědici
všichni jsou mrtvi.“
Hjörvard odpověděl, bude-li Helgi chtít pomstít matčina otce, že mu
poskytne vojenskou pomoc. Tu vyhledal Helgi meč, o kterém mu vy-
právěla Sváva. Potom vyjel s Atlim a porazili Hródmara a vykonali
mnoho hrdinských činů.
Helgi zabil obra Hata, který seděl na jedné hoře. Helgi a Atli kotvili
s loďmi v Hatafjordu. Atli byl na stráži první polovinu noci. Hatova dce-
ra Hrímgerd pronesla verše:
13
„Kteří to hrdinové
jsou v Hatafjordu?
Jich lodě štíty se lesknou.
Smělí se zdáte být
a beze strachu.
Kdo mi královo zjeví jméno?“
14
Atli:
„Helgi se jmenuje —
hoře, myslím,
rekovi nikdy nezpůsobíš.
Vaznice z železa
má válečné loďstvo,
kouzla nám nemohou škodit.“
15
Hrímgerd:
„Jak ty se jmenuješ,
odvážný muži,
jaké jméno ti dali reci?
Velmi ti věří
vojevůdce,
když ti velení na přídi předal.“
16
Atli:
„Atli se jmenuji.
Ukrutným ti budu,
neb k zloduchům zlý jsem.
Na vlhkých jsem často
vaznicích stál
a noční nestvůry ničil.
17
Jak ty však se jmenuješ,
jež mrtvol jsi chtivá?
Jmenuj svého, upíre, otce!
Kéž devět mil bys
ležela pod drnem
a z klínu ti vyrůstal keř!“
18
Hrímgerd:
„Hrímgerd se jmenuji,
Hati můj otec slul,
mocnějšího nad něj nebylo obra.
Nejednu děvu
lidem z domu odved,
až ho udatný ubil Helgi.“
19
Atli:
„To ty jsi stála
v ústí sundu
a číhala na čluny knížat!
Chtělas reky
Ráně vydat,
však oštěp tě od lodí odrazil.“
20
Hrímgerd:
„Směšný jsi, Atli!
Mluvíš jak ve snu.
Brvy ti bezmála zakryly oči.
Matka má ležela
před mocnými loďmi,
v moře jsem já stáhla Hlödvarovy syny.
21
Jak hřebec bys řehtal,
kdybys vykleštěn nebyl:
Hrímgerd zdvihá svůj chvost.
Srdce ti, myslím, však
v kalhotech sedí,
i když hřebce máš hlas!“
22
Atli:
„Zvíš, co je hřebec,
chceš-li to zkusit,
až na břeh vyběhnu z vln.
Ztuhnou ti kosti,
skočím-li na tě.
Pak chvost svůj, Hrímgerd, honem stáhneš.“
23
Hrímgerd:
„Jen vylez na souš,
když věříš své síle,
boj spolu veďme ve Varinsvíku!
Žebra ti narovnám,
nadutý reku,
dostanu-li tě do svých spárů.
24
Atli:
„Nesmím odtud,
dokud nepřijdou muži
přejmout mou na přídi stráž.
Vždyť vědět nemohu,
kdy se vynoří
pod člunem čarodějka.“
25
Hrímgerd:
„Probuď se, Helgi,
pokutu Hrímgerd chce,
za to, žes zabil Hata!
Jednu noc dopřej jí
v náručí knížete,
a její smutek je smířen.“
26
Helgi:
„Nechť Lodin tě obejme
\— lidem se hnusíš —
z Tolleye odporný turs,
lstivý obr
z lávových polí.
To je pro tebe pravý muž.“
27
Hrímgerd:
„Té si spíš přeješ,
která v přístavu včera
vás hlídala s hrází.
Světlá děva
silných paží
na břeh vyběhla z vln,
by chrabrá vás chránila.
Jen její zásluhou
můj záměr se nezdařil:
smrt statečným jsem nesla rekům.“
28
Helgi:
„Slyš, Hrímgerdo!
Mám-li tvé hoře smířit,
neklam a pověz mi přímo:
sama byla,
jež spásu nám přinesla,
či jiné měla na pomoc panny?“
29
Hrímgerd:
„Děv třikrát devět
a jedna v čele
pod přilbou jela bělostná panna.
Hřebci se chvěli,
z hřívy jim stékal
déšť do údolí
a do lesů led
k úrodě lidem.
Protivný to byl pro mne pohled.“
30
Atli:
„Na východ pohleď!
Paprsky smrti
ti Helgi hlavu zasáh.
V bezpečí jsou nyní
u břehu lodi
a knížete reci rovněž.
31
Den vzešel, Hrímgerdo,
zdržel jsem tě,
Atli tě obelstil.
Směšným se zdáš
znamením v přístavu,
kde jako kamenný stojíš sloup.“
Král Helgi, který byl skvělý válečník, se vypravil ke králi Eylimovi,
aby ho požádal o ruku jeho dcery Svávy. Helgi a Sváva si slíbili věrnost
a měli se horoucně rádi. Sváva zůstala doma u otce, kdežto Helgi se
vydal na válečnou výpravu. Sváva zůstala i nyní valkyrjí jako předtím.
Hedin byl doma v Norsku u svého otce, krále Hjörvarda.
– Když se vracel jednou večer o svátcích zimního slunovratu sám z lesa
domů, potkal čarodějku, která jela na vlku. Místo uzdy měla hady
a Hedinovi nabídla, že ho doprovodí. Hedin řekl, že nechce, a ona pravi-
la: „Budeš za to pykat, až pozdvihneš pohár přísah!“
Večer se skládaly sliby. Byl přiveden obětní kanec a lidé na něho
kladli ruce a skládali sliby při poháru přísah. Hedin přísahal, že si vez-
me za ženu Svávu, Eylimovu dceru, milou svého bratra Helgiho. Hned
však toho tolik litoval, že odešel po pustých cestách do jižních zemí, až
našel bratra. Helgi pronesl verše:
32
„Zdráv buď, Hedine!
Jaké zprávy mi,
jaké noviny
přinášíš z Norska?
Co tě, vládce,
vyhnalo z vlasti,
sám že za mnou
sem jsi přišel?“
33
Hedin:
„Srdce mi těžký
přečin svírá:
dívku jsem zvolil si
zrozenou z krále,
nevěstu tvou,
na věčné časy
přísahou svatou
při poháru.“
34
Helgi:
„Starostí zanech!
Splní se všechny
přísahy, jež jsi
při pití prones.
Mě k souboji vyzval
statečný kníže.
Po třech dnech se
střetneme spolu;
sotva mě živého
ještě spatříš.
Pak ať se stane,
co stát se má.“
35
Hedin:
„Řekl jsi, Helgi,
že Hedin je hoden
od tebe darů
a dobrodiní.
Myslím však, že bys
meč měl spíš tasit,
pokoje nedopřát
nepříteli.“
(Ony verše o splnění přísah) pronesl Helgi, protože tušil svou smrt,
domnívaje se, že jeho fylgje navštívily Hedina, když viděl ženu jet na
vlku.
Álf se jmenoval král, Hródmarův syn, který vyzval Helgiho k boji na
Sigarovu pláň ve lhůtě tří nocí. Tu pronesl Helgi tyto verše:
36
„Na vlku jela
navečer žena,
jež doprovod svůj
chtěla dát reku.
Věděla dobře,
že velitel padne,
syn Sigrlinnin,
na Sigarsvellech.“
Tehdy došlo k těžkému boji, v kterém Helgi utržil smrtelnou ránu.
37
Poslal Helgi
Sigara s poselstvím
k Eylimově
jediné dceři:
„Požádej ji,
by rychle přišla,
chce-li mě, spanilá,
živého spatřit.“
38
Sigar:
„Helgi mě poslal
s poselstvím sem,
bych tobě, Svávo,
samotné sdělil,
že kníže s tebou
setkat se chce,
než, urozený,
umře v poli.“
39
Sváva:
„Cože je s Helgim,
Hjörvarda synem?
Neštěstí kruté
mě navštívilo!
Ať moře ho schvátilo,
ať proklál meč,
pomsta má na jeho
padne vraha.“
40
Sigar:
„Dnes ráno padl
na Vlčí pláni
nejskvělejší
na světě rek.
Álf se teď veselí
ze svého vítězství,
ač sotva mu patří
plným právem.“
41
Helgi:
„Buď zdráva, Svávo,
bolest svou ztiš!
Toto je poslední
shledání naše.
Rek tvůj brzo
z ran vykrvácí,
příliš blízko k srdci
mně pronikl meč.
42
Neplač, Svávo,
nevěsto světlá,
a poslechni si
má poslední slova:
postel v lásce
připrav Hedinovi,
milostně obejmi
mladého reka!“
43
Sváva:
„Toto jsem slíbila
ve svém srdci,
když Helgi nevěstě
náramky dával:
že smrt-li mi vyrve
milého mého,
jiného bez slávy
svým zvát nechci.“
44
Hedin:
„Podej mi rty své
k polibku, Svávo —
snad prvně i naposled,
neb nevrátím se
do Rógheimu
ni v Rödulsfjelly,
smrt-li nepomstím
Hjörvardova syna,
nejskvělejšího
na světě krále.“
O Helgim a Svávě se vypravuje, že se znovu narodili.
