1
Když v úsvitu věků
křik orlů se rozléhal
a z nebe se řítily
přívaly vod,
tehdy Helgimu,
hrdinovi,
Borghild život
v Brálundu dala.
2
Noc byla nad dvorem,
přilétly norny,
aby osud
určily reku:
ve vínek mu daly
vlohy vůdce,
knížat všech měl se
králem státi.
3
Vlákna osudu
v osnovu tkaly
bojovníku
v brálundském hradu.
Rozprostřely
zlatou přízi
v jasně světlé
měsíční síni.
4
Z východu na západ
napjaly konce:
uprostřed ležela
vládcova říše.
Na sever hodila
Neriho sestra
též jedno vlákno,
by drželo věčně.
5
Malá jen Ylfinga
tísnila úzkost,
děsila matku,
jež povila dítě.
Havran řek havranu
— v haluzích seděli,
ve větvích, hladoví:
„Já něco vím:
6
V brnění stojí
Sigmundův syn,
dnes narozený
— den právě vzešel —
ostré má oči
jako orel,
vlků je přítelem.
Veselí buďme!“
7
Svého vůdce v něm
viděla družina,
všichni se těšili
na šťastný věk.
Sám kníže přišel
přímo z boje,
by synovi podal
česneku stvol.
8
Jméno Helgi mu
darem dal, Hringstad,
Sólfjelly, Snæfjelly
a Sigarsvally,
Hringsted, Hátún
a Himinvangy,
břitký meč
bratru Sinfjötla.
9
Prospíval v přízni
příbuzenstva
rek urozený,
těšil se úctě.
Rozdával zlato
odvážným rekům,
krvavou kořistí
neskrblil vládce.
10
Dlouho nenechal
na boj čekat.
Sotva počítal
patnáct zim,
už udatného
Hundinga ubil,
který léta vlád
krajům a lidem.
11
Žádali na synu
Sigmundovu
Hundinga potomci
prsteny, poklad,
neb pomstou byli
povinni rodu
za loupež zlata,
za zhoubu otce.
12
Pokutu rodu
odmít rek splatit,
smrt hrdinovu
zlatem smířit.
Věřil pevně
v divokou vřavu
oštěpů ostrých,
v Ódinův hněv.
13
Spěchají muži
na sněm mečů,
jejž na Plamenných
si určili pláních.
Porušen je
Fródiho pokoj,
Vidriho psi
kořist větří.
14
Usedl hrdina
pod Orlím vrchem,
když Álfa ubil
a Eyjólfa,
když Hjörvarda skolil
a Hávarda
a Hundingův vyhubil
všechen rod.
15
Tu vzplála záře
z Plamenných plání
a z bílého ohně
vyšlehly blesky.
V přilbách se hnaly
po nebi panny,
brnění měly
zbroceno krví,
z oštěpů paprsky
jim žhavé plály.
16
Brzo ráno
zavolal bojovník
z Vlčího pole
na jižní panny,
nechtějí-li
na noc jednu
odjet s reky.
Oštěpy řinčely.
17
Na hřebci sedíc
Högniho dcera
pravila reku
— štítů ryk umlk —:
„Myslím, že jinou
práci máme
než s dárcem prstenů
popíjet pivo.
18
Slíbil můj otec,
mne, svou dceru,
sveřepému
Granmara synu.
Já však jsem, Helgi,
o Hödbroddu řekla,
že stejně je smělý
jak kočky syn.
19
Za málo nocí
násilník přijde,
nevyzveš-li
na souboj reka,
nevyrveš-li mu
nevěstu z rukou.“
20
Helgi:
„Neboj se, vládkyně,
Ísungova vraha!
Uvidíš, že ostrý
meč můj se ozve,
leč že by smrt
dříve mě stihla.“
21
Poslal vládce
posly věrné
přes moře sezvat
k boji vojska,
nabídnout bohatě
bojovníkům
zářivého
hojnost zlata.
22
„Poručte, by
připraveni
vyplout byli
od Brandských břehů!“
Náramků dárce pak
na místě čekal,
až připluli
v počtu velkém
hrdinové
z Hedinseye.
23
Od příkrých skal
Stafnsneských
vypluly zlatem
zdobené lodě.
Tu Helgi se zeptal
Hjörleifa slovy:
„Spočetls číslo
skvělých reků?“
24
Kralevic odvětil
kralevici:
„Těžko je spočítat
trönoeyrské
dlouhé lodi
dobyvatel,
jež právě vplouvají
do Örvasundu.
25
Dvanáct set je
statečných mužů!
V Hátúnu však
hrdinů je
dvakrát tolik;
teď dojde k boji.“
26
Tu strhl velitel
lodní stany,
vzbudilo se
knížecí vojsko,
mužové uzřeli
na nebi úsvit,
rekové plachty
rozvinuli
vysoko na stěžních
ve Varinsfjordu.
27
Odrazilo
od břehu loďstvo,
příď vlny pěnila,
praštěla vesla,
štít tloukl o štít,
v třeskotu mečů
do válečné mířili
vikinzi vřavy.
28
Tu slyšet bylo,
když setkaly se
Kólžiny sestry
a dlouhé kýly,
jak by příboj se tříštil
a pukaly skály.
29
Poručil Helgi
výš zdvihnout plachty
— vln se nelekli
vikingové —
když oře s kormidly
Ægiho dcera
strhnout chtěla
do svých sídel.
30
Statečná však
seshora Sigrún
je samé chránila
i jejich lodě:
rychle se vyrvali
Ráně z ruky
mořští hřebci
u Gnipských hvozdů.
31
Večer potom
v Unavágách
plout mohla pyšně
plavidla reků.
Nepřátelé
s nenávistí
na loďstvo hleděli
ze Svarinshaugu.
32
Zeptal se reků
zlostně Gudmund:
„Kdo je velitel,
jenž vojsko vede,
mocné zástupy,
na naši zemi?“
33
Rudý štít byl
na ráhno zdvižen,
okraj jeho
zářil zlatem.
Sinfjötli,
jenž stráž měl v sundu,
na otázku
odpověď znal:
34
„Řekni večer,
až k vepřům půjdeš
a psům budeš
předkládat žrádlo,
že Ylfingové
od východu přišli,
po boji toužící,
ke Gnipské pláni.
35
Tam nyní Hödbrodd
najde Helgiho
s odvážnou myslí
uprostřed loďstva,
jenž často sytil
skalní orly
kdyžs ty u žernovu
ženy líbal.“
36
Gudmund:
„Špatně si vzpomínáš
starých zvěstí,
když hanlivě mluvíš
o hrdinech!
Sám jsi se krmil
kořistí vlků
a bratru svému
jsi způsobil smrt.
Chladnými rty jsi
často sál rány,
prokletý všemi
ses kamením plazil.“
37
Sinfjötli:
„Vědmou jsi byl
na Varinseyi,
lstivou ženou.
Lež jsi jen znal,
řekls, že nikoho
v brnění nechceš
z lidských synů,
leč Sinfjötla.
38
Vyvrhelem byls,
valkyrjí vzteklou,
chtivou vraždy,
u Všemocného.
Válečníci
ve Valhalle
kvůli tobě
válku vedli.
39
Devět jsem zplodil
na vrších Ságy
vlků s tebou.
Všech jich jsem otcem.“
40
Gudmund:
„Věru žes nezplodil
Fenriho vlky,
praničemný,
pokud mám v paměti,
když tě vyřezaly
na Gnipských vrších
tursů dcery
u Tórsnesu.
41
Siggeirův pastorku,
v seně jsi ležel,
zvyklý vlčímu
vytí v lese;
všechna tě přepadla
protivenství,
kdyžs svému bratru
rozdrásal prsa
a slavným se stal
zločiny svými.
42
Nevěstou Graniho
byls na Brávallu
s uzdou zlatou
k závodu v běhu.
Často jsem v sedle tě
v slabiny bodal,
uhnal tě na stráních
do úmoru.“
43
Sinfjötli:
„Náramným ses mi
nemravou zdál,
když jsi Gullniho
kozy dojil,
a jindy zase,
jak Imdina dcera,
poběhlicí.
Chceš dál vést půtku?“
44
Gudmund:
„Raději bych
ve Vlčích roklích
havrany krmil
mršinou tvojí
a feny vaše
vábil jí k žrádlu,
neb hodil ji přímo
prasatům v žlab.“
45
Helgi:
Slušelo by se,
Sinfjötli,
zbraň byste orlům
k radosti zdvihli
a zanechali
zlobné hádky,
ať jak chce zlost reky
rozdvojuje.
46
Mně též se nelíbí
Granmarův lid,
však mužům sluší
mluvit pravdu.
V Móinsheimech
přec ukázali,
že odvahu mají
meči sekat.“
47
V plném trysku
pádit dali
Svipudu, Sveggjudu
do Sólheimu
zroseným údolím,
úvalem temným.
Kvílela země
pod kopyty koní.
48
Potkali vládce
ve dveřích dvora,
o vpádu nepřátel
mu podali zprávu.
Venku stál Hödbrodd,
na hlavě přilbu,
pozoroval jízdu
příbuzných svých:
„Proč Hniflungů tváře
hněvem planou?“
49
Gudmund:
„K břehům se loďstvo
rychle blíží,
rozpjatá ráhna,
rudé štíty,
vysoké stěžně,
vesla hladká,
mocných Ylfingů
odvážné voje.
50
V přístavu leží
před Gnipskou plání
černé čluny
zdobené zlatem.
Patnáct přistává
pluků k břehu
a v Sognu je jich
sedm tisíc.
Většinu mužů svých
má zde Helgi.
Myslím, že spěchá
na sněm mečů.“
51
Hödbrodd:
„Bělouše sedlejte
na velký sněm.
Sporvitni ať spěchá
na Sparinskou pláň,
Mélni a Mýlni
k Myrkskému lesu!
Nikdo ať doma
nezůstane,
kdo z mužů dovede
vládnout mečem.
52
Pozvěte Högniho
a Hringovy syny,
Atla a Yngva
a starého Álfa;
ti všichni touží
po tuhém boji.
Zde nesklidí vítězství
Völsungové.“
53
Jak prudký vichr
zavířily
planoucí meče
na Vlčí pláni.
Statečný Helgi,
jenž Hundinga ubil,
první byl vždy
v prudkém boji,
odvážný v útoku
hnusil si útěk.
Hrdé věru měl
hrdina srdce.
54
Valkyrje přilétly,
válečné děvy,
ochránkyně reků
— hluk oštěpů rostl —
obryně kůň rval
havranům kořist.
55
Tu volala Sigrún
do vřavy boje:
56
„V radosti, hrdino,
těš se s reky,
užívej života,
Yngviho synu,
jenž ubils krále,
který útěk neznal,
knížete, jenž
jiným smrt chystal.
57
Nyní sis vydobyl
bohatství všechno,
prsteny drahé
i krásnou děvu.
Obého ve zdraví
užívej, Helgi,
Högniho dcery
i Hringstadů,
i zemí a vítězství!
Skončen je boj.“
